Romantika, kino a jiné pohromy

Naše firma, u které jsme s J. oba zaměstnáni disponuje Fondem. Prý na naše kultůrní vyžití. Ve Fondu se střádají penízky, bůh ví odkud, abychom se my zaměstnanci mohli realizovat v oblasti hudby, kinematografie či jiného umění. Co já vím, nikdo z něj nečerpá. Je to příliš složité, časově náročné a když už lístky na koncert dostaneme, tak ke stání u východu ze stadionu. Samozřejmě ty nejlevnější. A tak se Fond rozhodl, že nás vzdělá i proti naší vůli a jednou ročně nám věnuje volňásky do kina. Počet lístků je různý, od pobočky k pobočce a tak vloni začátkem podzimu J. přinesl domů deset vstupenek ke spotřebování do letošního března. Já dostala poměrně menší počet a to slovy jeden kus. Evidentně je pobočka, ve které pracuji, malá, nedůležitá a její pracovníci jsou příliš zaměstnaní na to, aby chodili do kina.

Každopádně jsme v polovině února zjistili, že lístky stále leží na dně šuplíku a evidentně je jim tam dobře. Většinu jsme rozdali známým, se slovy "dívejte se rychle, za chvíli ty volňásky propadnou" a se zbylými dvěma kusy jsme si dělali velké plány. Vybrali jsme hned několik filmů, které momentálně běží v kinech a my je prostě musíme vidět. Po obrovských hádkách, kdy naše domácnost připomínala manželství po italsku a vzduchem létaly talíře, zvítězila Černá labuť, myslím, že hlavně díky krásným očím Natalie Portmanové. Žárlit na ni nemusím, je daleko a J. by stejně nevěděl, co si s takovou hvězdou počít. Jako bonus jsme se rozhodli využít příležitosti, kdy budeme mít hlídání a zajít si na večeři do hoch nóbl restaurace. To jsme neudělali dobře pět let, naposledy, když jsem čekala Maťulku. Všichni jsme se začali těšit na sobotu.

Ta přišla a jak už to bývá, všechno se událo nakonec úplně jinak. Po obědě jsme si střihli decentní promrzlou procházku, po návratu uložili synátora do postele a začali se připravovat. No dobře, JÁ jsem se začala malovat, žehlit oblečení a kartáčovat sváteční kabát, abych byla v ten romantický večer krásná a k zulíbání, když je to po dlouhé době a jak nás znám, zase na dlouhou dobu jediná příležitost, udělat na J. dojem. Najednou se ozvala z dětského pokoje rána, jako když dopadne tělo čtyřletého dvacetikilového kluka z výšky osmdesáti centimetrů na koberec. Naštěstí hned poté následoval řev, takže škody evidentně nebyly tak strašné. Maty neležel uprostřed dětského pokoje mrtev ani v mdlobách, jak mi napovídala hysterická představivost, ale velmi hlasitě vyjadřoval nevoli nad nedobrovolným opuštěním válendy směrem dolů, jak mu diktovala gravitace a jak on sám evidentně nepředpokládal. Sesbírala jsem si ho do náruče a začala pátrat po škodách. Kromě malé boule na čele a sedřené kůže z ukazováčku, který v okamžiku dopadu evidentně zel v něčích ústech, místo aby chránil šišku, to vypadalo, že se nic vážného nestalo. Za pět minut už Matýsek o svém světobolu nevěděl a hlasitě se smál, přesto naše nálada opustit byt byla tatam. Odvolali jsme chůvu, rezervaci v restauraci a strávili sobotní večer v teple televize a pravidelnými kontrolami, zda spící dítě stále dýchá a nesnaží se udusit vlastními zvratky.

Jelikož škody opravdu nebyly nijak závažné, nejednalo se o nic, co by nespravila náplast s medvědy, rozhodli jsme se pro návštěvu kina v neděli. Opět jsme zalarmovali hlídání, paní Š. byla velmi ochotná a my se modlili, aby kvůli nám neodvolala nějakou důležitou akci, jako kupříkladu svadbu vlastního syna, čehož by byla pro svou lásku k Matymu schopná. Film byl krásný, plný emocí a šílené baletky a po návratu domů nás čekalo malé, nepříjemné překvapení. Přestože si myslím, že se mi oběd podařil, byl chutný a ze samých čerstvých surovin, Matýsek se rozhodl, že je to šlichta k zblití a podle toho se i zařídil. Paní Š. ho v určený čas vykoupala, oblékla do čistého pyžamka a uložila do postele, na což se jí za péči odměnil ukázkou obsahu svého žaludku a to přímo do čistého povlečení, sám sobě do klína. My se vrátili v pravý okamžik, kdy nejhorší škody byly již odklizeny, postýlka i dítě čisté, jen ti dva, on a paní Š. mrzutí, unavení a bez nálady. Poděkovali jsme za hlídání, učinili pokus č. 2 o uložení syna, který se tentokrát zdařil bez následků a sami zapadli do pelechu.

Pořád se něco děje. Náš víkend byl plný romantiky, kultury a Matýskových pohrom. Myslím, že ten si to odnesl nejhůř. Teď už je v pořádku, dnes byl za čmeláka na karnevalu ve školce a strašně mu to slušelo. Neblinkal, odnikud nikam nepadal, vůbec se choval slušně a spořádaně, ale myslím, že poslední únorovou sobotu a neděli si všichni tři budeme pamatovat hodně dlouho. A doufat, že jednou, JEDNOU se tomu všichni kolektivně zasmějeme.

Svátků celá hromada

Jsem vysloveně oslavovací typ. Ta pohroma, která, kdyby žila v americkém filmu, vyzdobí při každé příležitosti byt tunami krepového papíru a svazky barevných balónků a celé to dorazí obrovským nápisem "Všechno nejlepší" přibitým na futra. Když se blíží narozeniny nebo svátek někoho z mých blízkých včetně mě (ano, jsem ten zoufalec, co si připravuje sám oslavu, páč tady není živá duše, která by to udělala za něj), v dost velkém časovém předstihu několika měsíců začnu plánovat. A stávám se velmi nebezpečnou.

Vyberu vhodný dárek, odpovídající důležitosti jubilea, který do dne D ještě několikrát přehodnotím, přikoupím k němu pár drobností, aby toho nebylo málo a ve finále se stejně rozhodnu, že se musí pořídit něco většího, dražšího, oslavenci potřebnějšího. Proto jsem ráda za velké prodejny ve velkých obchodních domech, kde s výměnou malého dárku nemají problém. Nejspokojenější jsem, když se mi podaří vypátrat přání obdarovaného. Dát někomu něco, co už moc dlouho chtěl, ale špatně se to shání, je to příliš drahé, nebo už se to nevyrábí. Není to vždycky lehké a tak dost lidí kolem mě nějakou dobu trpí telefonáty, vyzvídajícími nejtajnější a nejhlubší touhy dané osoby. Ale když se dílo povede a já vidím radost, kterou má snaha přinesla, mám krásný pocit z dobře vykonaného díla, i když to znamená, že jsem utratila majlant za elektronickou hračku, na kterou se nám doma už rok úspěšně práší, protože jako dva pracující rodiče postiženého kluka fakt nemáme kdy, pařit po večerech Nintendo.

Několik dnů až týdnů před inkriminovaným datem začnu vymýšlet menu. Je úplně jedno, že se jedná o jmeniny, které stejně většina lidí neslaví. Bonboniéra a kytka pro mě prostě nejsou dost. Lustruju internet a okolní cukrárny a vybírám nejchutnější a nejoriginálnější zákusky, potažmo dort. Tohle mi moje zlatíčka trošičku ulehčují, jelikož se oba zamilovali do nepečené piškotové dobroty prokládané ovocem a není tedy nic jednoduššího, než nakoupit zásobu zakysané smetany a vanilkového cukru a den předem to naházet do formy. Naštěstí mám volnou ruku ve zdobení a tak se mé výtvory rok od roku zlepšují, na povrchu se skví originálnější a stupidnější věnování, hojně obložená čokoládovými medvídky a marcipánovými beruškami. Pokud jde o kýč, jsem nedostižná. Podle počtu osob, které se budou oslavy účastnit, vyrábím tuny chlebíčků, jednohubek, plním mísy, misky a talíře brambůrky, tyčinkami a krekry, velmi dobře si vědoma faktu, že je toho pro pět lidí moc a s J. a Matym budeme okorané občerstvení dojídat celý týden. Jsem prostě geniální hostitel a neschopná hospodyňka.

Před pár dny jsem zase dostala příležitost náležitě se vyřádit. Náš nejmladší slavil jmeniny. Jenže letos to bylo jinak. U Matýska je moc těžké, vybrat dárek, když s námi nemluví. Hraček má tolik, že kdyby chodil, nemůže přes ně šmatlat po pokoji a dát mu ponožky, byť je potřebuje, se mi zdá ve věku čtyř let poněkud kruté. Přesto jsem se přemluvila, vešla do hračkářství a vylovila kus, který nejvíce hýřil barvami, chrastil a vydával jiné nepříjemné zvuky tak, aby se náš synáček aspoň pár minut, než ho bubínek omrzí, mohl realizovat. Nepovedený krtkův dort se klukům podařilo zlikvidovat teprve nedávno a tak na sladkosti neměl nikdo valné chuti. Matyho kmotra, která nevynechá jedinou příležitost, jak obdarovat svého broučka, trčí na opačné straně zeměkoule a tak ani party se nekonala. Jako bonus je tu moje rakovina, na kterou mohu s úspěchem svést svou permanentní únavu a nechuť k jakékoliv práci. Tentokrát tedy opravdu v poklidu, v úzkém rodinném kroužku, oslavili jsme sv. Matěje. K mému překvapení to tady vůbec nikomu nevadilo, dítě po pár minutách spokojeně odhodilo dar do kouta a my s J. jsme si decentně připili. Nechci, aby se to stalo zvykem, trvám na pompézních oslavách o několika lidech a sama sobě jsem svatosvatě slíbila, že při nejbližší příležitosti si to vynahradím. Mám čas do června a i kdyby na chleba nebylo, J. bude svůj svátek slavit, až se mu to nebude líbit.

