čtvrtek 23. května 2019

Příběh plný přímé řeči

"J., neviděl jsi v poslední době Matýskův průkaz pojištěnce?"
"Má ho ve školním batůžku."
"Ne, to je Šimon a je to lítačka na autobus. Tak nic."
"V autě?"
"To jsem prohledala dvakrát. Jdu potřetí."

"Dobrý den, můj syn byl u vás minulý týden na ozdravném pobytu, nezůstala u vás náááááhodou kartička pojištěnce?"
"Ani náhodou, mladá paní."
"Děkuji."

"Co provádíš s těmi kufry, ženo?"
"Hledám EHIC kartičku."
"Co je EHIC kartička?"
"Průkaz pojištěnce."
"Myslel jsem, žes ho hledala minulý týden."
"Ano, hledala, ale nenašla."
"A svoje kapsy jsi prohledala?"
"Ano. Dvakrát. Jdu potřetí."

"Dobrý den, můj syn byl u vás před čtrnácti dny na ozdravném pobytu..."
"Ano, já si vás pamatuji. Ale my tu kartičku opravdu nemáme."
"Víte, já si velice zřetelně vybavuju, že ji pan kolega dával do Matýskovy složky, mohla byste se PROSÍÍÍÍM podívat, jestli tam nááááááhodou nezůstala?"
"No, to mohla, ale už jsme jeho složku prohledali dvakrát a nic jsme nenašli. Jdeme tedy potřetí."
...
"Ne, není tam."
"Děkuji."

"Ty pořád ještě hledáš EHIC kartičku?"
"Jo, k...a. S...re mě, že jsem zase něco ztratila."
"Do kabelky ses dívala?"
"?!&/(?!%'/!!°£$&>@!!"
"A nechceš sehnat novou? Už jsou to tři týdny, co ji hledáš."
"Asi budu muset. Zoufale se mi nechce hádat s pojišťovnou po telefonu, že si mám zajít na pobočku. Dneska. V době internetu a platebních karet v mobilu."

"Dobrý den, ztratila jsem synovi kartičku pojištěnce. Mohu, prosím, dostat novou?"
"Ano, ale nechcete si raději zajít na pobočku? Udělají vám ji na počkání."
"No, to právě nechci. Dá se to vyřídit i jinak? Kupříkladu mailem?"
"Není potřeba, stačí telefonicky, nadiktujte mi synovo číslo pojištěnce."

"Dobrý den,
zasíláme vám novou EHIC kartičku pro syna. Příště, prosím, jednejte s POBOČKOU, KTERÁ JE VÁM NEJBLÍŽ. Děkujeme."

"Ženo, to neuvěříš, co bylo v poště spolu s fakturou za ozdravný pobyt."

neděle 19. května 2019

Rada nad zlato

Když já jedu do práce, což díky bohu a ministru prokrastinačních záležitostí není každý den, je potřeba dopravit dítě č.2 z města A do vesnice B v určité, řekněme lehounce šibeniční, časové normě.  Jde o to, že Šimonek musí dojet domů poté, co se ve školce dorůžova vyspinká, splivne pribiňáka a převlékne si tepláky za jiné, ty bez přidaného písku z pískoviště, bez skvrn neznámého původu i těch po pribiňáku, a dorazí před dům i se svou chůvou několik minut před příjezdem Matýska ze školy. Časový harmonogram je sestaven s přesností téměř na vteřiny a itinerář obsahuje grafická znázornění, tabulky i římské číslice. A jelikož se této kratochvíle nemohu účastnit já, toho času v zaměstnání, ani J., ze stejného důvodu, najali jsme na odvoz Šimonka speciální taxi pro postižené.
A tady, přátelé, se nachází onen, dosud netušený, kámen úrazu.

