Nejdřív a pak

Nejdřív si člověk říká, že je to obyčejná rýma.

Pak ho napadne, že to bude chřipka nebo virózka.

To se stává. Hlavně v zimě. Hlavně dětem, které chodí do školy.

Že chytí virózku.

A splacatí.

Prostě si lehnou a už nevstanou.

Leží, když spí, leží, když se dívají na pohádku, leží, když jí.

Jenže pak to začne trvat příliš dlouho.

Člověka napadne, že to asi nebyla jen tak nějaká viróza, ale pořád si ještě věří, že to zvládne.

Není nad čaj s medem a citrónem.

A homeopatika.

A paracetamol.

To přejde.

To zvládneme.

A pak se člověk dívá, jak jeho dítě leží v nemocniční posteli, čouhají z něj všemožné hadičky a snaží se nadechnout.

Což mu tedy moc nejde.

Dotyčný, vlastně TA máma se lekne a zavolá doktora, aby něco udělal.

Že její dítě, její chlapeček, její nejstarší prvorozený jde z epileptického záchvatu do epileptického záchvatu a ona má strach.

Bojí se, že přijde chvíle, kdy už se její nejstarší prvorozený nenadechne.

To ona odmítá dopustit.

Tedy prosí lékaře, aby NĚCO udělali.

Cokoliv.

Aby mu dali injekci, infuzi, kyslíkovou masku, léky, šamanskou mast na plíce, cokoliv, hlavně, aby se mu ulevilo.

Doktoři kývají hlavou a slibují, že se budou snažit.

Snaží se, seč jim síly stačí.

Zatímco Máma se dívá, jak se její chlapeček dusí hovězím ve vlastní šťávě.

"Krmte ho velmi, velmi, velmi opatrně," říkají lékaři. "Kdyby vdechl sousto, byl by to velký problém. Mohl by umřít."

"Ale když nebude chtít jíst, může umřít taky. Tedy ho krmte. Ale velmi opatrně."

Doktoři dělají, co mohou.

Máma dělá, co může.

Nejstarší Prvorozený (asi) dělá, co může.

A ono je to pořád málo.

Z obyčejné postele se přesouvá na JIP.

Jednotka Intenzivní péče. Místo, kde se o člověka Intenzivně pečuje. Pořád a hodně.

Jenže pořád to není dost.

Kluk má záchvaty, dusí se jídlem, bojuje o každý nádech.

Mámu pak napadají všelijaké myšlenky.

Co když.

"Co když" je v některých případech ta úplně nejhorší věta na celém světě.

Po "Co když" už nic není. Tam je tma a vzduchoprázdno.

Máma s "Co když" žije.

Každý den, každou noc, každou minutu, každou hodinu, pokaždé, když se ona nadechne, je u ní "Co když".

Některé mámy říkají: "Přines na vysvědčení jedničky." Jiné: "Nezlob." Další: "Ukliď si ty hračky."

A jsou mámy, jejichž oblíbená věta je: "Dýchej!"

Jsem jedna z nich.

O rozmazlování

Ještě než jsem do stroje vložila čistý list a tichým bytem se začalo ozývat ťukání prstů do klávesnice, už to nebyla pravda. Ani ticho, ani myšlenka, ani samota. Ale nevadí. Byl to zážitek tak hebký a příjemný, že jsem si jej schovala do kapsy pyžama a teď ho můžu kdykoli vytáhnout a napsat.

Stála jsem u kuchyňské linky a pozorovala med stékající na chleba s máslem. Přes samé jogurty a vločky a zdravé snídaně jsem zapomněla na tuhle dobrotu. Nejlepší věci se stávají, až když všechny ostatní dojdou. Když doma není ani karamelový jogurt, ani skořicové sušenky, ani sýrový croissant. Pak přichází čas na klasiku. Seldovala jsem zlatavý čůrek stoprocentního cukru a přemýšlela nad tím, proč tohle nedělám častěji. Stát v pyžamu, bosa na chladivém linoleu, sledovat páru, jak stoupá z hrnku s čerstvě uvařeným čajem a chystat si snídani. Ve všech třech mísnostech panelákového bytu je ticho, všichni spí, za oknem vychází slunce a snaží se prostrčit prsty ranním mrazíkem, válejícím se jako obrovská peřina nad polem. Hlavou se mi honily myšlenky, jedna zbytečnější než druhá, na konci zůstala ta s velkým otazníkem.

Proč se mámy nemají rády?

Proč se nerozmazlují? Proč jsou vždycky až poslední v řadě? Ano, jistě, máme tady prapůvodní genetickou dispozici k ochraně rodu. Nejprve se záchranná vesta navléká na potomky, pokračovatele smečky, teprve pak na ty, na kterých pomalu přestává záležet. Ale my už dávno nemáme pravěk. Už dlouho není potřeba utíkat před predátory a schovávat pračlověčata hluboko do jeskyně, aby je nenašel a nesežral mamut. Proč se geny nedají zahodit a škrtnout, jako hrubka v diktátě? Nejdřív já, potom ostatní. Vždyť silnější polovina lidstva takhle funguje odjakživa.

Říkáme, že se rozmazlujeme, když stojíme ve zkušební kabince, před kterou kňučí kočárek, my se obhlížíme ze všech stran a úhlů a uvažujeme, jestli se mu v tomhle budeme líbit. Jestli se nám k tomu hodí ty kecky, ve kterých obvykle tlačíme kočár a nosíme těžký nákup. Proč se na sebe prostě nepodíváme a neřekneme si, že je to předražený kapesníček z prdelek bource morušového, děsně nepraktický, ale vypadáme v něm úžasně a proto stojí za každou minci, kterou do něj investujeme?

"Ženský mají tu cestu vždycky těžší. Nebreč a jdi."

máma.

"Ty moje chudinko malá, ty máš tak příšerně pokaženej a smutnej život. Mně je to tak líto."

jiná máma.

"Bojuj. Nestůj a dělej něco. Podívej se na nás ostatní, únavou nám padají zbraně z ruky, ale nedáme se. Bojuj."

další jiná máma.

Mám ráda tohle: "Ale holka, vždyť to je přece úúúúúžasný! /ú protáhnuto opravdu pečlivě/. Máš dvě zdravý ruce, kerýma můžeš pracovat, dvě zdravý nohy, na kterých můžeš chodit a zdravý zadek, na který si můžeš sednout, až tě ty nohy budou bolet! Máš úžasnou rodinu, co by jiní dali! A zítra, kamarádko, zítra zase vyjde slunce. No není to fantastický?"

Je to fantastický. Stát u okna, dívat se na ten slíbený nový den, v jedné ruce chleba s medem, ve druhé teplý čaj. Chladivé linoleum studí do nohou a z dětského pokoje se ozývá protestní žvatlání. Celou hodinu jsem se rozmazlovala. Teď je čas na ty druhé, já mám svou záchrannou vestu pevně uvázánu.

