5. chemoterapie

Je to za mnou. Neskutečná úleva. Není mi nijak extrémně špatně, jsem jen slabá jako moucha. Moucha po silvestru s kocovinou. Zčásti je to dáno tím, že paní docentka laskavě rozhodla, že když už dostávám poslední dávku (moc se jí ten nápad nelíbil, ale udolala jsem ji argumenty), dá mi takovou, po které jednomu není zle, netráví dny s hlavou v záchodové míse a může se najíst. Jako bonus tahle kapačka trvá jen slabou hodinku a mohla jsem tak v sobotu dříve domů. A částečně je to, že jsem v pořádku způsobeno faktem, že jsem tele. Nevšimla jsem si, že mám uvolněný závit na kanyle a dobře polovina láhve vykapala místo do mé dychtivé žíly do postele. Zjistila jsem to, až když bylo po všem. Zavolala jsem sestřičku, která si jako posilu přizvala zkušenější kolegyni a poté, co se dost nasmály nad mou nízkou inteligencí prohlásily, že větší průšvih by byl mě předávkovat a tak se budeme kolektivně tvářit, že se nic nestalo. Souhlasila jsem, v rekordním čase sbalila zavazadla a zavolala J., aby si mě co nejdřív vyzvedl, než někdo změní názor a celá víkendová legrace se bude pro velký úspěch opakovat.

V místním krámku jsem nakoupila potřebný počet bonboniér, tak aby se dostalo na všechny směny sester, které se o mne téměř půl roku staraly a odevzdala jsem je v jejich malé kanceláři. Holky byly moc rády a slova loučení doplnily roztomilým "Snad už se nikdy neuvidíme a když, tak jinde a za jiných okolností." Ano. Už nikdy v životě nemíním vstoupit na jejich malé oddělení, natož si lehnout do některé z postelí. Mám své plány a tohle do nich vůbec nijak nezapadá. Ještě jsem si vzpomněla na malou sestřičku, která se na mě moc zlobí, kvůli (velmi vydařenému) aprílovému žertu a přidala jsem Modré z nebe jako odpustek. Její kolegyně byly o všem zpraveny a se smíchem slíbily, že jí čokoládu schovají. Tak. Nechala jsem za sebou mokrou postel a čistý stůl.

Přestože jsem se rozhodla, že nechci mít na tuhle část mého života žádné vzpomínky, což by s mou zapomnětlivostí neměl být až takový problém, tudíž jsem si zakázala navazovat přátelství a měnit telefonní čísla, byla tady jedna osoba, se kterou jsem se musela rozloučit. Slečna K. je krásná dívka mého věku. Setkaly jsme se na dvou terapiích a nikdy jsme si nepřestaly vykat. Zvláštní vztah, vezmu-li v úvahu, že bydlet ve stejném městě, tahaly jsme kačera po stejném koberci v jedné mateřské školce. K. dostala rakovinu jako dárek ke svým třicátým narozeninám předloni o vánocích. A vloni znovu, aby jí to nebylo líto. Minulou chemoterapii nešetřila svými diazepamovými úsměvy a energií, tentokrát z ní na konci pobytu zůstala malá, hubená, zelená troska s kruhy pod očima. Žádné zrcadlo na světě by mi nemohlo dát přesnější odraz. Viděla jsem sebe před měsícem a svíralo se mi nad námi srdce. Tentokrát jsem to byla já, kdo se postavil k její posteli a přál, ať to brzy přejde a už je jenom líp. Vím, že je na tom zle. Moje rakovina oproti jejímu případu je lehké nastuzení a až K. mi připomněla, že se na ni dá umřít. Moc si přeju, aby to přežila a budu jí držet všechny palce co mám, i kdybych se nevešla do lodiček.

Pomalu mi začíná docházet, jakou hrůzou jsme si s J. prošli. Je to jako ráno po Štědrém dnu, když je člověku šest nebo sedm, pomalu se probouzí a ví, že pod stromečkem leží ty spousty hraček, co včera dostal. Chvíli trvá, než rozespalý mozek tuhle informaci zpracuje, poručí tělu vyskočit z rozehřáté postele a běžet se přesvědčit na vlastní oči. A znovu prožít tu radost včerejšího večera. Ty správné závity v mém mozku do sebe ještě nezapadly a myslím, že to ještě nějakou dobu potrvá, každopádně jsem si jistá, že ta malá noční můra je pryč. Máme s J. spoustu plánů, které je potřeba uskutečnit a hromadu snů, které se sice nikdy nestanou realitou, ale nikdy není na škodu mít v záloze nějaký ten vzdušný zámek, poněvadž co kdyby ...

PS. Tímto bych chtěla moc a moc poděkovat vám všem, kteří jste tu se mnou celou dobu byli, četli, někdy napsali slova útěchy a povzbuzení. A že vás bylo. Se psaním blogu samozřejmě nekončím, u nás pořád bude sranda a dost průšvihů, které stojí za to vykřičet do světa, ale doufám, že smutným článkům odzvonilo. Dovolím si parafrázovat pana Viewegha: Děkuji, laskavý čtenáři.

