Etuda o kafi

Jednou si tu kávu vypiju ještě teplou.

Bude vonět po brazilském slunci.

Hrnek chvíli podržím v dlaních, abych si je zahřála a abych si nespálila pusu. Ale jen chvilku. 

Žádný na stojáka u ostrůvku v kuchyni. Pěkně v křesle, s nohama nahoře.

Mezi okamžikem, kdy ji zaleju horkou vodou a pohodlným usazením mezi měkké polštáře nebudu dělat vůbec nic. 

Nikoho nenakrmím, nikoho nepřevléknu z pyžamka, nikomu nepodám oblíbenou hračku,

nevykydám myčku, nepustím pračku a nenacpu sušičku, neuvařím oběd, nezajdu do krámu pro cibuli, 

nevyklepu deky z gauče od psích chlupů, neposbírám na zahradě následky kvalitního psího krmiva,

nehodím ani jedním tenisákem, nevyžehlím ani jednu košili, nezapnu počítač, nevezmu do ruky mobil.

Mezi její přípravou a konzumací neuplyne ani jedna hodina, natož celé dopoledne.

Bude to taková rychlovka, že se z hrnečku bude ještě kouřit. 

Sednu si do křesla, je jedno, jestli budu sama nebo bude dům plný lidí, dětí a psů. 

A vypiju si svou kávu ještě teplou.

Jednou.