Most

V jednom českém městě máme most, který je zároveň křižovatkou. Strašný, strašlivý, přímo strašidelný most. A já přes něj teď musím. Já vím, musí se jenom umřít, ale já mám fakt jen tuto volbu: umři nebo bojuj. O útěku nepadlo ani slovo, není kudy. Most/křižovatka vede přes řeku, přes kterou evidentně už nikdy žádná jiná stavba nevedla a nepovede. A tak jo, mohla bych to objet přes některé vídeňské předměstí nebo kolem Kremlu doleva, ale to mi přijde daleko. A tak jezdím přes most se třemi S.

Bojový úkol zní jednoduše: zařaď se do jednoho ze tří pruhů, a až tě čáry na zemi pustí, vnoř se mezi plynulou kolonu o dvou pruzích po tvé pravici a propluj až ke svodidlům. V klidu, máš na to dost času, třeba i minutu. Ale pak si musíš pospíšit. Protože za zatáčkou, tam dole, tam je Jezevcovo doupě a tam už si nevybereš. Tam musíš s davem a budeš-li kdekoliv jinde než ve své frontě, mohla by ses taky zítra ráno probudit ve Stockholmu.

Já to prostě nedávám. Nedávám! Nemám ty LOKTY! Ani KOLENA! A už vůbec žádný ostrý KOTNÍKY!!! Ja su malá moravská děvčička, na mě musíte pomalu a jemně.

Pánové. Ach pánové...

Je to boj.

V očích smrt a na tacháči třicet. Jedna noha na brzdě, druhá na spojce, třetí na plynu. Jedna ruka na volantu, druhá na šaltrpáce, třetí ležérně položená na staženém okýnku jakože nic. Aby viděli. Aby věděli, že se jich nebojím, plémě jedno bezohledné.

Ale minule jsem je přečůrala. Omluvte mou franštinu, ale opravdu jsem tomu Volvu velkému hnědému drzému ukázala, zač je v Pardubicích řazení do pruhů před křižovatkou. Nepustil mě tam. Nejdřív jel jako blázen, nacpal se Fištovi za prdelku a když ten můj malý brouček vychovaně vyhodil blinkr a začal opatrně odbočovat, přidal volvák na plynu. A zatroubil. A to se na mě nesmí. Na mě prostě nesmíte uprostřed soustředěné činnosti, jako je rébus Most se třemi S, používat donucovací prostředky - klakson na velkém Volvu. Lekla jsem se a i když se SUV zastydělo a přibrzdilo, má odvaha zdolat Most byla tatam. Kdepak, do pravého pruhu! Jejda! To já si pěkně zůstanu, kde jsem a večer si chytím stopa z Olomouce.

Jela jsem, kam mě kola nesla. Do kopce a doleva, na úplně blbou světovou stranu. A doufala jsem, že třeba za městem narazím na benzínku, kde mi ochotný prodavač nad mapou vysvětlí, jak se dostanu domů, aniž bych znovu musela použít Most. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál přede mnou obchvat města, který já znám jako své boty. Lákal mě obrovskou cedulí s nápisem DOMŮ TUDY a nádhernou velikánskou šipkou. Nadšeně jsem se rozjela kudy ukazatel mířil, abych vzápětí zjistila, že díky svému strašpytlíkovství jsem objevila zkratku. Vyhnula jsem se asi deseti světelným křižovatkám, na kterých svítí zásadně jen červená a modré skříňové Avii, jež mezi křižovatkami pendluje od rána do večera, vždy přede mnou, evidentně za účelem znepříjemnit mi cestu.

Vyhrála jsem! Vybojovala jsem svou bitvu. Sice pořád musím přes Most se třemi S, ale už se ho nemusím bát. Poněvadž teď vím, že všechny cesty z něj vedou domů za klukama.

Jak prosím?

Bylo nebylo, kdysi dávno tomu, ještě jako malé naivní děvčátko, četla jsem pohádku, ve které bloudil chlapeček pouští, našel studnu, kterou hlídal had a ten ho nechtěl nechat napít. Leda za peníze prý. Nebo to byla holčička v pralese a zlá opice? Fakt už nevím. Každopádně pointa příběhu mi jako malému děcku dlouho ležela v hlavě. Voda za peníze? Ta obyčejná mokrá voda, která po litrech prýští z každého kohoutku a jsou jí plné záchodové mísy? Nesmysl. I když (psal se rok 1980 a něco), věci začínají být tak drahé (Pedro už nestálo 80 haléřů ale celou korunu), že než budu velká, někdo vymyslí i placenou vodu. Čímž jsem tehdy uzavřela své myšlenkové pochody.

Samozřejmě, že holou pravdu v celé její brutalitě jsem zjistila ještě předtím než ono až budu velká nastalo. Tehdy si obchodníci o petkách plných čisté vody nechávali jen zdát a prodávali poctivou přeslazenou limonádu několika barev, leč jedné chuti a kofolu. Ovšem vodné stočné nebylo žádnou novinkou.

A další prozření mě čekalo teprve nedávno. Evidentně s rostoucím věkem neroste IQ. Drandím si to takhle Fištou po našem líbezném kraji, kochám se krajinou a tu vidím ceduli:

K PRODEJI

25 000 METRŮ ČTVEREČNÍCH

Ne Pozemek k prodeji ani Plocha, či Parcela. Prostě metry čtvereční. Čeho? - Vzduchu. Toulaly se mé myšlenky po světě za zrcadlem a já se culila nad jejich stupiditou. Než jsem přišla domů a objevila na internetu toto:

A je to tady.

Ten obrázek mluví sám za sebe, to se prostě nedá okomentovat.

Takže, dámy a pánové, blíží se Vánoce, nakupujte a rozdávejte, třeba ho stáčeli ještě předtím, než na nás spadl smog.

Když mě to tak strašně baví

Být dospělá. Kamkoliv se podívám - na internet, do odborných časopisů (Žena a život, Chvilka pro tebe aj.), dokonce i do knihovny, všude mi radí, jak mám objevit své "vnitřní" dítě a dát mu prostor. Ještě to tak! Pustit toho malého raracha ze řetězu. To bych to dopracovala.