Zapomněla jsem

Zapomněla jsem, jaké to je, vzít svého chlapečka do náručí a odnést ho do postele. Tři měsíce jsem šetřila svou jizvu skrz dutinu břišní, aby se jí, holčičce, samou námahou nic nestalo. Konečně mi došla trpělivost a vrátila se odvaha. Sice jsem na pooperačním oddělení motolské nemocnice uzavřela smlouvu s mocnostmi pekelnými, že čtvrt roku nezvednu nic těžšího než novorozeně a půl roku než velké balení kočkolitu, ale ten den, kdy se ze mně musí zase stát matka na plný úvazek se kvapem blíží. J. končí posunutá pracovní doba a tak už nebude moci vozit Máťulku do školky, a jelikož to vypadá, že vzít kluka za ruku a říct "Tak pojď" nebude ještě dlouho možné, musím trénovat. Je to nádherný pocit, obejmout jeho dvacetikilové tělíčko, cítit malé, sepnuté ruce za krkem a únavou ztěžklou hlavu na rameni.

Zapomněla jsem dnes ráno vzít spolu se svými zavazadly i baťůžek nejdůležitější, obsahující potřeby přebalovací, krmící a čokoládové skvrny čistící. Dnes jsem nastoupila poslední parádní jízdu na onkologii a v původním denním plánu byla i Matýskova návštěva stomatologa. Od snídaně po prásknutí dveřmi od bytu jsem trávila čas pobíháním po našem 3+kk, balením plínek, přesnídávky, lžičky-plastovky, dokladů, náhradního oblečení (nikdo neví, co všechno je Maty schopen předvést na zubařském křesle pevně přichycen otcem a aspoň dvěmi sestrami) a své počínání jsem doprovázela patřičným slovním komentářem pro J., aby věděl, co batoh obsahuje a kde. Každou větu jsem pečlivě a srozumitelně zopakovala a doplnila dovětkem "Slyšels?". I tak si myslím, že by synovu kartičku pojištěnce a možná i pár dalších propriet nenašel, ani kdyby ho lechtali na chodidlech. Konečně jsme opustili naše malé rodinné hnízdečko, dojeli do nemocnice číslo 1, která tvoří k Motolu takovou malou předehru a kde skrývají mé krevní výsledky a láska mého života zjistila, že Máťulkovo zavazadlo zůstalo pečlivě sbalené doma vedle botníku. Praha byla opět zacpaná tak, že komentátorům v rádiu docházela čísla na stupnici neprůjezdnosti, na opuštění hradeb nebylo ani pomyšlení a tak jsme synovu návštěvu zubního oddělení přehodnotili. Zase. Konec konců, až mu bude 18, může si tam dojít sám a nechat si zub opravit.

Zapomněla jsem, jaká je paní docentka fešanda. Když jsem si vyčekala několikahodinový důlek na nepohodlné nemocniční židli (Konečně jsem zjistila, v čem je problém. Sedačky v místních čekárnách byly přibity ke zdi ve výšce odpovídající sedícímu člověku dlouhému 1,70m a jak už je zvykem, na nás prcky se zapomnělo. Vsadím se, že to dělal chlap.), byla jsem pozvána do ordinace, kde seděla u počítače sama majitelka oddělení a měla krásný, nový, krátký a šik účes. Postěžovala jsem si jí, že mi posledně opravdu nebylo dobře a poprosila jsem, zda by bylo možné dostat domů veškerý farmaceutický arzenál, jaký mi ona může nabídnout. Byla laskavá a zapisovala do mé karty jeden lék za druhým. A snažila se mě uklidnit větou, že příště už to bude naposledy. Krve by se ve mně nedořezal. Ne, ne, ne, ne, NE! TOHLE je naposledy! Mám to napsané i ve své krásné růžové složce! Já už sem nechci! A nepudu! Když to pomůže, tak se tady i rozpláču jako malé dítě, ale na další chemoterapii mě nedostanou ani párem ukrajinských mafiánů! Paní doktorka si mou litanii s klidem vyslechla, pohlédla na mě kritickým zrakem, který mi vyčinil do zbabělců, aniž by ona musela pohnout rty, hluboce si povzdechla a souhlasila. Dokonce mi změnila chemoterapii zpět na krátkou, bezbolestnou, ne tak zvracecí, sice mé krvinky likvidující, ale koho to štve, když už to nikdy nebudu muset podstoupit. Pěkně jsem poděkovala a vypadla z ordinace dřív, než by si to mohla rozmyslet.

Zapomněla jsem kartáček na zuby. Na nemocničních postelích trávím posledního půl roku, střídám instituce jednu po druhé a nikdy jsem nic nenechala doma. Až teď. To je naprosto jasný důkaz, že je třeba toho nechat. Balení pyžama, županu, knih a všech ostatních potřebností k hospitalizaci. Stačilo. Přišla jsem na to samozřejmě až při vybalování na pokoji a jen velmi nerada jsem utratila třetinu své výplaty v místním lehounce předraženém obchodě. Za chyby se paltí a já teď mám ten nejdražší kartáček na zuby v celé Praze.

Zapomněla jsem, že jsem si posledně vystřelila z té nejmilejší zdravotní sestry, která tu pracuje. Nechala se slyšet, že se za to na mě ještě pořád zlobí a že naše přátelství je v troskách. Sice se usmívala, když mě zahrnovala výčitkami, ale mně bylo hanba a až půjdu příště kouřit, musím sehnat nějakou opravdu dobrou čokoládu.

