čtvrtek 10. listopadu 2016

Změny jsou fajn, hlavně ty k lepšímu.

Ne jako když vám padají vlasy. Myslím tím opravdové padání. Když se hlavy nemusíte ani dotknout, přesto cítíte, jak vás pokrývka lebi opouští, pěkně potichu a po troškách. A bojíte se, že definitivně. Je to něco jiného, než uklidit po sobě hřeben po každodenním česání. V tomto období (letošní pozdní jaro) jsem jej dokonce přestala používat, neboť jen při pohledu na něj se mi objevily dva mrtvé prameny na ramenou. Opatrně jsem po hlavě přejížděla dětským kartáčem. Bylo to jako po chemoterapii. Nesnesitelné. Zametat jsem mohla dvakrát denně, bála jsem se umýt si zbytky vlasů.

Měla jsem strach. Bývalo období, kdy se mě lidé obden ptali, zda jdu od kadeřnice. Čímž se nechlubím, tím mou kadeřnici zdravím (brzy přijdu, paní M.!). Je to nejšikovnější ženská v oboru, bez nadsázky. Dojíždím za ní kilometry a hodiny, ale opravdu mi to stojí za to. Teď to vypadalo, že ji vyměním za parukářku.

Když mi vlasy začaly padat, pokusila jsem se proces zastavit chemicky zvnějšku. Chyba. V každé lékárně vám řeknou, že šampony proti padání jsou fejk. Dnes to mohu potvrdit. Jsem ochotna přivřít oko nad kofeinovými, ovšem kvalitními, značkovými a tedy cenově lehce nedostupnými. Tehdy, na jaře, mi to nevadilo. V koupelně se mi hromadily tubičky a lahvičky, J. se mi smál, až do doby, kdy po jednom mém pokusu o umytí viděl vanu. Zesinal a opatrně se zeptal, jestli mi ta půlka hlavy naroste zpátky.

Prošla jsem si všemi fázemi smutku. Nejprve jsem popírala, že za sebou nechávám blonďatou cestičku. Pak mě to začalo srát, načež jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to nic není, třeba jsem jen v přechodu. Což vlastně taky nebylo to nejpříjemněšjí zjištění, poněvadž značilo, že jsem a) stará, a za b) že mi vlasy už nikdy nenarostou. Upadla jsem do hluboké deprese. Vypila jsem půlku lahve vaječného koňaku, svou hřívu jsem náležitě oplakala a druhého dne, střízlivá a pevně rozhodnutá, jsem naklusala do nejbližšího kadeřnictví (paní M. bych se v tomto stavu ani neodvážila přijít na oči), abych poprosila o razantní řešení trojkou strojkem. Když to má ze mě padat, ať toho aspoň není tolik. Říkala jsem, si, že když jdu bez objednání, rozhodujícím znamením shůry bude to, zda mě přijmou bez čekání nebo ne.

Do pěti minut jsem seděla v křesle a pevné prsty usměvavé paní profesionálky mi mnuly zbytky vlasové pokrývky a vyhazovaly do koše vše, co na nich ulpělo. "S tímhle běžte k doktorovi. To je opravdu katastrofa." No uf. Ještě toho trochu. Hlavu mi umyla, víceméně rozčesala co zbylo a popadla nůžky. Zavřela jsem oči a čekala, co z toho bude.

Vše dopadlo nad očekávání dobře. Krátké vlasy mi relativně slušely a jako bonus jsem dostala rozhřešení. Během stříhání, česání a foukání jsme se s paní kadeřnicí zakecaly. Snažila se zjistit, co že se mi to děje.

"Nejste třeba ve stresu?"
"Ne."
"Těhotná nejste?"
"Ne."
"Neberete nějaké nové léky?"
"Ne. Jen ta kvanta vitamínů proti padání."
"Nový šampon? Kondicionér? Maska?"
"Ne."
"Tak na to asi nepřijdeme."
...
"Aha, vy máte dvě děti? Do které školy chodí?"
"Jsou postižené."
"No vidíte to, a nemáte třeba nervy z nich?"
"Né. Oni jsou těžce v pohodě. Hodní, vysmátí, s nimi problém není. Teda byl, ten starší mi v lednu skoro umřel. Ale už je to dobrý."
Kadeřnici skoro vypadly nůžky z ruky.
"Já z vás mám úplně husí kůži. Padání vlasů jako reakce na stresovou situaci přichází 4-6 měsíců ex post."