Právě naopak. Čím jsem starší (senilnější a infantilnější), tím častěji a ráda oslavuju svou svobodu, nezávislost a i tu zodpovědnost, tížící má drobná ramena jako pytel cementu. Být svým vlastním pánem. Dělat si absolutně a doslova co se mi zlíbí. Pravda, někdy musím mít chuť vařit klukům rajskou, kterou nesnáším, jindy platit nájemné, nebo splátky půjček, což taky není zrovna mým koníčkem, ale suma sumárum mě k tomu nikdo nenutí a dělám to jen s minimálním nátlakem bankovních domů, s nimiž jsem stejně ochotně uzavřela smlouvy. Přiznávám, jsou tu určité povinnosti. Jeden musí brzy ráno vstát a jít do práce, aby bylo dost korunek na zábavu (kromě jídla, drogerie, benzínu, plínek, pojistek, splátek hypotéky, teplých zimních ortopedických botiček, lékařů, nemocničních pobytů a jiných obdobných kratochvílí), po cestě umístit mrně do stacionáře (nezapomenout čisté tričko!) a v zaměstnání připomenout tomu druhému, ať už dá konečně opravit ten kuchyňský spotřebič. Což on stejně nedá, bude si ho ve stole v kanceláři syslit ještě tři měsíce, než se konečně naštvu, vymlátím ho z něj a do opravny odvezu sama. A třeba taky ne, nechme se překvapit.

Ale zpět k výhodám. Miluju ten pocit, kdy vcházím do našeho bytu, odemykám si svým vlastním klíčem (který už nenosím na šňůrce uvázané kolem krku, nýbrž vychovaně v kabelce. A nikdo mě denně neupomíná, abych jej (probohaživého už zase!) neztratila, aby mí rodiče nemuseli (probohaživého už zase!) měnit vložku zámku), abych s ním mrštila jen tak na nejbližší botník/ poličku/ křeslo a nikdo mě za to neplísnil. Hned na svazek klíčů letí bunda a kabelka a nikomu to nevadí. Vařím si kávu a usedám k internetu. Kluci sladce spí, na přípravu večeře je času dost (a v přízemí je pizzerie), nemám žádné domácí úkoly, zítra se nepíše písemka, prostě mám dvě nádherné hodiny jen a jen pro sebe. To, že situace stejně nakonec dopadá úplně, ale úplně jinak se stává pouze v případech nenadálých, kdy ustoupí má chronická skleróza a já si vzpomenu, že ten dopis se měl poslat nejpozději včera, Matýskovy boty vyzvednout minulý týden a lékař, ke kterému se chci na zítra objednat ordinuje pouze do 16:00, anebo mě ty drobečky pod klávesnicí tak dlouho iritují, až zvednu své líné pozadí, vytáhnu Pronto a prachovku a máme z toho co? Celobytovou debordelizaci. Já prostě neumím JEN utřít prach ze stolu. Za ním totiž stojí knihovna, dále tu máme konferenční stolek, několik polic, v předsíni botník, v ložnicích postele. V koupelně prach není. Tam je vlhko. A vodní kámen. Tam bych s prachovkou nepochodila, to chce písek. A naplnit pračku a ...... krucipísek, já uklízím, i když o tom jen píšu! Potřebuju odbornou pomoc.

Po příjemně profl... úklidem stráveném odpoledni tu máme večer. A to je teprve zábava. Po několika marných pokusech uložit dítě do postele, vřeštící ho přinést zpátky, popřípadě přebalit, či dokrmit a tuto činnost zopakovat ještě pětkrát, konečně usedám do houpacího křesla a program je čistě v mé režii. Nejen, že si můžu zvolit televizní kanál (samozřejmě po dohodě s manželem, kdy on dochází naprosto logicky k rozhodnutí, že se budeme dívat na můj oblíbený film nebo seriál), ale můžu u něj setrvat klidně do tří do rána, aniž by mě kdokoliv posílal spat. Maximálně přestane lásku mého života bavit chrápání, jež se z křesla začne linout s koncem televizních zpráv, v kterémžto případě mě něžně bere do náručí a odnáší. Což mi samozřejmě nijak nevadí. A třešničkou na dortu je fakt, že si místo večeře otevírám půlkilovou pixlu zmrzliny a s předsevzetím "jen tři lžičky" ji během večera zbodnu. Nebo pytlík chipsů, plechovku buráků, či třetinu koláče, co zbyl v lednici. A možná taky všechno najednou. Nikdo mi nic nevyčítá, nikomu to nevadí, všechno je v pořádku. Kromě povinného dělení s J., kdy sice nabídnu, ale porci chráním celým tělem, takže buď s díky odmítá, nebo si decentně ďobne, aby neurazil, mi pohodovou siestu u Ordinace v růžové zahradě vůbec nic nekazí. Je mi jasné, že za tohle ponesu následky. Ráno budu dost nevyspalá, unavená a protivná, obývák bude vypadat jako po nájezdu zuřivé gastro agentury a své nafouklé břicho nevecpu ani do jedněch kalhot. Ovšem to vědomí, že jsem si to způsobila já sama samojediná, i když jsem moc dobře věděla, co bude následovat, mi zabraňuje v jakýchkoli výčitkách a já si celou cestu do práce prozpěvuju "Kdo chce kam, pomozme mu tam" na nápěv Skákal pes.

Jsou okamžiky, kdy mi dozor dospělé osoby tak trochu schází. Někdy bych potřebovala malounko naťuknout, respektive nakopnout k nějaké užitečné činnosti, jež nezahrnuje zajímavý román ani Photoshop. Možná by se spíš hodil vysloužilý vězeňský dozorce s bičem. A jak jsem nešikovná, našlo by se pro něj víc činností. Když mi z ruky vypadne sklenice a třešňová šťáva se rozlévá po podlaze, při utírání prachu schazuju zarámovanou fotku a sklo se sype za gauč, ukládám do lednice nákup a jogurt se kutálí z police, padá na zem a rozprskne se až za sporák, v těchto případech mi tolik chybí ono pokárání nebo rovnou pár facek, že to nakonec musím udělat sama. A tak stojím v kuchyni, seřvávám svou malou osůbku na tři doby a J. se může uchechtat. Bohužel, je to nutnost, já bych jinak totálně zvlčila.

Jsem moc ráda, že jsem dospělá, a až na detaily, zahrnující mé dvě děti (trvám na tom, i když J. táhne na kristova léta), domácnost a zaměstnání, jsem svou výhradní a jedinou paní. Královnou svého času, která sice musí nést důsledky svých omylů, chyb a nezodpovědných přehmatů, ale činí tak hrdě a s hlavou vztyčenou, páč si za ně může sama, nikdo jí do toho nekecal a zpackala to ve své osobní režii. A to je pocit, který by nevyvážilo žádné kapesné na světě.

Krásný začátek dne se zajímavým koncem

Matýsek měl ve školce Den rodičů s dětmi. Znamená to, že si nás může vzít s sebou mezi kamarády a nemusí nám ve dveřích do herny udělat pá-pá, což on sice činí s radostí, ale přeci jen, mít mámu za zadkem, když se blíží rehabilitační sestra nebo logopedka, nemůže být nikdy na škodu. Jelikož hlava naší rodiny byla vedena stále ve stavu nemocných, zbyla tato milá povinnost na mě. Napekla jsem naše oblíbené brownies z krabice, jež se vloni na besídce tak osvědčily, že než jsem se dostala k talířku, byl prázdný. Přidala jsem pár jednohubáků a mohli jsme se synem vyrazit do víru vášní.

