pondělí 14. května 2018

Kam se podělo mé miminko?

   I když jsem toho nejspíš schopna a vlastně by mi to bylo i dost podobné, ani jedno dítě jsem nikde nenechala, neztratila, nezapomněla. Jen mi oba někdy nějak vyrostli a já si toho nestačila všimnout.

   Zdá se, že s postižením mých dětí souvisí i jejich vzhled, asi do 6 let věku vypadají jako přerostlá batolata. Neumím to popsat, ale vypadá to, jakoby od roka rostli pouze do délky (o výšce se u mých nestojatých, nechodících robátek nedá moc hovořit) a trochu do šířky.

   U Matěje jsem přerod v chlapce tak trochu prošvihla. Pořád to bylo moje miminko, mimísek, mimiško, ťuťu ňuňu, až jsem ho jednou vezla ke školnímu autobusu a všimla jsem si, že svýma relativně dlouhýma nohama klackovitě klátí pod kočárkem, kšiltovku má svezenu ležérně na stranu a pod slunečními brýlemi se na mě usmívá skoro puberťák. Až se mi srdce sevřelo. Naštěstí, v té době už nám doma v kolébce spinkalo druhé miminko, mimísek, mimiško, ťuťu ňuňu, takže jsem se velice rychle smířila s nově nastalou situací a šla se mazlit do dětského pokoje.

   Před pár týdny jsme si s J. nezávisle na sobě všimli, že i druhý syn s blížícími se šestými narozeninami pomalu odkládá batolecí vzezření, buclaté tvářičky se protahují, rysy nabývají na ostrosti, z velkých modrých očí na nás zpoza lumpáren kouká hotový kluk. Oba jsme si svorně poplakali na rameni, neb toto bylo naše poslední, dál štěstěnu pokoušet nebudeme. Už u nás nezapláče hladové novorozeně, nebudeme hystericky shánět dudlík, když ten první v noci nejspíš odpochodoval z domu a je k nenalezení, nebudeme na internetu kupovat první židličku na krmení z Polska. Na druhou stranu - ono to má i svá pozitiva. V nové vlně mých těhotných kamarádek, které si v pozdním věku mladosti vzpomněly, že by to chtělo ještě stihnout potomka nebo dva, si říkám, jaké mám štěstí, že už nikdy nebudu muset vstávat 5x za noc na kojení, nebudu shánět novou velikost oblečení každé 3 měsíce, nebudu muset řešit prdíky a režim asizuby.

   I když jsme si, pozdě, ale přece, uvědomili, že naše miminko se odstěhovalo a místo něj jsme dostali hotového chlapce, pořád jsme si říkali, že s postižením, které zahrnuje krmení, přebalování a ježdění v kočárku, ta rozluka nebude tak horká. Načež k nám přijela naše laskavá, milá, nejzlatější paní kadeřnice (ano, až domů, heč), já posadila na židli naši řvousenku a psychicky se připravila na řev, jekot, slzy a nudle smíchané s blond vlasy, padajícími do tváře a vůbec, že teď na několik minut zavládne Peklo. Ovšem pozor. Šimonek poprvé v životě (a já pevně doufám, že ne naposledy), seděl pod kadeřnickými nůžkami klidně a tiše jako pět peněz, ani se nehnul a nevydal jediného hlásku. Až jsem si z toho překvapení kecla na zadek. Celých 10 minut opravdu vzorně držel, jako hluchý dveře, a otáčel hlavou jen pod vedením kadeřnice. Pěkně dolů, nahoru, doleva, doprava. A bylo to. Miminko je definitivně pryč.