Abych to shrnula, má věrná přítelkyně skleróza dnes opravdu zaúřadovala. Vlastně mě to ani tolik nemrzí, poněvadž to dokazuje, že chemoterapie útočí opravdu jen na ony ošklivé rakovinné buňky a ty byť poškozené, ale mé oblíbené mozkové, nechává nedotknuty. Důležité věci si pamatuju. Že na mě doma čekají mí kluci, že mám spoustu přátel, kteří mi drží palce a že tímto víkendem mé trápení končí.

4. chemoterapie

Mám pocit, jakoby se svět točil a na mě zapomněl. Všechno jde tak trochu mimo mě, okolí mi splývá v mlze, která se s postupem času pomalu rozptyluje. Bilance jídla od soboty - dva krajíce chleba, šáteček a tři miňonky. Jsem fakt dobrá. Jediná voda, kterou můžu pít je přeslazená Fanta a hořký Tonic. Mám pusu jako potaženou sametem a všechny chuťové pohárky mají plné ruce práce, aby ucítily aspoň náznak chuti, která je jim podána. Bolí mě celá Prdlá Prvomatka. Každý centimetr těla. Kosti, klouby, svaly. Když vstávám, vypadám jako čerstvá jubilantka v domově pro přestárlé s kocovinou. Je problém pohybovat se po bytě, představa vyjít ven momentálně vydá za malou noční můru. Bohužel, největší orgán v lidském těle je kůže. Vím to bezpečně, jelikož cítím každý její milimetr krychlový a mám jí víc než dost. J. je od přírody mazel a dost ho teď trápí, že mě nemůže ani pohladit. V tom případě bych nechala svůj největší orgán ležet na podlaze a zbytek těla bych chladila pod hodně studenou sprchou.

Nevařím. Nejde to. Jakákoliv vůně linoucí se ze sporáku mi obrací žaludek naruby a hlavou dolů. J. si vzal ohleduplně pár dnů volna, aby se o mě mohl postarat, což činí s něžnou péčí Marry Popins. Podává mi vodu, v pravidelných intervalech se ptá, jestli si už konečně nedám něco k jídlu, kontroluje, jestli dýchám. Stará se o Matyho naplno a bez řečí, jediné, co zvládnu já, je chvíli si s naším klučíkem pohrát, když se vrátí ze školky. Naštěstí nevypadá, že by tím trpěl, kluci jsou sehraná dvojka a čím dál víc to vypadá, že mámu prostě k životu nepotřebují. Dobře tak.

K postchemoterapeuťáckým následkům se přidala, nezvána a nevítána, těžká rýmička. Tudíž, nejen, že je mi šoufl, ale navíc nemůžu dýchat. Spotřeba papírových kapesníků u nás vzrostla na jeden strom denně. J. je pravidelným návštěvníkem lékárny, kde nakupuje tu spreje do nosu, tu homeopatika. Ano, byla jsem nucena sáhnout k alternativě, jelikož klasická medicína přede mnou zavřela své dveře a nezdá se, že by měla ještě někdy v plánu mi pomoci. Vybavuju si mladého lékaře při příjmu v nemocnici, jak mi říká, že kdyby mi bylo po víkendu zle, mám si přijet pro léky. Zbláznil se? Má pan doktor vůbec ponětí, jak těžké je po chemoterapii vstát z postele natož dojít k výtahu? Přivázala bych toho frajera k jejich čistě povlečené bílé posteli a lila do něj ty dryjáky pod tlakem, aby poznal, zač je toho loket.

Jako ve snu se mi vybavují některé scény po mém návratu...

...Když mi J. stříhal identifikační pásku z ruky, kterou z duše nenávidí a dokud ji mám na těle, má pocit, že jsem ještě jednou nohou v nemocnici.

...Když mi vyprávěl scénu, jejímž byl svědkem v obchodním centru a dost dobře se prý bavilo celé patro.

Ona:"Čumáčku, viděls ten prázdnej obchod? Ona tam měla jen poličky a žádné zboží."

On:"Ano, miláčku. Ona prodává ty poličky."

Ona:"Cožeee? No to snad ne? Na co by někomu byly prázdné poličky?"

On (již značně v rozpacích):"Tam se prodávají vestavěné skříně, víš?"

Ona:" Kecáš! Hele, ta vietnamka támhle v restauraci na mě mává! Jé! Jsou tak milé!"

On (rezignovaně):"Hm"

Ona:"Já jí taky zamávám. To je hezký. Čumáčku, ona mává na tebe, máš si jít pro to jídlo!"

Škoda, že jsem tam nebyla.

...Když J. vpodvečer značně unaven otevírá notebook a chce dodělat nějaké resty z práce. Coby IT odborník si semtam nosí práci domů, jelikož internet je všude a freeware programy také. Chvíli něco kutá a pak nadšeně křičí: "Jé! Ten disk má Koš!" Jaké to překvapení. Zmohla jsem se na unylý úsměv a poznámku v tom smyslu, že by možná měl přehodnotit vlastnictví svého vysokoškolského diplomu.