Maťulka nebyl jediný, kdo měl ten den důvod k oslavě. Udělala jsem si volno, jen sama pro sebe. Žádná práce, úklid, vaření. Dopoledne jsem se pěkně teple oblékla, nachystala si baťůžek a vyrazila do místní knihovny. Můj malý, soukrommý svátek, kdy obcházím regály plné literatury, sem tam něčím zalistuju, začtu se, přivoním. Nemusím nikam spěchat, sedím v koutě na bobku, vybírám a cítím se jako v malém, papírovém ráji. Klid, ticho a spousta krásných slov. Až jednou umřu, bude to v pekle, kam se za své hříchy stoprocentně musím dostat, vypadat přesně takhle. Jako třešnička na dortu se na polici u východu objevilo několik výtisků volně k rozebrání. Knihy zdarma! Dobré knihy zdarma! Popadla jsem, co jsem byla schopna unést a jako ve snách se dovlekla pod tou tíhou domů. Opravdu nádherný den.

A úplně nakonec jsem se rozhodla oslavit poslední možnost, kdy mě má stará ID karta opravňuje ke vstupu do free shopu. Ta nová už tak krásně kouzelná není a začne platit co nevidět. Pauzu na oběd jsem v pátek strávila nákupy alkoholu, cukrovinek a kosmetiky, které jsou v této prodejně buď příšerně levné, nebo jinde nedostupné. Láhev Chateauneuf du Pape a krabice belgických pralinek se budou krásně vyjímat na některé slavnostní tabuli. Nechala jsem tam celé své kapesné za několik měsíců, ale co. Bylo to naposledy a takových příležitostí je potřeba náležitě využít. Vytřískat z těchto malých svátků co se dá, aby jeden, až mu bude ouzko, měl na co vzpomínat a mohl si říct jako to prasátko: "Ale byl jsem v žitě."

Muž a žena

Motto:

Žena doufá, že se muž po svatbě změní

a on zůstane stejný.

Muž doufá, že se žena po svatbě nezmění

a ona si přestane holit nohy.

U nás k tomu velkému a zásadnímu kroku nedošlo. Možná je na místě slovo "ještě", ale to nechme raději koňovi, ten má větší hlavu. Na všetečné otázky příbuzných "kdy už" nebo přesněji "jestli někdy vůbec" odpovídáme se smíchem, že jsme na takové věci ještě mladí. Následuje tazatelův pátravý pohled směrem k Matýskovi, který do toho má paradoxně nejméně co mluvit a po pravdě si myslím, že je mu to upřímně jedno. Netrvá na stejném příjmení ani na snubních prstýncích, tím méně na oddacím listu. Navíc, já na jméno R. stejně slyším, takže žádná křeč.

Být svobodnou matkou má své výhody. Když už nic jiného, na pár nabídek zadaných mužů jsem mohla s čistým svědomím odpovědět, že s ženatými nepeču. Ti pomalejší se zeptali, co na to můj manžel, načež se zastyděli a já měla svatý pokoj. Jsem státem hájený druh, který smí čerpat určitých výhod jako delší doba péče o nemocné dítě či přistýlka na firemní rekreaci. Ne, že bych takto systému zneužívala, naopak se s J. snažíme chovat zodpovědně a je-li to v našich možnostech, vystupujeme před úřady jako právoplatně sezdaný pár, který se v plném rozsahu práv a povinností stará o naše čtyřleté štěstí. Ale je dobré vědět, že kdybychom chtěli, můžeme.

Od drtivé většiny mých vdaných kamarádek jsem slyšela kouzelnou formuli "jen počkej, já ho předělám" a na můj překvapeně pobavený výraz dodávaly slova jako vážně a určitě. Když ani poté můj stupidní úsměv neuvadl, prostě se urazily a nakvašeně odkráčely s přesvědčením, že ony mi ještě ukážou. Nikdy potom jsme dané téma znovu neotevřely, u některých případů už jde o desetiletí. Samozřejmě, že mě netěší pocit vítězství, naopak jim strašně moc fandím, ale život je tvrdý a realita nekompromisní.

V žádném případě si netroufám tvrdit, že na J. nepracuju. Vytrvale a velmi tvrdě. Jak jsem se dočetla v jedné internetové diskuzi - obrušuju hrany. Přiznávám, že za 6 let společného soužití jsou mé výsledky nicotné, ba téměř mizivé, ale nevzdávám se. Jsem trpělivá. A hlavně nenápadná. Muži totiž nejsou plemeno blbé, jsou fikaní a moc dobře vědí, jakou past na ně sňatkem šijeme. Ovšem dle mé skromné teorie, když se moc netlačí na pilu a subjekt se zpracovává s něhou a jemností našim ručkám vrozenou, existuje určitá pravděpodobnost, že se výsledek dostaví. Ku příkladu tak zvaná ponožková hnízda. Šedé a tmavomodré hromádky u postele, pod křeslem, v koutě koupelny. Máme jich doma hned několik a v začátcích svého experimentu jsem je pouze přehlížela v naději, že je uklidí sám tvůrce. Ještě předtím jsem je dokonce odklízela do koše na špinavé prádlo, což se ale ukázalo býti kontraproduktivním, poněvadž J. došel k logickému závěru, že ponožky dostaly nožičky. Po několika letech pokusů a teoretického bádání jsem zjistila, že nic jiného, než radikální řez tady nepomůže. Využila jsem koš odpadkový a ejhle, jakmile začal šuplík s čistým erárem hrozit prázdnotou, zmizela i obávaná hnízda. J. si opečovává každý jeden pár a chraň mě ruka páně, aby pračka sežrala byť jediný kus. Myslím, že je má spočítané.

Nijak nebazíruju na pořádku. Nejsem úklidový typ, k tomu, aby se má ruka chopila prachovky a vysavače potřebuju několik dnů odhodlávání a psychické přípravy. A jestli něco dělám opravdu, ale opravdu nerada je čištění zrcadel. Postupně zkouším všechny prostředky k tomu určené a trhem nabízené, včetně švédských, finských a čínských utěrek, čističů bez alkoholu, s alkoholem, liju do vody Jar a ocet a přesto pokaždé čím více šudlím to zpropadené sklo, tím víc vidím skvrn a mastných fleků. A korunu tomu dá večer láska mého života, když vystoupí z vany do mlhy tak husté, že by se dala krájet a svou obrovskou dlaní třikrát přejede po metr velkém zrcadle, přesně ve výši jeho prďáckého kohouta na temeni hlavy, kam já pro jeho výšku nedosáhnu. V daném okamžiku balancuje můj zdravý rozum na špičkách na okraji propasti šílenství. Jediná taktika, kterou jsem zatím vymyslela, spočívá ve vyčíhání rozhodujícího okamžiku a hlasitém výkřiku "Opovaž se!" za jeho mokrými zády. Velké úspěchy s ní neslavím, J. se jen stává v koupelně poněkud neurotickým, ale myslím, že to chce čas.

Jelikož platí "hoď po mně kamenem, kdož jsi bez viny", měla bych se přestat soustředit na silnější pohlaví a mohla bych si zamést před vlastním prahem. My ženy prý svatbou zlenivíme a přestaneme o sebe pečovat. Osobně si myslím, že není nic horšího, než krásné letní ráno, paprsky slunce dopadající na postel a v ní fešanda s rozmazaným makeupem a natáčkama ve vlasech. Svého času jsem se svatosvatě zařekla, že tohle ze mě nikdy nebude. Tohle a unavená pracující žena, vláčející se domů ověšena kabelkou velikosti malého lodního kufru a dvěmi obrovskými igelitkami. Natáčky sice nenosím, jelikož máme jednadvacáté století a horkovzdušné kartáče, ale tím asi tak můj výčet končí. Večer jsem prostě PŘÍLIŠ unavená na odličování očí a PROČ bych nemohla nakoupit cestou z práce, abych do toho krámu nemusela později, zvlášť, když už se mi pak nechce nic jiného, než hodit nohy na stůl a vypít si kafe.

Vdaná sice nejsem, ale vím jistě, že jsem se soužitím s dvěma malými kluky nezměnila ani v nejmenším. Zůstala jsem tou mladou, vysmátou, bezstarostnou cácorkou, která si pere jemné prádlo v ruce, odpoledne tráví s kamarádkami v kavárně a pravidelně si holí nohy. Minimálně jednou za čtvrt roku.

Ta holka v purpuru

   Mé černé svědomí. Všudypřítomná, ukecaná holka s kousavými poznámkami. Nemám ji ráda a kdo by taky měl. Ve své zvrácené fantazii jsem ji oblékla do sytě rudé, jelikož obligátní černá mi přišla nudná a ona se tak stává ještě méně přehlédnutelnou. Stojí v kuchyni, když ledabyle oplachuju hrnek od kávy, místo abych ho pořádně umyla a uvařila si čaj do čistého. Sedí v koutě ložnice, když se mi nechce ustlat a peřiny jen trochu nadzvednu, aby přes den vyvětraly. Kouká mi přes rameno při vybírání z bankomatu. Šeptá mi do ucha večer, když si jdu lehnout a vyjmenovává nekonečný seznam věcí, které jsem měla za dnešek udělat a nestihla to, nebo se na ně prostě vybodla.

   Je krásné mrazivé ráno, sedím ve svém oblíbeném houpacím křesle a hraju si s internetem. V hloubi své líné duše vím, že bych se měla zvednout a jet někam něco vyřídit, ale nemůžu si vzpomenout co. Asi to nebylo důležité. Je mi naprosto jasné, jaký bude další scénář. Za den, či dva se má děravá hlava rozpomene a já začnu hystericky pobíhat bytem při hlednání některého moc důležitého dokladu nebo potvrzení, které mělo být orazítkováno a odesláno nejpozději minulé úterý, ale to už bude pozdě a já budu mít zkažený den. Mé černé svědomí to ovšem ví už teď a kouše mě zezadu do krku.

   Nejvíc řečí má ta slečna na téma J. a Maty. Dost o ně nepečuju. Teplé večeře vařím zcela výjimečně, velice snadno jsem spadla do systému "co zbylo od oběda". Maty o tom taktně mlčí a jí, co mu dáme, J. vypadá, že se smířil se situací. Konec konců, je dospělý, do lednice trefí. Zatím úspěšně zatloukám, že nežehlím jeho krásná, rozlehlá, bavlněná trička, na čemž neochvějně trvá i přes mé ujišťování, že je to zbytečné. Jeho oblíbená, asi 17 let stará větrovka má dírku. Prý se sama někde nějak roztrhla. Mám ji připravenou už půl roku u šicího stroje, na který dopadá prach v centimetrových vrstvách a já už si nejsem moc jistá, zda umím navléknout nit. Děvče v rudém přešlapuje před skříní a rýpe a rýpe. S Maťulkou by se mělo víc cvičit. Potřebuje trénovat. Dívám se na něj, jak trhá papírovou krabici se zahloubaným výrazem ve tváři a snažím se překřičet protivný šepot svého svědomí argumenty, že já teď stejně nemůžu, jsem nemocná a příliš unavená na to, abych týrala jeho malé tělíčko. Jen ať si hraje.