   Věci ještě neměly svého konce. On Šíma, když se rozjede, neví kde přestat, díky Bohu. Předevčírem jsem krmila Matýska večeří a plně zaměstnána činností, ani jsem si nevšimla, že Šimonek se, vykoupaný, čistý a nacpaný do aviváží vonícího pyžamka, vykradl na terasu a teď si tam tiše hraje. Když tu se začal smát. Co, smát, řehtal se až se zalykal. Kristapána, co zas vymyslel, proběhlo mi hlavou a ohlédla jsem se. Uviděla jsem svého invalidního, postiženého, nechodícího, pětiletého syna, jak stojí opřen o křeslo s kolečky. S KOLEČKY, zdůrazňuji. Tedy o křeslo, které nestojí pevně na místě, ale je-li na něj působeno silou, třeba dítěte, neznajícího rovnováhy, cestuje po terase. Šimon poctivě vyrovnával, sice se u toho klátil, jako špatně poražená osika, ale STÁL. A smál se tomu na celé kolo. Ach....

   A úplně nejvíc mě překvapil včera. Při pohledu do jeho částečně batolecí tváře by člověk řekl, že neumí do tří napočítat. A nejspíš by měl pravdu. Šimonek, který nic řešit nemusí, vše důležité za něj dělá máma nebo táta, v nejhorším starší bratr (několikrát jsme se dobře bavili při Šimonově podávání tabletu Matýskovi s žádostí o puštění pohádky), nemá kam se hnát. Hrubým odhadem bych si tipla, že neví, kde máme doma koupelnu, jak se oblékají kalhoty, když je na to člověk sám nebo k čemu jsou pastelky. Teď už vím, že bych se ošklivě pletla. Šimonek ví, jak nám říct, že má hlad (dříve nás vzal za ruce a odvedl k židli, ve které je krmen, dnes nás dokonce odvede k ledničce a začne se křenit na nejbližší pribiňák), ví, že na čištění zubů potřebuje stoličku, protože malej a ví, že když je branka zamčená na klíč, nedá se otevřít. Ví to, ale pořád ještě ho to sere.
Tedy včera překvapil na celé čáře. Zatímco jsem vařila, půjčil si ovladač na televizi (což vpodstatě ani nemusel, páč je JEHO, to jen my, dospělí, si myslíme, že je náš a dětem do ruky nepatří) a chvíli přepínal. Načež odkvačil likvidovat hračky do svého pokoje. Když mě Óčko na plné pecky začalo po několika minutách štvát, rozhodla jsem se, že je čas to vypnout, ale ovladač byl k nenalezení. Poslední člověk, kterého bych se u nás doma mohla ptát, kam se poděla ta či ona věc, je Šimon. I kdyby to věděl, mlčel by jako hrob. Přesto jsem to zkusila a otázku mu položila. Chvíli se na mě díval stylem "jo, já ti to povím a ty mi ho zabavíš", když však seznal, že budu hledat, dokud nenajdu a zabavím tak jako tak, poposedl a zalovil svou malou ručkou pod svýma složenýma nohama. Chvíli se snažil sám sebe přeprat, ale nakonec se mu to oběma rukama povedlo a on mi vítězoslavně podával jeho oblíbenou černou karabičku s barevnými knoflíky.

   Dítě, které neumí promluvit, nevezme do ruky lžíci ani hrneček, vozí se v kočárku a chová se, jako by mělo místo mozku v hlavě vlašský oříšek, pochopilo a splnilo. Naprosto přesně. Mé miminko je pryč. Teď tady mám kluka. A zdá se, že s ním bude docela sranda. Už se moc těším.














úterý 1. května 2018

Pořád stejně, a přece úplně jinak

   Já nevím. Někdy mám pocit, že všichni jsou blázni, jen já jsem parní ponorka. Ttímto stihomamem trpím hlavně vůči lékařské obci. Neříkám, že všichni by měli být určeni k  recyklaci, znám i několik kvalitních členů, ale možná by menší probírka sem tam neškodila.

   Matěj se nelepšil. Před necelými dvěma měsíci jsme se vrátili z poměrně náročného terapeutického pobytu na JIP dětské neurologie a s chlapečkem se to nelepšilo, ba naopak, posledních pár týdnů se stav měnil od desíti k pěti. Jako máma jsem se na to koukala (a pořád ještě koukám) se srdcem rozervaným na malé dílky a s myslí uzavřenou v kelímku beznaděje. Matěj spal a spal a spal a epileptických záchvatů přibývalo a my nevěděli kudy kam. Jsme v situaci, kdy nám nepomůže všeobecný lékař, běžný neurolog, dokonce i specialista nás považuje za takový překladatelský oříšek a všichni dohromady se snažíme Máťův stav zlepšit, i kdyby to mělo být za pomoci Coldrexu a voděodolné náplasti.

