Pomalu a opatrně krajem Oty Pavla

Rok se s rokem sešel, vedoucí oddělení ptákovin u nás v práci se hluboce zamyslel a rozhodl, že se opět fyzicky zocelíme a kulturně vzděláme, a totiž tak, že loďmo vyrazíme na Berounku. Jelikož od té doby, co jsem se prohlásila za zdravou a naplno se zařadila do normálního chodu naší rodiny, stal se můj život natolik hektickým, že jsem začala padat na hubu, přišla mi třídenní služební cesta velice vhod. Pěkně jsem J. poprosila, jestli by byl tak hodný a nechal mě s kolegy jet na vodu. "Co tě pustili ze špitálu, seš jak utržená ze řetězu, pořád bys to tu organizovala. Jen si jeď, aspoň od tebe bude chvíli klid." kvitovala láska mého života s povděkem. Dobrá tedy.

První problém (a jak už to v mém případě bývá, jeden z mnoha) nastal den před odjezdem, když jsem vytáhla smutnou černou hromádku nití ze skříně a zjistila, že potřebuju nové plavky. Zcela výjimečně se mi do obchodního domu opravdu nechtělo, přesto jsem byla nucena uložit kluky do postýlek a vyrazit. Cesta za nákupy, kterou jsem plánovala na slabou hodinku tam i zpět se díky výprodejům, slevám a podobným reklamním zvrhlostem protáhla na půl dne. Prošla jsem asi deset prodejen, přičemž ty jedny jediné, krásné a kupodivu mně padnoucí plavky visely na věšáku v té desáté. Jak jinak. Ještě jsem přikoupila zásoby tekutin, jež jsou na takovou výpravu nezbytné (samozřejmě absolutně žádný rum, jde o služební cestu) a hromadu tatranek a po návratu domů jsem začala pakovat. Čímž jsem velice dobře bavila mého životního partnera. Seděl v houpacím křesle, popíjel čajíček a střídal záchvaty smíchu s praktickými radami, za které bych ho nejraději přetáhla sbaleným spacákem po hlavě.

"Hele, ženo, a na co máš troje kalhoty?"

"Jedny na sebe, jedny k ohni na večer a jedny na noc."

"No, to můžou být pořád jedny. Ve dne v nich pojedeš a v noci v nich budeš spát."

"Jo. A když se cvakneme, zabalím si zadek na noc do ručníku, co?"

O půlnoci bylo KONEČNĚ hotovo a v J. se probudil gentleman: "Ukaž, já ti tu krosnu odnesu do auta. Ty bláho! Kolik to váží? Máš v tom schovaného Matěje?!"

"Ne. Nemá to ani 20kg. Nehraj kina, čajíčku."

"Tak o co?" a utíkal pro naši osobní váhu, o které jsme vzápětí zjistili, že k měření hmotnosti používá velmi hrubý odhad a ještě ke všemu pokaždé jiný. Takhle to nepůjde. Já svou snahu už vzdala, vlastně mě vůbec nezajímalo, kolik moje bagáž váží už proto, že jsem věděla, že se s ní druhého dne budu tahat. Ne tak můj muž: "Máme něco, co váží přesně 20kg?"

"Matěje. A jestli ho teď probudíš, dopustím se domácího násilí."

J. se přesto nevzdával. Měl před očima tunel, za ním jasný cíl, za kterým si tvrdě šel. Začal na hromadu snášet koš na prádlo, lahve s vodou, krabice mléka a jiné ptákoviny, čímž ovšem vzbudil mou zvědavost. Tentoráte jsem si do křesla sedla já, začala se houpat a vyzvídat: "Co máš v plánu, lásko?"

"Zjistit, kolik to váží."

"A smím se zeptat jak?"

Postup byl naprosto jednoduchý: "No, mám tady 7x1,5l Dobré vody, 2x2l Pepsi-coly a 2 krabice mléka. Všechno to má dohromady 20kg. Naložím to do koše na prádlo, potěžkám nejdřív ten a pak tvůj bágl a tak zjistím, co je těžší."

Přestala jsem se řehtat asi po čtvrthodině. Newton by měl z mého J. fakt radost. Rozhodla jsem se řešit situaci po žensku a to logicky. Vyměnila jsem v tom pitomém krámu baterky a nechala J. krosnu na váhu položit. 19,8kg. Ne, že by mi to činilo takovou radost, ale zase jsem měla pravdu. I když dvacetidekovou.

V pondělí ráno jsem políbila kluky, přijala dobře mířené rady jako neutop se a vydala se na místo srazu. Výprava již byla v plném počtu a nic nám nebránilo vyrazit do víru vášní. Dojeli jsme do téměř opuštěného kempu, čemuž se nebylo co divit, jelikož pršelo, jen se lilo a teploměry v autech měřily od patnácti do sedmnácti stupňů Celsia, dle kvality vozu. Navlékli jsme na sebe veškerý nepromokavý materiál, co jsme z našich objemných batohů vytáhli a nastoupili do lodí. Nestačila jsem ani třikrát zanořit pádlo do vody a bylo zaveleno k soulodění. Je prý potřeba posvačit a láhve od Coca-coly začaly kolovat mezi osazenstvem. Pomalu přestávalo pršet, tu a tam na nás zasvítilo sluníčko, jakoby v příslibu odpoledního hezkého počasí, my háčkové jsme se povalovali po přídích s nohama v příjemně chladivé Berounce a bylo nám krásně až nádherně. Stará garnitura vzpomínala na podobná výjezdní zasedání za dávných časů, kdy jsme my mladší ještě tahali kačera po dvorku, vtipy nabíraly na zvrhlosti a já byla spokojená a šťastná. Mohla jsem konečně vypnout mozek, nestarat se, jestli máme uvařenou večeři, dostatek plínek a v dohledu návštěvu některého lékaře, prostě jsem měla v hlavě prázdno až vygumováno a bylo mi dobře.