A stejně jako loňského roku, i letos mé oči padaly z důlků údivem. Jen, co jsme vešli do herny, kde už všichni způsobně seděli na krásném, zeleném koberci (opět jsme byli poslední. Jednoho dne se nám dvěma povede přijít do školky včas a učitelky si budou přestavovat hodinky, že se jim zpožďují), děti Máťu nadšeně vítaly. Nevím, jak to můj syn dělá, ale nemluví, nechodí a přesto je ve školce za oblíbence. A možná právě proto. Nikoho netluče, nekrade hračky a nechodí žalovat. Musí to být kamarád za všechny drobné. Usadili jsme se do kroužku a začal čas plný her a zábavy. Popřáli jsme si krásný den, poznávali kytičky a hráli si na vláček a zlatou bránu. Bavili jsme se, hlavně tedy dospělí. Na chvíli nám byly zase tři, existovaly víly a strašidla, nebyly účty za telefon a svět byl dorůžova. Na Matěje to bylo moc dojmů najednou a tak nadšené tleskání prokládal pusinkou do čtverečku a slzami jako hrachy, kdy se mi snažil naznačit, že tahle hra se mu nelíbí, všichni u ní moc křičí a je úplně blbá. Nedala jsem se zviklat a nadšeně z něj dělala mašinku u našeho krátkého, vratkého vlaku, projížděli jsme tunelem a sbírali kreslené pampelišky (tedy já sbírala a podávala, aby letěly obloukem do dálky) a vůbec jsem si celé dopoledne užívala. Na chvíli jsme my dospělí nechali děti u svačiny odpočinout, abychom se také nacpali dobrotami, které pokrývaly všechny ty malé, dřevěné stolečky, u nichž stály prťavé židličky, do kterých jsme se svými dospěláckými zadními částmi sotva vešli a zdrbli jsme ta naše robátka. Mezi námi pobíhaly učitelky, vychovatelky a terapeutky a probíraly se způsoby léčby, cvičení a péče o ty naše postižené andílky. Byla jsem dokonce přizvána malou Věruškou, abych s ní šla stavět komín. To bylo něco pro mě! Snesly jsme si na hromadu všechny dřevěné kostky, které jsme v herně našly a půl hodiny je střídavě pokládaly pěkně pečlivě jednu na druhou, abychom je vzápětí s nadšením shodily a začaly znovu. Samozřejmě jsem přizvala i svého synátora, ale ten se rozhodl nepřidat, jen nás chvíli sledoval, načež uznal, že naše hra je nudná a "pro malý", otočil se k nám zády a dal přednost elektronické hračce. A já si znovu uvědomila, jak moc bych chtěla tyhle věci dělat s ním. Obracet stránky dřevěného leporela, vyrábět bábovky na pískovišti, stavět garáž pro auto z plastikových kostiček lega. Strašně moc.

Dopoledne skončilo, děti se naobědvaly (prý) skvělými bramboráky, které jsme jim my "velcí", přecpaní zákusky s kávou, tiše záviděli a byl čas se rozloučit.

Doma jsme se otočili jako na obrtlíku a vyrazili na návštěvu do kraje pohádek, tam, kde přebývají Rumcajs, Manka, Česílko a ohniváci. Sice mě mrzelo, že jedeme s Matýskem sami, bez tatínka, a tudíž budu muset celou tu dalekou cestu odřídit sama, ale pro nás všechny bylo moc důležité, aby se tenhle výlet uskutečnil. První problém nastal hned po opuštění parkoviště, kdy jsem zjistila, že čerstvě opravené dobíjení našeho benjamínka způsobilo restart rádia a to prohlásilo, že nevydá ani tón, dokud nezadám Kód. "Jak?" opáčila jsem. Černá bedýnka na mě urputně mlčela. No nic, jsem holka študovaná, však já na to přijdu. Cesta bude dlouhá, času je dost. I začala jsem si hrát s číselníkem. Někde za Prahou jsem konečně pochopila, jakým způsobem Kód nastavit. Ovšem stále jsem na něj nepřišla. Tak jo. Když už vím jak, zkusím to na jistotu. Nepomohly čtyři nuly, čtyři jedničky ani má rána jistoty - 1234. V tu chvíli volal J., který byl požádán, aby se zeptal strýčka Googla nebo tety Wiki, zda neznají onu jednoduchou kombinaci od výrobce. Můj muž mi do telefonu vysvětlil, že malá číslíčka v rohu displaye znamenají, že si proradné německé rádio počítá, kolik marných pokusů jsem učinila a optal se, kolikpak prý jich už bylo? Odvětila, jsem, že zatím sedm. "Už se toho ani nedotkni!" křičela rozčileně má životní láska "máme deset pokusů, pak se ten krám zamkne a už ho nikdo nezprovozní ani hrubou silou!" Dobrá, tedy černá hodinka jednadvacátého století. Naštěstí mám v repertoáru spoustu nádherných lidových písní, jak moravských, tak slovenských a zpívám ráda, i když falešně. Matýskovi to vcelku ani nevadilo, přizvukoval svým vysokým sopránem a cesta nám tak příjemně ubíhala.

Při návratu jsme byli oba unavení, uondaní a veselou Helpu a Prší prší vystřídaly Šafářův dvoreček a Rožnovské hodiny. Když jsme konečně vjeli do Prahy, oba jsme si oddychli, že už jsme skoro doma. Houbeles. Kolona se táhla od Barrandovského mostu až (dle mého skromného odhadu) k Hradci Králové a nám nezbylo, než se zařadit mezi troubící auta a systémem jednička-dvojka-brzda se protlouct ošklivou dlouhou Jižní spojkou. Ve chvíli, kdy jsme (po hodině a půl!) dorazili na poslední světelnou křižovatku, jež byla symbolickým ukončením našeho skákavého přesunu a za ní nabíral provoz na plynulosti, dostal Fišta jednu přes prdelku. Ale teda pořádnou. Lesklý, modrý Peugeot za námi zastavil a vyčítavě si foukal odřeninu na předním nárazníku. Jeho řidič byl naštěstí velmi slušný a milý pán, vezoucí děti na soustředění, optal se, zda jsme oba v pořádku a smutně ohlédnul prasklinu na Fištovi. Ani jeden z nás dosud s podobnou situací neměl zkušenost a tak se pan R. nabídl, že mě dovede k blízkému McDonaldu, kde vyplníme příslušný formulář. Následovala jsem jej z mostu dolů, hluboko do města, pokud šlo o mě, na moskevské sídliště. Byla jsem opět ztracena. Vyplnili jsme všechny kolonky, vzájemně podepsali dokumenty (ten můj byl list vytržený z kupní smlouvy, příslušný formulář pojišťovny jsem si pořídila až dodatečně) a po podání ruky a ještě jedné přijaté omluvě jsme se rozešli. Pan R. se nabídl, že mě z toho bludiště vyvede a nic netušíc, nasměroval mě na uzavřenou odbočku k dálnici, na kterou jsem se tak strašně toužila dostat. Nakonec se mi nějak povedlo polovinu naší Matičky stověžaté objet a napojit se na tu správnou rychlostní silnici, jež mě po čtyřech a půl hodinách přivedla domů, do našeho okresního městečka, do paneláčku se spadanou omítkou, do náruče J.