Mé oči se rozšířily do velikosti golfových míčků a čelist spadla na bradu. Tak proto! Časově se obě události shodovaly, téměř na hodinu.

Ulevilo se mi. Přikoupila jsem vitamíny a šampon a s novým sestřihem hrdě nakráčela domů. Krátké vlasy pomohly, vypadávání se zmírnilo a když zabraly i léky, začala jsem se znovu těšit, jak pojedu k paní M. do Prahy a ona mi na nové vlasy naplácá kila kysličníku.
Načež mi došlo, že měsíc po Matýskově propuštění z nemocnice jsme se stěhovali.
Ach ne.

Druhé kolo jsem snášela o poznání lépe. Už jsem věděla o co se jedná, a že za měsíc, maximálně dva mám klid a vlasy zase dorostou.

Teď už mám místo původní ofiny roztomilého ježka. Ale se stresem už na mě nechoďte. Nikdo, rozumíte, děti?

pondělí 7. listopadu 2016

Kterak nouze naučila Šimonka školku milovat.

Náš druhorozený je vysmáté, spokojené a šťastné dítě. K pocitu komfortu nepotřebuje nic jiného, než sucho v kalhotách, teplo v břiše a sem tam pohlazení od matky. Kdyby záleželo jen na něm, stráví život s ní doma, na rodičovské dovolené. Nemá to tam chybu. Všechny podmínky kvalitního vegetění jsou splněny a plněny v okamžiku, kdy na ně Šimonek pomyslí. Nikdo mu nekrade oblíbené hračky, nikdo ho nenutí jíst a pít v době, kdy se to hodí všem ostatním, ne jen jemu, nikdo ho netlačí do výtvarné tvorby. Ano, hovoříme o sociálním zařízení, zvaném ŠKOLKA.

Jednoho dne přišel ten DEN a já tam Šímu odvezla. Čímž jsem ho evidentně dost vytočila. A pak znovu a pak ještě. Od té doby to táhneme druhým rokem a můj nejmladší se s onou skutečností, trávit den v sociálním zařízení, pořád ještě tak úplně nesmířil. Nebo jinak. Pořád je ještě dost nasranej. Snáší ve školce maximálně dopoledne, nejpozději hodinu po-o musí doběhnout uřícená matka a okamžitě jej z jámy lvové vysvobodit.

Abych věci uvedla na pravou míru, není to tak zlé. Pokud Šímu vysloveně nic nevytáčí, je (prý) schopen klidně sedět na koberci a hrát si. Musí, ovšem, být splněno několik zásadních podmínek:

Suchá plínka.
Plné bříško.
Odpovídající teplota v místnosti, plus mínus půl stupně Celsia.
Nikdo mu nebere JEHO hračky.
Nikdo mu nebrání třískat dveřmi o zeď.
Nikdo ho nenutí jíst, když nechce.
Nikdo ho nenutí sedět v kruhu (socializační program) a hrát si s ostatními dětmi.
Nedejbože s nimi zpívat.
Nikdo mu nezakazuje lézt do kuchyně.
Všichni, kdo mají mobilní telefony, mu je ochotně půjčují na hraní.
Nikdo kolem něj neprochází bez povšimnutí, nutné je aspoň pohladit. Nejlépe obejmout, ideálně vzít do náruče a nepustit do 14:00.

Pak je náš chlapeček v klidu a v pohodě.
(Prý.)

Teprve nedávno Šimonek s obrovským překvapením zjistil, že může být ještě hůř. Tuto skutečnost snáší jen velmi těžce a s maximálním sebezapřením. Matka (ta blonďatá mrcha) se domluvila s rehabilitačním terapeutem, který zintenzivnil hodiny tělocviku. Je potřeba klučíka postavit na nohy, nikomu se nechce vláčet životem se dvěma invalidními vozíky, každým v jedné ruce. Takže Šimonek začal makat, až se z něj kouří. Aby toho nebylo málo, po cvičení jej paní učitelky na oddělení upnou do mučícího nástroje, ne nepodobného železné panně, zvaného vertikalizační zařízení. A odmítají jej vyndat i po velmi důrazných prostestech. (Aby to nevypadalo, že si stěžuju, já jsem jim za to velmi vděčná. Vše, co dělají, přináší velice rychle skvělé výsledky, tedy jen do toho!)