Taxi stojí peníze. Pán, jenž auto řídí, sveřepě odmítá systém zpětně proplacených faktur i platbu via bankovní internetovnictví, a trvá na placení keš. Jako korunkama. Jako penězi, které se v našich peněženkách, díky platebním kartám, vyskytují již více méně sporadicky, a pokud, tak ve formě mincí na hnědou vodu z automatu. Takže si Šimonek pravidelně vozí v kapsičce pár bankovek, aby měl na taxíka. Vlastně, pravidelně je dost silné slovo. Docela nedávno se mi stalo, že jsem zapomněla kapsičku naplnit. Došlo mi to relativně včas, asi hodinu před přistavením taxíku, ale na dojetí 90 km dlouhé cesty domů se zastávkou v bankomatu to přeci jen nebylo. I zavolala jsem chůvě, aby byl tak moc laskav a po příjezdu domů zaplatil cestu drobnými z prasátka. Chůvovi se nechtělo rozbíjet tak krásný kýč pro pár korun a rozhodl se být grand a založit nás. Propadala jsem se hanbou. Zařekla jsem se, že na toto téma poprvé a naposledy.

Hned další měsíc se situace opakovala. Nechtěla jsem podstupovat riziko dluhu u chůvy, který i tak pro nás dělá první - poslední a měl by být vsazen do zlatého rámu a pravidelně oprašován, a informovala jsem přímo řidiče, že kapsičku nemá prohledávat, nic v ní nenajde, peníze budou, s jeho laskavým svolením, až příště. Hanbou jsem vylézala z kůže nohama napřed.

Došla jsem k závěru, že takhle, to do prdele dál nejde. Přijela jsem z práce domů, peníze z bankomatu vložila do obálky a obálku vsadila do šanonu, který vedeme pod názvem NÁVOD NA KLUKY, a který obsahuje všechny důležité informace, nyní včetně peněz na taxíka. Nazvala jsem to Záložní fond a byla jsem na sebe moc pyšná. Sama sobě jsem uložila úkol: před každým odjezdem do práce ZKONTROLOVAT kapsičku!!! s jedním vykřičníkem navíc. !

Minulý týden mi volala chůva (střídá se u nás 5 - 7 lidí dle časových možností a ochoty), že dlužíme řidiči 40,- KáČé, neb dítě mělo u sebe málo.

KRUCIFIXSAKRAPRÁCE JAKTO????

Večer před odjezdem jsem kapsičku zkontrolovala a v obálce byla suma na měsíc dopředu! V NÁVODU jsou záložní zdroje! NÁVOD leží uprostřed kuchyňské linky a je to šanon velikosti A4 - nepřehlédnutelný.

Nakonec se zjistilo, že dítě mělo u sebe obálky s penězi dvě, v každé kapse jednu a nikdo, včetně mně o tom neměl tušení. Když jsem situaci konzultovala se zřítelnicí oka mého, bylo mi vysvětleno, že ano, v odpověď na mou otázku, zda jsem blbka, musí říct, že jo, neb ani jeho by nenapadlo prohledávat VŠECHNY dětské kapsy, aby našel chybějících 40,- KáČé.

Já jsem udělala, co jsem mohla. Fakt všechno. Opravdu jsem víc vymyslet, natož zrealizovat nemohla, to prostě NEŠLO. Systém, jako takový, selhal, a to na plné pecky.
Co mi to má dát? Co mě to má naučit? Jediné, co mě napadá, je úžasná, všeobjímající a všezahrnující rada, doslova k nezaplacení, od mé vzácné, geniální, všestranné a neskutečně charismatické kamarádky z dětství:

SER NA TO, PRVOMATKO.

čtvrtek 18. dubna 2019

Když se mi mozkové závity rozjedou naplno...

...to bývá většinou průser. Jako mraky. Mám velmi bohatou fantazii, která dokáže v hlubinách mého chorého mozku vykouzlit neskutečné kosočtvercoviny. Už jako dítě jsem na táborech ostatní bavila svými upírskými pohádkami před spaním. Byla jsem schopná vystřihnout fantasy-detektivku s prvky cyberpunku jen tak, z partesu, zabalená ve spacáku a naspeedovaná vlastními myšlenkami, které se spolu s rozvíjejícím se příběhem rozbíhaly do všech pěti světových stran a cestovaly v čase.

