úterý 31. prosince 2013

PF 2014

Nemám náladu bilancovat. Vůbec se mi nechce uvažovat nad tím, co bylo letos fajn a co stálo za starou belu. Nevím, jestli za to může maximální stupeň lenosti, kterou několik posledních dnů trpím, nebo chronická skleróza. Každopádně to znamená, že se nestalo nic tak strašného, proč bych musela říct "Hroznej rok. Ještě, že už je za námi." Což je obecně velmi pozitivní.

A v žádném případě si nemíním dávat předsevzetí. Jsem na to stará. A strašně se mi nechce vymýšlet si další jednoletku, abych na jejím konci mohla zkonstatovat, že jsem z toho nedodržela ani "budu pravidelně čistit budíky na stoupačkách". Kouřit jsem přestala (no no, dobře, dala jsem si pokudmožno dlouhou pauzu), takže s tímto mým oblíbeným, nejmilejším, fantastickým (ježišmarjá, mně se stejská) zlozvykem taky praštit nemůžu, sladkosti jsou to jediné, co mi zachraňuje už tak podroušenou psýchu a předsevzetí budu pravidelně sportovat je depresivní samo o sobě. Takže ne.

Nezbývá, než přát. Si. A všem blízkým. I všem dalekým.
V tom novém roce 2014 přeji nám všem,
aby se pravidelně střídaly dny a noci,
aby za půl roku opravdu přišlo léto,
aby bylo dost chleba,
aby nezkrachovalo Nestlé,
aby se povedla slivovice,
aby bylo pořád kde zaparkovat,
aby děti rostly,
abychom byli zdraví,
abychom byli šťastní
a
aby nám nebylo líto, když tomu tak nebude.

Krásný Nový rok přeje Prdlá Prvomatka s rodinou

čtvrtek 26. prosince 2013

Vlčí máky 2014

Opakováním chyb se člověk učí. Jsem naprostá výjimka potvrzující pravidlo. Jsou v mém životě takové chyby, méně, či více závažného rázu, které můžu opakovat donekonečna a stejně si z nich nevezmu ani drobínek ponaučení. Prostě blbá jako necky.

Jeden z mých oblíbených edukativních omylů je kalendář. A diář. S postupujícím podzimem a zimou klepající na naše panelákové dveře, si začínám uvědomovat, že je čas mezi vánočními dárky a pečením cukroví, myslet i na tuto drobnost. Aby s novým rokem stál na psacím stole kalendář a já měla v kabelce sešítek, do kterého si můžu zapsat důležitá data, jako schůzky s lékaři, pracovní záležitosti a datum poslední menstruace. Načež přijde Silvestr, já se chci podívat, kdy máme s mužem pravidelné každoměsíční romantické rande (naposledy červenec 2009) a houby, houby, zlatá rybko, akvárium nebude. Směje se na mě leda tak poslední den v roce, mám-li kliku, pak je to úterý a následuje ještě pět dnů do nejbližší neděle. Ale pak definitivní utrum.

Letos jsem se rozhodla nezanedbat. Už od poloviny listopadu jsem netrpělivě vyhlížela zboží v regálech supermarketů. Dala jsem si dost náskok, abych si mohla vybrat. Aby nám "pracovní kout" (obrovitánský stůl uprostřed obýváku, vhodný ke skladování monitoru a nejrůznějších potřebností, na které usedá prach) ozdobilo něco zajímavého, tématického, pěkného. Ráda si v kalendáři počtu. (Můj pradědeček byl známý tím, že si uprostřed noci vzal kalendář, zavřel se s ním do budky ke speciálním účelům určené a leden neleden, strávil tam několik hodin.) Poslední dobou u nás vedou historické pohlednice nebo turistická místa. Letos jsem měla chuť na změnu. A protože bylo pořád dost času, jako je ostatně vždy na vše, dostala jsem se ke dnešku. Kdy jsem potřebovala zjistit, kdy mám být proboha u té homeopatky, vždyť jsem si to psala (někam) tučným písmem!!! a nikde ani písmenko. I vydala jsem se do prodejny, abych v ubohém, několikrát prohrabaném, chuďoučkém hnízdečku objevila Vlčí máky 2014.
Ani jsem je neotevřela.
Na tváři se mi při představě padesátidvou fotek tohoto nádherného plevele z různých úhlů a za rozličného denního světla, rozprostřel úsměv zvící velikosti trofeje wimbledonu, který zůstal do večera. Odešla jsem bez kalendáře, ale ve velmi, velmi dobré náladě.

neděle 22. prosince 2013

Vánoční zázrak

Každý rok píšete ježíškovi o nový mobil, kolo, notebook, wellnes víkend pro dva a on na vás vytrvale prdí? Máte pocit, že není? Ten ježíšek? Je. Jsem toho živoucím důkazem.