A tak cestuje Fišta pro velký úspěch opět do servisu. Odkud před třemi dny vyjel a kde stále ještě parkuje Arthur. Jsme bez auta. Až se přestanete smát, budu vám vyprávět, jak ladně jsme z této zapeklité situace vybruslili.

A je to tady.

Když se lidé postupně dozvídali o kříži, jenž byl uvržen na naše bedra, někteří zůstali u projevení smutku a obav a přáli štěstí, někteří dodávali dotaz "A jak to všechno zvládnete?". Po mé úsměvné odpovědi, že prostě musíme, ti osvícenější přidali dodatek o tom, že se nejspíš kolektivně sesypeme, až to nejhorší přejde. Někde v skrytu duše jsem tušila, že mají pravdu a sama sobě jsem slavnostně slíbila, že mě se tohle nestane. Vyléčím se z rakoviny, přežiju chemoterapii a můj život se v klidu a pohodě vrátí do starých, dobrých, zajetých kolejí. Zatím jsem svému slovu dostála, ovšem ne tak láska mého života.

Po ukončení mé terapie nebyl na nějaké ulejvání čas. Přišla pozvánka do Arpidy. Doufala jsem, že to budou prázdniny, které všichni potřebujeme. Dlouho očekávaný odpočinek po půl roce galejí. Ó jak jsem se zmýlila! Lázně byly parádní, skvělé a fantastické, ale o klidu a válení nemohla být ani řeč. Po návratu domů jsme ještě chvíli vydrželi nastavené tempo a potom to ubohé, unavené, stodvacetikilové tělíčko lásky mého života vzdalo. Jednoho rána se J. probudil a bylo mu zle a zle a špatně. Nedostal se ani z bytu. Telefonicky informoval nadřízeného v práci, že to vypadá, že snědl potkana ve značném stupni rozkladu a musí se udržovat ve dvouminutové dostupnosti toalety, tudíž se nedostane nejen do zaměstnání, ale ani z bytu. Dodal, že doufá, že zítra bude situace lepší, zalehl do postele a toho dne už z ní nevylezl. Bohužel se mýlil. Druhého dne do práce sice dojel, ale poté, co jej vedoucí viděl, bylo rozhodnuto, že o takovou chcíplotinu u nich ve firmě nikdo nestojí, ať si zajde k doktorovi, nafasuje nějakou meducínku a jde pryč. Jak řekli, tak udělali. Můj milovaný J. se opět zavřel v ložnici a spal a spal a spal. Bylo mi jasné, že tohle nejsou jen zažívací potíže. Chlapec se prostě musí vyspat z mé rakoviny, nonstop půlroční péče o naše postižeňátko, kdy manželka ve strachu o své štychy odmítala hnout prstem a vůbec totálního vyčerpání, které po tom všem logicky muselo následovat. Chodila jsem po bytě po špičkách, nahlížela do pokoje a kontrolovala, že můj životní partner stále dýchá a v okamžicích, kdy na mě laskavě otevřel jedno unavené oko nabízela tu hořký čaj, tu rohlík nebo léky. Zavřeli jsme se s Máťulkou v obývacím pokoji, co nejdál od ložnice a snažili jsme se být potichu, jako myšky, aby se mohl tatínek co nejrychleji zotavit.

Říká se: "Buďte opatrní na svá přání, mohla by se vám splnit." A je to svatá pravda. Třetího dne se J. ulevilo. Stále se sice musel zdržovat v blízkosti toaletního papíru, ale snědl rodinné balení piškotů, šest suchých rohlíků a zapil to dvěma litry vody. Hořký čaj je hnus, který by můj J. nikdy nevzal do úst. Byla jsem moc ráda, že je mu lépe, ovšem netušila jsem, jak nebezpečný může být chlap, nudící se zavřený doma na neschopence. Lékař mu neprozřetelně povolil vycházky na dvě hodiny odpoledne a já překvapeně sledovala, co vše dokáže J. napáchat během stodvaceti minut. Po obědě mi do práce přišla sáhodlouhá SMS, ve které se psalo, že tatínek došel do autoservisu pro opraveného Fištu, odvezl tam Arthura, jelikož dospěl k rozhodnutí, že drobné závady, které jsme dva roky přehlíželi, už mu lezou na nervy a on musí mít nejpozději včera novou anténu a polohovací sedadlo u řidiče, vyzvedl Máťulku ze školky, došli spolu na poštu, kde doporučeně odeslali dopis, který měl odejít už před čtrnácti dny, ale až teď ho objevili v přihrádce "Důležité" mezi starými nákupními seznamy a nakoupili piškoty a rohlíky, aby bylo doma co jíst. Myslela jsem si, že takhle nabitý program musí J. opět složit do postele, kde strávil předcházející dva dny v kuse a obávala jsem se o Matýskovu bezpečnost, zatímco budu já pracovat a tatínek pochrupávat. Omyl. Večer jsem otevřela dveře od bytu, vešla a načapala kluky jak jeden stojí, z čela se mu řine pot a zuřivě máchá ovladačem Nintenda, oči upřené na televizní obrazovku, kde se mlátily kreslené postavičky a druhý mu sedí u nohou a nadšeně fandí. Doma to vypadalo jako po výbuchu jaderné bomby, kuchyňská linka nebyla pro hromady špinavého nádobí vidět, o hračkách některých členů rodiny, rozházených po všech třech místnostech ani nemluvě, ale bylo mi vysvětleno, že kluci měli napilno a nebyl čas na takové podružnosti jako úklid. Načež mě jako omluvu pozvali na jednu partii virtuálních kuželek. Nu což, práce mi neuteče.

J. se pomalu zotavuje a já se snažím věřit, že tohle byla jediná nepříjemnost, která se mu jako následek mé rakoviny přihodila. Vím, že si zaslouží víc, než 48 hodin nepřerušovaného spánku a kdybych mohla, sbalila bych mu baťůžek a vypravila ho někam na prázdniny. Kamkoliv, hlavně daleko od nás dvou, o které se musí starat, což sice činí s láskou a něhou jemu vlastní, ovšem každému trápení musí být jednou konec. Nevím, jak s Matýskem a se mnou, ale v případě zřítelnice oka mého doufám, že on své minulé hříchy, za které nejspíš nafasoval nás dva, už bohatě odčinil.