   "Nikdo ti nikdy nemůže dát víc, než já slíbit, milá dcero" říkával táta. Aspoň něco jsem po něm zdědila. Nesplněné sliby se za mnou táhnou jako dlouhý had a já je nechávám zapadat prachem z cesty. Babičce vyšívaný ubrus. Návštěvu kamarádce, která bydlí v sousedním městečku. Internetový projekt švagrovi. Mé černé svědomí sedí na židli u stolu a okousaným zbytkem tužky pečlivě zapisuje do notýsku všechny mé plané hrozby a výhružky. Nejnovějším hitem je dávná kamarádka z dětství. Opět se vynořila spolu s mou chorobou a nyní jsme nerozlučná on-line dvojka, jako za starých časů puberty. Neviděly jsme se 6 let. Mám výčitky, že jsem se měla ozvat dřív, napsat e-mail, smsku. Mohly jsme překonat obrovskou vzdálenost, která nás dělí a dát si spolu v Praze hamburgr. Nedala jsem jí 6 dárků k narozeninám, vykašlala se na šestery vánoce. Je mi to líto a doufám, že naše vysoce korektní distingovaná konverzace, prokládaná dobře mířenými vulgarismy (je nádherné vědět, že jak monitor, tak M. snesou pár úlevných slangových výrazů a na svou obhajobu prohlašuji, že ani ona mne moc nešetří) bude i nadále pokračovat, rakovina nerakovina.

   Pak je tady samozřejmě vina. Ve čtvrté třídě jsem ukradla žvýkačku. Ve čtrnácti jsem rozbila teploměr, a když potom mámě upadl, nechala jsem ji myslet si, že je to její práce. Uvažuju nad tím, jestli, když se ke svým hříchům přiznám, dojdu odpuštění a ta kousavá protiva se odstěhuje. Velice vážně o tom pochybuju, jsou to věci dávno promlčené a nedůležité. Ale co třeba Matyho postižení? Neudělala jsem něco špatně? A pokud ano, jak to odčinit? Můžu ho, chudáčka malého, vláčet po ordinacích do puberty a kroutit mu tělíčko vojtovou metodou, ale bude to k něčemu? Přestane mi mé černé svědomí našeptávat, že jsem to já, kdo je zodpovědný za stav mého syna? Nemyslím. Tohle budu muset zabalit do krabičky s mašlí a zasunout hluboko do skladiště mých mozkových závitů s cedulkou "na někdy jindy".

   Příliš utrácím. Kouřím. Jsem líná jako veš. Lžu, jako když tiskne. "Ano, účet za telefon je dávno zaplacený." "Jistěže jsem ti koupila černé tkaničky." "Ne, my z internetu filmy nestahujeme." Je to tak jednoduché. A když na to vlastně přijde a já se fakt naštvu, přehodím té holce v purpurové sukni přes hlavu igelitovou tašku a můžu dělat, že ji neslyším. Nechám se ukonejšit vlastními myšlenkami, které jsou optimistické, říkají, že to počká, že to není důležité a má to dost času, než to přeroste v průšvih. Aspoň chvilku se nechám kolébat vlnami sebeklamu, že se nemám za co stydět.

  

2. chemoterapie, aneb za zdí

   Zkušenost je nepřenositelná. Když se někomu přihodí průšvih, to se prostě musí zažít. O klíčích upadnutých do kanálu můžu vyprávět čtrnáct různých historek, přesto přijde někdo s příhodou zajímavější, vtipnější, s katastrofálnějšími důsledky. Stejné je to s rakovinou. Můžu o své nemoci spřádat úvahy do alelujá, tvořit hlubokomyslné, duchaplné teorie, přesto má zkušenost bude jen má, čistě soukrommá a osobní.

   Jaké to je, být tak strašně moc nemocná? Po pravdě řečeno, chřipka v devadesátém osmém byla horší. To jsem měla horečky, kašlíček a rýmičku, sotva jsem se potácela bytem a 14 dnů jsem nejedla. Dnes mi celkem nic není. Mám za sebou druhou sérii chemoterapie, nemám vlasy, ale mám zpět své krevní destičky. Vítejte, holky moje. Jsem unavená a zcela výjimečně to není výmluva, mám pro to opodstatnění a důvod. Mám pocit, jakoby mi vypadl mozek z hlavy. Nemůžu se soustředit. A to je asi tak všechno. Není mi zle, neomdlívám, neobjímám záchodovou mísu. Byli jsme na procházce a uvařila jsem oběd. Dopřávám si hojně gaučingu s pěkným filmem v pozadí a internetem na kolenou. Jsem spokojená.

   Je to prazvláštní nemoc, tahle rakovina. Jeden vypadá normálně (pokud se rozhodne nestrašit příbuzné a malé děti a uváže si šátek nebo si vezme fungl novou paruku), chodí, mluví, funguje. Nic nebolí. Přesto i při vyslovení toho příšerného slova lidé blednou a následně rudnou, ve snaze rychle vymyslet správnou reakci. Já jim to moc neulehčuju, poněvadž jsem si osvojila zajímavý zlozvyk, prozrazovat svou diagnózu s úsměvem, nejlépe se slovním doprovodem "ale neboj, ono to není tak zlý", čímž totálně matu nepřítele. Lidé uvažují, jestli můj zvrácený smysl pro humor už dosáhl svého dna a já si z nich dělám legraci, nebo jsem pod velmi silnými antidepresivy. V nejlepším případě docházejí k názoru, že jsem prostě praštěná. 

   Nedávno jsme potkali bývalého spolužáka mého přítele. Nejdříve mě nepoznal, po zevrubném prozkoumání tváře a spárování mé osoby s J., mu došlo, kdo jsem a ztratil řeč. Přešlapoval na místě, neudržel myšlenku a z jinak zábavného, ukecaného kamaráda se stal uzlíček nervů. Raději jsem se s J. v daný okamžik rozloučila, že s Matym spěcháme a sejdeme se o kousek dál. Tohle už ne. Mám raději pálené otázky až na dno mého nádoru, jaké to je, jestli to bolí a jak probíhá chemoterapie, co na to naši a jak to nese Matýsek, jen už ne tohle mlčení.

   Teď v nemocnici jsem se setkala s paní M. Má rakovinu, jak jinak. Když jsme se spolu daly do řeči, zjistila jsem, že přemýšlíme úplně stejně. Tak to nebude jenom mnou, že mám pokřivená mozková kolečka! Takhle fungují i jiní! Dělají si ze své nemoci legraci a nechápou, proč s nimi jejich okolí jedná v rukavičkách. Shodly jsme se na názoru, že máme pocit, jakoby se nás ta nemoc netýkala. Člověku to lékaři mohou opakovat tisíckrát, že je velmi vážně nemocný, ale je to slyšet asi jako přes zeď. Jakoby se mluvilo o někom jiném, natožpak v souvislosti se smrtí. O které se, mimochodem, nemluví. Celá medicínská obec, jak jsem se s ní v poslední době setkala, je toho názoru, že rak je téměř vždy léčitelný, co se nedá operovat, spraví chemoterapie, kde nepomůže ani ta, dorazí to ozařování. Pořád se dá něco dělat a nějaký tumor není pro dnešní lékaře žádná překážka.

   Mám velkou kliku, že neznám nikoho, kdo by na toto téma nesmýšlel pozitivně. Ať nemocní, nebo mí blízcí, všichni ví, nebo aspoň pevně věří, že se dá vyhrát. Strach máme samozřejmě všichni. Ale jak praví staré moudro, nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. A ten můj, pokud jde o mě, v nedohlednu.

O čekání

   Na vlak, na rande, na Ježíška, na smrt. Nikdo nečeká rád. Já to nenávidím. Jako osoba aktivní a čilá, s potřebou neustálých podnětů, jako teplé slovo od přítele, nebo aspoň televizní hlasatelky, když už nic jiného, tak psaného slova, prostě nerada stojím a koukám do nikam. V takové chvíli spadám do nejrůznějších zlozvyků, které se u mně za těch mnoho let, co chodím po světě vyvinuly, a musím přiznat, že jsou jeden lepší než druhý. Jelikož hodinky, i když se dají k ruce připnout páskem, stále někde zapomínám a tudíž po většinu času nenosím, vytahuju z kapsy mobilní telefon, vždy přesně po čtyřech minutách. Na chlup. Zkontroluju čas, jakobych neuměla ta čísla sečíst z hlavy, přijaté zprávy, i když bezpečně vím, že telefon ani nepípnul a prohledám seznam, koho bych tak svou nudou mohla patřičně otrávit. Schovávám hračku do kapsy a ukousnu kůžičku u nehtu. Zajedu rukou do vlasů, léto nebo zima, prostovlasá, či s čepicí, vytahuju pramen a hraju si s sním. Dobře. To bylo. Teď smím žmoulat cípy šátku. A samozřejmě nesmím zapomenout na cigarety. Čím delší čekání, tím více nikotinu a dehtu. A to mně ničí, páč, když už potom na to rande konečně dojde, smrdím jako tovární komín a bojím se na dotyčného promluvit.

   Výjimkou jsou velmi ojedinělé okamžiky, zatím tedy přesně dvakrát za dobu pěti let, kdy smím počkat na J. před jeho kanceláří. Přesněji řečeno, před budovou, ve které pracuje, jelikož je tak důležitý, že se nesmím přiblížit ani k uniformovanému vrátnému u vchodu. Každopádně celý dům sídlí na turisticky velmi lukrativním místě, kudy od rána do večera proudí davy turistů a já stojím před tou nádhernou vyřezávanou bránou, hřeju si tvář v jarním nebo letním slunci a tvářím se jako součást malého náměstí. Jako, že mi to tam prostě patří. Cizinci prochází kolem, někteří se ptají na cestu, na což s výmluvným pohledem říkám plynnou angličtinou "sorry, já nejsem místní" a fotí. Sice ne mě, spíš krásná panoramata, která jim svou nízkou osobou úspěšně zakrývám, tudíž zakomponovat mě do fotky se stává nevyhnutelným, ale nevadí, aspoň ta jejich upomínka nebude tak nudná. Zajímalo by mě, na kolika zdech a krbových římsách po půlce světa figuruje můj unylý úsměv.