Jenže tahle vlastnost bývá velmi často spíš na překážku než k užitku. Vlastně je to rys mé osobnosti, který by zasloužil zabalit do alobalu a zakopat hluboko v Černobylských lesích. Když něčemu nerozumím a potřebuju si rychle najít "inteligentní" odpověď, má představivost mě zradí a mé IQ klesá na hodnotu pokojové květiny. Třeba když se J. dlouho nevrací z práce. Nemluvím o pár minutách zpoždění, já začínám plašit až tak po dvou hodinách, ale velmi pečlivě a vydatně. Nechci být za stíhačku. Nechci, aby můj muž patřil do skupiny těch, kteří informují svou drahou polovičku o každém svém kroku, jen proto, aby od té semetriky měli na chvíli pokoj. "Miláčku, už jsem vyjel na letiště. Ano, ještě jsem před domem, ale už sedám do auta." "Drahá, právě jsem zaparkoval. Já se pak ozvu." "Tak jsem odbavený, šlo to rychle." "Ne, ještě jsem neodletěl, právě stojím u gejtu s letenkou v ruce." Jenže na druhou stranu potřebuju vědět, že důvod, že nepřišel po dvou hodinách k večeři není ten, že leží v pankejtu, hrudník mu svírá střecha převráceného vozu a on se zoufale snaží dosáhnout ke zkrvavené pampelišce na mobil s rozbitým displejem, aby mi mohl zavolat, že je ještě naživu, ale na dlouho už to nevidí, neb místo rychlé záchranné zavolal mě a paní v telefonu hlásí, že má svůj aparát okamžitě připojit k nabíječce, která zůstala doma na kuchyňské lince.

Už jsem byla centimetr od tlačítka "stáhnout" sledovací apku. Ne proto, abych ji používala pravidelně, ale jen pro onen moment, kdy mi v šest volal, že je na cestě domů, v krámě, jestli prý nechci něco koupit a teď je čtvrt na devět a J. nikde. Ano, riziko dvacetileté milenky jsem měla v patrnosti, ale raději ta, než mahagonová rakvička. Jenže pak jsem si k aplikaci přečetla recenze a ty děly, že sledovaný musí ke sledování udělit souhlas, což by pro mě J. v daném okamžiku neudělal, ač by se jednalo o kteroukoliv z výše zmíněných možností. Tak jsem se na to vybodla a bojím se dál.

Třeba zrovna teď. Láska mého života se před několika hodinami vrátila z velmi dlouhé, náročné a evidentně vysilující služební cesty a šla si dát dvacet. To bylo ve tři. Teď je osm a nahoře je ticho. V sedm hodin jsem psychicky nevydržela a napsala jsem mu smsku (aby bylo vidět, že jsem jako těžce v poho, jako strašně vtipná a vůbec mu nedýchám za krk), že ve tři ráno, až bude vyspaný koukat do stropu, bude svého činu těžce litovat. Nic. V pokoji se nepohnula ani peřina (máme přímo nad obývákem skleněné dveře, takže je slyšet i vysmrkání), na podlahu nešlápla lidská noha, ba ani můj mobil na mě nesvítí s odpovědí. Má fantazie si zamnula ruce, prohrábla kštici, odkašlala si a jdeme do toho.
Co když UMŘEL?
Ne-é. To je moc.
Ne fakt? Co když tam leží, nedýchá, tvář dobleděmodra...?
Ne-é. Byl jenom unavený. No a co, tak potáhne doranku.
No, ale CO KDYŽ?
No, tak je po něm.
Co budeme dělat?
Tak to fakt nevim.
Asi bychom něco měli?
Ne. Ještě počkáme.
Jak dlouho? Za chvilku začne smrdět a to vedle něj budeme jako spát?
No to asi ne, až si půjdeme lehnout, zjistíme co a jak a někoho zavoláme.
Koho?
Nejspíš sanitku.
..... tady jsem se zastavila. Viděla jsem ty unavené, zdrchané a nasrané záchranáře, kteří musí o půlnoci pro tělo někam do Horní Dolní, stojí i s přenosným lehátkem dole pod schody, které jsou relativně prudké, uzké a ještě do zatáčky a všichni, včetně pana doktora uvažujeme, jak to stotřicetikilové bleděmodré tělo dostaneme dolů. Já teda ne, já bych se na to jen koukala sedíc v slzách na zemi, ale oni by toho měli nejspíš plné kecky.
Tak co? Jdeme tam? Třeba bychom tam mohly jako něco nést, jako, že jdeme jenom kolem: "Ježiš, promiň, lásko, nechtěla jsem tě budit.. Já si sem jenom hodím ten papiňák..."
Nebo taky můžeme jít PRO něco.
A co potřebujeme hned teď v ložnici?
Kontrolu dechu a tepu.

