Hezky česky

Netvrdím, že to umím, byť jsem měla téměř po všechna školní léta z jazyka českého jedničku. Ovšem, kde ty loňské sněhy jsou, už napadaly a odtály tolikrát, že mám problém vzpomenout si, na kterou střední školu jsem to vlastně chodila. Teď, aniž by mi bylo stydno, sekám tvrdé a měkké i kam mě napadne, semo tamo přihodím nějakou tu interpunkci, o skloňování zájmena já (mě, mně, mne) ani nemluvě. Po několika marných pokusech, udržet svůj jazyk rodný tady na blogu v jakés takés kvalitě, jsem se vzdala, pěkně zabalila vysvědčení, poslala je na svou alma máter, že s díky vracím, ale nezasloužím si je, a tvářím se, že hovorová mluva je mým cílem a dělám to naprosto schválně. Opravdu nevím, koho tím chci oblbnout.

Ale gramatické hrubky jsem tady rozebírat nechtěla. V minulém článku jsem se při psaní zarazila nad slovem "šprušle". V momentě, kdy jsem ho viděla napsané na svém monitoru, jak vyčuhuje a vysmívá se mi, bylo mi jasné, že je špatně. I optala jsem se odborníka na slovo vzatého, člověka, který mi dělá kritika a hlídá možné chyby a nudné pasáže, tedy mého laskavého J., zda zná správnou českou verzi. "Špriclíky", dozvěděla jsem se. Po tvrdosti samohlásky i v daném výrazu jsem se neodvážila pátrat. Obrátila jsem se tedy na svůj oblíbený internetový tezaurus, který ví vždycky všechno, a ten mi sdělil, že hledané slovo nebylo nalezeno, buď nemá synonyma nebo je v něm překlep. Tak to fakt ne, leda by se místo š psalo ž, a pak bych ho možná našla v maďarsko-českém slovníku. Došla jsem k závěru, že musí jít o nářečí. Jako každý jiný pražák, i já jsem kvalitní naplavenina. Vyrůstala jsem v kraji Gabry a Málinky, Sigmunda Freuda a Maryčky Magdónovy, kde se jazyk ohýbá podle siluety kopců, přeskakuje zřícené hrady a padá do dlouhých údolí s nekonečnými vesnicemi. Jsme lidé milí, pohostinní a většinou je nám rozumět.

Pravda, jako malé děti jsme mezi sebe jednou doslova nafasovali chlapečka "z Prahyyy", který si s námi vydržel hrát jedno odpoledne, abychom ho nikdy více v našem malém městečku nespatřili, poněvadž nám malým nerozuměl a velcí si s ním neuměli hrát. Už to mě mělo varovat. Měla jsem si najít šikovného valašského ogara, který ví, co jsou oharky, a že jde o jídlo, nikolivěk o nedopalky. Ne, ty u nás opravdu nežereme. Náhoda tomu škodolibě chtěla a já narazila na krásného, vysokého chlapce ze západních čech. Nikdy nepochopil, že cukle jsou papuče, "bo" není zkratka slova nebo a věta "už idu" není japonsky. Jedno z našich prvních randez-vous vedlo do cukrárny u Plzně. Když J. galantně zaplatil útratu, slečna servírka se omluvila a místo několika bankovek mu nasypala do dlaně hromádku drobných. Abych ji vyvedla z rozpaků, snažila jsem se situaci odlehčit větou "No co, tak budeme štěrkat." za kterou jsem dostala nic neříkající poloúsměv a vynadáno od svého skorosnoubence. Že tady jsme na západě a tady se nanejvýš tak cinká. Slečna mi nerozuměla a já prý způsobila faux pas. Otázala jsem se, jaký zvuk tedy vydává štěrk v plzeňákově kapse. "Chrastí" dozvěděla jsem se. Ale pranic se mi to nelíbilo a po pravdě, dodnes jsem mu to neuvěřila.

My ostravaci s kratkym zobakem chodíme později. Nevím, jak valaši, laši, či jiné okolní národnostní menšiny, ale my, když se zpozdíme, tak česky. Západně od česko-moravského pomezí se chodí dýl. Jak: déle? Když se pražanda zdrží v luxusním butiku a nestihne smluvenou schůzku, trvá jí to delší dobu než moravandě zapomenuté v ostravském Marksi&Spencerovi? Jet po dálnici z Brna do Prahy trvá delší dobu než naopak? No dobře, D1 není zrovna nejpřesnější příklad, když kolony před hlavním městem začínají u Humpolce, ale přijít někam dýl je dle mého názoru gramatická zvrhlost. Trvalo mi měsíce, než jsem tento výraz pochopila a roky, než jsem se jej naučila používat. Ovšem pozor na pusu. Hovořím-li s příbuzenstvem na Moravě, mohlo by dojít i na pár facek.

U nás doma se nesmí rožnout. Rozsvěcíme.

Neděláme bušák, ve kterém by se daly opéct zemáky, ale pečeme brambory v popelu.

Vejdeme-li do místnosti, nikdy neříkáme "Zdar děcka!"

Místo oslovení strycu používáme stejně nespisovné strejdo.

Oblékáme kalhoty, nikolivěk gatě.

Na stromeček věšíme ozdoby, chceme-li být důslední, pak vozdoby, v žádném případě baňky.

Sousedi nemají všivého kocúra, ale protivnou kočku.

Dalo by se pokračovat, v knihkupectvích a knihovnách je k sehnání celá hromada moravsko-valašsko-lašsko-ostravsko - českých slovníků. Ale k čemu? Já si s J. rozumím, doufám, že Matýsek taky a až na několik výjimek potvrzujících pravidlo, hovoříme jedním a tím samým jazykem. A totiž česky. Narozdíl od například obyvatel těšínska, kterým nerozumí nikdo. V ukázku uvádím jejich (údajně) nejkratší větu. Schválně, jestli někdo zná její význam: Un by baj aj id.

PS. Zná někdo správný výraz pro šprušle?