   Ač mě můj muž bezmezně miluje, tedy to aspoň úspěšně předstírá, ví, že existují situace, kdy mé čekání musí být nekompromisně zkráceno na dobu nezbytně nutnou, čítající maximálně pár minut a i to někdy bývá příliš. Obchodní centra. Prodejny rozličného zboží naskládané na jedné ploše velikosti malého letiště, pěkně jedna vedle druhé. Knihy, oblečení, boty, sladkosti, hračky. Můj chtíč si nevybírá. I když jen já znám aktuální stav našeho konta, který stejně není nikdy tak dobrý, aby si mladá paní mohla beztrestně utrácet za zbytečnosti, neopomene mi J. připomenout, že přijede opravdu jen za chvilku, že v podstatě už parkuje, ať sedím na zadku a nedotýkám se kreditní karty. Ale poněvadž známe své lidi, mám většinou naprosto jasnou představu o tom, kde se právě nachází a kdy dorazí, vydávám se do jámy lvové. Ne za nákupy, ale jen se podívat na nové zboží, abych si trochu ukrátila to nesnesitelné čekání na lásku svého života. Zakazuju si utratit byť i jen korunu. Marně, a když mě J. o půl hodiny později vyzvedává, jako třešničku na dortu ze dna nákupní tašky vytahuju jeho oblíbené sójové párky nebo belgickou čokoládu jako odpustek.

   Dnes jsem si dlouhou chvíli nemohla ukrátit ani nákupy, ani konverzací v cizím jazyce. Vstupní hala v Motolské nemocnici sice nabízí určitý způsob zábavy, v přízemí je obchod potravinami, kde nemají nic a ještě je to drahé, lékárna a malý boutique, ale jsou chvíle, kdy je jeden natolik otrávený životem, že se mu nechce ani dýchat. O půl desáté ráno jsem se hlásila v příslušné kanceláři. Vzali mi krev a J. odjel domů. Čekání na výsledky - první 2 hodiny. Koupila jsem si naučnou literaturu, Blesk a Rytmus života, kafe a usadila jsem se v hale. Když uběhl potřebný čas, vrátila jsem se do ordinace, kde mi paní docentka laskavě povolila chemoterapii, zároveň mi sdělila, že jsem nějaká divná, že mé tělo nemělo vůbec takto reagovat a že mi dá raději nějaké jiné jedy, které sice neútočí na krevní destičky, ale škodí úplně jinde. Prostě z bláta do louže. Na oddělení mi bylo vysvětleno, že pro mě postel není a nejsou si moc jistí, jestli dneska ještě bude. Mám se zastavit odpoledne, třeba to někdo vzdá a odjede domů. Další 3 hodiny v hale. Časopisy přečtené, káva dopita, reklamní spoty na monitorech rozvěšených na stropě naučeny zpaměti. Udělala jsem si pohodlí, složila si pod hlavu bundu a usnula. Uprostřed vstupní haly jedné z největších nemocnic. A vůbec mi nebylo stydno. Po probuzení jsem zamířila k výtahu, kde jsem se střetla s místní sanitářkou, malou, energickou romkou.

"Vy jste paní K.?"

"Ano"

"Odnesla jsem vám tašku z příjmu na oddělení."

"To jste moc hodná, děkuju."

"Bylo to naposledy. Já tu od toho nejsem."

"Ale já za to nemůžu, já vás nechtěla obtěžovat. Jsem 3 týdny po operaci a lékařka tvrdila, že nesmím nosit těžké věci."

"Tak já vám říkám, že už můžete."

Výborně. Aspoň někdo je tu odborník.

   V 15:08 jsem se slavnostně přikryla bílou peřinou. Pro dnešek mám dočekáno. Zítra začneme nanovo. Ráno na kapačku, odpoledne na J. Mám tu knihu, internet a křížovky. To půjde.

Parádnice

   Za svobodna jsem o sebe nijak zvlášť nepečovala. Ne, že bych zrovna vytvářela image šmudly, ale s nadváhou 10kg, zadkem jako štýrský valach a stehny o objemu menšího stromku, jsem ani neměla velké šance trpět na parádu. Svého času můj problém řešily sukně. Celoročně. Krátké, dlouhé a všechny tmavé. Můj šatník v té době neoplýval barvami, pod heslem "černá skryje vše" jsem se každé ráno prohrabávala jednobarevnými kusy ve snaze najít správnou délku rukávů ke střihu dolního kusu oblečení. Perfektně jsem v té době klamala tělem. Jednoho večera jsem pod vlivem alkoholu zapomněla skrýt své vady při převlékání vtažením pneumatik hluboko k páteři a vypnutím objemného hrudníku, a až tehdy se má sestra svěřila matce, že si nikdy nemyslela, že jsem TAK STRAŠNĚ tlustá. Nijak mne tím neurazila, jelikož to jednak byla čiročirá pravda a jednak jsem to pochopila spíše jako pochvalu mým mimikrám. Ovšem pomalinku ve mně dozrávalo rozhodnutí, konečně se sebou něco udělat.

   Stala se ze mě reklama na prostředky pro hubnutí. Nastudovala jsem odbornou literaturu, převážně Cosmopolitan a Ženu a život, přestala jíst a začala cvičit. V jednom okamžiku a naplno. Výsledky se dostavily až překvapivě záhy, při jídelníčku jedno jablko denně, prokládáném dvěmi hodinami posilovny a pravidlu, že hlad je převlečená žízeň jsem nadbytečná kila odložila během dvou měsíců a byla odměněna. Ne, že by mi být single nevyhovovalo, o partnery jsem nikdy neměla nouzi, ale jednoho kouzelného večera jsem spadla do krásných modrých očí, položila si unavenou hlavu na pevné rameno a byla ztracena. Dodnes J. vyčítám, že nebýt úbytku na váze, ani by o mně nezakopl, na což on se smíchem odpovídá, že to naopak já, štíhlá a dietou zesláblá jako čajíček, jsem konečně poznala, že se potřebuju opřít o silného chlapa.

   Měla jsem figuru, partnera a bylo potřeba doladit detaily. Vrhla jsem se do obchodů s konfekcí, do butiků a obchodních center, abych oživila svůj šatník pestrými barvami, upnutými topy a kalhotami. Konečně mi byly! Mohla jsem se v kabince beztrestně natáčet, aniž by tu a tam na mě zamrkal přetékající špek nebo jsem se marně snažila nadechnout. Byla jsem šťastná. Odbarvila jsem tmavé vlasy, nakoupila zásobu líčidel a pomalu v sobě objevovala narcise. Pak jsem otěhotněla a veškerá legrace byla v čudu. Ještě dlouho, dlouho poté, co se narodil Matýsek, jsem skrývala pozůstatky devítiměsíčního pronájmu mého těla pod těhotenským oblečením. Když se přehoupl rok, přiznala jsem si, že tohle už nejsou následky očekávání, prostě jsem jen tlustá a líná. Přesto jsem se nechala ukolíbat něžnostmi mého muže, že se mu líbím taková, jaká jsem a nepotřebuju shodit ani deko.

   Jednoho podzimu jsem dospěla k rozhodnutí, zhubla a zařekla se, že už nikdy nebudu jíst. Sice se svého předsevzetí moc nedržím, sem tam malá čokoláda velikosti dětské hlavy či kilový kelímek zmrzliny ještě nikomu neublížili, ale všeho s mírou. Když jsem se sebou byla po tolika letech konečně spokojená, hubená, vysportovaná, blond a s dost nezdravou dávkou sebevědomí, rozhodl se osud, že mi dá jednu za ucho. Seslal na mne chemoterapii, po které mi slezly vlasy. Pokud jsem se měla naučit pokoře touto cestou, někdo nahoře se šeredně zmýlil. Přátelé a mí blízcí, kterým jsem se odvážila ukázat svou olysalou šišku, svorně tvrdili, že i přesto jsem hezká a korunu jsem tomu dala šátky, kterých jsem dostala půjčenou obrovskou hromadu, tudíž jsem každý den jiná, nová a zajímavá.

   A potom mi kolegyně v práci prozradila sladké tajemství. Musím se dostavit do kanceláře, kde dostanu novou ID kartu i s fotkou. Novou fotkou. A všechno se to musí stát do konce měsíce. Zeptala jsem se jí, zda si myslí, že mi do té doby vlasy dorostou, na což opáčila, že si tím fakt není moc jistá. Dost jsme se nasmály, ale to pořád neřešilo můj problém. Zeptala jsem se internetu, co na to on a dostala jsem odpověď v podobě nádherného obchodu s parukami. Bylo po výplatě a krámek sídlí nedaleko, není tudíž co řešit. Když jsem vstoupila do království náhradních vlasů, zrak mi přecházel. Paruky všude, jedna krásnější než druhá. Paní prodavačka byla odbornice na slovo vzatá, ochotně mi přinášela do kabinky hezčí a odvážnější kusy, až jsem přemohla svou váhavost (moc dobře jsem věděla, že i když výběr zruším na pouhé 2 exempláře, budu nad nimi sedět až do večera a dumat) a sáhla po svém téměř původním střihu a barvě.

   Já byla nadšená, můj životní partner jakbysmet, maminka se sestrou nešetřily chválou. Byla jsem spokojená. Zásadní zkouškou prošel nový model hned následující ráno, kdy jsem vstoupila do kanceláře a kochala se zmatenými úsměvy. Téměř nikdo nepoznal, že vlasy jsou umělé, i když náhradní. Jeden kolega, kterému se má smutná anabáze ještě nedonesla, mi pochválil nový sestřih a později se dost divil, když jsem mu vysvětlila situaci. Povyrostla jsem tak asi o sedm centimetrů, nechala si udělat novou vstupku a odpoledne s úlevou sundala svou parádu, ve které je po pravdě dost teplo a kouše mě za ušima. Zlaté, dobré šátky. Doma jsem si udělala pohodlí největší - plešaté, až se mě J. polekal. Hodně rychle si na nové vlasy zvykl.

   Věčně unavená, s kruhama pod očima, s pletí jako puberťák, už ne hezky štíhlá, ale malounko kostnatá, přesto stále blond a za frajerku. Rakovina pro mě není důvod lehnout si do postele a umřít, ale zvednout se ze země a kráčet životem s hlavou nahoře. A to mi opravdu jde.

Zanedbané dítě

   Se svou postupující chemoterapií, bojem s jejími nežádoucími účinky a permanentní únavou jsem se prohlásila za neschopnou a nezpůsobilou k jakýmkoliv úkonům, vyžadujícím větší námahu než přenesení šálku čaje z kuchyně před televizi. Kromě dnů, kdy jezdím do práce, tam nosím hrneček k počítači. Dál ni krok.

