Milan Kundera

CHTĚLA BYCH ODTUD ODEJÍT

Chtěla bych odtud odejít.

Někam, kde nejsou krásné ženy

a duchaplní muži, chtěla bych někam,

kde jsou jen obyčejní lidé.

Pojď. Budou tam pendlovky a stůl

a na něm suky veliké jak oči věrného psa.

Starý muž naleje nám mléko do dvou hrnků

a tichý, smírný hovor všem čela ověnčí.

Tam se nikdo nebude dívat, jaké mám nohy a jaké poprsí,

tam se lidé znají jen po svém modrém hlase,

protože hlas je modrý, když jsou lidé prostí,

docela prostí jak děti, jako kůzlátka či psi.

Pojď. Bude tam lávka nad potokem

a dlouhý proud vody, dlouhý a útěšný,

protože v tom je velká útěcha, že voda teče,

že míjí lávku, břehy, kámen, vše, a klidně, bez nářku.

A budou tam široká luka, do nichž rozptýlím

tu tíhu v prsou, s kterou jsem nevěděla co počít,

a byla jsem pak zlá, až začali říkat, že se mstím

za to, že stárnu a že nejsem hezká.

Pojď. Bude tam malé nádraží se svlačci v bedničkách

a starý výpravčí, jenž bude troubiti na dětskou trumpetu,

a v dálce vláček-vlak podobný pojízdnému tlukoucímu srdci.

A hvězdy, miláčku, hvězdy tam vůbec nebudou,

místo hvězd tam budou holoubci, protože tys říkal,

že nemáš rád hvězdy, ty kameny chladnoucí v prázdnotách,

ale že máš rád holoubky, a já chci, abys tam šel se mnou,

alespoň tam abys šel se mnou,

když jsi se mnou nikdy nikam nešel.

Pojď.

MALÍČEK

Tvůj malíček je maličký.

Ve škole v první lavici sedá.

Nic neumí, všechno poplete.

A je neposeda.

A přece: Když zuřím na svět

a svět si udobřit mne chce,

posílá za mnou tvého Malíčka

jako vyslance.

                                                                Monology, 1965