sobota 8. srpna 2020

Kterak měla Prdlá Prvomatka prázdniny

      Děti odjely na tábor. V bytě zavládl klid, mír a ticho. Opuštěný prostor přímo vyzýval k lenošení, nicnedělání a všeobecné zahálce. jenže to by mi nesmělo přeskočit.

     Ano, prvotní plán na následujících 5 dní bez dětí, bez manžela, který sice neodjel na tábor, ale byl plně zaměstnán a zodpovědně plnil úkoly jemu zadané nadřízenými daleko, daleko odsud, až ve městě, byl nedělat NIC.

Hlavně: 

  •  nevařit
  •  nepéct
  • neuklízet
  • číst si
  • háčkovat
  • skoukat celý Netflix
  • brouzdat po internetu
  • válet se na zahradě
  • zajet si ke kadeřnici
     To jediné jsem stihla. Kadeřnici, cestou do Ikea pro regály do kumbálu. Který jsem komplet vyklidila. Vytřela jsem tam. Sestavila police (sama, za pomoci elektrického šroubováku, bez jediného zranění, což doteď považuji za malý zázrak na prvním poschodí) a vrátila do nich většinu bordela, který jsem z místnosti začátkem týdne slavnostně vynosila. 

     Ale to úplně, úplně, úplně (pořád málo úplně) nejhorší, bylo páteční ráno. Vzbudila jsem se velmi nesmyslně 6,39. Vůbec jsem nepochopila proč to dělám a nebylo jak tomu zabránit. Sedm ráno v prázdném, bezdětném bytě, já ležela v posteli a koukala do stropu. No, když už jsem byla vzhůru, rozhodla jsem se udělat si kafe. Cestou do kuchyně jsem si všimla několika drobečků na jinak čisté podlaze. Zase velmi nesmyslně, jsem se chopila koštěte a jala se dát věci do pořádku. Jak jsem míjela konferenční stolek, znervóznil mě talířek a hrneček od J. snídaně. Odložila jsem koště a odnesla věci do dřezu. Když už jsem u něj stála, vykydala jsem myčku a všimla si, že utěrka už vysloveně prosí o vyprání. Cestou k pračce jsem k ní přihodila pár ponožek, tričko a potah z gauče. Pračka byla plná, stačilo zapnout. Když jsem od čudlíků zvedla zrak, mé oko zabloudilo na plnou sušičku. Při skládání prádla jsem si vzpomněla, že během debordelizace kumbálu vyplavalo na povrch několik mých oblíbených, pečlivě uklizených a dávno zapomenutých topů. Šla jsem pro ně nahoru a to jsem neměla dělat. Hromada prázdných krabic od bot, původně schovaných na až-je-budeme-potřebovat, tedy na pátého nikdejše 2025, čekala na roztrhání a odnesení do tříděného odpadu. Který třídíme v zahradním domku. Kde sice skladujeme tři nádoby na papír - plasty - sklo, ale také přepravky, plné třešní, na nichž jsem se učila před pěti lety zavařovat, a které bych dnes mohla nabídnout armádě, coby biologické zbraně, pytle s hračkami, staré křeslo, nářadí, o němž dnes už nikdo neví, k čemu mělo nebo by mělo sloužit, hromadu šroubků a matiček, vzájemně nekompatibilních, a mnoho, mnoho dalšího, vyskládaného a naskládaného do několika úhledných hromad, co se fakt špatně překračují, hlavně, když člověk nese další sklenice se zavařeným ovocem. A pak tam byly taky dvě krabice, ve kterých už pár měsíců čekají regály na sestavení a naplnění vším, co nejsme schopni ani vyhodit, ani použít. 

    Ptáte se, jak to dopadlo? Vždyť jsem v úvodu článku psala, že mi místo dovolené přeskočilo. Ale o půl desáté večer, když jsem do domku odnesla poslední proutěný košík na houby, které nejíme a nesbíráme, jsem měla pocit z fakt dobře udělané práce. 