   A tím trpí samozřejmě celá rodina, hned po J. i Matýsek. Musím své životní lásce přiznat, že plní plán na 138%, je to opravdový charakter. Stoprocentně zvládá své původní povinnosti, jít do práce, předstírat činnost a dříve, než na to někdo z vedení přijde se ztratit, po příjezdu domů překontrolovat stav lednice, stav jeho ženy "Ještě dýcháš? To je moc dobře" a odebrat se do pelíšku. Zbylou část bojových úkolů nyní tvoří přenesení dítěte z bodu A do bodu B, jeho vykoupání a uložení zpátky do postele. Od doby, kdy zjistil, že Maty velmi pěkně spolupracuje, s mou pomocí přeleze zábranu u válendy a s malou podporou odkráčí na gáblík, pomalinku, ale jistě se J. snaží tuto radost hodit na má bedra. Jsem vlastně ráda, že se zvládám čím dál tím víc zajíždět ve starých kolejích, ale jestli si chlapci myslí, že to, že už nejsem líná namazat si chleba máslem znamená, že jsem zpátky v plném rozsahu, šeredně se mýlí.

   Zajímavá situace nastala ve školce. Mám velmi ráda rehabilitační stacionář, který Maťulka navštěvuje, je to menší zařízení se spoustou skvělých učitelek, rehabilitačních pracovníků a jiných odborníků na slovo vzatých. Pokaždé, kdy jsem ještě za starých, dobrých časů násilně tahala dítě z vyhřáté postýlky a s výkřiky "Spěcháme! Spěcháme! Jdeme pozdě! Už zase..." na něj házela svršky, vypadalo to po odchodu z bytu, že dostanu pár facek. Matýsek seděl s naštvaným výrazem v kočárku, cumlal si paleček, obočí měl nad kořenem nosu spojené do jedné vlnící se čáry a chyběly už jen vulgární výrazy, které se mu určitě honily hlavou. Jakmile se otevřely dveře oddělení, které navštěvuje, jakoby vyšlo slunce. Mé dítě roztáhlo pusinku do širokého úsměvu, zažvatlalo něco ve smyslu pozdravu a začalo se sápat po učitelce. Kterékoliv. Nepreferoval, hlavně, že se dostal z mé náruče. Vychovatelky nikdy nešetřily chválou, že je chlapeček zase dobře naladěn a nevěřily mi ani nos mezi očima, když jsem se jim snažila vysvětlit, že ještě před chvílí to vypadalo, že nám jeho právní zástupce zašle žádost o rozvod.

   Dnes tyto povinnosti převzal J. Mezi jinými dát pozor, aby Matýsek nedělal ostudu a měl pořád čisté oblečení, ať na cestu tam a zpět, nebo pro pobyt. To raději dvoje, je po mamince děsný šmudla. Tenké ponožky do bačkor, aby se mu nezpotily nohy. Svůj oblíbený sirup, bez nějž by byl schopen celých pět hodin nepozřít ani kapku tekutin, nejspíše ve strachu z otravy z čisté vody nebo dětského čaje. Zásobu plínek a vlhčených ubrousků. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle drobnosti můžou být problém. Že chlapovi, který si ráno oblékne tričko se skvrnami od dětské kaše a svetr, který neviděl pračku dobře měsíc, prostě nedojde, že by se měl zabývat tak podružnými záležitostmi. Teď je běžně na programu dne stížnost, že Matymu ve školce došlo přebalování, čisté tepláky nebo se vrací ve třech mikinách, přičemž ta nejspodnější je politá sladkou šťávou. Dochází mi argumenty. Pokud včas nevstanu, než mí chlapci opustí byt, což činí v rekordním čase, od vyloupnutí z peřin po prásknutí dveřmi celá akce netrvá déle než dvacet minut, a nešoupnu do koše pod kočárkem chybějící výbavu, máme smůlu, dítě bude sedět ve školce v teplých punčocháčích a bude mít pusu odřenou od papírových kapesníků, jelikož vlhčené ubrousky došly.

   Odpoledne, když se kluci probudí a já krmím synátora v pohodlí gauče přesnídávkou, mám nejraději. Problém nastává v případě, že je snězeno, tedy přesněji řečeno, bez ohledu na množství jídla, ať jedna miska nebo dvě, je bříško naplněno až po okraj. Matýsek se nejprve vyhýbavě otáčí tváří k opěradlu gauče, aby si o něj zbytky ze rtů pečlivě utřel, čemuž ještě jsem schopná zábránit, ale dalším krokem je vylézt krmícímu za krk. Nevím, jestli to považuje zá oslavu zahnání hladu, nebo jen neví, co s přílivem energie po pozření spousty cukru, ale s mou nemocniční památkou v podobě jizvy přes celé břicho mám s tímhle malé problémy. Rázné "Ne!" mému chlapečkovi nestačí a poslední dobou, zřejmě vlivem častého posilování, jež s tatínkem pravidelně absolvuje, má sílu jako bejk. S hurónským smíchem mi strká nohu na rameno, nutí mě zvedat ruce vysoko nad hlavu a pomáhat mu pověsit se na strop. Naštěstí se v tu chvíli zapojuje jeho otec a s větou "Hele, když nevíš coby, jdeme trénovat" ze mně Matěje odlepí, až to mlaskne, jako když se sundává plastová přísavka, položí ho na podlahu a nutí ho přelézt přes celý byt po čtyřech, pěkně k oknu a zpátky. V tomhle směru má můj muž mou obrovskou úctu a obdiv. V životě bych neměla tolik trpělivosti a pevných nervů. Ať se u nás nacvičuje chůze, dítě je nuceno kamkoliv potřebuje dojít, udělat to po svých, se symbolickou tatínkovou pomocí, nebo lezení, opět je lehounce podpíráno a za zadkem mu trenér šlape na patičky. Já sedím jako vítězná cena u počítače, když se ke mně kluci vrátí, mým hlavním úkolem je projevovat patřičné nadšení a lípnout vítězi pusu. Takže vlastně taky pomáhám.

   Teď je Matěj svou matkou těžce zanedbávané dítě. Téměř veškerá péče o něj leží na tatínkovi a jeho oblíbené chůvě, tetě Š. Jsem moc ráda, že je mám. A je mi stydno při pohledu na mou unavenou, udřenou polovičku, jak vyváří, pere, nosí, myje a vůbec mě bezvadně nahrazuje. I přes malé nedostatky, které by normální žena ochotně přehlédla a já je řeším jako ropnou krizi v Perském zálivu, je to bezvadný táta. Maťulka pod jeho vedením dělá obrovské pokroky, je spokojený s denním menu, i když dostal potřetí za sebou meruňkový jogurt a když se se svým otcem mazlí, vypadá, jako kdyby měl každou chvíli vyskočit radostí z kůže. V těchto okamžicích jsem já daleko za velmi tlustým, neprůstřelným a nerozbitným sklem a po pravdě řečeno, ani mi to moc netrhá žíly. Vím, že kdykoli budu potřebovat pevné dětské objetí, slyšet jeho smích a nechat si poslintat rukávy u trička, můžu za svým chlapečkem přijít a on neřekne ne. Mám pocit, že se naše role rodičů vyměnily. Teď je tu J., který uspokojuje základní životní potřeby včetně tolik nenáviděného čištění zubů a cvičení a já jsem vzácná a legrační. Vím, že je to jen na chvíli a snažím se do jejich programu zapojit jak to jen lze, ale užívám si to. Jednou se náš život vrátí zpátky tak jak byl, zřítelnice oka mého si zhluboka vydechne a já jej zbavím přebytečných povinností. Do té doby budu ochotně plnit funkci líné cvičné horolezecké stěny.

O vaření

   Jsem průměrná kuchařka. Tím chci říci, že umím pokazit průměrný počet jídel, tedy přibližně každé druhé. Nijak drasticky, většinou se jedná o přebytek soli, nebo nedostatek vody a v omáčce stojí vařečka, ale přesto jsou to poživatelné výtvory. Od jisté doby nechávám J. z bezpečnostních důvodů těsně před dokončením ochutnat a vznikají nedosolené přílohy téměř bez chuti, ale má chlapec smůlu, v kritickém okamžiku použil kouzelnou formulku "to stačí" a dostal co chtěl.

   Počátky mé kulinářské neschopnosti spadají hluboko do období puberty. Když jsem se začala coby zvídavá dcera motat mámě po kuchyni, byly mi ochotně svěřovány drobné práce - nastrouhat sýr, nakrájet zeleninu (bacha na prsty, mladá dámo!) nebo dolít vodu do papiňáku. Při jakémkoliv pokusu o inovaci či iniciativu jsem chvíli sledovala máminy skřípající zuby a počkala si na to, co nevyhnutelně následovalo: "Ukaž, děláš to špatně. Já sama." Odložila jsem vařečku, nůž nebo lžíci, kterou jsem právě držela v ruce, utřela skvrny z kuchyňské linky, ze země a zdí, dohasila spáleniny na stole a opustila mámino výsostné království opět kuchařskou vědou nedotknutá. Tuto vlastnost, absolutní nedostatek trpělivosti, dědíme v naší rodině po přeslici. Trpím jí taky a řídím se ozkoušeným heslem "když to nejde, nejde to, necháme to sáňkování na léto." Naučila mě ji máma a bohužel to vypadá, že nás zaslechl Matýsek, poněvadž velmi pečlivě kráčí v našich šlépjejích. Kdykoliv se naučí novou dovednost, hodinku, dvě ji trénuje a pokud i po tak dlouhé době zjistí, že stále padá na hubu, vzdá se jakýchkoli dalších pokusů. Že já se vůbec divím, že ve čtyřech letech ještě nechodí.

   Když jsem si pořídila vlastní domácnost, stal se bojový úkol naučit se vařit mou prioritou. Z úplně triviálního důvodu, že my dva nemůžeme pojít hlady jen proto, že pizza a McDonald už se nám přejedli a později proto, že můj syn v šesti měsících potřeboval zaplnit své bříško něčím jiným než Sunarem. Objevila jsem čáry jako utření vajec, (není potřeba čistý ubrousek), jak nechat dojít guláš (není nutná doba delší než hodina), propasírování, bešamel či zákletku. J. se taky zapojil a ochotně hledal na internetu nové a nové recepty, kterými bychom si mohli zpestřit menu. A tak vznikla situace, že například lasagne u nás umí jen on a pár mých pokusů se ukázalo jako velký omyl. Jediné, co se dá mé životní lásce vytknout je množství nádobí a kuchařského náčiní, které při své tvorbě spotřebuje. Talíře, nože a hlavně misky (jsou okamžiky, kdy mě napadá, kde je vůbec bere, tolik jich ani nemůžeme mít), prkénka, lžíce, vařečky, hrnky, pánve, hrnce. Všechno se řádně upatlané a nejlépe s dobře zaschlým vejcem na povrchu válí na kuchyňské lince a můj životní partner asi tak od poloviny projektu vykřikuje, že se mu nedostává čistých pomůcek a odkládacího prostoru. Budiž mu ke cti, že se s tím popere sám a většinou po dokončení a konzumaci svého výtvoru nakrmí myčku. Moc dobře ví, že jsem schopná na toto téma trucovat neomezeně dlouhou dobu a stejně by to musel po dvou dnech udělat on.