A takhle já funguju. Jak říkám. Samé blbosti. Můj táta vždycky říkal, že kdybych energii, kterou vkládám do vymýšlení kravin vložila do něčeho rozumného, už mám dávno Nobelovu cenu za ekologii. Jenže já si tak nějak myslím, že tohle je větší sranda, než třídění odpadu. Navíc, když se právě probudil.

pondělí 15. dubna 2019

Jak Matěj projevil svůj názor

Matýsek nám těžkne. Což je v souladu se vší logikou a zdravým rozumem, neb dítě, které roste, přibývá na váze, jen můj svalový tonus a kosterní soustava to odmítají vzít na vědomí. Normálně bych řekla, že je to jejich mínus, ale protože tím trpím já, mám smolíka a musím se s tím holt smířit.

Tedy si situaci všemožně ulehčuju. Máťu co nejvíc vozím, zvedám minimálně a pokaždé, když tak učiním, zašilhám do jeho pokoje k již připravenému zvedacímu zařízení. Které je imrvére v pohotovosti a imrvére daleko od gauče, takže je rychlejší dítě přesunout ručně.
Jenže 37kg je 37kg. Co si budeme povídat, přesunout našeho puberťáka z bodu A do bodu B začíná být challenge.

A co teprve taková koupelna. Místnost, která je osobám postiženým téměř neuzpůsobena a kterou ani nikdo uzpůsobit nechce. Fakt. Sehnat firmu nebo řemeslníka, nabídnout jim majlant za bezbariérový sprchový kout a koukat se na ty otrávené obličeje, mě už malounko nebaví a trošičku sere. Natožpak je následně nahánět, připomínat se a doprošovat, abych to nakonec stejně vzdala a dál děti nosila do vany poslouchajíc, jak mi praská páteř v kříži. Jednou praskne doopravdy, já pak úlomky těch kostí posbírám a nasypu je odmítajícím firmám do postelí místo koňské hlavy.

Ovšem někdy může být koupelna plná bariér, zážitkovým centrem. Jako ta naše byla dnes.
Když začalo v podvečer slunéčko zapadat (taky tak milujete jaro?), svlékla jsem dítě a vezla ho bráti koupel. První ránu dostal v zatáčce o knihovnu, myslím, že to byl palec u nohy, druhou v úzkých dveřích koupelny, kudy kočárek neprojede a já jsem si myslela, že už brzdím kolem o futra. Jenže ono to nebylo kolo, ale Máťovo skříplá ruka. Visela tam, chudinka, podél kostry kočárku, Matěj na mě překvapeně koukal a já tahala a narážela a čekala, kdy se to pitomý kolo otočí do správného úhlu, abych mohla o kousek popojet a dostat tak svých pár centimetrů bez dítěte v náruči k dobru. Naštěstí mi záhy došlo, co se děje, omluvila jsem se překvapeným laním očím, pofoukala inkriminovaný loket (zas tak velkou silou jsem ho neotloukala. Večer už mám své domácí posilovny plné kecky, takže veškeré sílu vyžadující činnosti dělám s jen symbolickým nasazením) a popadla puberťáka do náruče, abych ho mohla odnést do vany. Prásk! Pračka. To už se ovšem chlapec nasral (doslova a do písmene. Takový výraz jsem ještě v jeho tváři neviděla) a když jsem ho posadila na koupací sedátko, zjistila jsem, že od svého břemene nemůžu odstoupit, ani se přiblížit. Podívala jsem se směrem k výstřihu svého trička, odkud jsem tah cítila, a viděla jsem napnutou dětskou paži, která mě držela za flígr. Pevně a rozhodně. Malá pěstička, která se nedokáže sevřít kolem lžíce ani propisky, objímala skrčenou látku a dětské oči říkaly: "Podívej, mami, já bych to koupání rád přežil. Podej mi mejdlo a drž se ode mně v bezpečné vzdálenosti."