...Když si Matýsek vyžádal druhou malou večeři, jelikož té první evidentně nebylo dost. A jelikož já okupuji gauč v celé jeho šíři a na dětské židličce se hromadí použité bryndáčky, které kupodivu nemá kdo odnést do koše na špinavé prádlo, posadí si J. synátora pěkně proti sobě na konferenční stolek a začne krmit jogurtem. Jsou si tak podobní, že v tuto chvíli vypadají, jako zrcadlový odraz. Zavírám oči a na chvíli opět usínám.

Spát se taky moc nedá. Buď mě trápí ucpaný nos, bolest nebo neprůchozí průdušky. Převaluju se, počítám okna naproti v paneláku, ve kterých se ještě nebo snad už svítí a čekám na ráno. Tudíž i den trávím v podobném duchu. Spánek, stupidní sitcom v televizi, spánek. Kouzelná bedýnka tady hraje vpodstatě nonstop, abych měla pocit, že jsem ještě tady. Že slyším lidský hlas, ať prodává sebestupidnější výrobek přes teleshopping.

Dnes ráno se můj mlhavý opar zase o kousek zvedl. Svět nabral na barevnosti, obrysy jsou o něco ostřejší. Vím, že už bude jenom líp. Ještě dva týdny. Jsem zvědavá, co se mnou provede poslední dávka. Ale bude poslední a to je moc důležité. Mám pocit, že další bych už nepřežila. Jediné, co mě na tom všem těší, je fakt, že když mně je TAKHLE blbě, moje rakovina je na tom ještě hůř. Doufám, že se po tomto cirkusu zvedne, odejde a raději se už NIKDY nevrátí.

Dejte jí někdo přes držku!

První duben. Den, kdy jede má fantazie naplno, vymýšlí, hodnotí kvalitu, přemýšlí nad důsledky. Úkolem je rozesmát pokud možno co nejvíce lidí. Ne, že bych si během roku dala pohov, ale dnes můžu. Je mi vše odpuštěno. Dnes to mám dovolené.

Trénink začal už včera večer. Mladší spolubydlící také nemá pro veselé slovíčko daleko a vedly jsme s denní sestrou následující rozhovor:

Spolubydla: "Sestři, kdo tady bude na noc?"

Sestra:" No já ne, já už vás mám plný zuby, jdu domů."

Já:"Tak kdo vás bude střídat? Ta malá? Pěkná?"

Sestra:"Ta hezká, s tetováním na noze."

Spolubydla:"Ona má kerku?"

Sestra."Sakra, tak kterou myslíte? Na noc přijdou krátké vlasy, brýle a had nad kotníkem."

Pacošky unisono:"Néééé, my myslíme tu krásnou, malou, s dlouhýma vlasama!"

A byly z nás lesbičky. Smích nám vydržel ještě hodně dlouho, hlavně poté, co jsme se dozvěděly, že náš andílek se slovenským přízvukem přijde s rozedněním a bude o nás pečovat celý den.

Ráno jsem se probudila a slavnostně zahájila Apríl informací, že prý na snídani budou, místo obligátního chleba s máslem, párky a míchaná vajíčka. Obyvatelky pokoje na mě vrhly podezřívavé oko a ta, která měla dnes suchý talíř, jelikož dostává dávku, po které se zvrací a na to jsou tady sanitářky háklivé, si jen zoufale povzdechla - proč musí být zrovna dneska poživatelné jídlo, když ona nesmí jíst. Poté, co jsem si na pokoj přinesla standartní pečivo a jogurt, pouze do mně dloubla sarkastickým pohledem a pronesla, že mi ten humus přeje, za ty moje stupidní fórky.

Další na ráně byla sanitářka. Přišla vyměnit povlečení po spolunocležnici, která nás ráno opustila směr domů. Poprosila jsem, zda bych mohla dostat nové povlečení na polštář, že se mi tam udělala dírka. Zhluboka si povzdechla a svým krásným ukrajinským přízvukem zavelela: "No, tak vy mi ukážtě." Našla jsem místo, kudy se polštář vkládá do povlaku a ukazovala svou "dírku". Po pár vteřinách vytušila, odkud vítr vane a pak už jsme se všechny jen řehtaly.

Těsně před polednem to ode mě schytaly kamarádky z internetové diskuze. Zaslala jsem příspěvek s tímto zněním:

"A tady teda bordel příšernej. Dneska se nekape. Nějaká aktivní sestra neměla co na práci a ráno do všech připravenejch chemoterapeuťáckejch kapaček nalila Neurol (antidepresivum). Prej, aby nám zvedla náladu. Takže je všechno znehodnocený, musí se vylejt a kapeme až zítra. Se na to přišlo, až když se jedna pacoška počůrala smíchy a druhá pokreslila zdi kytičkama. To je neskutečnej binec, tohleto!"

K mé převeliké pýše nad mou schopností zmást, se chytla i onkoložka. Sice nezodpovědné sestře vtip pochválila, ale zároveň se nechala slyšet, že za tohle to určitě strašně schytá, páč látky užívané k chemoterapii jsou vlemi drahé a tohle se nedělá a je to fuj.