     P.S. Ještě jsem v týdnu uvařila šunkafleky, upekla divný koláč s mascarpone, neuháčkovala ani očko a nepřečetla ani řádek válejíc se na zahradě. To jen k úvodnímu seznamu, abych to měla komplet.


neděle 2. srpna 2020

Střed všehomíra

     Kdybyste to náhodou nevěděli, tak celý svět se otáčí kolem Šimonovy prdele. A naše domácnost obzvlášť. Náš druhorozený, narozen ve znamení Lva, čínského roku Draka, je nejmocnější z mocných, velkovezír český, středobod Vesmíru jako celku, pán Slunce a všech televizních ovladačů na východní a v neposlední řadě na západní polokouli. Ráno, hned, jak zařídí rozbřesk, otvírá pusu a oči, přesně v tomto pořadí a organizuje naši domácnost. Všichni známe své místo, všichni víme přesně, co máme dělat a kolik kusů ovoce máme do jogurtu k snídani přimíchat. Celý den se odvíjí v podobném gardu a to překvapivě bez jediného vyřčeného slova Nejmocnějšího, který se spokojí se žvatláním, výskotem a pusinkou do čtverečku.

     Abych uvedla věci na pravou míru, do určité míry mi Šimonkův egocentrismus nevadí. Asi tak do první  rozklepané bradičky a táhlého béééé, které nastává po první nepříjemnosti typu špatná pohádka v tabletu, nevhodná píseň v rádiu a Matýskovy dlouhé nohy, které se špatně přelézají, hlavně, když je Matěj uprostřed náročné cesty svého bratra ohne v kolenou. Já zastávám názor, že dokud neteče krev, není důvod k pláči. Šimonkův názor je, že až poteče krev, to už budou rovnou padat hlavy. Na pláč je vždycky místa dost a důvodů hromada.

     Z těchto a jiných příčin je náš chlapeček špatně vycvičitelný. Tedy, složitě vzdělávatelný, abych byla politicky korektní. Neumí se sám najíst, sám napít, neumí si obléct tričko, ani zavázat tkaničky, neumí říct "prosím", "děkuji" ani "podej mi to, kouzelné slůvko". Jediné, co se nám ho kdy povedlo naučit, bylo podat tablet, když chce, abychom jej zprovoznili, nebo abychom vyměnili Shreka za Madagaskar. V jednom ze starších článků se této tématice věnuji, neb snaha mé životní lásky naučit našeho retardovaného chlapečka správnou reakci na povel "Podej!" vydala na několik desítek slov a byla natolik kvalitní a produktivní, že si zasloužila zveřejnění na světové síti. 

     Takže Šimon umí podat chytré zařízení. Bezva. Čímž ovšem veškerý další pokrok na toto téma ustrnul na mrtvém bodě na několik let. 

     Pak mi došla trpělivost. Šimůnek je totiž dítě podprůměrného inteligenčního kvocientu, ale je vyčůranej až běda. Takže je schopen velice rychle a s nečekanou přesností a šikovností nalézt na jakémkoliv smart zařízení knoflík hlasitosti a tu vyšroubovat na maximum, v některých případech ještě dál. Pak to u nás doma vypadá tak, že řve televizor, protože Óčko pro Matěje, řve tablet, protože Rádio Junior pro Šimona a řvu já, protože všechno je příliš nahlas, včetně výskajících dětí, doprovázejících interprety a já mám nervy jenom jedny. Načež jsem začala aspoň Šimonka s jeho hračkou uklízet do dětského pokoje. Se slovy: "Dokud to bude hrát takhle nahlas, budeš tu s tím zavřenej sám," jej odnáším hned po prvních tónech Hanky Zagorové daleko od kuchyňské linky, do jeho pokojíčku, v marné naději, že takhle mi hrábne později a míň. 