   Jednoho pátečního večera jsem oprášila manuál, který jsme fasovali při odchodu z nemocnice a který se týkal převážně nežádoucích účinků a komplikací při ketodietě. Mé oko upoutaly speciálně odstavce, které pojednávaly o metabolické acidóze a excesivní ketóze. Jsou to slova jako vystřižená ze zpráv o opětovném výskytu moru v některém středoafrickém státě, ale ve zkratce oba termíny znamenají, že jsme to s tou dietou trošku přehnali. Na Matýska seděly kromě intenzivního blinkání snad všechny příznaky.
   Bylo večer po většině zavíraček a tak jsem zkusila lékaře na telefonu (tuhle službu miluju. Diagnóza a léčba na vzdálenost několika kilometrů bez nutnosti kohokoliv budit, převlékat a cpát do autosedačky). Ochotné paní na druhé straně drátu jsem se hned v úvodu optala, zda se s výše zmíněnými pojmy už setkala. Odvětila, že nikoliv, ale že to jí nebrání googlit a dobrou radu mi nakonec dát. Líbila se mi. Dobrou radu na konci jsem dostala, a byť její užití mi bylo vcelku k prdu, když už nic jiného, uklidnila jsem si rozjitřené nervy. Druhý telefonát mířil na lůžkové oddělení dětské nemocnice, páč tam já trávím většinu podzimu své mladosti a moc dobře vím, že tam se schovává věc zvaná službu konající lékař. Měla jsem štěstí, tentokrát to byl nejmocnější odborník na epilepsii v republice. Byl milý, nezlobil se, že ho ruším v náročném víkendovém programu a tentokrát jsem dostala opravdu užitečnou radu. Mám do chlapečka nalít džus a koukat, co se bude dít.

   Jak řekli, tak udělali. Hned ráno jsem odměřila doporučené množství 100% pomerančů a nalila to do Matýska, který se pod tíhou únavy a epilepsie kroutil v koutě sedačky a tak tak, že udržel pusu a oči otevřené. Načež se začaly dít věci. Pár minut po požití se Máťa oklepal, narovnal záda, slušně se posadil, usmál a začal nám něco vyprávět tou svou hatmatilkou. Za dvě hodiny kouzlo zmizelo, ale my tři, včetně Šimonka, jsme si je užili naplno. Večer jsme pokus zopakovali se stejným výsledkem. Dobře, na vině je nedostatek cukru (kupodivu se nejednalo o hypoglykémii, tu naše chytrá mašinka /sic! fakt jsem pořídila glukometr/ vyloučila. Hele, neví někdo, jestli si můžu udělat titul MUDr jen takhle externě?).

   První pracovní den jsem zvedla telefon a sháněla naši neuroložku, v čemž jsem měla kliku, a která byla tak laskavá, že pro nás vykouzlila termín v ambulanci hned na další den. Bezva. V úterý jsem Matýska přivezla do ordinace a jaly jsme se s paní doktorkou konzultovat stav. Byla úžasná. Po tolika letech s epilepsií mých dětí jsem jedna z mála (2 ks), kdo dokáže laicky zhodnotit, v jakém stavu se momentálně naši chlapci nachází a s čím potřebujeme pomoci. Jen málo lékařů (na každého jednoho, kteří nás mají v péči jsme měli zatím kliku) je ochotno sestoupit ze svého piedestalu génia a moci a s pacientem se opravdu dohodnout. Tahle milá paní do toho šla. Věřila mi, když jsem tvrdila, že Máťa nemůže ani pořádně otevřít oči, i když na její povel se kluk posadil a vypadalo to, že chybí málo, aby se postavil a odešel po svých, a dokonce se mě zeptala, který z mnoha léků, jež Máťa bere, nám kdy nejvíc pomohl. Na jednom jsme se shodly a já dostala instrukci přidat v dávce. Navíc paní doktorka nařídila zevrubné testy tekutin a slíbila, že hned, jak se něco dozví, zavolá.