Kterak J. málem pošel ošklivou smrtí

Toho dne jsme se s J. téměř uštvali. Já jela do práce, abych tam visela na telefonu a vyřizovala a vyřizovala a láska mého života mezitím lítala po úřadech, lékařích a rozličných institucích. Bylo toho potřeba tolik zařídit. Měli jsme dva a půl pracovních dnů (kdo by v pátek odpoledne seděl v kanceláři, když je to vlastně malá sobota) na záplavu bojových úkolů, jež se před námi v důsledku pozvání do Arpidy nakupily. Mezi jinými tu byl problém s auty. Opravdu si pohráváme s myšlenkou buď koupit třetí vůz, nebo oba stávající podpálit a naučit se jezdit hromadnou dopravou.

V parkingu u mého zaměstnání pochrupoval Arthur a můj muž drandil po okrese ve Fištovi. Mně se povedlo nějakým zázrakem objednat kombíka k doktorovi, poněvadž ho už pár dnů zlobí levá přední. Ovšem, doručení vozu do servisu se muselo uskutečnit nejpozději do večera. Já potřebovala zůstat v Praze, jelikož jsem měla rande s velkým R. Babo raď, jak to provedeme? Nejsme žádná béčka, byl zkonstruován Plán. Po skončení pracovní doby jsem vyrazila směr domov, vběhla do bytu, vyměnila si s J. klíče a chtěla se vrátit Fištou na schůzku. Sleduju manžela, jak obléká kalhoty a obouvá boty, že se tedy s mondeem přesune do autoopravny a druhým okem pošilhávám po dveřích dětského pokoje, za kterými pospával Matýsek.

"To nemyslíš vážně, že ho tu necháš?!"

"Ale vždyť on tvrdě spí."

"Nevadí! Víš co všechno se může stát za tu hodinu co budeš pryč? Počkej, až se probudí, vezmi ho s sebou."

"Tak jo."

Spokojeně jsem odfrčela. Bohužel, až téměř v cíli jsem si uvědomila, že dětská autosedačka leží ve Fiestě za mými zády a tudíž se Máťulka nemá do servisu jak dostat. Nevadí. Pošlu klukům zprávu, že celou akci necháme na ráno. Svět se nezboří.

Schůzka totiž pro mě byla extrémně důležitá. Ne, nešlo o nevěru s krásným zajíčkem s čokoládovýma očima, ale měla jsem domluvené setkání s paní D. Paní D. je spisovatelka. Má oblíbená. Jako dítě jsem lehávala s jejími knihami dlouho do noci, dokud mi to máma nezatrhla, nezhasla světlo a já si musela vzít pod peřinu baterku. Moc jsem se na naše rande těšila. Byla jsem na ně patřičně vyzbrojena několika autorčinými výtisky, doufajíce v autogram a miliónem a jednou pálenou otázkou. Jelikož jsme se spolu nikdy neviděly tváří v tvář, jako poznávací znamení byla určena kniha v náručí. Schválně jsem si to odpoledne uvázala na hlavu svůj nejčervenější šátek a pod paží nesla literaturu, což se ukázalo být velmi dobrou kombinací, poznaly jsme se už na dálku a mile se na sebe usmály. Nad výbornou kávou, salátem a zákuskem jsme zapředly hovor a dvě hodiny nezavřely pusu. Bylo mi báječně. Poslouchala jsem vyprávění paní D., jak zajímavou má práci, jak se k ní dostala a jak šikovné má děti. Povídala jsem jí o Matýskovi, o rakovině a o mém psaní, cpala se cheescakem a ukládala si do paměti každou vteřinu. Jelikož paní D. můj blog zná, rozhovor se stočil i tímto směrem, byla jsem pochválena a prý až někdy vyrostu, mohla by ze mě být taky spisovatelka. Ježíšek letos přijel o půl roku dřív.

Když jsem přijela domů, čekalo na mě překvapení. Můj malý soukromý infarkt. Arthur byl odvezen do servisu i přes absenci dětské autosedačky. J., patřičně pyšný na své kombinační schopnosti mi začal vyprávět, co se dělo zatímco jsem byla pryč. Kluci se vyspinkali do růžova, najedli a oblékli, posadili do kočárku a vyrazili na parkoviště. Tam zjistili, že nemají jak převézt nejmladšího. Žádný problém. Tatínek Máťulku, zlatíčko moje ubohé, odvezl zpět do bytu, posadil k hračkám na zem, řekl mu, aby byl hodný a nezlobil a spokojeně si to odfrčel do autoservisu. Tam vyřídil co měl a pěšky se vydal na kilometr a půl dlouhou procházku domů. Nechal v bytě naše handicapované dítko úplně samotné kvalitně půl hodiny. Nevěřila jsem svému uchu. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde Matěj trávil nejtěžších třicet minut svého života, mé oko ulpělo na knihovně, o kterou se rád staví, ale už neví jak zpátky dolů, takže se prostě pustí, za ní následovalo houpací křeslo, do jehož konstrukce by náš chlapeček strčil prsty jen jednou a raději jsem skončila židlí, jež bývá stěhována po celé místnosti, ale není ozkoušeno, jaké to je, když se zvrhne a spadne někomu na hlavu. Dál jsem na vyhledávání nebezpečných situací neměla ani nervy, ani odvahu. Zalapala jsem po dechu, vytřeštila oči na ( již bývalou) lásku svého života a optala se, zda si ze mě nevhodně tropí žerty. Po jeho odmítavé odpovědi jsem se přestěhovala s balíčkem cigaret na balkón a hodně dlouho zhluboka dýchala. No co. Zabít ho nesmím, žít bez něj nemůžu, dítěti se vlastně nic nestalo .... Budiž mu odpuštěno. Nakonec, nosí domů výplatu a umí vyčistit odpad u umyvadla. Ještě se nám bude hodit.

Má návštěva hlavního města se vydařila, mondeo bylo nakonec opraveno, Matěj žije a dýchá, dá se říct, že je všechno v pořádku. Asi J. nikdy nesvěřím, jak blízko byl toho dne od utlučení vařečkou, ale budu si to pamatovat. Nenechávat ty dva samotné bez dozoru dospělé osoby a pokud by nebylo zbytí, zabavit jim klíče od auta.

Připravit, pozor, start!

Máme nabitý program. Já mám svůj vysoce náročný léčebný proces, sestávající z na můj vkus až častých návštěv všech možných lékařských zařízení, dárcovství krve a jiných ozdravných kratochvílí. Matěj své dětství prožívá obdobným způsobem a do vzácných chvil volna se snažíme vpáčit erudované léčitele, úřady, práci, školku a válení u televize. Když jsem minulý týden pohlédla do stolního kalendáře, který mě má chránit před následky způsobenými dírou v hlavě, kudy ze mě vyprchávají data důležitých schůzek, protočily se mi panenky. Zdálo se, že během několika málo dnů všichni zaklekneme do startovních bloků, rozběhneme se a zastavíme tak asi koncem září. Na stránkách s historickými fotografiemi a číslicemi s datumem se modrala záplava termínů, jmen, adres, vykřičníků, ze kterých se mi dělalo mdlo. A to jsem ještě neměla ponětí, jaká dobrá zpráva na nás čeká v poštovní schránce.