     Načež přišel pátek a mé srdce puklo a rozpadlo se na milión malých kousků. Když benjamínek dožvýkal poslední sousto snídaně, vydal se na průzkum elektrických zásuvek, aby si našel zařízení pro dnešní dopoledne. Tablet s pohádkou, tablet se seriálem nebo mobil s rádiem. Na obvyklém místě u vstupu do kuchyně bylo prázdno. Zkusil to u kávovaru, taky nic. Pro jistotu ještě nahlédl pod kořenky, kde bývá aspoň mámin mobil, a taky nic. Nemohl, chudáček malej, tušit, že tatínek při odchodu do práce všechny plně nabité spotřebiče odpojil od sítě a vychovaně uklidil do přihrádky ve skříni, určené  k jejich skladování. Šimon chvíli seděl uprostřed místnosti na bobku, cumlal si paleček, čímž se snažil naznačit, že je konsternován na nejvyšší možnou míru. Když se ale jeho ostentativní zklamání nesetkalo s pochopením, dospěl k jedinému možnému a logickému řešení. Odlezl k sobě do pokojíčku, kde si taky sedl na bobek a vrazil palec do pusy, ale jeho malá, osmiletá zádíčka naprosto jasně říkala: "Jsem v pokoji a jsem hodnej. Klidně tu s tím budu zavřenej sám, pokud mi to někdo přinese a budu si to moct pustit nahlas."  

     Můj chlapeček měl problém a našel k němu řešení. Byla jsem absolutně šťastná. Běžela jsem za ním s mobilem v ruce jako o život, hlavně, aby tuhle myšlenku nezapomněl. Jen aby věděl, že když zapne hlavu a najde cestu z bludiště, bude na jeho konci máma a udělá přesně to, co on chce. Protože někdy, i když jste si jisti, že jste Slunce, je moc důležité vidět, jak planety kolem vás obíhají.

čtvrtek 4. června 2020

Neboj se, hlídám!

     Jak jsem se již několikrát zmínila, naše miminečko, junior, toho času chlapec zvící třiceti kilogramů a stotřiceti centimetrů, což je pro tento článek naprosto irelevantní, ale já to musela zmínit, poněvadž mu pořád říkám miminečko a jak se zdá, do nejdelší smrti budu, tedy náš chlapeček má velmi sebedestruktivní sklony. Původně jsem si o jeho vlastnosti, spadnout odkudkoliv na libovolně tvrdý materiál, shodit na sebe cokoliv jakékoliv hmotnosti a najít na stole mezi Předměty ten nejostřejší nůž, myslela, že se Šimůnek seč může snaží překonat svůj hendikep, leze kam nemá a snaží se postavit, kde to nejde. Teď vím, že je to nešikovné poleno, což, chudáček malinkej, zdědil po mně.

     A proto vyžaduje Zvláštní Péči. Ta spočívá v tom, že mu stojím imrvére za zadkem. Nebaví to ani jeho, má raději to padání, ani mně, která se potřebuji realizovat i jinak, než postáváním za retardovaným dítětem v napjatém očekávání jeho pádu, který ne vždy přijde. A tak většinu času stojíme oba dva, tu u kuchyňské linky, tu u televize, tu u otevřeného okna, kterého se dá bezvadně držet, zvlášť, otáčí-li se jeho rám ochotně v pantech a čekáme, koho to přestane bavit dřív. Jak jistě chápeš, laskavý čtenáři, většinou vyhraje Šíma, protože v drtivé většině případů musím jít rozdýchávat Matěje po záchvatu, nebo utírat horkou polévku z ještě více horké varné desky, nebo zvoní pošťák a mé miminko si může bez zábran kecnout na zadek, to v lepším případě, nebo okusit tvrdost naší plovoucí podlahy svou lebkou, to častěji.

     Aby k těmto případům nedocházelo, snažím se opravdu seč mohu, Šimonka od jeho sebedestrukčních snah ochránit. Ne vždy se mi daří. Jako tuhle, seděli jsme i s Matýskem na terase. Lépe řečeno Máťa vychovaně pololežel ve svém sportovním kočárku, já seděla v křesle s nohama na těch jeho, tedy jsem byla VELMI nablízku a Šimonek si hrál na dece vedle mé pravé ruky, doslova na dosah. Odpoledne poklidně ubíhalo, všichni byli spokojení. Pak Matýskovi začalo svítit do očí zapadající slunce, já se zvedla, abych mu upravila kšilt a ten zlomek vteřiny Šimonovi stačil. Když jsem zaslechla hluk, lomoz a rachot z druhého konce terasy, bylo na všechno pozdě. Mohla jsem se jen zděšeně dívat, jak vzduchem letí dítě, nad ním zahradní židle a patnáct čísel pod úrovní terasy čekají dva umně naaranžované kameny. Ach. Viděla jsem scénu jako ve zpomaleném filmu. Vyděšený pohled v Šimonových očích, vyděšenou nohu židle hladící čelo dítěte, vyděšené kameny očekávající tupý náraz dětské lebi. Hlavou se mi prohnal krizový plán, sousedé jsou na zahradě, zavolám, aby někdo přišel hlídat Matěje, že jedeme na pohotovost, jen ať tam není moc krve prosím..... To všechno ve zlomku vteřiny. Zároveň jsem zvedla své tlusté líné pozadí a dvěma kroky, za které bych se nemusela stydět při skoku do dálky v Tokiu, což letos tak jako tak nemůžu, jsem vyrazila vpřed. Odstranila jsem židli, našla dítě a čekala pláč. Ticho. Jen pár překvapených modrých očí. Opatrně jsem zašátrala pod Šimonkovou hlavou, necítila jsem ani krev, ani díru. Zvedla jsem syna ze země a jala se ohledávat škody, zlomeniny, proraženiny, odřeniny. Nic. Jen nad pravým okem svítila jemná načervenalá linka, sotva znatelná, jak se tudy prohnala židle. To bylo všechno. Nemohla jsem uvěřit.

