Zobrazují se příspěvky se štítkemEx libris. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemEx libris. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 28. září 2010

Stephen Clarke

... Zabočil jsem z hlavního tahu do boční uličky, ulevilo se mi, že jsem unikl pokušení, a v tom jsem dostal smyk na té nejtitánštější psí hromádce, ačkoli se tyčila přímo uprostřed ulice a vysloveně na mé sexem otupělé smysly řvala: "Tady jsem!"
Jak jsem ji mohl přehlédnout?
Uslyšel jsem smích. Ve dveřích o pár metrů dál stála prostitutka dobře po padesátce, která vypadla jako vosková figurína Marilyn Monreové v muzeu Madame Tussaudové dvě hodiny po fatálním výpadku klimatizace.

... Dalším droboučkým problémem bylo, že k bytu patřil turecký hajzlík typu "sere-mandlé-vestojé"; ten hajzlík byl na chodbě a dělilo se o něj dalších osm romantických mansard, přičemž v jedné z nich podle všeho bydlel slepec trpící chronickou úplavicí

... Zdálo se, že ani Jeanu-Mariemu to plýtvání časem nevadí. Dokonce se k nim přidal, když sklouzli do francouzštiny, a konec debaty ocenil téměř eroticky uspokojeným vzdychem. Nasloucháním vlastnímu řečnění, pomyslel jsem si, jsou s to dosáhnout orgasmu výhradně Francouzi. Orální autoerotika. Verbální sebekuřba.

...A zase jsem měl kuchyňku, což bude legrace, protože už dlouho nikdo neochutnal moje známé těstoviny s překvapením (kde překvapení spočívalo v tom, že jsem zapomněl při vaření těstovin osolit vodu).

...
" Co jste si včera dala k večeři, Sylvie?"
"Krep."
"To myslíte crèpes? Palačinky?"
"Ano. Padla na činky."
Nejtěžší ze všeho bylo nerozesmát se.
"Aha. Philipe, četl jste poslední dobou knížku od nějakého anglického autora?"
"Ano. Otfor síta."
"Eee... od Forsytha? A kterou?"
"Den prošukala."
                                                                   
               
                                                                                Merde! Rok v Paříži


úterý 31. srpna 2010

Milan Kundera

CHTĚLA BYCH ODTUD ODEJÍT

Chtěla bych odtud odejít.
Někam, kde nejsou krásné ženy
a duchaplní muži, chtěla bych někam,
kde jsou jen obyčejní lidé.

Pojď. Budou tam pendlovky a stůl
a na něm suky veliké jak oči věrného psa.
Starý muž naleje nám mléko do dvou hrnků
a tichý, smírný hovor všem čela ověnčí.

Tam se nikdo nebude dívat, jaké mám nohy a jaké poprsí,
tam se lidé znají jen po svém modrém hlase,
protože hlas je modrý, když jsou lidé prostí,
docela prostí jak děti, jako kůzlátka či psi.

Pojď. Bude tam lávka nad potokem
a dlouhý proud vody, dlouhý a útěšný,
protože v tom je velká útěcha, že voda teče,
že míjí lávku, břehy, kámen, vše, a klidně, bez nářku.

A budou tam široká luka, do nichž rozptýlím
tu tíhu v prsou, s kterou jsem nevěděla co počít,
a byla jsem pak zlá, až začali říkat, že se mstím
za to, že stárnu a že nejsem hezká.

Pojď. Bude tam malé nádraží se svlačci v bedničkách
a starý výpravčí, jenž bude troubiti na dětskou trumpetu,
a v dálce vláček-vlak podobný pojízdnému tlukoucímu srdci.
A hvězdy, miláčku, hvězdy tam vůbec nebudou,
místo hvězd tam budou holoubci, protože tys říkal,
že nemáš rád hvězdy, ty kameny chladnoucí v prázdnotách,
ale že máš rád holoubky, a já chci, abys tam šel se mnou,
alespoň tam abys šel se mnou,
když jsi se mnou nikdy nikam nešel.

Pojď.


MALÍČEK

Tvůj malíček je maličký.
Ve škole v první lavici sedá.
Nic neumí, všechno poplete.
A je neposeda.

A přece: Když zuřím na svět
a svět si udobřit mne chce,
posílá za mnou tvého Malíčka
jako vyslance.

                                                                Monology, 1965

čtvrtek 1. července 2010

Randy Pausch

...  

   Randy Pausch, úspěšný profesor informatiky na Carnegie Mellon University, přednesl svou poslední přednášku ve věku necelých padesáti let. Když 18. září 2007 předstupoval před 400 posluchačů v sále, úvahami o tom, zda skutečně jde o jeho " poslední " přednášku v životě se nemusel zabývat. Nedávno před tím mu lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky v terminálním stádiu a věděl, že mu zbývá pár měsíců života.

   Zkušenost získáte, když se vám nepodaří získat to, co jste chtěli.