Poněvadž úplně mimo aprílovou hru do mě každý první den chemošky cpou protialergeny, protizvracíky a diazepam, spím od rána do večera. Takový ten mrtvolný stav, ze kterého by mě neprobrala ani padající kovadlina. Když jsem se konečně vzbudila, připravila jsem poslední vtip na naši oblíbenou sestřičku. I se spolubydlící, která mi vydatně pomáhala, jsme došly do kanceláře, já nasadila ustaraný výraz a optala se, zda, když dostávám chemu, může se mi někde udělat nový nádor.

"No, nemělo by se to stát." sestřička trošku pobledla.

"Mně se totiž udělalo něco na zádech a jak si tam nevidím, nepoznám, co to je."

Vytáhla jsem tričko a slečna v uniformě zaostřila na krasopisně vyvedený nápis přes celá bedra "APRÍL!"

Tentokrát jsme musely utíkat, páč jinak bych ji určitě schytala. Ale celou cestu jsme poslouchaly její smích.

A tak se i dnes smím pochlubit pár zářezy. Několik málo lidí mělo o kousek lepší, slunečný den. I tady, kde se jinak s legrací dost šetří. Osobně si myslím, že je to chyba. Právě tady by mělo být Apríla minimálně obden.

I v pekle se dá ohřát

A jsem tu zase. Motolská nemocnice. Ne, že by se mi tedy stýskalo. Ale jednou jsem si vybrala a za chyby se platí.

Tentokrát jsem prošla příjmem poměrně rychle a s grácií. Odčekala jsem si povinné dvě hodinky před první ordinací, vymámila z mladého sympatického pana doktora fungl nové, skvělé a fantastické prášky proti nevolnosti a odebrala se před příjmovou kancelář. Uposlechnuvše rady z minula, že rakoviňáci mají přednost, vstoupila jsem přímo do místnosti, nechávaje za sebou čekárnu nacpanou po strop pacientkami. Asi jsem se tvářila opravdu neprůstřelně, jelikož ani jedna z nich mě nezastavila. Byla jsem v celkem bojovné náladě a tudíž měla kliku, že se o to nepokusila.

Na pokoji, který mi byl přidělen, již byly uloženy dvě spolubydlící. Daly jsme se do řeči a to byla velká chyba. Mladší z nich (31 let) podstupuje druhou sérii chemoterapií během jednoho roku. Vloni ji zajedovali, ozářili a poslali domů dělat děti, aby se po Vánocích vrátila, odevzdala své reprodukční orgány a podstoupila ten kolotoč znovu. Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Slečna kypěla optimismem, mluvila o své diagnóze a prognóze naprosto uvolněně a s úsměvem na líci a ve finále z ní vypadlo, že se nadechuje a vydechuje jen díky antidepresivům. Vůbec se jí nedivím. Starší paní se svěřila, že tuhle legraci podstupuje už potřetí. Během deseti let slyšela třikrát ten hrozný verdikt a třikrát si nechala rozpíchat žíly kanylami, až připomínaly síťku na motýly. Má dobrá nálada, se kterou jsem vkráčela do pokoje byla tatam. Opravdu je to tak těžké, tu mrchu jednou provždy vyhnat nebo zabít? Vážně se jeden bude už nadosmrti bát jakékoliv zdravotní prohlídky, či krevního testu? Tohle oddělení připomíná protiklad seznamu Santa Clause. Všechny ženy, které zlobily nejen, že nedostanou dárek, ale budou po zásluze potrestány.

Rozhodla jsem se, že dále nebudu svou rozvíjející se deprézi podporovat a zapojila jsem notebook, abych mohla chvíli brouzdat po internetu a přišla tak na jiné myšlenky. Ale ouha. Z monitoru se mi drze vysmívala chybová hláška o nefunkčnosti modemu. Jelikož to nebylo poprvé, udělala jsem sérii potřebných hmatů (Zkusili jste to zapnout a vypnout?), několikrát restartovala počítač a popřehazovala kablíky, tak abych dokonale zmátla nepřítele. Vypadala jsem jako IT odborník po kousnutí mouchou tse-tse. Nic. Malá modrá krabička se prostě rozhodla, že ne a ne a NE! Ani kdybych se na hlavu postavila, spojení se světem nebude. Zavolala jsem svého zlatého, skvělého, bezvadného J., který dané problematice rozumí, aby vyplodil radu za všechny drobné světa. Neúspěšně. Můj muž byl zcela výjimečně bez nápadu. A potom ještě třikrát. Chovala jsem se jako malé, rozmazlené dítě, které pokud svou hračku IHNED nedostane, sedne si tady, uprostřed obchodního domu na bobek a bude ŘVÁT! Nedivím se, že po třetím telefonátu J. vypěnil a vysvětlil mi, že "sakra, když je to rozbitý, on s tím takhle na dálku nic neudělá, mám zalehnout do postele a vzít si knížku!" Uposlechla jsem jeho slov a usnula uprostřed Zdivočelé země.

Po několika hodinách se otevřely dveře, do pokoje vjel kočárek s výskajícím Matýskem a hned za ním vstoupila zřítelnice oka mého s úplně novým modemem. J. hračku zapojil, nainstaloval a pyšně shlížejíc na své dílo mi vysvětlil, jak se s ní pracuje. Kdybych mého muže unesla, dala bych mu samou radostí hobla. Optal se s pyšným úsměvem na rtu, zda má teď má dušička pokoj a po kladné odpovědi si zhluboka oddechl. Ještě se stihl pochlubit mobilem bratrovi, že sehnal internet o rychlosti 4 MB za sekundu. Na což můj skorošvagr, pracující v oboru, pomocí SMS odvětil, že ho má J. zatahat raději za tu nohu, na které má rolničky. Budiž. Byla jsem zaúkolována poslat V. dosvědčující email s poznámkou, ať si tu legraci začne vázat na kotník.