     Hned, jak jsem se z úvodního šoku vzpamatovala, bylo potřeba najít viníka celé situace, což jsem, samozřejmě, přeci jste nečekali nic jiného, nebyla já. Mám totiž s Vesmírem dohodu, že když nemůžu na obě děti najednou dát pozor já, dělá to on. Měla jsem pocit, že se na mě vykašlal. Otočila jsem nasranou tvář do nikam a nahlas, aniž bych se bála reakce okolí, že někdo pozná, že to nemám v hlavě v pořádku, řekla:" To ho nemůžeš tu chvilku pohlídat?!"
A ve stejném okamžiku se mi vzadu v hlavě zhmotnila myšlenka :"Viděla jsi jak spadl? A viděla jsi co se mu stalo?!"
Ach ....
Omlouvám se a děkuji, Vesmíre.

sobota 30. května 2020

Proboha, jen abychom se nezačali nudit!

     Aby toho v době covidové nebylo málo, Máťa, v pubertálním věku třinácte let, když už na nás nemůže dělat tssss a práskat dveřmi, vymyslel si na nás Poruchu. Nevím, asi nabyl mylného dojmu, že je tím zajímavý, možná je to jeho nový image nebo look nebo jak se tomu dnes nadává, ale já Poruchu nemám ráda, obecně mi vadí a slušně řečeno mě pěkně sere. Jedná se o Poruchu polykání, odborně zvanou dysfagie. Ať si to nosí sebehonosnější latinský název, pokud jde o mně, myslím si, že ona i její kamarádka epilepsie jsou pěkné krávy.

     Začalo to před pár měsíci, jednoho teplého, březnového večera, slunce zapadalo za obzor, kapénky s coronavirem houfně poletovaly vzduchem, pomalu se zbavujícím výfukových a jiných plynů, čemuž byl neskonale vděčný coronakaranténě, a já se snažila nakrmit Matěje večeří. Moc mi to nešlo. Dítě se jídlu bránilo, zakuckávalo se a vydávalo nepěkné dávivé zvuky. Nejprve jsem zareagovala jako správná maminečka, synáčka chlácholila a utěšovala a nabízela miniporce a pidisousta. Později, kdy mi po hodině této činnosti klesala úroveň nadšení pro věc i motivace, jsem se Máťovi snažila vysvětlit, že už je velký chlapec, že to přece není žádný problém, spolknout kousek chleba, zvláště, je-li rozmixován s hojným množstvím maminčiny výborné domácí pomazánky, což se ovšem u puberťáka s mentální poruchou ukázalo jako poněkud marné. Po dvou hodinách Matějovy etudy na téma Jestli-ještě-někdy-dostanu-do-pusy-jídlo-rozkašlu-se-a-umřu, jsem ztratila veškerou snahu, trpělivost i nervy a začala nekontrolovatelně ječet a vyhrožovat násilím, invalida neinvalida. Syn na mě udělal ty nejsmutnější laní oči, jaké jsem kdy viděla, překvapeně zamával svými dlouhými řasami, decentně orosenými vkusně ukápnutou slzou a já věděla, že tady končím. Odvzdušnila jsem se, pohladila jsem své děťátko, sbalila večeři a šla se vyplakat kamarádkám na Whatsup.

