středa 29. srpna 2018

Onoho večera

   Hned v úvodu tohoto článku bych ráda podotkla, nebo ještě lépe zdůraznila, no prostě vypíchla důležitý fakt, že celý tento blog je fikce. Všechno, co tady kdo napsal nebo napíše je lež a to množství taky nesouhlasí.

   Toho večera jsem se vrátila z nákupu v super - hyper unavená, ale spokojená s dobře vykonanou prací. Na nákupním seznamu figurovaly tři položky: mléko, bezlepkový chléb a duše 28/70. Měla jsem vše a něco navíc, peněženka na dně mé kabelky zela prázdnotou a tiše úpěla. Těšila jsem se, jak si ke sklenici mléka přiložím tři ještě teplé bramboráky, jako dezert poslouží Magnum za 19,- a celé to zaleju dvěmi deckami něčeho dobrého. Nejlépe naložená ve vaně, bohatě vystlané levandulovou solí. Ach....

   A jak jsem tak stála ve dveřích obývacího pokoje, i na tu dálku několika za sebou položených Prdlých Prvomatek jsem viděla, že před Šimonkem, který se právě ládoval večeří a J., který do něj tu večeři ládoval, zeje prázdnotou MATÝSKOVA lékovka. Těm, kdo se teď plácli do čela a pomysleli si: "Tak proč si to ta kráva neoznačí?!" bych ráda oznámila, že lékovky mých dětí označené jsou. Každý jeden den je umně polepený razivě červenou nebo razivě zelenou barvičkou. Zbylým čtenářům, kteří dodali: "A proč si to nepopíše, když barvy jsou jí málo?!" bych chtěla vysvětlit, že každý jeden den každé jedné lékovky je popsán jménem dítěte. Víc už udělat nemůžu. Opravdu ne. Prostě, když máte Den Blbec, nemá cenu snažit se večer rozeznávat razivé barvičky nebo text. Co se podělat může, se jistojistě podělá.

   Nebylo třeba plakat nad rozlitým mlékem. Šimonek měl v sobě léky pár minut, pořád bylo dost času konat. Zvedla jsem telefon a zavolala mé oblíbené číslo (zrychlená předvolba číslo 3, hned za J. a pizzérií s rozvozem zdarma) - lékaře na telefonu a optala se, jak vážně situace vypadá. Laskavá operátorka mě hned po úvodní větě "předávkovala jsem si dítě" odvelela na toxikologii. Vytočila jsem nové číslo. Paní, evidentně neznalá problematiky (nevyčítám. Nás, odborníků - neurologů - samouků je opravdu málo) mi oznámila, že Šimonek je zralý na výplach žaludku a nejméně týdenní observaci, máme mu sbalit pyžamko, kartáček na zuby a medvídka na spaní a vyrazit do nejbližšího zdravotnického zařízení.

   To se mi moc nezdálo. Šimonek je na antiepileptika zvyklý, jen jich dostal víc než obvykle. Momentálně poskakoval na gauči do rytmu své oblíbené reklamní znělky a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mu jakkoli dělalo šoufl. Nelenila jsem a vytočila číslo, které mám schované jen pro účely nouze a na kterém vím, že se 24/7 schovává neurolog. Paní doktorka byla laskavá, přerušila cokoliv, co měla zrovna na práci, sedla si ke stolu, našla si tužku a papír a jala se se mnou přepočítávat kila dítěte na gramy léků. Když všechno sečetla, vynásobila, podělila a porovnala, došla k mé nesmírné úlevě k závěru, že ani jeden z léků nebyl podán v toxické dávce a všichni tři se můžeme uklidnit. Ovšem! Nic není zadarmo. Jelikož mi byla podána rada non lege artis (pro nelatiníky "tak, jak se to nemá dělat"), je potřeba, aby paní doktorka dítě viděla na vlastní oko a potvrdila, že je naživu a neblinká.
"Uvidíme se na oddělení 21:30. Naschledanou." ukončila rozhvor.

   Chm. Nevadí. Malá daň za to, že Šimonek bude v pořádku. V 9 hodin jsem překvapené dítě, již v pyžamku a s medvídkem na spaní, nacpala do autosedačky a vyrazila na výlet do nemocnice. Mé děti milují nemocnice. Krásnější noční dárek už jsem Šimonkovi nemohla dát. Brouzdali jsme tichými chodbami zdravotnického zařízení, Šíma výskal na překvapené pacienty a tahal za kliky zamčených dveří, byl ve svém živlu. Sestřička na pohotovosti nás chodila v pravidelných intervalech uklidňovat, že paní doktorka o nás ví, ale má moc práce, přijde hned, jak bude moci, což nebylo potřeba, ba naopak, dle míry synova štěstí by byl příchod lékaře příliš brzy kontraproduktivní.

