Bez maminky

Čím dál tím víc docházím k závěru, že jsem v této rodině přebytečná. J. umí vyprat, přebalit Matěje a upéct ty nejlepší lasagne na světě. Někdy mívám pocit, že kdybych si sbalila svých pár svršků, naložila je do Avie a odstěhovala se, nikdo by na to doma nepřišel. Dokud by jim nedošla aviváž. Když totiž nakupuje zřítelnice oka mého, přinese domů samé dobré věci. Konzervu maďarského guláše, tři indiánky, meloun, metr špekáčků, nugátovou zmrzlinu a troje pánské kraťasy. To, že nám došel toaletní papír, máslo, polohrubá mouka a olej, musím nosit v hlavě já. Což je samozřejmě taky průšvih a tak u nás není neobvyklé rozmrazovat v březnu veku od silvestra. Já jsem bohužel přesně ten typ roztržité manželky, která si ráno dá nákupní seznam do zadní kapsy kalhot, poté se ještě třikrát převleče a v prodejně marně hledá ten zpropadený papírek na dně peněženky, kam si ho samozřejmě nedala. A tak jdu nakoupit tři věci, vracím se domů s dvěmi igelitkami, jimž se pomalu ale jistě trhají uši pod tíhou naprosto zbytečného nákupu a současně s klíčem vsunujícím se do zámku mi dochází, že jsem nekoupila kuřecí prsa, pro která jsem šla.

Když jsem doma já, je tam relativní pořádek, dá se projít obývacím pokojem, aniž by se v polovině cesty člověk přerazil o krabici s hračkami, položit na kuchyňskou linku hrneček s kávou a v obou ložnicích je ustláno. Matýsek mě má už ve dvě odpoledne plné zuby, poněvadž poté, co jsem ho přivezla ze školky, připravila jsem mu na svačinu zdravé, neslazené a prý dost nechutné strouhané jablko (kelímek čokoládového pribiňáka by měl větší úspěch), načež jsem si k němu sedla a snažila se jej vzdělat. Vytáhla jsem neoblíbené a nudné didaktické hry a nutila jsem své jediné postižené dítě vyndávat míčky z krabice nebo vsunovat tvary do vkládačky. Když mě jeho nespolupráce omrzela, nechala jsem jej napospas osudu a pohádkám v televizi a povalujíce se na gauči, začetla jsem se do románu, abych v pravidelných intervalech zvedla zrak a zařvala:"Nevejskej! Nelez tam! Pusť to!" nebo jiný otravný povel začínající slabikou ne-. Prostě máma na baterky. Zatímco vládne-li domácnosti můj milovaný muž, život nabírá na zajímavosti a zábavnosti. Vracím se domů po čtyřiadvacetihodinové službě, v předsíni zakopávám o dětské boty s kožíškem (je červen), v koupelně vyndávám z vany gumové knížky, parníček a mou příruční tašku s líčidly. Vcházím do obývacího pokoje, kde se dítě snaží za plné asistence svého otce postavit na hlavu na rozloženém gauči, přičemž si můj muž namáčí loket do misky s nedojezenou přesnídávkou, položenou tamtéž, ze stropu visí nafukovací balónky od McDonalda , na které někdo přimaloval zvířecí obličeje s nápisem MÁMA a z jídelního stolu zachraňuju babiččin sváteční porcelán, jenž tam byl evidentně odložen, poněvadž do skříňky kam patří se nastěhovala plyšová zvířátka.

A asi to tak má být. Možná je dobře, že máme naprosto jasně rozdělené role. Já se starám o podružnosti, jako je teplá večeře, čisté povlečení a plánuju dovolenou, kdežto hlava rodiny má na starosti věci důležité a nezbytné. Naučit naše dítě chodit po stropě, rozkousat kostku čokolády a ukázat mu krásy přírody procházkou ve dvacetistupňovém mrazu. S tátou je legrace a minimum povinností. A k mému nemalému překvapení s tím J. slaví úspěchy. Má první absence způsobená pobytem v nemocnici naučila naše postižeňátko samostatně vylézt na gauč. Po druhém návratu Matěj začal lézt a když jsem z domu vypadla na vodu, nastudovali chlapci chůzi s dopomocí jedné dospělé ruky. Matýsek se před pár dny začal pyšnit novým cirkusovým číslem, kdy se jednou končetinou přidržuje rodiče, druhou pevně svírá lem trička, jakoby mu ten mohl zabránit v pádu na zem a opatrně střídaje levou a pravou nohu, kráčí hrdě bytem. A přes všechnu mou cvičebně-týravou snahu to kluci dokázali úplně sami, s širokými úsměvy na tvářích, v klidu a v pohodě. Jsem na ně pyšná. Teď bychom si moc přáli, aby Máťulka začal mluvit. Za tři týdny odlétám do Paříže.