    Dozvěděla jsem se dost přesnou diagnózu i takhle na dálku, prohnala ji Googlem a ejhle, všechny body odpovídaly. To na mě bylo moc. Uklidila jsem se i s notebookem do nejtmavšího kouta gauče a rozplakala jsem se. Že má Matěj vážnou poruchu, že nemůže jíst a už nikdy jíst nebude a nejspíš dostane PEG, pokud do rána nezemře hlady. J. se chvíli díval na můj zubožený výraz, tentokrát to byl on, kdo udělal tssss, sebral mi počítač a našel na Googlu jak se s Poruchou zachází. Chvíli postup studoval, načež objednal zahušťovadla tekutin, optal se, zda máme polohovací židli a spokojeně zamručel, když se dozvěděl že ano, disponujeme tímto výkřikem moderní ztp techniky a pak mi řekl, že se mám uklidnit, že to nic není a že toho bohdá nebude, aby jeho Prvorozený do konce života baštil pudink hadičkou do žaludku.
Tak.

     Jenže pak jsem udělala kardinální chybu. Napsala jsem email Matějovo neurologovi, že jsme si pořídili Poruchu, ale nebojte se, už s ní umíme a Matěj už se u jídla nedusí.
Myslela jsem si, jak jsem fikaná. Bylo to v době Velkého temna a Těžké samoty, kdy jsme neměli nikam chodit a s nikým se stýkat a nemocnice byly zavřené, aby lidé bez covidu mohli doma poklidně umírat na rakovinu, infarkt a ti lepší z nás na alkoholismus v terminálním stádiu, tudíž jsem si myslela, že internetovou poštou jsem situaci vyřešila.

     Jaké bylo mé překvapení, když jsem druhého dne našla ve schránce odpověď telegramového typu
TO SE MI NELIBI STOP OKAMZITE PRIJEDTE STOP MAME PRO VAS DVE POSTELE STOP
A sakra.

     No, žádnou pořádnou výmluvu, proč se nemůžeme dostavit k hospitalizaci jsem nevymyslela, sbalila jsem tedy mně a Máťovi několikero ponožek, pyžámek a ručník (po pravdě jsem do dvou kufrů nacpala dobře polovinu naší malé domácnosti, ale to se nakonec ukázalo být velice praktickým)  a vyrazili jsme do nemocnice.

     První překvapení nebyly testy na coronu, byli jsme varováni, ale to, co po nich následovalo. Vešli jsme na oddělení do pokoje, který byl sice třílůžkový, ale byl určen jen pro nás dva (dalším překvapením bylo, že já spala v rozkládacím křesle, které se umělo samo složit, i když na něm někdo ležel) a na mou prosbu o krátkodobé pohlídání Matěje, že si jen skočím pro zbytek zavazadel do auta, se dveře neprodyšně zavřely. Cestou jedna sestřička utrousila něco o čekání na negativní testy a pak zavládlo zamčené ticho. Bezva.

     Abych ze svého krátkého příspěvku neudělala román na pokračování, zkrátím to. Nakonec jsme byli negativní, Máťa dokonce dostal oběd (já měla dost dobrou výmluvu proč poobědvat Mila sušenku a dvoje ledové kaštany) a večeři už jsme spořádali v luxusu našeho domácího nádobí, mixéru a jahodového sirupu.

     V několika následujících dnech mé robátko prohnali tolika mašinkami, které dělají píp, co jich tam jen mají, včetně EEG a magnetické rezonance a rentgenu (to když jsem byla podezřelá, že jsem Matýskovi ten chleba narvala rovnou do plic) a nakonec nás poslali domů, že si svou Poruchu máme nechat a pečlivě se o ni starat. Ono to snad přejde.

     Myslíte, že tím to skončilo? Ó ne, milenkové. Tak jednoduše to u nás nechodí. Dnes jsem se vrátila z nemocnice se Šimonkem. Ono totiž, když už měli fotky Máťova mozečku, došli k závěru, že aby byla kolekce kompletní, musí mít canvas záběry i od Šimonka. Evidentně si Vesmír myslí, že kdyby mě pravidelně nezabával, umřela bych doma ukousáním nudou. Jsem moc ráda, že má o mě starost. Někdy, když si večer poprvé toho dne sednu na zadek, upiju Pálavy a spokojeně vydechnu, napadne mě, že by se to opravdu mohlo stát. A co bych pak dělala?!