   Jelikož já osobně jsem persona velmi vybíravá a hned tak něco do své rozmlsané pusinky nestrčím, máme problém s masem. Tmavým masem. Peču výborné kuře a ještě lepšího lososa, ale chraň nás pán Bůh, aby se mi dostal do ruky kus krávy nebo prasete. O lahůdkách, jako jehněčí nebo telecí se ani nezmiňuju, je to tak drahá záležitost, že by mi bylo líto vyhodit je do koše. I když, kdyby nebylo zbytí ... A tak se u nás pečeně a řízky moc nepěstují. Když se přeci jen ovládnu a naplním páně Papinovo hrnec něčím na guláš, musí být J. po ruce, aby v rozhodující chvíli prohlásil "ještě chvilku, je to jako podrážka" nebo mé oblíbené "ježišmarjá vypni to, vždyť se to rozpadá!" Posledně si můj drahoušek poručil řízky. Z naprosto jednoduchého důvodu, že naše kuchyňská linka je součástí obývacího pokoje, nerada smažím. Celá místnost potom páchne ještě dva dny (výjimkou jsou mé oblíbené palačinky, které jsem se naučila vyrábět teprve nedávno, ale o to víc na nich lpím a opovážil by se kterýkoliv z mužů mého života vznést námitku). Nakoupila jsem tedy vepřové maso, ochotná paní řezníková mi poradila které, strouhanku a vejce a jala se udělat mé lásce radost. Samozřejmě to nebylo poprvé v mém životě, matně si pamatuju, že podobný pokus jsem absolvovala někdy zjara v roce 2001, a tak jsem bezstarostně položila obalené maso na pánev s olejem. Otočila jsem se k ní zády a věnovala se krájení brmabor, strouhání okurky a jiným potřebným činnostem. Když jsem se vrátila z balkónu (ale to samozřejmě J. neví, nechci, aby poznal, že jsem úplný idiot), celá místnost se utápěla v šedém oparu. Řízek by se dal s klidem prohlásit za briketu a mě bylo hanba. Zařadila jsem se do skupiny těch, co spálí i čaj. 

   Bylo naprosto nezbytné, abych si spravila náladu. Jednoho krásného zimního dne odjel J. do práce na 24 hodin, takže jsem dospěla k rozhodnutí teď nebo nikdy. Nemá rád halušky, které já bezmezně miluju. U nás doma se dělávaly jedině pravé z brambor, máma je slovenka, a tak sáhnout po sáčku s polotovarem by pro mě bylo přiznání totální prohry. Ovšem problém s tímto jídlem je, že na něj prakticky neexistuje recept. Pokaždé, když jsem vznesla dotaz do pléna, byla jsem usazena mnou tolik nenáviděnou větou "No, to záleží na tom, jaké máš brambory a kolik ti pustí vody." Ne! Takhle se to nehraje! Když někomu položím otázku "Kolik mouky?" odpoví mi 20 nebo 30dkg. Přesně! Žádná voda z brambor!

   Přeci jen jsem to v onu neděli riskla. Pod dohledem odborníka jsem to už dělala, přeci nejsem žádné béčko. A povedlo se. Po uvaření a vysypání hrnce jsem hypnotizovala obsah mísy ještě dobrých pět minut, jestli se nemíní proměnit v šedou kaši, a když se tak nestalo, prohlásila jsem se za krále kuchyně. Obeslala jsem smskou všechny bližní a litovala, že mě nemá kdo obejmout. Pro někoho jsou vrcholem cordon bleu nebo roast beaf, já si vystačím s bramborami a moukou na 10 minut do vody. A jsem se sebou opravdu spokojená.

Chci svých pět hodin zpět

   Začínám být na to doktorské plémě pěkně načuřená. Lžou, jako když tiskne, že jeden nemá rakovinu a stejně potřebuje chemoterapii a pak ho ještě vyhodí z nemocnice. Opravdu se mnou vyrazili dveře, chyběl u toho jen holohlavý obr samý sval a tetování.

   J. si na mě vzal dopoledne ohleduplně volno, aby mi pomohl s taškami a nejspíš i proto, aby měl jistotu, že jsem opravdu hospitalizovaná a on má celý byt jen pro sebe, smí si pozvat drogové dealery, lehké slečny a bůhvíjakou sebranku. Ráno jsem odvedla dítě do školky, nechala mu na tváři výrazný otisk rtěnky, aby na mámu nezapomněl a vydali jsme se s mým drahým na cestu. Příjem v nemocnici nepřekvapil, opět se před kanceláří táhla fronta dlouhá jako krajta obrovská, plná nervózních a unavených tváří. Usadila jsem se na sklápěcí židli za rohem, která by se pro svou nepohodlnost mohla jmenovat inkvizitorská (tohle podle strýčka Googla opravdu existovalo. Jak se na tomto mučícím nástroji obviněný pohnul, zabodly se mu do těla hřebíky. Středověkou justici by možná dost zajímala péče o pacienta v motolské nemocnici) a čekala. Velmi, velmi dlouho a nudně, jelikož jsem si zapomněla knihu v batohu a ten byl pečlivě uschován u sestřiček. Po hodině a půl jsem konečně přišla na řadu a v tu chvíli mi začal v kapse vibrovat mobil.

"Víte, paní K., že dnes máte nastoupit v nemocnici?"

"Vím, jsem tady."

"Ale nepovídejte, a kdepak?"

"Páté patro."

"No to jste úplně špatně, přijďte do přízemí, my už tady vás čekáme."

"To jsem nevěděla, nikdo mi nic neřekl."

"To už není náš problém. Zastavte se."

Tento rozhovor mě opravdu potěšil. Těsně před kouzelnými dveřmi, které mi měly zajistit měkkou, pohodlnou postel, jsem byla plácnuta novinami přes čumák, abych se přemístila na konec úplně jiné fronty.

   Když jsem se kolem poledne, dost hladová a žíznivá dostala do té SPRÁVNÉ přijímací kanceláře V PŘÍZEMÍ, mladá, sympatická, usměvavá lékařka na mě upřela svůj čokoládový zrak a sdělila mi, že podle výsledků krevních testů jsem pro další cyklus chemoterapie nezpůsobilá. Zjednodušeně řečeno mám po žížalkách pro nedostatek krevních destiček. Nepomáhalo přemlouvání, prosby, slzy ani výhrůžky, jediné, co mi navrhla bylo opakování testu, jestli si to za ty tři dny má krev nerozmyslela a nezačala tvořit trombocyty jako o život. Protože jsem byla z dlouhého čekání, nicnedělání a poposedávání značně unavená, její kolega mi nabídl postel. Musela jsem vypadat ještě hůř, než jsem se cítila, což bylo tak na 117 let. S díky jsem odmítla, v nemocniční posteli se nesmí kouřit ani popíjet automatová horká čokoláda a vydala jsem se do vstupní haly sehnat něco na zub. Že prý se mám za hodinku zastavit, snad budou výsledky hotové.

   Snědla jsem obloženou housku, jejíž obsah tvořila kapka másla, plátek šunky velký jako Matyho paleček a nepatrné množství sýra. Oběd jako pro královnu. Přemístila jsem se zpět do ordinace, kde mi stejná doktorka řekla, že v laboratoři se opravdu snažili, ale ať dělali co dělali, nedostali z mého vzorku ani polovinu potřebné hodnoty. Dala mi kouzelné pilulky, po kterých prý dostane můj organismus rozum a já se smím vrátit za sedm dní a nocí. Dostanu svou vytouženou chemoterapii. Byla laskavá a já se jí odvděčila lehounce neadekvátní reakcí, když jsem začala nadávat, že musím chodit do práce, J. musí chodit do práce, chůva musí chodit do práce a na takové mimořádné situace nejsme zařízeni. Přesto neztratila glanc, jemně mě vyvedla z ordinace a nasměrovala do lékárny.

   Zavolala jsem do zaměstnání, že si dovolenou posouvám o týden a kolegu, jenž má na starosti přidělování služeb, jsem tím evidentně velmi potěšila. Je to decentní, milý chlapec a než by vulgární slova, která se mu při našem rozhovoru určitě honila hlavou, vypustil z úst, raději by si ukousl jazyk. Moje štěstí. Poté jsem obšťastnila svého muže, který zahodil práci, byť jí měl v tu chvíli plné ruce a vydal se pro mě do nemocnice. Měl velkou radost, že zůstávám doma. Aspoň někdo.

   Mé krevní destičky jsou malinkaté, viditelné sotva pod mikroskopem a mám jich jen trošku. Přesto dokázaly zkomplikovat život hned několika lidem. V první řadě mně, která jsem dnes strávila 5 hodin a 27 minut po čekárnách jedné pražské nemocnice. Celou pracovní dobu mého partnera jsem seděla na zadku a koukala na reklamy vychvalující krémy proti opruzeninám. I když to může někoho překvapit, považuji tento čas za ztracený. A já ho chci zpátky.

Když sa nechce, to je horší, jak když sa nemože

   říkávala má babička. A měla svatou pravdu. Jsem od přírody líná jako veš. Svého času mě v tom podporoval přítel Pozděj, o kterém už jsem se zmínila a teď, když se kamarádí převáně s J., si musím hledat jinou příčinu mé neschopnosti. Není to pro mě velký problém. Jsem líná a skrz naskrz prolhaná osoba. Na všechno mám výmluvu a jak někteří po pravdě tvrdí "plnou hubu keců".