Nakonec mě nechal ho umýt, zabalit do ručníku, převléct do pyžamka, uložit do postele a i tu pusu jsem mu směla dát. A byť jsem dnes získala titul "matka roku" a u dveří už jistě postává paní z OSPOD, jsem moc ráda, že jsme dnes večer mohli spolu pohovořit.

neděle 17. března 2019

Osvobozena

Protokol obhajoby ze dne 1.7.2021, 
č.j. 666-666-666
obžalovaná: Prdlá Prvomatka
trestný čin vraždy vyhladověním

1) ponožková hnízda
2) kupoval čokoládu bez oříšků
3) prohazoval dětem oblečení
4) odkládal předměty do výše více než 2,05m, kam jeho žena (1,62m) nedosáhla
5) očkoval mladšího syna, aby lezl matce na záda
6) nesolil vodu na těstoviny
7) pral. pořád. nesušil a neskládal.
8) Přepis rozhovorů z období 02 - 03 2019

" Miláčku, můj notebook hlásí, že mu odchází baterie. Jsi ajťák. Pomoc."
"OK"
..
"Drahý, pořád ještě mi kleká ta baterka."
"Ano. Něco s tím uděláme."
...
"Ženo, proč si k tomu nevezmeš SVŮJ notebook?"
"Protože mi na něm odešla baterka."
"Já jsem se díval na internet, a tam píšou, že nová baterie na tvůj notebook stojí tolik, co tvůj notebook. Proto ti žádnou nekoupím."
...
"Drahý, našla jsem si na Alze notebook. Potřebuji 16 990,- Kč."
"Netřeba. Právě jsem ti koupil baterku do notebooku za 1 500,-."

čtvrtek 31. ledna 2019

A je to tady.

      Když se narodil před dvanácti lety Matěj, připadalo mi to, jako by čas malounko přidal na tempu. Nic závratného, z hodin se staly padesátiminutovky, téměř nepostřehnutelná změna, ale dnes vím, že zásadní. Pak přišel na svět Šimonek. A svět přešel v klus. Stěžovala jsem si tehdy o pár (10) let starším kamarádkám, že mi to připadá jako včera, co jsem odstrojila jolku a ejhle, máme tu říjen.
"Počkej po čtyřicítce," říkaly mi. A já se jen stupidně usmívala v naději, že horší to být už nemůže.
Tuto pomyslnou hranici relativity běhu času jsem překročila teprve nedávno. A je to hukot, dámy a pánové. Teprve včera bylo pondělí a ejhle, máme tu čtvrtek. Někdo mi ukradl dva, slovy DVA dny. Vím, že jsem je nějak strávila. Svědčí o tom rozestlaná postel (tedy jsem spala doma, to je dobře) a miska od jogurtu k snídani ve dřezu. A taky někdo nakoupil, na dně ledničky leží okurka. Leží. Neutíká. Je tedy čerstvá. Ale já mám okno. Dva dny kolem mě prosvištěly rychlostí šinkanzenu a co je horší, už mi je NIKDY NIKDO nevrátí. Proletěly. Už BYLY.

      A nejde ani tak o to, co by měl někdo vracet, jako o to, co mi už nikdy nikdo nevezme. Pokud si myslíte, že mluvím o prozaických vzpomínkách, jste sakra vedle. Kila, dámy. A pane. Kila! Jednoho dne, někdy v prosinci, myslím, že to byla středa, jsem byla lehounce oplácaná dívčina středního věku. Pak jsem se z toho vyspala a do rána ze mně byla čtyřicetiletá obezita. Opravdu. Jednou ráno jsem se vzbudila a nedopnula kalhoty, neutáhla opasek na prďáckou poslední dírku a zpod trička velikosti XL, které jsem ukradla z J. krabice studentského šatstva, mi vykukovaly nepěkné michellinské válečky. Které nejdou dát dolů. Od vánoc jsem nepozřela sousta, běh mám v každodenním plánu, piju smútý barvy kafe-braun-dozelena plné vitamínů a minerálů a postrádající jakoukoli připomínku chuti a nic. Ani deko. Rozhodla jsem se, že to jsou hormony. Tak.

