A je to tady.

Když se lidé postupně dozvídali o kříži, jenž byl uvržen na naše bedra, někteří zůstali u projevení smutku a obav a přáli štěstí, někteří dodávali dotaz "A jak to všechno zvládnete?". Po mé úsměvné odpovědi, že prostě musíme, ti osvícenější přidali dodatek o tom, že se nejspíš kolektivně sesypeme, až to nejhorší přejde. Někde v skrytu duše jsem tušila, že mají pravdu a sama sobě jsem slavnostně slíbila, že mě se tohle nestane. Vyléčím se z rakoviny, přežiju chemoterapii a můj život se v klidu a pohodě vrátí do starých, dobrých, zajetých kolejí. Zatím jsem svému slovu dostála, ovšem ne tak láska mého života.

Po ukončení mé terapie nebyl na nějaké ulejvání čas. Přišla pozvánka do Arpidy. Doufala jsem, že to budou prázdniny, které všichni potřebujeme. Dlouho očekávaný odpočinek po půl roce galejí. Ó jak jsem se zmýlila! Lázně byly parádní, skvělé a fantastické, ale o klidu a válení nemohla být ani řeč. Po návratu domů jsme ještě chvíli vydrželi nastavené tempo a potom to ubohé, unavené, stodvacetikilové tělíčko lásky mého života vzdalo. Jednoho rána se J. probudil a bylo mu zle a zle a špatně. Nedostal se ani z bytu. Telefonicky informoval nadřízeného v práci, že to vypadá, že snědl potkana ve značném stupni rozkladu a musí se udržovat ve dvouminutové dostupnosti toalety, tudíž se nedostane nejen do zaměstnání, ale ani z bytu. Dodal, že doufá, že zítra bude situace lepší, zalehl do postele a toho dne už z ní nevylezl. Bohužel se mýlil. Druhého dne do práce sice dojel, ale poté, co jej vedoucí viděl, bylo rozhodnuto, že o takovou chcíplotinu u nich ve firmě nikdo nestojí, ať si zajde k doktorovi, nafasuje nějakou meducínku a jde pryč. Jak řekli, tak udělali. Můj milovaný J. se opět zavřel v ložnici a spal a spal a spal. Bylo mi jasné, že tohle nejsou jen zažívací potíže. Chlapec se prostě musí vyspat z mé rakoviny, nonstop půlroční péče o naše postižeňátko, kdy manželka ve strachu o své štychy odmítala hnout prstem a vůbec totálního vyčerpání, které po tom všem logicky muselo následovat. Chodila jsem po bytě po špičkách, nahlížela do pokoje a kontrolovala, že můj životní partner stále dýchá a v okamžicích, kdy na mě laskavě otevřel jedno unavené oko nabízela tu hořký čaj, tu rohlík nebo léky. Zavřeli jsme se s Máťulkou v obývacím pokoji, co nejdál od ložnice a snažili jsme se být potichu, jako myšky, aby se mohl tatínek co nejrychleji zotavit.

Říká se: "Buďte opatrní na svá přání, mohla by se vám splnit." A je to svatá pravda. Třetího dne se J. ulevilo. Stále se sice musel zdržovat v blízkosti toaletního papíru, ale snědl rodinné balení piškotů, šest suchých rohlíků a zapil to dvěma litry vody. Hořký čaj je hnus, který by můj J. nikdy nevzal do úst. Byla jsem moc ráda, že je mu lépe, ovšem netušila jsem, jak nebezpečný může být chlap, nudící se zavřený doma na neschopence. Lékař mu neprozřetelně povolil vycházky na dvě hodiny odpoledne a já překvapeně sledovala, co vše dokáže J. napáchat během stodvaceti minut. Po obědě mi do práce přišla sáhodlouhá SMS, ve které se psalo, že tatínek došel do autoservisu pro opraveného Fištu, odvezl tam Arthura, jelikož dospěl k rozhodnutí, že drobné závady, které jsme dva roky přehlíželi, už mu lezou na nervy a on musí mít nejpozději včera novou anténu a polohovací sedadlo u řidiče, vyzvedl Máťulku ze školky, došli spolu na poštu, kde doporučeně odeslali dopis, který měl odejít už před čtrnácti dny, ale až teď ho objevili v přihrádce "Důležité" mezi starými nákupními seznamy a nakoupili piškoty a rohlíky, aby bylo doma co jíst. Myslela jsem si, že takhle nabitý program musí J. opět složit do postele, kde strávil předcházející dva dny v kuse a obávala jsem se o Matýskovu bezpečnost, zatímco budu já pracovat a tatínek pochrupávat. Omyl. Večer jsem otevřela dveře od bytu, vešla a načapala kluky jak jeden stojí, z čela se mu řine pot a zuřivě máchá ovladačem Nintenda, oči upřené na televizní obrazovku, kde se mlátily kreslené postavičky a druhý mu sedí u nohou a nadšeně fandí. Doma to vypadalo jako po výbuchu jaderné bomby, kuchyňská linka nebyla pro hromady špinavého nádobí vidět, o hračkách některých členů rodiny, rozházených po všech třech místnostech ani nemluvě, ale bylo mi vysvětleno, že kluci měli napilno a nebyl čas na takové podružnosti jako úklid. Načež mě jako omluvu pozvali na jednu partii virtuálních kuželek. Nu což, práce mi neuteče.

J. se pomalu zotavuje a já se snažím věřit, že tohle byla jediná nepříjemnost, která se mu jako následek mé rakoviny přihodila. Vím, že si zaslouží víc, než 48 hodin nepřerušovaného spánku a kdybych mohla, sbalila bych mu baťůžek a vypravila ho někam na prázdniny. Kamkoliv, hlavně daleko od nás dvou, o které se musí starat, což sice činí s láskou a něhou jemu vlastní, ovšem každému trápení musí být jednou konec. Nevím, jak s Matýskem a se mnou, ale v případě zřítelnice oka mého doufám, že on své minulé hříchy, za které nejspíš nafasoval nás dva, už bohatě odčinil.