Cesta, která nikam nevede, je blbá.

Zavřeli Korunovační. Pro mimopražské - zavřeli (a snad i opravují) jednu z pražských ulic, kterou až donedávna jezdili všichni ti, které jsem teď začala potkávat na své trase. A že jich bylo. Malá kolona po ránu ještě nikoho nezabila, říkala jsem si a poctivě trpěla. Pak na mé cestě rozkopali kanál. A náš zmírající, z posledních sil táhnoucí Arthurek se zastavuje před frontou aut na samém okraji naší stověžaté matičky. Dál se jede krokem a to v podstatě až domů. Bývám ještě rozespalá, vracím se z práce, tedy na samém počátku jen letargicky šlapu na brzdu. Potom se začnu nudit a hrát si s rádiem. Načež se naseru. Nejprve já a pak auto.

Když pění má malá osůbka, nic zásadního se neděje. Jsem uzavřena v malém prostoru, po ruce nemám nic hodu hodného, rozbitného, či jinak ventilačního, tedy sedím a pomyslně komunikuji s okolními řidiči. No tak dobře, používám vulgarismy a řvu. Pak začne vyvádět Arťa a to mi sklapne. Začne na mě poblikávat dobíjení, otáčky na volnoběh si dělají doslova co chtějí a ručička budíku poskakuje jako jojo. Samozřejmě, že motor vyydává nepěkné zvuky, střídavě křičí a sípá, místy se klepe jako osika. Není to hezký pohled. Já sedím tiše jako pěna a hlídám vhodný okamžik, kdy zapnout blikačky a dožrat tak zbytek kolony za mnou.

O problému jsem po několika takto stresujících jízdách pohovořila s láskou mého života. Ne nadarmo jsem si souputníkem mého života vybrala génia. "A proč to nevezmeš úplně okolo?"

"Jako, mimo Prahu?"

" No jistě."

Dnes ráno jsem šťastná, spokojená a natěšená sedla do vozu, zapla navigaci, nastavila cíl trasy Domů a vyrazila na cestu. Abych po půl hodině vcelku plynulé jízdy zastavila v koloně, páč v Horní Dolní se rozhodli, že když rekonstrukci, tak rekonstrukci a srovnali se zemí polovinu vesnice. Po které se teď projíždí jedním, ne úplně zpevněným, značně rozkopaným pruhem. Celou jednu vesnici. Dopravu řídí Pat s Matem, kteří evidentně dospěli k nápadu (geniálnímu, jak jinak), že není potřeba pouštět auta po několika kusech v pravidelných intervalech, ale nejdříve projede uzavírkou východní polovina Čech, pak ta západní. Povím vám, v Čechách máme hodně aut. A téměř všechna jezdí přes Horní Dolní.

Stála jsem ve frontě, netušíc proč a jak dlouho to bude trvat. Nechala jsem motor běžet. Chyba. Po patnácti minutách se ručička otáčkoměru roztančila a auto na mě začalo výhružně vrčet. Byla jsem tam, kde na začátku.

Domů jsme se nakonec dostali oba. Vcelku v pořádku. Aspoň v to doufám. Jenže dorazili jsme o pět minut dříve, než kdybych popojížděla pětikilometrovou rychlostí Prahou. A teď mám Problém. Vyšší moc se mi snaží něco naprosto zásadního sdělit, jenže já jí nerozumím. ČEMU mě má sakra naučit fakt, že se nemůžu dostat domů z práce? Pokoře? Trpělivosti? Jsem pokorná a trpělivá až na půdu! Snáším tato příkoří už pár týdnů a zatím jsem rozhodnuta v tom pokračovat do poslední zasypané díry ve vozovce.

Takže CO?! Slyšíš??? Okamžitě na mě přestaň tak hlasitě mlčet!

Anebo je to JEN dopravní zácpa. To je taky možné. Budu se nad tím muset pokorně a trpělivě zamyslet.