   Den po odevzdání materiálu do laboratoře jsem zvedla vyzvánějící telefon a dozvěděla jsem se, že jsem měla pravdu, byť situace nebude až tak jednoduchá, jak se zdálo dle manuálu a léčba pomerančovým džusem stačit nebude. Matěj zvláštně metabolizuje, nebo spíš nemetabolizuje tuky, je to špatně, musí se s tím něco dělat a taky to vypadá, že příčinou jsou léky, které bere. A jsme objednaní do specializovaného centra, kde se zabývají hlavně případy, kdy někdo blbě metabolizuje a pojídá mraky léků, které daný stav podporují a tam nám určitě pomohou. Zatím prý máme přibrzdit dietu, ubrat na sádle a přidat cukr. Dále se zjistilo, že z nemocnice jsme odjížděli s blbě nastavenými léky, to co Matymu dříve pomáhalo nám vzali a informaci z krevních testů, že bude problém s trávením tuku srdnatě ignorovali. Až potkám lékařku, která má tohle na svědomí, zahodím jí stetoskop do záchodu.

   A tak jsme v dietě přibrzdili. Od návratu z nemocnice jsem pilně jako včelička vytvářela ketorecepty pro mého chlapečka, aby to měl dobrý a aby mu chutnalo. Výroba jednoho recepisu mi trvá cca 1/2 hodiny, člověk si hraje s ingrediencemi, jejich výživovými hodnotami, to vše přepočítává opravdu na pidi-mili-mikro a ještě se snaží, aby to bylo k jídlu a nevypadalo to, jako když pejsek a kočička pekli dort. Měla jsem receptů už utěšenou hromádku a teď jsem je mohla všechny, pěkně srovnané a vybarvené zvýrazňovači, hodit do koše. Od toho okamžiku trávím své volné chvíle tím, že sedím u počítače a počítám desetiny gramu slaniny, tučného sýra a malin. Ale nenadávám. Dělám to s láskou a entuziasmem sobě vlastním, páč je to jedna z malé hromádky nadějí, které Matýskovi v léčbě té bestie epilepsie zbývají.

   Evidentně máme před sebou ještě dlouhou cestu. Ať vede kamkoliv, doufám, že její konec je dobrý. Děláme proto s J. všechno, co můžeme a někdy jdeme i nad rámec reálných možností. Tak nám, prosím, držte palce.

neděle 29. dubna 2018

Recenze vysoce kvalitního snímku

/odborníkem na Marvel Universe a filmové právo (J.) jsem byla upozorněna, že tomuto článku MUSÍ předcházet slovo spoiler. Teda tady je:
!!! pozor, následuje SPOILER!!!/

Kapitán Amerika coby hipster. Plačící Thor. Mrtvý Loki.
S Avengers jsem skončila.

pondělí 16. dubna 2018

Tenká černá linie

   Zajímalo by mě, kde je rozdíl mezi smířením se, potažmo přijetím a rezignací. Jak daleko člověk musí dojít, aby si řekl "ano, teď je to správně, tady jsem správně, teď je všechno jak má být", i když je to totálně na kosočtverec? A kolik kroků se na téhle čáře dá udělat, než člověk spadne do hlubin rezignace s řekne si "seru na to"?

   Můj život se v poslední době pootočil o několik hodně stupňů. O 180 ne, to bych kecala, ale tak, jak jsem žila před událostí Motol 2018, si můžu teď nechat leda zdát. Netvrdím, že se trápím pod jhem povinností a tíhou osudu. Jen mám všeho až nad hlavu a ještě o kousek výš. Ne, že by to při mé výšce slabých 160 čísel byla nějaká láce, to fakt ne, ale na jednu mrňavou holku je toho dost. Snažím se. Strašlivě, úplně strašidelně se snažím, co můžu, aby to šlo. Všechno. Aby byly děti v pořádku, aby byla Matýskova dieta v pořádku, aby byl J. v pořádku, aby byl dům v pořádku, aby byla zahrada v pořádku, aby byla má práce v pořádku, aby byla vláda v pořádku, aby byla Sýrie v pořádku ..... a ono to nejde.