   Čas je všechno, co máte. Jednoho dne můžete zjistit, že ho máte méně než si myslíte.

   Zvolte správný způsob ukládání věcí. Když jsem oznámil Jai, že chci mít v novém domě místo, kde budeme mít všechno uspořádáno podle abecedy, prohlásila, že je to na její vkus příliš obsedantní, puntíčkářské. Oponoval jsem:" Uspořádání podle abecedy je pořád lepší, něž pobíhání sem a tam se slovy: já vím, že to bylo modré, a že jsem něco jedl, když jsem to naposledy viděl."

   Jak víte, já jsem velký optimista. Ale když se snažím učinit důležité rozhodnutí, promýšlím katastrofický scénář. Říkám tomu faktor "být sežrán vlky". Co je nejhorší věc, která by se mi mohla stát, když se pro něco rozhodnu? Sežerou mě vlci?

   Napsal mi muž, který má ve svých 40 letech vážné problémy se srdcem. Píše o indickém duchovním vůdci Krišnamurtim, který zemřel v roce 1986. Jednou se ho zeptali, co by řekl jako útěchu umírajícímu příteli. Krišnamurti odpověděl: "Řekněte příteli, že část vás umírá s ním a bude ho provázet, kamkoli půjde. Nikdy nebude sám."

...
                                                                                 Poslední přednáška

čtvrtek 13. května 2010

Erma Bombecková

MIMOŘÁDNÁ MATKA

Napadlo vás někdy přemýšlet o tom, jak se vybírají mat­ky pro postižené děti?
Já si to představuji tak, že Bůh dává instrukce an­dělům a ti si je zapisují do ohromné matriky.
"Armstrongova Beth, syn. Patronem bude Matouš."
"Forestová Marjorie, dcera. Patronkou bude Cecílie."
"Rutledgová Carrie, dvojčata. Patronem... třeba Ger-hard, ten je zvyklý na málo zbožné lidi."
Až andělům nadiktuje jedno jméno, při kterém se usměje: "Téhle dáme postižené dítě."
Anděl se zvědavě ptá: "Bože, proč právě jí? Vždyť je tak šťastná."
"Právě proto," odpoví Bůh s úsměvem. "Copak bych mohl svěřit postižené dítě ženě, která nezná radost? To by bylo kruté."
"Ale je trpělivá?" ptá se anděl.
"Nechci, aby byla příliš trpělivá, jinak se utopí v se­belítosti a bolesti. Až se vzpamatuje z té rány a zármut­ku, určitě to zvládne."
"Ale, Pane, myslím, že ta žena v tebe ani nevěří."
Bůh se usměje: "Na tom nesejde. O to se můžu po­starat. Ta žena je dokonalá. Má správnou dávku egois-mu."
Andělovi to vzalo dech: "Egoismu? Copak to je nějaká ctnost?"
Bůh přikývne: "Jestli se od syna nedokáže čas od času oddělit, nikdy to nedokáže přežít. To je žena, které po­žehnám ne zcela dokonalým dítětem. Ještě to neví, ale budou jí mít co závidět.
Nikdy nic nebude brát jako samozřejmost. Žádný krů­ček pro ni nebude něčím obyčejným. Až její dítě poprvé řekne "máma", bude svědkem zázraku a bude to vědět. Až bude svému slepému dítěti popisovat strom nebo západ slunce, uvidí je, jako to dokáže málokterý člověk.
Dám jí, aby viděla jasně věci, které vidím já - lhostej­nost, krutost, předsudky - a dám jí, aby se přes ně pře­nesla. Nikdy nebude sama. Budu po jejím boku každou minutu každého dne jejího života, protože bude vyko­návat mou práci tak neomylně, jako bych tam byl já."
"A kdo bude patronem?" ptá se anděl připravený k zá­pisu do matriky.
Bůh se usmál: "Bude jí stačit zrcadlo."


Erma Bombecková, Další příběhy pro duši

sobota 24. dubna 2010

Ernest Hemingway

...
Dokud bylo ve městě tolik stromů, dalo se každý den vyhlížet, jestli je jaro, až jednou ráno je přinesl přes noc teplý vítr. Někdy je těžké, studené deště zase zahnaly, takže se zdálo, že už jaro nikdy nebude a že člověk přijde v životě o jednu roční dobu. To bývala v Paříži jediná opravdu smutná doba, protože to bylo něco nepřirozeného. Člověk čekal, že mu bude smutno na podzim. Každý rok kus člověka umíral, když ze stromů padalo listí a ve větru a ve studeném zimním světle trčely holé větve. Člověk však věděl, že jaro zase vždycky přijde, tak jako věděl, potom co řeka zamrzla, že jednou zase poteče. Ale když ty studené deště nepřestávaly, až jaro zabily, bylo to stejné, jako když někdo mladý umře bez příčiny.
Tenkrát ovšem nakonec přišlo jaro pokaždé, člověka však děsívalo pomyšlení, že málem nepřišlo.
...

Pohyblivý svátek

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.