   Nakonec jsme se dočkali. Dítě bylo vyšetřeno, já dostala za uši, co se do mě vešlo, že tohle se stát nesmí a mám si lékovky popsat nebo aspoň barevně označit. Kývala jsem jako nemocný oslík a těšila se domů, do postele. Jen jsem doufala, že rozdováděný Šimonek usne ještě dnes.

  Stane se. I mistr tesař se někdy utne, chybička se vloudí. Není třeba se hroutit a panika ještě nikdy ničemu nepomohla. Nakonec všechno dobře dopadne. Jo. Tohle bych si měla napsat na ledničku.

neděle 26. srpna 2018

Harmonický vztah

   Je mi jasné, že ve chvíli, kdy tento článek odešlu do světa, aby si tam žil svým vlastním životem, Okolnosti se mi vysmějí a všechno bude jinak. Přesto to zkusím a vypíšu si své zamilované srdéčko.

  Nedávno tomu byl rok, kdy jsme si s J. řekli ANO. Ano, po letech až desetiletích soužití na psí knížku jsme se rozhodli náš vztah postavit na legální nožičky, svázat své životy dokumentem s razítkem, okroužkovat své prsty pevnou, chirurgickou ocelí, aby se nikdo nikomu nemohl v tom velkém světě ztratit.

   Po roce a kousek jsem schopna s patřičným odstupem a náležitou objektivitou náš pevný, státem uznaný svazek analyzovat a zhodnotit. Dámy a pánové, je to tady. Recept na harmonické manželství byl nalezen, rovnice je vyřešena.

   Začnu velmi zeširoka, ale žádný strach, já se k ježkovi uvnitř klece dostanu. Dovolte mi citaci z knihy mého oblíbeného autora, syna mého ještě oblíbenějšího autora Roberta Fulghuma, Huntera.

".... jsem Toma požádal, aby mi prozradil onu moudrost, která se za jejich harmonickým vztahem skrývá.
   Vysvětlení bylo velice prosté. Tom s Lucy se hned na začátku dohodli, že si zodpovědnost za rozhodování rozdělí. Oba si řeší svoje a do sféry toho druhého se nepletou, leda jsou o to požádáni a v tom případě je pak jejich názor nezávazný a jenom poradní. Tom mi řekl, že si Lucy vybrala veškerá "jednoduchá rozhodnutí", jak to sama nazvala, a zásadnější problémy jejich společného života přenechala ke zvládnutí Tomovi. To na mě udělalo dojem. Nikdy jsem totiž Lucy nepovažoval za typ ženy, která by jen tak seděla a byla v něčem pasivní. Řekl jsem mu to a Tom se usmál. A pak mi vysvětlil, v čem to spočívá doopravdy.
  Jednoduché problémy byly například: kde budou bydlet, kde pracovat, za co utratí peníze, jak budou vychovávat své 4 syny, jakou barvou natřít dům a jaké koupit auto. A důležitá rozhodnutí se týkala daleko závažnějších aspektů manželského soužití: jaderného odzbrojení, porážky světového komunismu, boje s hladem, podpory střadatelům, světového míru a ozónové díry."

  Tohle se mi líbí. Moc. A pomáhá to. J. slaví na poli mezinárodní politiky úspěchy, s panem Trumpem už je to pěkně nahnuté. A já se taky neflákám, oba kluci dostali nedávno nové brýle.
  Přesto, ač se toto řešení jeví optimálním, jsme náš vztah povýšili ještě o jeden level. Hned na začátku jsme se dohodli, že nikdo nebude nikoho omezovat a každý bude dělat to, co ho baví.
Věřte mi, funguje to.
   J. baví sportovat, hrát počítačové hry, lechtat děti a nechávat prázdné ruličky od toaletního papíru postavené na záchodové nádržce. Já ráda vařím, převlékám postele, nakupuju, vytírám podlahu a vyhazuju prázdné ruličky od toaletního papíru do koše, který stojí hned vedle nádržky. 

  Ve šťastném manželství jde jen o rozdělení rolí a pravomocí. Je fajn, když jeden z páru umí nakrmit myčku, vyprat a usušit dvě várky prádla a vyměnit žárovku, aby ten druhý měl čas obarvit si šediny a viset s kamarádkou na telefonu.
  Myslím, že mám doma toho nejúžasnějšího chlapa na světě.











Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...