   Zajímalo by mě SAKRA PROČ? Já myslela, že pravidla v pohádkách jsou nastavena jasně: Honzo, splň 3 úkoly a dostaneš princeznu. Mařenko, nefňukej, pošli Jendu na strom a najdete perníkovou chaloupku. Růženko, tady si lehni, ani se nehni, záchrana s nůžkami na plot je na cestě. Ale ono ne. Pracuju, spát chodím o půlnoci, vstávám v pět neděle ne neděle (Matýskovy léky). Taxikařím a vyřizuju pochůzky. Nakupuju a z nakoupeného vyvářím 4 různé diety /sic!/. Když někdo zakašle, oprašuji licenci domácího lékaře a stavím na čaj. Měním olej a gumy, zařizuju odklady a rehabilitace, sháním léky. Tak proč mi věci padají z ruky? Obrazně i doslovně. Překročím spadlou větev a je tu šutr. Přelezu šutr a přede mnou Velká čínská zeď. Udělám do ní díru a zakopnu o spadlou větev.

   Takhle se to přeci hrát nedá. Neříkejte mi, že cílem hry je na všechno se vykašlat a nechat řeku téct. Do toho nejdu. Teď si tady na chvilku sednu, složím ruce do klína, ale jen na malinkou chvilku, a až to vydejchám, postavím se a začnu nanovo. Někde to musí mít konec a ten konec není "kašlu na to, jdu pryč". To prostě nemůže být pravda.

středa 4. dubna 2018

... a zavládl chaos

   Dostala jsem velmi nerozhodnou rýmičku. Naštěstí není pánská, tedy neobjednávám na Aliexpresu bíle mořenou, akátovou rakvičku. Narozdíl od slabšího pohlaví, pánové prominou. Přesto je má rýma nestandardní až jiná, jako ostatně všechno v mém životě. Má rýmička se ještě nerohodla, kde bude bydlet. V neděli se nastěhovala do krku. Podezřívám dětskou odsávačku nosních fujtajblů. Blížily se Velikonoce a já byla příliš zaneprázdněna, než abych se zabývala tím, kde mě škrábe, či pobolívá. V pondělí se rýma přestěhovala do ucha. To už začalo být nepříjemné, přesto jsem ji nadále ostentativně ignorovala. Na kuchyňskou linku jsem postavila láhev vysoce kvalitní, domácí slivovice, to aby rýmě bylo jasno, že u nás se vyhání ďábel satanem. Rýma se nedala a rozlomila mi zub vejpůl. Jak se později ukázalo, dokonce na třetiny, ale v danou chvíli, sanici pevně zasunutou doprostřed šunkového chlebíčku na salátě, bylo i vejpůl až dost. Začala jsem být lehounce načuřelá. V úterý jsem nakráčela k paní zubní doktorce a rýmičku napráskala. Paní doktorka byla šikovná a roztrojenou sedmičku slepila něčím, čemu já soukromě říkám dentální Kanagom, čistě proto, že nevím, jak se dané stomatologické kouzlo, které spravuje rozdělené stoličky, nazývá. A rýma se nasáčkovala na hlasivky.
Vrátila jsem se od zubaře, pár hodin jsem z nedostatku podnětů mlčela (děti ve školce) a když jsem v pět odpoledne otevřela ústa na lásku mého života, vyšel ven jen basový chrapot. Nedala jsem se. Stále jsem se tvářila, jakože bagr a, světe div se, rýma mé tělo buď opustila, halelujá, nebo se nastěhovala někam, kde o ní nevím. Dobře tak.