      Myslím, že ze všeho nejhorší je ta počínající demence. Alzheimer v raném stádiu. Skleróza v její terminální fázi. Minulý čtvrtek jsem nejela s Matějem na rehabilitaci. Záměrně neříkám, že jsem ZAPOMNĚLA. Protože by to nebyla pravda a já bych nebyla pitomá kráva, ale jen zapomínající blbka. Ještě den před smluveným termínem jsem stála u kalendáře, pamatuju si to, jako by to bylo včera, potažmo minulý srpen, dívala se na červeně podtržený nápis REHABILITACE 9:00  a pomyslela si:" chudáček Matěj, ráno bude cvičit a odpoledne jedeme kupovat boty. Ten toho bude mít za celý den plné kecky." Načež jsem kluka ráno, bez uzardění a bez jediné výčitky, posadila do školního autobusu.

      Myslela jsem si, že tohle se MĚ netýká. Vzhledem k tomu, že mé pubertální vědomí zamrzlo někdy ve věku 25 let, žila jsem v dojmu, že JÁ prostě zestárnout nemůžu. A teď sedím na gauči, snažím se ulevit bolavým zádům, papírky s poznámkami se hromadí na okraji obrazovky notebooku a já se marně snažím vzpomenout si, co jsem to chtěla koupit o víkendu v IKEe. Když jsem byla malá, slibovali mi, že budu-li lhát a zlobit, přijdu do pekla. Ale neříkali, že to bude TAKHLE brzy.

     

pondělí 21. ledna 2019

Když jsou rodiče neschopní.

   Mohli jsme ho naučit cokoliv. Opravdu cokoliv na světě. Zavázat si tkaničky. Vzít do ruky lžíci a sám se najíst. Navléct si na ruce rukavice. Dojít si pro svačinu do ledničky. Říct si o ni. Ano, mohli jsme Šimona naučit třeba i mluvit.

   Kdysi jsem viděla dokument, ve kterém (velmi inteligentní, na rozdíl od někoho) maminka postižené tříleté holčičky vysvětlovala, že se rozhodli navzdory nemoci dceru naučit nejlépe úplné samostatnosti při sebeobsluze. Říkala, že si je vědoma toho, že to nebude hned a nebude to lehké, ale s tím se MUSÍ počítat. Při tréninku a výuce je prý NUTNÉ s mentálně retardovaným dítětem činnost tak dlouho nacvičovat, než se ji naučí. I léta. NEVZDAT SE. Oni se nevzdali. Malá se dnes umí obléci od hlavičky po patičky. Předpokládám, že touhle dobou už chodí na gymnázium a nejspíš tam nepotřebuje ani asistenta. Čímž umění té rodiny nezlehčuji, naopak, velmi jim jejich um a šikovnost závidím. Já taková nejsem. Vytrvalá a trpělivá. A to je nejspíš velký hendikep našich dětí. Vyrůstají jako třísky v lese. Bez disciplíny, s minimálně dodržovaným stanoveným režimem, v podstatě jen uspokojujeme jejich přání a potřeby. Takoví my jsme. Ano, je tady pravidelná rehabilitace a snaha o nácvik základních činností. Ale když mu ty ponožky podávám potisícíosmé a on je stejně čapne a šmahem hodí dolů pod přebalovací pult a ještě se tomu směje, pacholek jeden, prostě se na to vykašlu. Já mám jen jedny nervy a den má jen čtyřiadvacet hodin. Znám smysluplnější činnost jak zabít čas.