Jednoho ledového odpoledne vstoupila zřítelnice oka mého do bytu, laškovně mě objala a položila přede mě obálku se slovy:"Tys měla pocit, že toho máme moc, viď?" Nevěřícně jsem hleděla na zpáteční adresu lázní Arpida v Českých Budějovicích a mé mozkové závity se jen pomalu probouzely k činnosti. Maty dostal lázně! Čtrnáct nádherných dnů intenzivní terapie! Fantazie! Ne. Počkat. Kdy? My nemáme čas, jsme zavalení povinnostmi až po všech šest uší. Vyndala jsem dopis, vykulila své zelenomodré oči a nechala povisnout spodní čelist. Příští týden. To snad ne. Vždyť dnes je už středa a do pondělí si nestihneme ani požádat o volno v práci, natož sehnat aspoň třetinu dokumentace, kterou budeme potřebovat. Zalovila jsem hluboko v hlavě, vytáhla své organizační schopnosti, oprášila je a vzala do ruky tužku. Kdepak, na mě si nepřijdou. Nějak to vymyslíme.

A napsala jsem SEZNAM. Miluju seznamy, tvořím přehledné, jasně očíslované sloupečky hůlkovým písmem na malých, bílých papírcích, abych je vzápětí ztratila. Nejraději ty nákupní a pak se divím, že u nás nikdy není dost mléka, ale ani ty ostatní s nápisem MUSÍ SE ZAŘÍDIT nebo DŮLEŽITÁ TELEFONNÍ ČÍSLA nemají v mých kapsách ani na dně kabelky dlouhé trvanlivosti. Na ten nejnovější jsem napsala toto:

1) potvrdit účast

2) vzít si dovolenou

3) vzít si paragraf na Matěje

4) zavolat prababi a poprosit ji o střechu nad hlavou (pobyt je ambulantní)

5) sehnat Matyho dokumentaci

6) vyřídit ve školce, že se nebude příští týden fotit

7) oplakat, že nebudeme mít kolektivní fotografii z Matyho stacíku

8) opravit Arthura (kdekoliv, hlavně rychle, bolí ho tlapka a přece se v něm všichni nezabijeme)

9) přihlásit na úřadě Fištu, dokud je to legální (zjistit, jestli původní majitelce nepřišla nějaká pokuta a omluvit se)

10) zrušit domluvené schůzky na příští dva týdny

11) objednat k prababičce internet, přece se tam neunudíme k smrti

12) vyprat, usušit a vyžehlit oblečení pro dva dospělé a jedno dítě (koupit ještě jednu až dvě pračky, sušičku a mandl)

Spokojeně jsem prohlédla své umělecké dílo a přečetla text J. Když si celou litanii vyslechl, optal se, co že bude dělat on. Sundala jsem mu úsměv z tváře informací, že já mám ještě několik svých nutných bodů s povinnostmi navíc a o tohle se musíme podělit.

"Ale to je program na týden, nenajmeme si brigádníky?" snažil se můj muž o humor.

"Ne, miláčku. Říká se tomu dělba práce a u nás to bude probíhat asi tak, že ty si vezmeš jednodenní volno a budeš hodně rychle utíkat a já, bez které by se v práci neobešli, si přilepím telefon izolepou k uchu a budu ti dělat předvoj. Kamkoliv vstoupíš, budou o tobě vědět a připraví ti všechno, co budeme potřebovat. Kup cestou dost kávy a čokolády na úplatky."

Jak řekli, tak udělali. Během následujícího dopoledne vzrostl náš společný telefonní účet na dvojnásobek měsíční částky, všichni lékaři, úředníci a opravci automobilů v okruhu padesáti kilometrů od našeho bytu nás měli už v deset ráno plné zuby, ale povedlo se. Já téměř přišla o hlasivky, J. prošoupal dvoje kecky, pár bodů ze seznamu nebylo splněno, ale s tím už teď nic nenaděláme. To nejdůležitější je zařízeno a můžeme vyrazit na cestu. Sice ne jako kompletní rodina, ze začátku se budeme trousit po částech, abychom tak aspoň částečně dostáli svým povinnostem, ale Matýsek, o kterého jde v tuto chvíli nejvíc bude v lázních přítomen a na ničem jiném nezáleží. Jelikož tam se dějí zázraky a těch u nás není nikdy dost.

Když sa nechce, to je horší, jak když sa nemože

   říkávala má babička. A měla svatou pravdu. Jsem od přírody líná jako veš. Svého času mě v tom podporoval přítel Pozděj, o kterém už jsem se zmínila a teď, když se kamarádí převáně s J., si musím hledat jinou příčinu mé neschopnosti. Není to pro mě velký problém. Jsem líná a skrz naskrz prolhaná osoba. Na všechno mám výmluvu a jak někteří po pravdě tvrdí "plnou hubu keců".

   Teď, kdy se mám na co vymluvit, je to se mnou ještě horší. Jsem velmi nemocinkatá, ubolená a unavená. Nemůžu uklízet ani vařit, o ustlání postelí, poté, co z té své kolem deváté ráno zvednu zadek, ani nemluvě. Ze začátku jsem si myslela, že J. mi to tiše trpí a toleruje v naději, že jednoho dne vstanu a začnu fungovat. Po nějaké době jsem přišla na to, že až na detaily je mu to jedno. Nevadí, že je v bytě binec, není navařeno, nakoupeno, vypráno, vyžehleno. Upřímně na to kašle. Když má hlad, skočí si do krámu. Když mu dojdou trička, vypere si. Jediné, k čemu měl kdy poznámky byla jeho opakovaná rýmička. Původně si myslel, že ji má za trest, že je líný obléct si v bytě ponožky, pak jsem ho vyvedla z omylu a vysvětlila mu (dnes si říkám husa hloupá), že je alergický na prach, páč jeho těžká choroba se u něj zjevuje vždy tři dny poté, kdy jsem měla utřít prach a vybodla se na to. 