   Načež jsem se nasrala. Omluvte, prosím, mou franštinu, ale stav, do jakého mě dostalo Tesco, se prostě nedá jinak popsat.
Jsem příznivkyně nových udělátek. Mobilních telefonů, sušiček prádla, scan&shop. Tedy, když mě nedávno, při vstupu do tohto super-hyper, oslovil pracovník určený přímo této sekci, s nadšením jsem jeho nabídku krátkého školení přijala. Naučil mě co a jak, jak si vyndat ze stojanu scanner, jak naskenovat čárový kód, jak odepsat zboží, které si s sebou nechci vzít atd. atd. Pochopila jsem a s nadšením jsem se vrhla do hry. První, druhý i třetí nákup proběhly v naprosté pohodě, dokonce jsem se naučila zaplatit na samoobslužné pokladně, což považuji za absolutní Top této disciplíny, a spokojeně jsem usnula na vavřínech. Načež přišel dnešek. Spěchala jsem, tedy jsem zboží házela rovnou do připravené nákupní tašky, přesně, jak pravila reklama u vstupu a pak jsem si rozbila hubu při placení. "Ukažte tento QR kód obsluze, váš nákup byl náhodně vybrán ke kontrole."
" COŽE?!?!?!?!?"
Ukázala jsem QR kód. Paní v modré mikině se tvářila, jakože neumí česky. Po několika minutách se přinutila konat a zavolala posilu v podobě zkušenější kolegyně. Holky daly hlavy dohromady a já se stala kontrolovaným prvkem. Pravidla hry pravila, že paní v modré mikině musí z mé tašky naprosto náhodně a určitě úplně bez mé asistence, vybrat tři položky a zkontrolovat, zda jsem je naskenovala. Spolu s hledáním zkušenější kolegyně a skenováním divného QR kódu jsme se všichni čtyři, dvě zaměstnankyně Tesca, já a můj nákup, staly centrem pozornosti poloviny nákupáku. Málokdy se nechám vtáhnout do trapasu, ale tenhle byl prvotřídní. Kontrolou jsem prošla na výbornou, což mi ale nebránilo napsat pěkně vzteklej vzkaz do Knihy přání a stížností na Informacích.

   A pak jsem přijela domů a zjistila, že mi přežily lilie. Ne, že přežily tuhou zimu, sníh a mrazy. Vydržely mou péči. Podívala jsem se do záhonu, který jsem už měsíce podezřívala z těžké neplodnosti a opuštěnosti a koukalo na mě hned osm pidipoupátek. V tu chvíli bylo vše zapomenuto. Stěhovavá rýma se zlomeným zubem, podezření z krádeže v super - hyper, všechno. V létě budou lilie. Svět je zase nádherné místo.

čtvrtek 29. března 2018

Tak. Jsme doma.

     Jsme doma čtrnáct dnů a já nemám čas. Na nic. Ne, že by mi, jako obvykle, scházel volný čas ke čtení, psaní a nově i háčkování zvířecích miniatur, já prostě nemám čas na nic. I tento článek si kradu z mytí oken a spánku před půlnocí. Můj pracovní den se natáhl jako J. bambusové ponožky a svou rozlohou zabírá celý boží den a nepříjemně velkou část noci. Matýsek, předávkovaný fenobarbitaly, spí pořád, v sobotu o trochu déle. Jeden by si řekl, že je to super, o práci míň. Naopak. Je potřeba chlapečka pravidelně probírat, převlékat, krmit, cvičit s ním, protahovat končetiny, ztuhlé svaly, zkrácené šlachy. Polohovat, pouštět pohádky, odstraňovat zvědavého Šimonka, který několikrát denně vejde do pokoje, popadne Matýska za bezvládnou ruku a snaží se jej odtáhnout k hračkám nebo k mámě. Já, když nestojím v kuchyni, připoutaná k lince krátkým řetězem, jenž dosáhne na jednu stranu k ledničce a na druhou ke dřezu, se snažím mladší dítko nezanedbávat, naopak, mazlím se s ním každou volnější chvilku, aby věděl, aby nezapomněl.