Tak jako Jeníček a Mařenka našli v tmavém lese světýlko, tak v mém malém rakovinném pekle plném špatných zpráv a nepěkných vyhlídek, zažehl J. ohýnek pod kotlem a já se zahřála. Povídám si s přáteli, hraje hudba a kdykoliv se mi zachce, smím si pustit ten nejstupidnější sitcom, na jaký narazím. Svět je zase krásný.

3. chemoterapie

Tentokrát to byla opravdu řacha. Dostala jsem od sady plastových lahví naplněných bůh ví čím takovou za uši, až jsem vzala druhou o zeď. Je to čtyři dny a po pravdě jsem se ještě nevzpamatovala. To, co mě minulo před měsícem a já si naivně říkala, že to vlastně ani není taková hrůza, mě dohnalo v plné rychlosti a já si užila nevolností, nechutenství, stavů na pokraji mdloby, prostě roztomilá sestavička. V sobotu odpoledne si mě kluci slavnostně přivezli domů, já do sebe stihla nalít jeden jogurt, nejspíš jsem tušila, že to bude na dlouhou dobu mé jediné jídlo, lehla si na gauč a už nevstala. Doteď. Ještě se mi z toho klepou kolena. Nemůžu jíst, spát, chodit, ležet, sedět, bolí mě celých 160 centimetrů a nebaví mě to. Co můžu, je stěžovat si, pofňukávat, nadávat a kouřit. Aspoň něco.

J. to nese velmi statečně. Snaží se mi snést modré z nebe, podává léky, nakupuje zásoby tekutin, což je jediné, co do sebe dostanu a jsem v tomto ohledu dost vybíravá. Dvakrát denně láska mého života vybíhá do nedalekého obchůdku, aby své ženě přinesl tu Colu, tu višňový džus. Je k zulíbání. Vlasy mi definitivně odešly, mám hlavu jako koleno a za nimi se loučí obočí a řasy. Začínám připomínat panáčka Michelina a to i barvou. Přesto mi J. nezapomene alespoň jednou denně složit poklonu, že jsem pořád krásná, že se mu moc líbím a že až trošku přiberu v zadních partiích, budu dokonalá. Je skvělý a jen co se mi trochu uleví, snesu mu modré z nebe.

A pořád je s ním legrace. Den před mým odjezdem do Motola jsem udělala malinkou řidičskou chybu. Nic se nestalo, nikdo nemusel brzdit, dupat na plyn ani troubit, ale můj muž to zhodnotil jako velmi těžký přestupek, ba přímo trestný čin a pokud by to mělo být na něm, udělal by mi z řidičského průkazu trhací kalendář. Když jsme následujícího dne cestovali na můj několikadenní ozdravný pobyt, opět jsme téma mých šoférských schopností otevřeli a z J. vypadla dnes již památná věta: "Nech toho teď, přeci nechceš, aby moje poslední vzpomínka na tebe byla tohle." Vím moc dobře, jak to myslel, šlo jen o tři dny v nemocnici, ale vyjádřil se dost nešikovně a dojem, že mé studené tělo míní vbrzku spálit a vysypat do popelnice, už nesmazal. Byť tak vznikl vtip černočerný a morbidní jako reklama na víka na rakve, dost dobře jsme se na něm pobavili. To je přesně to, co my teď můžeme a vlastně i musíme. Dělat si srandu, legraci a vymýšlet stupidní hlášky, abychom se z toho nezbláznili. Protože potom zvedneme telefon a tam slyšíme příběhy lidí, kteří svůj boj nezvládli, nebo je tahle morová rána postihla opakovaně. A to se poslouchá hodně špatně. Jako třeba moje myšlenky, které po takovém hovoru obvykle následují a mě se v hlavě honí katastrofické scénáře, které končí verdiktem "Jednou mě to stejně sežere a umřu mu v náručí." a to je opravdu k zešílení. Okamžitě tuhle nechutnou myšlenku zaháním do kouta, kde jak pevně doufám chcípne hlady a její kostra zapadá prachem. Přesto se nějaká jiná, jí podobná někdy jindy vynoří a zkazí mi náladu. Má malá psychologická válka se sebou samou, která snad hodně, hodně brzy skončí.

Čemuž vydatně napomáhá slunce mého života, nejkrásnější chlap na světě, mé čtyřleté štěstí. Včera jsem se přinutila opustit bezpečí pohovky, a poněvadž venku bylo krásně a jarně, rozhodla jsem se doprovodit J. do školky, abychom si tam juniora společně vyzvedli. Malinko jsem přecenila své schopnosti a tak jsem do stacionáře došla dost zničená a vyplivaná, přesto šťastná z přílivu čerstvého voňavého vzduchu. Sedím na botníku, snažím se popadnout dech a tu sleduju své invalidní, hypotonické dítě, jak kráčí ke své skříňce, drže se svého otce jen za JEDNU ruku. Druhou se pevně držel lemu svých tepláčků, jakoby ho ten mohl zachránit před pádem a co krok to záchvat smíchu. Opravdu takhle ušel celé dva metry, než se jeho ruce pevně chytily okraje poličky a on na mě vítězoslavně pohlédl, jaký že na to mám názor. Samozřejmě, že jsem nešetřila výkřiky chvály a nadšení, ale ani kdybych vyskočila dva metry dvacet, nevyjádřilo by to mou neskutečnou radost z takového pokroku.