   Čtrnáct dní po mém propuštění z nemocnice jsem se rozhodla zapojit do pracovního procesu a domácího úklidu a vůbec údržby našeho pomyslného rodinného krbu. Ušila jsem si na sebe bič. V pondělí ráno jsem jela do hlavního města darovat několik druhů tekutin místní laboratoři, aby se zjistilo, jak hodně špatně můj organismus snáší chemoterapii. Kolektivně jsme se doma vzbudili v nekřesťansky brzkou hodinu a vypravili nejmladšího do školky. Potom se můj partner nechal vyhodit z auta dvě křižovatky před nemocnicí, jelikož moc dobře ví, že po Praze neumím řídit. Nemám na to dost ostré lokty a postřeh při rychlokombinaci brzda - plyn. Rozhodl se, že bezpečnější pro něj bude městská hromadná doprava. Ve Střešovicích jsem navštívila laboratoř, osazenstvo oddělení, kde jsem se válela před Vánoci a kamarádku pracující ve vedlejší budově. Když jsem měla splněno, kecla jsem si do Arthura, opřela hlavu o volant a uvažovala, jestli si dáchnout teď, nebo až doma. Byla jsem unavená s obrovským U. Nakonec zvítězilo pohodlí postele a já s rádiem na plné pecky, abych neusnula uprostřed dálnice, dojela do cíle. Původní plán byl tak, jak jsem, si lehnout do postele a nevstat do druhého dne. Ovšem, když jsem procházela naším malým bytem a odhazovala svršky, padalo mé oko čím dál tím častěji na nedostatky mé péče, jako kupy prachu, pohozené oblečení, neumyté nádobí, špinavou podlahu. Věděla jsem, že pokud si teď lehnu, určitě neusnu, v mozku mi bude hlodat obsesivní úklidový brouk. A tak zvítězil pořádek a vaření. Ve tři odpoledne jsem potřebovala do očí sirky a to se teprve vrací J. a budí Maty.

   Následujícího dne jsem jela do práce. Pár hodin u počítače mě nezabije. Ó jak jsem se mýlila! Kolem poledne se mi začaly zavírat oči a hlava mi padala na stůl, jako nemocnému oslovi. Naštěstí se s kolegy pravidelně střídáme a tak jsem vydýchala posledních dvacet minut mé služební hodiny a utekla směr gauč. Nechtělo se mi vůbec nic, namáhavé mi přišlo i číst knížku. Konec pracovní doby se rychle blížil a já si užívala svou oficiálně lékařsky povolenou lenoru.

   Nikdy jsem se nepředřela a teď tomu dávám korunu. Dnes mám relativně volný den a psychicky se připravuju na zítřejší nástup do Motola. Nechce se mi vůbec nic a tudíž vůbec nic nemůžu. Je mi vlastně jedno, jestli to někomu vadí nebo ne, potykala jsem si s gaučem, hrnek s čajem při ruce a nehnu prstem. Jako ten medvěd si počkám do jara, kdy rozkvetou sněženky, skončí mi chemoterapie a budu doufat, že vylezu z jeskyně a veškerou únavu nechám uvnitř.

Ztráty a nálezy

2004

Sedíme v krásné, několikahvězdičkové restauraci poblíž školy. No, těch hvězdiček zas moc nemá. Dobře, krása je také relativní pojem. Fajn. Sedíme v zakouřené hospodě. Ale máme to tam všichni rádi. Strávili jsme tam studia. U baru má pro nás majitel rezervovaná místa jen pro případ, že by někdo z nás přišel. Když slavíme narozeniny, přidává se s blahopřáním. Jsou to naše druhá kasárna. Víme, že je to nejspíš poslední večer, kdy se scházíme všichni, máme po státnicích. Pomalinku se propíjíme do různých stádií opilosti. Výborně se bavíme a odmítáme si připustit, že zítra se rozjedeme do všech koutů republiky a je jen malá šance, že se nám podaří znovu sejít v podobné sestavě.

Když jsem přijela domů k rodičům, přepadla mě několikadenní hluboká depka. Bylo to 6 nádherných let, kdy jsem získala spoustu přátel, zážitků, vzpomínek a tvářila jsem se, že i vědomostí. 12 semestrů jsem pilně předstírala inteligenci a namáhala své pomalu odumírající paměťové buňky. Otec mi tehdy dost drasticky vpálil do tváře, že bych se měla uklidnit a smířit se s tím, že tohle všechno je pryč. Ze vzteku jsem snědla celou oříškovou bonboniéru.

2005 - 2009

Táta se mýlil. Scházíme se víceméně každý rok, pácháme "tématická sezení". V roce 2006 frčely narozené děti, 2007 a 2008 kulatiny většiny osazenstva. Když se přidal rozvod, shodli jsme se, že to až takový důvod k oslavě není a sešli jsme se jen tak, když už bylo k dispozici prasátko a šťeňátko. K jídlu a pití, samozřejmě, ve jmenovaném pořadí - aby nedošlo k mýlce.

Vždycky se s J. na tyhle akce těšíme. Jsme zvědaví kdo se dostaví, kdo ne, kdo se oženil, vdal, povil syna či dceru, zasadil strom, zrekonstruoval byt, odjel do Afghánistánu, vrátil se z Iráku, prostě jsme lačni novinek. Mimochodem, většinu osazenstva tvoří vojáci, což vysvětluje vše. Aspoň doufám.

2010

Opět v plné sestavě. Po dlouhé době. Slaví se jedny z posledních třicátin, teď už to s námi půjde jenom z kopce. Příliv dětí poněkud stagnuje, ovšem nic není ztraceno, většina párů chystá druhé kolo. Řeší se samé důležité věci, jako nešťastná situace u firmy a politika. Chlapi srší vtipem. Směju se tak, až mě rozbolí břicho. Stýskalo se mi. Kamarádka, ketrou posledních pár let cosi trápilo a hubla a byla smutná je dnes jako sluníčko, její manžel nás baví příběhy z mise a lyžování ".... a ta paní prostě nebrzdila. Koukám jak na mě jede, nezpomaluje a já přivázaný ke snowboardu nemám kam uhnout. Narazila mi do ramene a prostě se vypla". Kluk, který přišel o přítelkyni nenechává nic náhodě a vplouvá do neznámých vod kamarádek oslavenkyně. Je sympatický a zábavný a všichni mu to přejeme. Kmotra našeho Matěje přivedla svou novou známost "na schválení". Má kliku, vlčáci byli v dobré náladě a partner testem prošel. Prostě vydařený večer, někteří sice usnuli dřív než je zdrávo (jo, musela jsem o půlnoci zapadnout do spacáku, protože jsem nespala asi 3 měsíce a po pár pivech to mé oči prostě vzdaly a zavřely se), jiní dostáli zvyku a šli si ducnout v 6 ráno, aby byli v devět čilí a za volantem co nejméně nebezpeční. Tak jo, přeháním. Měli tam střízlivé manželky, které si je odnesly na sedadlo spolujezdce, připoutaly a doma po výživné česnečce uložily do postýlky. Počasí nám přálo, prasátko bylo chutné, pivo vychlazené, nálada skvělá. Doufám, a pevně v to věřím, že takhle to půjde rok co rok až do zblbnutí. Mám ty postavičky moc ráda a doufám, že přijde chvíle, kdy si budeme moci společně povídat o vnoučatech a nových endoprotézách. Zatím se budu těšit na příští léto.