    Jsme zpátky u plnění přání. Přála jsem si zhubnout. Teď, když se nestíhám nebo dokonce zapomínám najíst (nejsem si úplně jistá, jestli je to nedostatkem času nebo už prostě jen blbnu) a stojím na nohou 90% dne, jde to samo. I s čokoládou k vínu po dvaadvacáté hodině.

    Celou dobu se snažím najet do nějakých kolejí, ale zatím se mi nepodařilo ani položit k nim pražce. Situace se, stejně jako na bojišti, mění s každou vteřinou a mně nezbývá, než se na to koukat a s elegancí vodního pramene se přizpůsobovat nově objevivším se  balvanům a vyhloubeným korytům. Máťa se snaží, co to jde, když zrovna nespí v posteli, sedí v houpacím křesle, decentně se odráží palečky u nohou, to, aby se nepředřel a sleduje mně zorničkami zpola schovanými za těžkými víčky. Každý den přibývá spokojených výsknutí, dvakrát, třikrát týdně se pokusí posadit. Trhá mi to srdce na malé kousíčky. Vzpomínám na byť těžce postižené a epilepsií stižené dítě, které se ale hbitě pohybovalo po bytě a vesele ječelo, když narazilo na oblíbenou hračku nebo na rodiče. Lituju každého jednoho okřiknutí, aby byl už konečně v klidu a přestal poskakovat na židli, zrovna když se ho snažím nakrmit. Při každé takové vzpomínce mi okamžitě stoupají slzy do očí a na hruď mi usedá středně velký slon.

    J. pomáhá, jak to jen jde. Dokonce se vzdal lukrativní služební cesty do jedné ze zemí bývalého Sovětského svazu, vše pro mé zelenomodré uplakané oči. Je to chlap, který by se měl pro výstrahu ostatním zasadit do zlatého rámu a vystavovat v Ermitáži.

    Potřebuju pomoc. Potřebuju babičky na hlídání, paní na úklid, hospodyni na nákupy, potřebuju se vyspat, potřebuju obejmout a hlavně potřebuju přestat fňukat. Najít v sobě víru v lepší zítřky, chytit se naděje, vyškrábané ze dna a pevně se držet, dokud se nade mnou znovu neobjeví slunce. Ono vlastně není zas až tak zle. Pořád by mohlo být hůř. A to je třeba mít na paměti. Pořád můžu být vděčná za všechno, co mám.


pátek 9. března 2018

Noční můry


     Ať už sny nebo hrůzyplné představy, trpíme jimi všichni. Mé oblíbené snové obsahují výtah bez stěn do libovolného patra, ideálně s křivou podlahou, která se naklání ke straně pořád víc a víc a dole zeje příšerná díra s nedopalky na dně a výtah ne a ne zastavit….. Ta je, co? Anebo nestíhání vlaků. Vydržím takhle dobíhat na jednom nádraží klidně celou noc. Co by na to asi řekl kolega Freud?
Ale co se mi nestalo, jedna z těch reálnějších (povšimněte si formy přídavného jména. Reálný mi přišlo už příliš. A helemese, tu ji máme) se mi splnila na benzínové pumpě. V mé fantazii stojím vedle vozu, hubice s benzínem zastrčená bezpečně do nádrže, cvaklík na aretaci spouště zacvaknutý, tudíž mám obě ruce v kapsách, přešlapuju a nervózně sleduju počítadlo. Najednou se hadice z nádrže vytrhne, benzín z ní stříká na všechny strany, na auto, na můj nový, epesní kabátek, do očí, do úst, do ksichtu, do tváře pána, který stojí na druhé straně stojanu, na strop, na chodník. Samozřejmě, zastavit tok nemůžu, cvaklík drží, jako přibitý.