   

čtvrtek 2. dubna 2020

Kdo jinému jámu kopá...

    Ještě před půl hodinou byl tohle veselý příspěvek o veselé příhodě, kterou jsem narafičila na svého povětšinou veselého manžela. Teď už je to jen smutná zpověď nasrané ženy, která ví, že její muž je vyčůranej prevít.

    J. musí o víkendu do práce. Neptejte se proč, jednak je to přísně tajné, protože karanténa a pak taky mně samotné to není úplně jasné. Každopádně od pátku, kdy jsem se tu novinu dozvěděla, se můj původně překvapený vztek změnil v příjemný spokojený klid. Měla jsem téměřden podle Prdlé Prvomatky. Den podle Prdlé Prvomatky by vypadal tak, že bych ze sebe nesundala pyžamko do odpolední svačiny a celý den bych sjížděla střídavě Netflix a tabulku oříškové čokolády. Tento téměřden jsem strávila péčí o potomky, o dům a kupodivu i o sebe, neb jsem si ráno stihla umýt zuby.

    Načež se odpoledne otevřely dveře, jako velká voda se do nich vrhnul Žvititel, s hurónským řevem "Venku je krásně, proč nejste venku?!" vzbudil obě spící děti a rozběhl se po domě. Tu odhodil svršek, tu botu, tu si postavil vodu na rýži a jal se pálit kus hovězího, protože hlad a protože naprostá ignorace toho, že lednice je plná navařeného jídla na celý víkend.

    Uprostřed činnosti se J. rozhodl, že vyvenčí na zahradě aspoň Šimonka, který měl tu smůlu, že spal od obývacího pokoje pouze za jedněmi dveřmi, narozdíl od spokojeného Matěje, kterého od otce dělila ještě šatna.

    Ovšem tady nastal háček. Láska mého života nemá šéma. Nezná systém. Pokud chce někdo venčit naše děti, potažmo Šimona, na terase, musí provést řadu zabezpečovacích úkonů, jako připravit piknikovou deku, protože mokrá travička, obléct vzpouzející se dítě, přenést z obývacího pokoje 75% všech našich hraček, pustit pohádku na tabletu, neb jedině ta funguje jako kouzlo, které přišpendlí naši zvědavku na prostor o maximálně čtyřech metrech čtverečných tak, aby se nevydala nevhodným směrem a nespadla z půl metru vysokého schodu nejlépe rovnou na šišku. Taky se musí pohlídat, aby Šimon nedolezl až k brance, neotevřel si ji a nevrhl se pod kola prvního projíždějícího vozu. Abych to zkrátila, základní pravidlo je: musí se tam být se Šimonem. Což J., plně zaměstnán připalováním hovězího samozřejmě nebyl. Když jsem jim byla asi potřetí něco podat (už značně načuřená, neb jsem měla jiné práce dost a momentálně zahrada s dětmi v plánu téměřdne PP vůbec nebyla), všimla jsem si, že na terase, hned vedle dveří, si láska mého života chladí otevřenou lahev vína na večer. (Proč chladí víno v 17°C se mě neptejte, já to nevím). Bleskurychle jsem vyhodnotila situaci, spočítala si, že víno spadne na zem asi 2,5 minuty poté, co Šíma zjistí, že je na terase sám. Naprosto škodolibě jsem nic neřekla (příležitost jsme měli oba. Že bleskurychle nevyhodnotil on, je jeho mínus) a klidně beze slova vkráčela do domu.

    2,5 minuty po odchodu J. z terasy a návratu k připálenému hovězímu, jsme zaslechli typický zvuk padajícího skla. Můj muž vystřelil jako raketa, zatímco já pokračovala v rozdělaném díle a připitoměle se usmívala.

    A pak J. zvedl ze země láhev, dítě, kterému zavázal mu tkaničky a odnesl si ho na houpačku se slovy:"Ženo, mohla bys prosímtě uklidit to rozlitý víno?"