   A přesto, nebo možná právě proto, jak jsme líní a neschopní, nám unikají malé, ale zásadní krůčky, kterými naši retardovaní synové kráčejí pomaličku, ale nepřetržitě vpřed. Šimonek miluje, ba přímo zbožňuje veškerou elektroniku. Ovladače, telefony, tablety, monitory, obrazovky. Nic z výše zmíněného v jakékoliv místnosti před ním není v bezpečí. Bere a hraje si. Rozuměj, otáčí s věcí ve svých malých, nešikovných ručkách kolem dokola a horem dolů a rubem na líc, dokud se nestane NĚCO, je jedno co. Věc něco zapne, rozsvítí nebo pustí, nebo začne sama hrát nebo přestane mluvit, je-li na druhé straně drátu mobilního telefonu jiná osoba, vypne se nebo zapne, nebo něco přepne na jiný kanál. Co živi jsme, mysleli jsme si, že volba jednotlivých změn je čistě náhodná, kam prst padne, tam mačká.

   Nejoblíbenější hračkou je tablet. Jenže když ten přestane pod vlivem náhodného, ale intenzivního mačkání dotykové obrazovky fungovat, je potřeba najít rodiče, který situaci uvede na pravou míru. Šimonek, tváříc se, že jemnou motoriku ztratil někde mezi porodnicí a prvním přebalováním doma, vždy náhodně tabletem pohazoval a šoupal směrem k nejbližšímu dospělému, ve snaze zajistit si nápravu. Když tu se J. jednoho slunečného rána, tuším, že to byl čtvrtek, rozhodl, že mladého pána vyškolí.
"Když chceš, tak podej. Hezky do ruky. Podej!" a nastavil dlaň.
Šimonek se na nataženou ruku nechápavě podíval a praštil tabletem o zem.
3 dny jsem instrukce mého muže poslouchala a myslela jsem si své o retardovaných dětech a ještě retardovanějších otcích, kterým nedochází, že syn s IQ sněhové vločky se nemůže naučit ani tak základní povel jako je "podej!".
Čtvrtého dne mě vyškolili oba.
Dnes Šíma dokáže s elektronikou v ruce i lézt po čtyřech, aby mohl "podat" a tím se věc rozchodila a pustila pohádku.

   Načež. Opožděný Ježíšek nám přinesl slevněnou televizi. S novým ovladačem. Ovšem tentokrát jsme se jako zodpovědní rodiče rozhodli, že malého likvidátora nenecháme nový ovladač, a s ním i novou televizi, zničit. Ten starý, ožužlaný, okousaný a udřený ze všeho toho random vypínání, zapínání a zesilování zvuku k hranici snesitelnosti, jsme nechali chlapečkovi jako šidítko. Ovšem záhy se ukázalo, že Šíma není žádné béčko, co se fištróna týče. Když si se starým přístrojem točil, pohazoval a brousil rostoucí stoličky dost dlouho, aniž by bedna nějak zareagovala, došlo mu, že to bude nějaká číhošť. Podal nám věc s jasným výrazem "Sprav!" A tak J. ve své nekonečné vynalézavosti spravil. Vzal do ruky nový ovladač a náhodně přepínal, vypínal a zesiloval, zatímco synáček "ovládal" nefunkční náhražkou. Jenže dle Šimonova výrazu "to nebylo ono". Evidentně se neděly ty správné věci. Když jsem mu ovladač chtěla z pevného sevření prstíků vzít, letmo jsem si všimla malého malíčku, přesně a cíleně umístěného na tlačítku ovládání hlasitosti. A my blbci jsme si celou tu dobu mysleli, že to je náhoda.

   Na základě těchto událostí jsem se ho snažila naučit obléknout tričko. Jak jinak, bezvýsledně. Ale předevčírem jsem ho načapala, jak se snaží obejít na tabletu rodičovský zámek napodobováním nastaveného gesta. A to byl ten moment, kdy jsem se vzdala. Kdy jsem pochopila, že dokud lžíce nebude vypadat jako mobil a na tričku nebude funkční displej, nenaučím našeho Šimona nikdy nic. Dobře tak. O problém míň.

Příběh plný přímé řeči

"J., neviděl jsi v poslední době Matýskův průkaz pojištěnce?" "Má ho ve školním batůžku." "Ne, to je Šimon a je t...