     Mimo můj chorý mozek byla situace velice podobná. Stojím s rukama v kapsách, sleduju počítadlo a najednou mi dojde, že na to, že nádrž má od výrobce nadiktovaný objem 68 litrů, čísla se ne a ne zastavit. 66.8, 67, 67.2, 67.5, 67.8, 68, 68.2 …. Nevěřícně koukám na stojan a potom na hadici v nádrži. Která sice drží, ale nafta vytéká ven na chodník a na mé (naštěstí už 3 měsíce staré) popelčiny botky. Ještě než jsem stihla zahájit panický ústup, cvaklík se vzpamatoval a vyskočil. Rychle jsem vytáhla hadici z nádrže, což byla chyba, neb pistoli trvalo poněkud déle pochopit, že už nemá zaaretovanou spoušť a vesele cákala naftou na auto, chodník, stojan, kamkoliv jsem ji namířila. Ve finále to vzdala,  ale těch 27 KáČé, které jsem vylila na dno benzínové stanice už mi nikdy nikdo nevrátí.

     Další mou oblíbenou představou je zaspání. Budíka si dávám dost daleko od postele dnem vzhůru, abych byla přinucena při jeho vypínání aspoň otevřít oko. I přes tato přísná bezpečnostní opatření se mi párkrát za život stalo, to co, každému, vzbudit se uprostřed ledna za světla a přemýšlet, kde se člověk nachází a kolikátého je.

     Byla jsem postavena do situace, kdy láska mého života trávila podzim své mladosti na druhé straně Evropy, já byla zapikaná v nemocnici u Matěje (kde stále ještě jsem, kdyby se někdo ptal, lékaři se s námi prostě nedokáží rozloučit) a bylo potřeba, aby někdo vstal v 5 ráno, okoupal Šimonka, nakrmil ho (což jsem nakonec z itineráře vyškrtla, laskavá paní učitelka ve školce se nabídla, že pokud pošlu jídlo a léky, ráda mě v tomto směru zastoupí, dlužím jí čokošku) a odvezl dítě do zařízení a sebe do špitálu. Mno. Připravila jsem si vše potřebné už večer po příjezdu domů, postarala se o to, co v domácnosti zrovna hořelo (všechno, samozřejmě, od podlahy přes koupelnu po prázdnou lednici) a o půlnoci ulehla, nervózní, jako prvnička, abych za pět hodin kvalitního spánku vstala a všechno stihla. Naštěstí je Šimonek vychované a spolehlivé dítko, ve snaze zabránit průšvihu nás oba vzbudil o pár minut dřív, to abychom nezaspali. Chůvička mi začala do ucha vyprávět o potenciální snídani v čase 03:27. Každý soud by mě osvobodil, to se vsadím.

     Seč můžu, snažím se, aby se mou noční můrou nestala ketogenní dieta. Tak dlouho jsem o ni v nemocnici prosila, tak dlouho jsem rozesílala emaily, kterými si potom lékaři na jednotlivých odděleních házeli jako horkými bramborami, až se jednoho dne nebe otevřelo a laskavý hlas pana profesora děl: „Naordinujme mu tedy dietu.“
Takže teď mám, co jsem chtěla. A dobře mi tak. V nemocnici trávím denně bratru 12 hodin, z nichž 10 strávím jídlem. Bez vaření. Přípravou a krmením. Přísahám na Šimonkovy miminkovské capáčky. Půl hodiny mi trvá příprava porce, která je velká, jako dětská dlaň. Zkusili jste někdy odvážit 0,5 g/sic!/ mletých mandlí? Dvakrát denně?! Ale nestěžuju si. Snažím se dietu přijmout do naší rodiny jako právoplatnou členku a ustlat jí v nohách své postele. Milovat ji jako nově nalezenou tetičku s miliónovým kontem. Hýčkat ji a pečlivě se nimrat v těch nejtitěnějších pidigramážích pro mého chlapečka v naději, že zrovna on bude ten případ, kterého dieta vyléčila z epilepsie. Nebo jí aspoň zatrhla ty hnusné záchvaty, mrše nenechavé.

Kam se podělo mé miminko?

   I když jsem toho nejspíš schopna a vlastně by mi to bylo i dost podobné, ani jedno dítě jsem nikde nenechala, neztratila, nezapomněla. Je...