Matyho zavřeli do nemocnice, napojili na infuzi a začali do něj kapat neskutečná kvanta chemie. Místy tak agresivní, že se nesměla dotknout plastu. Raději jsme se neptali proč, soukromě si myslím, že by to zasyčelo a na podlaze v linoleu by se utvořila páchnoucí černá blivajzová díra. Nemám představu a vlastně ani nechci vědět, co taková ňamka mohla udělat Matymu se žílama. Tři dny se celkem nic nedělo. Záchvaty pokračovaly, chlapeček se nám vypínal šestkrát denně jako lampa veřejného osvětlení a v lidských silách nebylo moci to zastavit. I zavolali k mravenečkovi doktora z jiné nemocnice a ten vymyslel jiný lék. Který (zdá se, ťuk ťuk ťuk) snad zabral. Potom následovalo lehce nepříjemné období, kdy se jedna látka vysazovala, druhá nasazovala a čekalo se, co z toho vyroste. Prý se s antiepileptiky musí jednat takto v rukavičkách, jsou to velmi choulostivé meducínky. Když se konečně záměna podařila, čekalo se několik dnů, co to udělá s Matýskem.
A začaly se dít Věci.
Nejprve jsem zjistila, že můj chlapeček, jehož slovník tvoří slova "ne" a "ham", pozná barvy. Naprosto bezpečně. Za dva dny pilného testování neudělal chybu.
Přidala jsem lahůdky, jako rozdíl víc a méně, větší a menší a i tam se Máťa chytal.
Až jsem se jednou zadívala do těch obrovských modrých očí, o nichž jsem si až dodnes myslela, že vedou do velké prázdné místnosti, a na rovinu se zeptala: "Ty mi moc dobře rozumíš, viď?" Ty oči se na mě usmály, jedno obočí se šibalsky nadzvedlo a můj Matýsek pokýval hlavou.
Během následujících několika hodin jsem toho se svým retardovaným synem nakecala víc, než za celý jeho dosavadní život. Zjistila jsem, že když položím otázku správně a dám mu k odpovědi trochu času, dá se s ním docela slušně domluvit pomocí gest a znaků. Pravda, k dialogu o kvantové fyzice máme ještě dost daleko, ale zatím se nám relativně kvalitně daří řešit každodenní rutinu. Chceš jíst? Dáš si jogurt? Potřebuješ něco? Bolí tě hlava? Ty brečíš, protože jsem ti vypla pohádku? Přestaň se chechtat, ten vtip zas tak dobrý nebyl a cintáš si polívku na tričko.....

Nemám tušení, kdy se to stalo. Kdy se dušička nastěhovala tam, kam měla, kdy se náš Matýsek "probudil". Je možné, že před lety a jen se ho nikdy nikdo správně nezeptal. A je taky pravděpodobné, že minulý týden, když mu začal žíly rozežírat lék na epilepsii. Teď už je to vlastně i jedno. Jediné, na čem záleží, je fakt, že je tu s námi.

A proč jsem já živoucím důkazem toho, že ježíšek nosí dárky? Večer, když můj chlapeček usnul (poté, co si k uspávání vymyslel sestřičky a požaduje je s neoblomnou pravidelností), jsem se hluboce zamyslela. Až to zabolelo. A došlo mi, že celých těch čtrnáct dnů byl vlastně dárek pro mě. Měla jsem k němu najít cestu. Měla jsem se po sedmi letech setkat se svým dítětem. Konečně jsem se věnovala jen jemu, téměř 24 hodin denně. Nevařila jsem, neuklízela ani nepřebalovala mladšího bráchu. Nonstop jsem seděla u postele, držela Matěje za ruku a prosila o zázrak.
A dnes můžu já, vysokoškolsky vzdělaná matka dvou dětí, zodpovědně prohlásit: "Ježíšek existuje a zázraky se dějí."

VŠEM ČTENÁŘKÁM I TOBĚ, MILÝ ČTENÁŘI, KOUZELNÉ VÁNOCE A HORY SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ!
PRDLÁ PRVOMATKA S RODINOU

čtvrtek 5. prosince 2013

Tak udělej přece něco...

Dnes ráno měl Maty 5 epileptických záchvatů. Malých, jen se na pár vteřin vypne, ale stály za to. Každý jeden. Tedy až na případ, kdy to vzal hlavou o podlahu. To už bylo i na mě moc.

Zítra nastupujeme do nemocnice. Dostane kapačku, která záchvaty zastaví. Musí. Prostě jinak to být nemůže. Žádná alternativa pro mě neexistuje. Myslet pozitivně, myslet pozitivně, myslet pozitivně. Bude to dobrý, bude to dobrý, bude to dobrý...

Dívám se na to malé, čerstvě sedmileté, spící tělíčko a modlím se. Jako jsem se nikdy nemodlila, protože na tebe nevěřím. Udělej něco. Pomoz mu. Prosím.
Pokud jsi chtěl potrestat mě, nedělej to přes mé dítě.
Pokud jsi mě chtěl něco naučit, nedělej to přes mého syna.
Je to jen dítě.
Je nevinný.
Doslova čistá duše.
Udělej zázrak.
Zastav to.
Nenech mého andílka trpět.
Tak udělej přece něco...

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.