   Teď, kdy se mám na co vymluvit, je to se mnou ještě horší. Jsem velmi nemocinkatá, ubolená a unavená. Nemůžu uklízet ani vařit, o ustlání postelí, poté, co z té své kolem deváté ráno zvednu zadek, ani nemluvě. Ze začátku jsem si myslela, že J. mi to tiše trpí a toleruje v naději, že jednoho dne vstanu a začnu fungovat. Po nějaké době jsem přišla na to, že až na detaily je mu to jedno. Nevadí, že je v bytě binec, není navařeno, nakoupeno, vypráno, vyžehleno. Upřímně na to kašle. Když má hlad, skočí si do krámu. Když mu dojdou trička, vypere si. Jediné, k čemu měl kdy poznámky byla jeho opakovaná rýmička. Původně si myslel, že ji má za trest, že je líný obléct si v bytě ponožky, pak jsem ho vyvedla z omylu a vysvětlila mu (dnes si říkám husa hloupá), že je alergický na prach, páč jeho těžká choroba se u něj zjevuje vždy tři dny poté, kdy jsem měla utřít prach a vybodla se na to. 

   Čtrnáct dní po mém propuštění z nemocnice jsem se rozhodla zapojit do pracovního procesu a domácího úklidu a vůbec údržby našeho pomyslného rodinného krbu. Ušila jsem si na sebe bič. V pondělí ráno jsem jela do hlavního města darovat několik druhů tekutin místní laboratoři, aby se zjistilo, jak hodně špatně můj organismus snáší chemoterapii. Kolektivně jsme se doma vzbudili v nekřesťansky brzkou hodinu a vypravili nejmladšího do školky. Potom se můj partner nechal vyhodit z auta dvě křižovatky před nemocnicí, jelikož moc dobře ví, že po Praze neumím řídit. Nemám na to dost ostré lokty a postřeh při rychlokombinaci brzda - plyn. Rozhodl se, že bezpečnější pro něj bude městská hromadná doprava. Ve Střešovicích jsem navštívila laboratoř, osazenstvo oddělení, kde jsem se válela před Vánoci a kamarádku pracující ve vedlejší budově. Když jsem měla splněno, kecla jsem si do Arthura, opřela hlavu o volant a uvažovala, jestli si dáchnout teď, nebo až doma. Byla jsem unavená s obrovským U. Nakonec zvítězilo pohodlí postele a já s rádiem na plné pecky, abych neusnula uprostřed dálnice, dojela do cíle. Původní plán byl tak, jak jsem, si lehnout do postele a nevstat do druhého dne. Ovšem, když jsem procházela naším malým bytem a odhazovala svršky, padalo mé oko čím dál tím častěji na nedostatky mé péče, jako kupy prachu, pohozené oblečení, neumyté nádobí, špinavou podlahu. Věděla jsem, že pokud si teď lehnu, určitě neusnu, v mozku mi bude hlodat obsesivní úklidový brouk. A tak zvítězil pořádek a vaření. Ve tři odpoledne jsem potřebovala do očí sirky a to se teprve vrací J. a budí Maty.

   Následujícího dne jsem jela do práce. Pár hodin u počítače mě nezabije. Ó jak jsem se mýlila! Kolem poledne se mi začaly zavírat oči a hlava mi padala na stůl, jako nemocnému oslovi. Naštěstí se s kolegy pravidelně střídáme a tak jsem vydýchala posledních dvacet minut mé služební hodiny a utekla směr gauč. Nechtělo se mi vůbec nic, namáhavé mi přišlo i číst knížku. Konec pracovní doby se rychle blížil a já si užívala svou oficiálně lékařsky povolenou lenoru.

   Nikdy jsem se nepředřela a teď tomu dávám korunu. Dnes mám relativně volný den a psychicky se připravuju na zítřejší nástup do Motola. Nechce se mi vůbec nic a tudíž vůbec nic nemůžu. Je mi vlastně jedno, jestli to někomu vadí nebo ne, potykala jsem si s gaučem, hrnek s čajem při ruce a nehnu prstem. Jako ten medvěd si počkám do jara, kdy rozkvetou sněženky, skončí mi chemoterapie a budu doufat, že vylezu z jeskyně a veškerou únavu nechám uvnitř.

Jak to vlastně všechno bylo

   Někdo tvrdí, že jeho nejvzdálenější vzpomínka spadá do puberty. Jiný nikdy nezapomněl na svůj první školní den. Já si nepamatuji, co jsem měla včera k snídani. Zato mi uvízl v paměti jeden jarní večer před více než třiceti lety. Vím, že je to opravdu velmi, velmi dávno, byly mi tehdy asi tři měsíce, ale vidím to jako dnes.

   Ležela jsem oblečená do flanelového  pyžamka s kočičkami ve své dřevěné postýlce, vedle mně tiše pochrupoval plyšový medvěd a nedařilo se mi usnout. Poslouchala jsem pravidelné oddechování svých spících rodičů, jejichž postel stála necelý metr ode mě a pozorovala stíny na stropě. Chvilku jsem zauvažovala nad možností začít intenzivně plakat, abych vzbudila mámu (věděla jsem moc dobře, že tatínek se nedá, i kdybych mu ječela přímo do ucha), ale neměla jsem náladu na její uzívané poponášení a plácání po zadečku. Počítala jsem si prsty, sem tam některý ochutnala a doufala, že brzy usnu a bude se mi něco krásného zdát. Třeba o lahvičce teplého sunaru, v té době se ještě hojně sladil beze strachu z dětské obezity a bylo to mé oblíbené jídlo. Mé jediné jídlo, ale byla to mňamka.  

   Najednou jsem zaslechla, jak dveře zašustily o vysoký koberec a do ložnice někdo vešel. Kupodivu jsem neměla strach, spíš jsem umírala zvědavostí, jaké rozptýlení dlouhého večera nastane. Nad postýlkou se objevily tři ženské obličeje.

"Ahoj, malá slečno, neboj se nás, my jsme sudičky. Máš krásného medvěda," usmála se na mě ta první, nejkrásnější. Byla mladá, zlaté vlasy jí spadaly na ramena a upírala na mě studánkově modré oči, ve kterých jsem se ztrácela. Její kolegyně po levici byla to samé v bledě modrém, jen vlasy měla tmavé a oči zelené jako jarní tráva. Trošičku mě děsil pohled na jejich třetí sestru, což byla čarodějnice jako od bratří Grimmů. Stará, vrásčitá, na nose obrovskou bradavici a prošedivělé vlasy se jí kroutily kolem hlavy jako klubko hadů. Ale sametový hlas nejmladší sudičky mě uklidňoval a tak jsem se rozhodla vyčkat, co se bude dít. Daly se do práce.

   První sudička mi přála jen to nejlepší: "Budeš šikovné, chytré dítě, které bude dělat svým rodičům převážně jen radost, bez trošky zlobení by to nebylo ono. Vyroste z tebe poměrně krásná ženská, která bude vědět, co se životem. Do daru ti dávám knihy. Budeš je milovat a ony ti dají hodně moudrosti, kterou sice pro svou sklerózu neudržíš v hlavě, ale aspoň tě budou bavit."

   Její sestra v pozitivních proroctvích pokračovala: "Až vyrosteš, potkáš krásného prince. Bude urostlý s modrýma očima a zamiluješ se na první pohled. Narodí se vám chlapec, který bude krásný po něm a chytrý po ...., no, po někom inteligentním z vaší rodiny. Do daru ti dávám umění péct. Až na kynuté těsto se ti bude dařit upéct jakýkoliv koláč, buchtu, závin či zákusek, na který narazíš. A všem kolem tebe bude chutnat."

   Třetí sudička se naklonila blíž k mé tváři, popotáhla a skřípavým hlasem pronesla poslední věštbu: "Ten váš kluk bude postiženej. Nikdy nebude chodit ani mluvit, zůstane ležet v posteli a ty ho budeš až do smrti krmit a přebalovat. Do daru ti dávám rakovinu. Až dosáhneš třicátého roku života, vyroste ti v břiše obrovský nádor a ty umřeš." a s těmi slovy vyběhla z pokoje se svými překvapenými kolegyněmi v patách.

   Zůstala jsem ležet jako opařená. Co jsem provedla? Jsou mi teprve tři měsíce, nic jsem si ještě neužila a už mám žít s takovou hrůzou? Nikomu jsem nikdy neublížila, křivého slova jsem neřekla, nekradu a přesto jsem trestána. Bylo mi ouzko a začala jsem natahovat moldánky. Když tu se dveře znovu otevřely a do místnosti vběhla nejmladší sudička. Sklonila se nade mnou, pohladila mě po líčku a zašeptala: "Neboj se, svého synáčka vyléčíš a na rakovinu neumřeš. Já na to dohlédnu. Ale neříkej to naší sestře, má dnes kocovinu a trpí nedostatkem sexu, kdyby se dozvěděla, co jsem ti teď řekla, už bychom s ní v chalupě nevydržely." a na to mě opustila i ona.

   Uklidnila jsem se, zavřela oči a konečně usnula spánkem kojenců. Přeci jen bude ten život krásný.

Smích, slzy a pevné nervy

   Všichni už všechno vědí. Ulevilo se mi. J. taky. Nemusíme před nikým nic skrývat (že J. neví, co je chemoterapie), lhát (že jsem na vánočních nákupech místo v nemocnici), vůbec se můžeme chovat slušně a hovořit otevřeně.

   Vstoupila jsem do pracovního procesu. Patřičně sladěná se svým jediným použitelným červeno-černým šátkem. Na leknutí, způsobené milimetrovým sestřihem jsem neměla dost pevné nervy. Nakráčela jsem s širokým úsměvem do kuchyňky, kde probíhala kolektivní snídaně a položila na stůl čerstvě upečenou buchtu jako úlitbu bohům. Kolega se nechal slyšet, že mě moc rád vidí. Udělalo mi to velkou radost. Nikdo na mou oholenou hlavu nenarážel, nikdo se neptal. Začala jsem být nervózní. Rozčísly to až později v prázdné místnosti dvě spolupracovnice:

"Hele, jdou tady strašné drby. Co je?" potvrdily předpoklad komentátorky mého blogu, že ještě budu koukat, jaké zvěsti o mně chodí éterem.

Zhluboka jsem se nadechla: "Čekají mě ještě čtyři dávky chemoterapie."

První tazatelka okamžitě pochopila:" A sakra."

Druhá byla s chápáním poněkud na štíru: "A proč?"

Začala jsem se smát: "Protože mám raka!"

Následovalo obávané "Ách! Ježišmarjá!"

Ale jelikož už jsem se řehtala, jen mému pobavení dodala. Není to ode mně hezké, ale jako žena na pokraji smrti mám nárok na jakkoliv nevhodnou reakci. Rozhovor byl u konce a tím pro mě byla záležitost uzavřena. Ty dvě to ochotně pošlou dál a já už nemusím nikomu nic vysvětlovat. Díky bohu za kancelářskou šeptandu.