Druhého dne mě čekala velká lekce. Tentokráte se počasí umoudřilo, vylilo veškerou vodu hned poránu, takže jsme z kempu vyráželi za modré oblohy a pomalu odkládali svršky. Kolem oběda se můj zadák rozhodl, že budu přeškolena. Nechal mě posadit na příď zády ke směru jízdy, otočil loď a sám si lehl na její dno. "Teď jsi zadák. Když chceš doprava, otoč pádlo proti proudu, když doleva, pusť ho až za loď. Dej pozor na jezy, dobrou noc." a opravdu zavřel oči. Nechtěla jsem se nechat zahanbit a rozhodla se, že já mu ještě ukážu, jak jsem učenlivá a šikovná. Pěkně jsem si naběhla. Naše loď to brala od pankejtu k pankejtu a za námi ve vodě zůstávala ukázková zmijí stopa. Zjistila jsem, že udržet rovný směr je na mě vyšší dívčí a možná budu dokonce nucena svůj boj vzdát. "Nehoupej." byla jediná rada, které se mi ze dna Vydry dostalo. Asi po hodině mému starému, opotřebovanému mozku konečně došlo, v čm je fígl a užívala jsem si klidnou, tentokráte již rovnou jízdu po tiché řece. Byla jsem v sedmém nebi. Já umím řídit loď! Kolegové, vzdáleni skoro půl kilometru se výborně bavili na mém nadšeném výskání a dobírali si mě pro nedostatečné IQ, odpovídající tříletému dítěti, když napadne první sníh. Nevadí. Jsem prostě dobrá a oni mi závidí.

Zlatým hřebem dne byla obědo-večeře v Hospodě u rozvědčíka. Ano, přesně v té, o které psal Ota Pavel. Takže i na tu kultůru nakonec došlo.

Následovalo ráno třetí a poslední. Poněvadž jsme se ze spacáků vyhrabali kvalitně k poledni, náčelník výpravy vydal absolutní zákaz spojování lodí, prý je řeka jako olej a my musíme být v cíli včas. Prostě budeme celých dvanáct kilometrů makat, až se z nás bude kouřit. Zákazy jsou samozřejmě k tomu, aby se porušovaly, tudíž jsme si vrásky nedělali, ale jeho rozkaz nemohl zůstat bez potrestání. V půli cesty, kdy byla naměřena dostatečná hloubka na padajících sedmdesát kilo, přelezl nejsilnější dobrovolník do náčelníkovy lodě a dvěmi rychlými hmaty ji otočil dnem vzhůru. Po nadšeném potlesku jsme se rozhodli, že v tom šéfa nenecháme samotného, zvlášť poté, co se strůjci nehody pomstil a vrhli jsme se do padesáticentimetrových hlubin kolektivně všichni. Voda byla příjemně chladná a dělala nám moc dobře na spálená kolena a ramena. I když věkový průměr skupiny odpovídal zralému dospělému člověku, měla jsem pocit, že tady blbne parta školkových dětí. Došlo dokonce i na stavění pyramidy, kterou se jednomu nemehlu téměř na vrcholu podařilo zvrhnout (přece se sama dobrovolně neprásknu), ale nevadilo, pod heslem "smích prodlužuje délku života" js
me si vychechtali všichni dvacet let k dobru.

Každá legrace má svůj konec a slovy klasika - v nejlepším se má přestat, i naše služební cesta dospěla do finiše a my se uklidnili, zvážněli a vrátili se ke svým rodinám, dělat zodpovědné maminky, tatínky a manželky. Já jsem na sebe děsně pyšná, páč umím řídit loď a jako jediná posádka jsme sjeli nejetelný jez (ten výraz jsem si prostě nemohla odpustit). I když to nebyla tak docela pravda, z betonového schodu jsme prázdnou Vydru tlačili a po kamenech dole mě můj silácký zadák přetáhl se slovy "přece se s tím krámem nebudeme nosit okolo." Je to frajer.

Přesto, že mě nakonec má léta doběhla, momentálně necítím záda až na dno, kdežto ramena mě bolí jako čert, jsem tomu ráda. Poslední dobou jsem se chtě nechtě válela až moc a ta troška fyzické námahy mi dala jasně najevo, že už jsem zdravá a čilá jako rybička a zase plná života. Až moc. Jen co mi uschnou kecky, půjdu si zaběhat. A dá-li bohyně nešťastných náhod a nečekaných překážek, příští rok se všichni znovu sejdeme na některé české řece. Už teď se těším.