Školka, která se až dosud zdála být velmi krutým trestem, se stala devátým kruhem pekla. Dokud se cvičí a stojí.
Ovšem okamžitě poté, co tyranie skončí, vychází opět slunce, mraky z nebe mizí, dostavuje se znovu nabytá volnost pohybu a měkká náruč paní učitelky. A mobilní telefon. Najednou takhle málo stačí, aby svět byl zase růžový. V věku pouhých čtyř let můj nejmladší pochopil, co chtěl Horatius říci větou:

Carpe diem quam minimum credula postero.
Užij dne a nic nevěř budoucnosti. (Horatius, Ódy)

pátek 4. listopadu 2016

Cesta, která nikam nevede, je blbá.

Zavřeli Korunovační. Pro mimopražské - zavřeli (a snad i opravují) jednu z pražských ulic, kterou až donedávna jezdili všichni ti, které jsem teď začala potkávat na své trase. A že jich bylo. Malá kolona po ránu ještě nikoho nezabila, říkala jsem si a poctivě trpěla. Pak na mé cestě rozkopali kanál. A náš zmírající, z posledních sil táhnoucí Arthurek se zastavuje před frontou aut na samém okraji naší stověžaté matičky. Dál se jede krokem a to v podstatě až domů. Bývám ještě rozespalá, vracím se z práce, tedy na samém počátku jen letargicky šlapu na brzdu. Potom se začnu nudit a hrát si s rádiem. Načež se naseru. Nejprve já a pak auto.

Když pění má malá osůbka, nic zásadního se neděje. Jsem uzavřena v malém prostoru, po ruce nemám nic hodu hodného, rozbitného, či jinak ventilačního, tedy sedím a pomyslně komunikuji s okolními řidiči. No tak dobře, používám vulgarismy a řvu. Pak začne vyvádět Arťa a to mi sklapne. Začne na mě poblikávat dobíjení, otáčky na volnoběh si dělají doslova co chtějí a ručička budíku poskakuje jako jojo. Samozřejmě, že motor vyydává nepěkné zvuky, střídavě křičí a sípá, místy se klepe jako osika. Není to hezký pohled. Já sedím tiše jako pěna a hlídám vhodný okamžik, kdy zapnout blikačky a dožrat tak zbytek kolony za mnou.

O problému jsem po několika takto stresujících jízdách pohovořila s láskou mého života. Ne nadarmo jsem si souputníkem mého života vybrala génia. "A proč to nevezmeš úplně okolo?"
"Jako, mimo Prahu?"
" No jistě."

Dnes ráno jsem šťastná, spokojená a natěšená sedla do vozu, zapla navigaci, nastavila cíl trasy Domů a vyrazila na cestu. Abych po půl hodině vcelku plynulé jízdy zastavila v koloně, páč v Horní Dolní se rozhodli, že když rekonstrukci, tak rekonstrukci a srovnali se zemí polovinu vesnice. Po které se teď projíždí jedním, ne úplně zpevněným, značně rozkopaným pruhem. Celou jednu vesnici. Dopravu řídí Pat s Matem, kteří evidentně dospěli k nápadu (geniálnímu, jak jinak), že není potřeba pouštět auta po několika kusech v pravidelných intervalech, ale nejdříve projede uzavírkou východní polovina Čech, pak ta západní. Povím vám, v Čechách máme hodně aut. A téměř všechna jezdí přes Horní Dolní.

Stála jsem ve frontě, netušíc proč a jak dlouho to bude trvat. Nechala jsem motor běžet. Chyba. Po patnácti minutách se ručička otáčkoměru roztančila a auto na mě začalo výhružně vrčet. Byla jsem tam, kde na začátku.

Domů jsme se nakonec dostali oba. Vcelku v pořádku. Aspoň v to doufám. Jenže dorazili jsme o pět minut dříve, než kdybych popojížděla pětikilometrovou rychlostí Prahou. A teď mám Problém. Vyšší moc se mi snaží něco naprosto zásadního sdělit, jenže já jí nerozumím. ČEMU mě má sakra naučit fakt, že se nemůžu dostat domů z práce? Pokoře? Trpělivosti? Jsem pokorná a trpělivá až na půdu! Snáším tato příkoří už pár týdnů a zatím jsem rozhodnuta v tom pokračovat do poslední zasypané díry ve vozovce.

Takže CO?! Slyšíš??? Okamžitě na mě přestaň tak hlasitě mlčet!

Anebo je to JEN dopravní zácpa. To je taky možné. Budu se nad tím muset pokorně a trpělivě zamyslet.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.