  

   Asi tak kolem poledního jsem dostala odvahu a přizvala mou věrnou vrbu A. k otevřené internetové stránce s mou holohlavou fotografií. Udělala jsem to pokynutím ruky a velmi nenápadně. Nepotřebovala jsem žádné další svědky. Kamarádka byla nadšená a nešetřila výkřiky chvály. Poděkovala jsem a opustila místnost, abych ulevila své nikotinové závislosti. Když jsem za sebou zavírala dveře, zaslechla jsem vedoucího směny, jak se kolegyně A., která právě kolem něj procházela, lehounce zjihlým hlasem ptá: "Je krásná, že?" Nemít doma J., pořídím si jeho.

   Jelikož se nám po dlouhé době zdálo naše okresní městečko příliš malé a dost okoukané a při příležitosti důležitého J. a babiččina jubilea, rozhodli jsme se opustit naše malé 3+kk a vyrazit směr západní Čechy. V pátek ráno byla má milovaná tchýně v našem krásném (a konečně aspoň zčásti opraveném) autě zpravena o mé nemoci.

J.: "Jak se máš?"

babička: "Dobře."

J.: "Kolik toho sneseš?"

babička: "Proboha, kdo umřel?!"

J.: "Ještě nikdo, ale manželka má rakovinu."

Já viděla až výsledný ztrápený výraz, který byl poněkud mylně informován o tom, že mám již po dětech a jediné vnouče, které zbylo, má handicap. Bylo mi řečeno, že je to tchýni moc líto, hlavně ať se uzdravím, a že všechno bude zase dobré. Vyvedla jsem ji z omylu, vyčetla partnerovi onu mystifikaci a sundala z hlavy šátek, aby mě babička viděla v plné kráse. Měla velkou radost, jen švagrovi vypadl talíř se snídaní z ruky a zapomněl polknout. Nemám dost odvahy na to, zeptat se, zda jeho šok pramenil z nadšení, či úleku.

   Následovala návštěva u dědečka a jeho nové rodiny. Hrdě jsem vstoupila do obývacího pokoje s širokým úsměvem a poznámkami o mediálních hvězdách (nedávno proběhly záběry jejich rodiny místní televizní stanicí a moc jim to slušelo). Skorotchýně nevydržela zvědavostí a optala se, zda šátek na mé hlavě pochází z nejnovějšího módního výkřiku, či jsem špatně odbarvila svůj přírodní kaštan a musela sáhnout k zakrytí výsledků práce nešikovné kadeřnice. Poprosila jsem J., zda by byl té lásky křesťanské a vysvětlil svému otci a jeho partnerce B. náš aktuální problém. S trochou nadsázky a spoustou pochechtávání jim sdělil, že mám rakovinu. Děda zůstal stát uprostřed místnosti jako opařený a chvíli jsem uvažovala, zda mu připomenout, že by se měl nadechnout. Ovšem  B. vhrkly slzy do očí a optala se, jestli si děláme legraci. Použila sice jiný výraz, ale ten je na tomto vysoce intelektuálním blogu před desátou hodinou večerní nepublikovatelný. Ujistili jsme ji, že si opravdu neděláme srandu, načež se odebrala vyplakat do kuchyně. Bylo mi jí moc líto, ale nebyla jsem si jistá, zda zrovna já jsem ta pravá, abych ji utěšila. Po nějaké době se vrátila a prohlásila, že to je důvod se napít a byť jsou rodina téměř abstinující, vypleníme jejich bar. Souhlasili jsme a večer se nakonec povedl.

   Poslední na řadě byla Matýskova prababička. Nezvána a neohlášena se zjevila v sobotu velmi brzy po ránu, aby nás pozdravila a podělila se o pár dobrot, které jí zbyly doma a bylo jich na ni moc. Když viděla nejnovější ozdobu mé hlavy, první, co ji napadlo byl módní doplněk zčerstva těhotné matky, které začaly lehounce řídnout vlasy právě počínajícím očekáváním. Prohlásila, že to se stává a že to přejde. Má tchýně poněkud nevydržela s nervama a malinko břitce prababičku usadila, že tohle hned tak nepřejde, je to způsobeno chemoterapií a já jsem chudinka na umření. Bála jsem se, že se o paní V. pokouší mrtvice. Posadila se, chvíli novou informaci vstřebávala a poté prohlásila, že má doma ještě spoustu práce a máme odpoledne přijít na kafe. Udělala za rozhovorem kategorickou tečku a já byla ráda.

   A tak byli všichni zpraveni, každý, kdo je ve hře zainteresován má všechny potřebné informace a my s J. si můžeme vydechnout. Má životní láska se během vteřiny změnila z nevděčného syna zanedbávajícího své bližní v anděla s obrovskými křídly, kterému by bylo v případě potřeby sneseno i modré z nebe. Jsem za to moc ráda. Mám jistotu, že kdyby došlo na špatné a já musela z jakéhokoliv důvodu ulehnout v nemocnici, či na nejhorší, bude o něj a mého syna postaráno. To je moc důležité. Vědět, že mí kluci jsou v bezpečí.

Nové začátky

   Včera to bylo hodně zlý. Fakt mi z toho nebylo dobře. Kolem poledního jsem se prošla koupelnou a když už jsem tam byla, popadla jsem hřeben. Jsem blond. Byla jsem blond. S každým dalším tahem ruky se kolem mě rozlila záplava světlých vlasů. Nevěřila jsem svému oku. Naklonila jsem se nad umyvadlo a pokračovala v česání. A začala brečet. Viděla jsem, jak se bílá keramika plní odbarvenými i mými přírodními vlasy.

   Když se J. vrátil z práce, našel mě sbalenou v křesle se srdcervoucím výrazem ve tváři. Snažila jsem se tvářit opravdu zkroušeně, byť jsem na tuto možnost byla částečně připravena. Když ze mě konečně dostal důvod mé zatrpklosti, začal se smát. "A to je tvůj největší problém? Víš, že v Africe umírají děti hlady?" Je mi to jedno. Jediné, co na mě kdy stálo za to, byl výstřih a vlasy. Velikostí D a odbarveným kaštanem jsem se chlubila posledních pět let a dělalo mi to dobře. Pokud přijdu o účes, budu polovičně krásná. Ohlédne se za mnou na ulici jen polovina chlapů a J. mi bude skládat polovinu poklon ročně. To znamená dvě, jelikož jsem bývala chválena po příchodu od kadeřnice, kam jsem chodívala čtvrtletně a tato zábava mi teď skončila. Další důvod k pláči.

   Třeba opravdu jen zřídnou ...

   Dnešek byl včerejšek v bleděmodrém. Ráno jsem si hlavu umyla, naplácala balzámem, maskou a vší dostupnou kosmetikou a třetinu skalpu nechala při rozčesávání ve vaně. Bylo mi ouzko. Kamarádky, ať internetové, či telefonní radily: vem si do ruky strojek a vzdej se. Uleví se ti, fakt. Nevěřila jsem jim ani slovo. Pořád mám naději. Třeba to skončí a já se zítra probudím a nevypadne mi ani jeden vlas. Marně jsem sama sebe snažila obelhat, nevěřila jsem ani svému nabubřelému egu. Bála jsem se projít kolem koupelny, aby má ruka nesáhla po hřebenu. Když jsem na chvíli zdřímla na gauči a poté vstala, raději jsem se neohlížela, věděla jsem, že musím přinést vysavač. A potom ještě třikrát. Má blond ozdoba byla všude. V posteli, na jídelním stole, u počítače. Kudy jsem prošla, nechávala jsem velmi výraznou stopu. Původně jsem čekala podobnou scénu jako bývá ve filmu, kdy se hlavní hrdinka ráno probudí, sáhne na temeno a trs vlasů jí zůstává v dlani. Nic takového. Pomalinku, po jednom a pořád. Vytrvale. Až mi došla trpělivost.

   Zvedla jsem telefon a zavolala rodinného přítele, pana B. Sám nosí hlavu jako koleno a je na sebe pyšný. Vím, že se stříhá sám a tak jsem ho zkusila požádat, zda by mi na hlavě nevytvořil kopii svého účesu. Byl velmi ochotný, sbalil manželku a dceru a za pár minut zvonili u nás. Proběhl povinný rozhovor na téma proč, jak a od kdy a už nám nic nebránilo dokonat dílo. Pan B. se úkolu ujal ochotně, s rychlostí a umem hodným předních kadeřnických mistrů. J. kolem ochotně pobíhal s foťákem a paní B. stála před mou židlí, poskakovala a tleskala, prokládaje své počínání výkřiky jak mi to sluší a že vypadám skvěle. Byla milounká a aniž by věděla, uklidnila mé svírající se srdce a zadržela mé slzy.

   Takže počínaje dnešním dnem zahajuji novou éru. Mám hlavu jako Fantomas a měním svou image na J.I.Jane. J. se prý tak strašně moc líbím, že mi zakázal doma nosit šátek, sice mi táhne na pleš, ale co bych pro svou lásku neudělala. Je to tři hodiny a začínám si zvykat. Minimálně jsem schopná projít kolem zrcadla a neleknout se.

   Aby toho nebylo málo, Matýsek dnes předvedl vrcholné číslo svého programu. Odpoledne, když jsem seděla schoulená v houpacím křesle a uvažovala o krutosti bytí, můj zrak přitáhl pohybující se předmět pod stolem. Zaostřila jsem a vidím, že je to můj syn, který s patřičným hekáním a vzdycháním, odpovídajícím výkonu vzpěrače těžké váhy na olympijských hrách, lezl ze své malé herny v koutě místnosti k počítači, jeho velké zakázané lásce. A zvládl to. Pěkně ukázkově po čtyřech, tři metry až k cíli. Spadla mi čelist a zapomněla jsem se nadechnout. Když jsem toho asi po minutě byla schopna a dítě odpočívalo po namáhavém výkonu, vrhla jsem se na něj s výkřiky chvály a uznání a málem jsem ho umačkala. Bylo vidět, že ho můj zájem sice velmi, ale opravdu velmi obtěžuje, přesto mou chválu kvituje. Prostě byl na sebe náležitě pyšný a já si dnes poprvé a ne naposledy poplakala.

   Ale začneme znova. Všichni tři. Já si zvyknu na fakt, že musím oslňovat něčím jiným, než blonďatou ozdobou, Maty se naučí přemisťovat z bodu A do bodu B svépomocí, bez nošení a podpírání rodiči a J. si konečně odpočine. Od mého nadávání nad vypadanými vlasy a od nervózních Matýskových stížností, že by chtěl být někde jinde a neví co s tím. Na chvilku se sebou budeme kolektivně spokojeni.