Můj malý chlapeček udělal obrovský skok vpřed. A to je velká motivace. Za chvíli bude chodit sám, naučí se jíst příborem, půjde do školy a pak do tanečních. A k tomu všemu tady bude potřebovat matku ve středním věku, která ho bude ztrapňovat před kamarády. To si prostě nemůžu nechat ujít.

Nevděčné povolání

Být sestrou nebo lékařem v nemocnici je práce náročná a vyčerpávající. Vůbec se nedivím zdravotnickému personálu, že se jim nelíbí jak se s nimi zachází. Spousta práce, titěrné platy a nejhorší jsou ti pacoši. Pokud jde o mě, klidně bych stávkovala s nimi nebo jim pravidelně posílala aspoň třicet procent mé měsíční mzdy, aby si aspoň trošinku polepšili. Jsem totiž exemplárním příkladem pacienta - komplikátora a tudíž důvodem, proč na některých odděleních jistých pražských nemocnic přibývá práce.

Začala jsem hned zčerstva brzy ráno. S J. jsme dítě vysadili ve stacionáři a s přáním hezkého dne jsme mu tam nechali paní učitelky napospas. V poslední době je dost aktivní, má sklony k sebepoškozování nevhodnými pády při trénování lezení a chůze a stále víc trvá na svém. Nemluví, neznakuje, ale když něco chce, tak velmi hlasitě a nekompromisně. Nedá se svítit, chlapec nám roste. Ze školky jsme se vydali do laboratoře, kde na mě čekaly výsledky pondělního odběru krve. Nechala jsem svého muže v autě před budovou a se slovy "ani to nevypínej, hned se vrátím" jsem vplula do dveří na dlouhých dvacet minut. Můj pokus vsunout se mezi dvě dámy ve frontě a poprosit v ordinaci o vydání inkriminovaného dokumentu nevyšel, sestřička se na mě zamračila a s nevyslovenou pohrůžkou, že mě asi vynese v zubech, pokud se nezařadím na konec, kam patřím, mě vystrkala do čekárny. Smířila jsem se se situací a počkala, než si to rozmyslela a papír mi oproti podpisu vydala. Má dnešní první ubohá oběť.

Přesunuli jsme se do druhé nemocnice. Příjem byl rychlý, jednoduchý, jediné, co se ode mě chtělo, byl podpis na asi deseti kopiích informovaného souhlasu a dát si změřit tlak. Mladá lékařka, která mou osobu dnes dostala na starost, byla evidentně vyspaná do růžova a v příjemném rozpoložení. Ještě ji dnes nestihl nikdo naštvat, nechtěla jsem být první a chovala jsem se slušně. Chvíli jsme vedly rozhovor o mé anamnéze, snášenlivosti chemoterapie a případných obtížích, kterými naštěstí netrpím, což ji potěšilo. Její prsty jezdily po klávesnici počítače rychlostí blesku, myška se na podložce jen míhala a tiskárna málem vypustila duši. Za několik minut paní doktorka vyplnila asi osmdesát formulářů, přičemž drtivá většina z nich obsahovala úplně stejné nebo lehce pozměněné otázky, natiskla asi padesát zpráv a všechno to kompletně orazítkovala a podepsala.

"To je papírů, co? Někdy máme my lékaři pocit, že kdyby vás, pacientů nebylo, pohodlně si vystačíme jen s administrativou." vtipkovala. "A víte, co je smutný? Když na nás přijde kontrola, nikoho nezajímá názor lidí, co sedí v čekárnách a leží na postelích, ale jestli podpis sedí na řádku a obálka má správnou barvu. Klidně můžeme uřezat levou nohu místo pravé, hlavně, když na závěrečné zprávě bude odpovídající razítko a kód pojišťovny umístěný přesně doprostřed kolonky."

Je s ní sranda, i když téma hovoru bylo ve výsledku dost depresivní. Jak říkám. Chudáci doktoři.

Konečně jsem se dostala na oddělení a tentokrát měla štěstí, zůstalo na mě jedno krásné místečko v pokoji za rohem. Nemusela jsem zpátky do haly, kupovat si oběd v bufetu, pospávat na tvrdé lavici. Fakt klika. Hned jak jsem si vybalila a zkonstruovala notebook, stála za mnou dost rozladěná sestra s otázkou, proč jsem pro boha živého nebyla v přijímací kanceláři. Než jsme v komunikačním šumu zjistily, že projít jednou takovou místností nestačí, je potřeba cyklus zopakovat, byla už pěkně nabručená. Vzala jsem si od ní složku, v přízemí si koupila něco k pití a malilinkou čokoládu, abych měla na to čekání dost energie a vrátila se do té správné kanceláře, před kterou postávalo a posedávalo víc budoucích pacientek, než mi bylo milé, páč to znamenalo, že tady strávím hodně času. Po dvou hodinách, kdy jsem se nehla z místa, ze dveří mého oddělení vystrčila blond hlavu ona sestřička, která mě na příjem poslala a optala se, co tam dělám. Pokrčila jsem rameny a odvětila, že čekám.