   Kdyby neměl v náručí malé, retardované dítě, jednu bych mu střihla.

   

pondělí 30. března 2020

Rouška

     Dříve, v dobách normálních, v dobách dávno před Covidem19, v časech plných klidu, míru a vzájemné tolerance, bylo zvykem pochválit. Dobře upečenou buchtu, hezky upletenou vestu, krásně naaranžovaný adventní věnec těsně před shořením. Jednou z pochvalyhodných komodit tehdy byla i svačina do práce. Lidé se potkali na kuchyňce, ona s hrnkem kvalitní brazilské na hrubo umleté kávy, oplachující french press, on s krabičkou z Ikea, obsahující obložený chléb, případně smaženku obklíčenou rajčaty a na plátky krájenou paprikou nebo obligátním rohlíkem se salámem.

"Jé. To vypadá luxusně. To sis sám.... koupil?"
"Ne. To dělala manželka."
"Ach."

    Dnes, v dobách Covidu19, se soutěží na úplně jiném poli.

"Jé. Ty máš krásnou roušku. Tu sis sám.... ušil?"
"Ne. Tu dělala manželka."
"Ach."

    O takovou roušku, s láskou a péčí doma šitou, správně infantilní, přímo úměrně tomu, jak je manžel vysoko postaven, se musí člověk řádně starat. Nesmí se jí dotýkat, když ji má na xichtě, pokud ano, musí si štandopede umýt ruce, mýdlem a horkou vodou (už teď bych na těch svých mohla strouhat sýr, jak je mám od mýdla vysušené), a když přijde večer z práce, musí ji vyvařit a po usušení vyžehlit. Aby na ní nezbyl ani jeden coronavirus, ani jedna živá breberka made in China. Což samozřejmě není nic pro tvrdé chlapy. Správný chlap se vrátí ze schůze (max 2 lidi dle vládních nařízení, pokud někdo bude tvrdit, že jich kolem stolu sedělo 40, je to sprostý lhář a podvodník), ze zásuvky pracovního stolu vyloví žehličku /sic!/ a desinfikuje.

   To byl ten okamžik, kdy mi J. vyznal lásku slovy: "Ženo, děkuju, žes mi ušila 4 roušky."
Ach.... Jak hřejivý pocit. Zvláště proto, že jsem se nikdy šít neučila, neumím to, a nebýt Opatření, nikdy mě k tomu nikdo nedonutil. Jenže je jiná doba. Teď nezáleží na tom, že umím upéct roastbeef, chuťově nerozeznatelný od pravého, z kabanosu, cukety a flašky sójové omáčky. Že dokážu uklidit náš byt pro návštěvu během dvaceti minut a nikdo nenajde, kam jsem ten svinčík naházela a zametla. Teď je důležité, že umím navléct spodní nit na šicím stroji, sehnat pytlík sušeného droždí a hlavně, že se opravdu snažím z toho všeho neposrat.


sobota 28. března 2020

Jak je důležité vychutnat si čaj

      To není jen tak. Uvařit si hrnek s druhým nejoblíbenějším nápojem hned za slivovicí, která se do něj sice dá přidat, ale až po páté hodině odpolední, a vychutnat si ho. Zvláště ne teď. Můj ranní čaj dopadá jako má ranní káva, stojí vedle ní na kuchyňské lince, pomalu vychládá, až vystydne docela a zůstane tam stát do večera nebo do doby, kdy si ho všimnu a vyřeším v sobě dilema, zda ho vypít hnusnej a studenej hned, nebo ho vyleju a uvařím si další. Aby i ten zůstal stát na kuchyňské lince, pomalu vychládal a čekal, až nebo jestli si ho všimnu. Kafe vypiju vždycky, i když už je hnusný a studený, protože obsahuje kofein a ten je teď moc důležitý. Udržuje mně v chodu.

    Teď. Proč vlastně Teď? Protože mám doma děti 24/7 a tím pádem práce jako na kostele. Všechno to začalo v daleké zemi, za sedmero horami a devatero řekami, za královstvím temného vládce Vladimíra a za velkou, starou zdí, o které si kdysi tamní lidé mysleli, že je ochrání, což nedokázala ani tehdy, ani teď. Číňané dostali kolem Vánoc breberky. Což by nebylo nic divného, to se u nich jednou za čas stane. Nejdřív SARS, pak MERS, tentokrát tomu dali jméno Covid19. Je to nepěkná rýmička, která se šíří rychlostí blesku a kudy chodí, tudy zabíjí převážně staré a nemocné. Což mě nejdřív nechávalo ledově chladnou. Ano, bylo mi líto obyvatel městečka Wu-chan (mno, městečka. 11 mega lidí na jedné hromadě, to už je slušná aglomerace), kde nákaza začala, ale bohužel, byli příliš daleko na to, abych s tím mohla cokoliv udělat. Když se breberky coronaviru přestěhovaly do italských hor, lehce jsem znervózněla, ale na otázky příbuzných 65+ jsem stále odpovídala s úsměvem, že je to jen chřipka a nám se nemůže nic stát.

    A pak to přišlo. Opravdu došlo na nejhorší, když Covid19 vcupital do České republiky, vláda zavřela školy. Pod zástěrkou, že musí zabránit šíření viru v České republice, ale pravým účelem bylo přivést mou páteř k rozpadu na jednotlivé obratle a ploténky, rozplést svaly v mých pažích na vlákénka tenčí než mé odbarvené vlasy a přivést mou mysl k šílenství. Mám doma dvě těžce postižené děti, které nechodí, samy nejí a ani to Déčko v televizi si nezapnou bez mé pomoci, přičemž jejich společná hmotnost už před pár lety přesáhla tu mou. A nemluví. Jsem tu hromady hodin denně bez jediného, teplého, lidského slova, kromě éééÉÉÉééé a pubertálního Hmmmmmm. Pěkně na budku, řeknu vám.

   Po zavření škol, celonárodní tragédii všech matek, kterým díky omezení provozu firem k péči o děti a domácnost přibyla sranda s honosným názvem home office, což spolu s karanténou tvoří docela kvalitní domácí vězení s nucenými pracemi, následoval zákaz vycházení, pokud si opravdu potřebujeme jít pro chleba, čokoládu pro potomky a láhev vína na nervy, musíme si obličej zakrýt rouškou. Která nás sice před bacilem neochrání, ale když pšíkneme, existuje docela slušná pravděpodobnost, že tím nenakazíme každého v okolí.

     Od té doby jsem si ještě nestihla vypít teplý čaj. Nebo teplé kafe. Jsem ráda, když stihnu v poledne vypít hrnek pytlíkové polévky. Jako drtivá většina matek (a poměrná část otců) v této zemi, jsem přikovaná k plotně, k šicímu stroji, neb roušky nejsou k prodeji a pokud jsou, to už mi vyjde levněji rozstříhat staré prostěradlo, k dětem, ke špinavé podlaze, protože je zákaz vycházení a kromě otce-živitele trčíme všichni doma, k nákupům on-line, které udržuju v chodu už spíš z nostalgie, poněvadž zboží není a pokud je, dá se objednat nejdříve za týden. Což v případě jogurtu k zítřejší snídani poněkud postrádá smysl. Večer padám na gauč, ztrhaná, jako borůvka, v naději, že ve zprávách uslyším, jak čísla nově nemocných klesají, počty mrtvých taktéž a množství uzdravených na celém světě roste exponenciální křivkou, a zklamaná usínám s úvodní znělkou.

    Já vím, že tohle všechno víte. A jsem si vědoma i skutečnosti, že tenhle zbytečný článek je nuda, nuda šeď. Ale je to můj soukromý, osobní, veřejný deník, takže pro mě bylo důležité sepsat historii téhle světové pandemie bod po bodu, přesně, jak se přihodila. Jednou se podle tohohle blogu bude učit na školách dějepis. Vsaďte se.

    Až tohle jednou skončí, a já pevně věřím, že musí, uvařím si ráno čaj. Oblíbenou značku, oblíbenou příchuť, do oblíbeného hrnečku, sednu si s ním na zahradu bez roušky a ještě teplý si ho vypiju. Sama.

   

Kterak měla Prdlá Prvomatka prázdniny

      Děti odjely na tábor. V bytě zavládl klid, mír a ticho. Opuštěný prostor přímo vyzýval k lenošení, nicnedělání a všeobecné zahálce. je...