"Ještě?!" dotázala se.

"Pořád." rezignovaně jsem se pousmála.

Chvíli to vypadalo, že ke mě doběhne a jelikož je to všechno moje vina, dostanu výprask, ale asi si to rozmyslela, protože hlasitě odfoukla a se slovy "Máte tu oběd, pak si pro něj přijďte" zaplula zpátky do bezpečí za prosklenými dveřmi. Chvilku na to jsem byla vyzvána, abych vstoupila do kanceláře, odmítla tam neschopenku a obdržela několik samolepících štítků s mým rodným číslem. Dvě hodiny na fakt neskutečně tvrdé židli a jedna naštvaná sestřička. Stálo mi to za to? Jako bonus jsem se dozvěděla, že tady máme my rakoviňáci absolutní přednost a až příště přijdu, mám se drze postavit přímo ke dveřím kanceláře, paní sekretářka mě odbaví o poznání dříve, abych si mohla jít včas sníst svůj nepoživatelný oběd. Aspoň nějaké pozitivum uprostřed toho bílého chaosu.

Jsem pacientka nezodpovědná, pořád zdržuju a všechno komplikuju. Nejsem schopná někam přijít včas, mít u sebe potřebné dokumenty a ještě mám choulostivé žíly, které při pohledu na ostrou jehlu praskají. Být tady zaměstnaná, nedala bych si ani aspirin.

2. chemoterapie, aneb za zdí

   Zkušenost je nepřenositelná. Když se někomu přihodí průšvih, to se prostě musí zažít. O klíčích upadnutých do kanálu můžu vyprávět čtrnáct různých historek, přesto přijde někdo s příhodou zajímavější, vtipnější, s katastrofálnějšími důsledky. Stejné je to s rakovinou. Můžu o své nemoci spřádat úvahy do alelujá, tvořit hlubokomyslné, duchaplné teorie, přesto má zkušenost bude jen má, čistě soukrommá a osobní.

   Jaké to je, být tak strašně moc nemocná? Po pravdě řečeno, chřipka v devadesátém osmém byla horší. To jsem měla horečky, kašlíček a rýmičku, sotva jsem se potácela bytem a 14 dnů jsem nejedla. Dnes mi celkem nic není. Mám za sebou druhou sérii chemoterapie, nemám vlasy, ale mám zpět své krevní destičky. Vítejte, holky moje. Jsem unavená a zcela výjimečně to není výmluva, mám pro to opodstatnění a důvod. Mám pocit, jakoby mi vypadl mozek z hlavy. Nemůžu se soustředit. A to je asi tak všechno. Není mi zle, neomdlívám, neobjímám záchodovou mísu. Byli jsme na procházce a uvařila jsem oběd. Dopřávám si hojně gaučingu s pěkným filmem v pozadí a internetem na kolenou. Jsem spokojená.

   Je to prazvláštní nemoc, tahle rakovina. Jeden vypadá normálně (pokud se rozhodne nestrašit příbuzné a malé děti a uváže si šátek nebo si vezme fungl novou paruku), chodí, mluví, funguje. Nic nebolí. Přesto i při vyslovení toho příšerného slova lidé blednou a následně rudnou, ve snaze rychle vymyslet správnou reakci. Já jim to moc neulehčuju, poněvadž jsem si osvojila zajímavý zlozvyk, prozrazovat svou diagnózu s úsměvem, nejlépe se slovním doprovodem "ale neboj, ono to není tak zlý", čímž totálně matu nepřítele. Lidé uvažují, jestli můj zvrácený smysl pro humor už dosáhl svého dna a já si z nich dělám legraci, nebo jsem pod velmi silnými antidepresivy. V nejlepším případě docházejí k názoru, že jsem prostě praštěná. 

   Nedávno jsme potkali bývalého spolužáka mého přítele. Nejdříve mě nepoznal, po zevrubném prozkoumání tváře a spárování mé osoby s J., mu došlo, kdo jsem a ztratil řeč. Přešlapoval na místě, neudržel myšlenku a z jinak zábavného, ukecaného kamaráda se stal uzlíček nervů. Raději jsem se s J. v daný okamžik rozloučila, že s Matym spěcháme a sejdeme se o kousek dál. Tohle už ne. Mám raději pálené otázky až na dno mého nádoru, jaké to je, jestli to bolí a jak probíhá chemoterapie, co na to naši a jak to nese Matýsek, jen už ne tohle mlčení.

   Teď v nemocnici jsem se setkala s paní M. Má rakovinu, jak jinak. Když jsme se spolu daly do řeči, zjistila jsem, že přemýšlíme úplně stejně. Tak to nebude jenom mnou, že mám pokřivená mozková kolečka! Takhle fungují i jiní! Dělají si ze své nemoci legraci a nechápou, proč s nimi jejich okolí jedná v rukavičkách. Shodly jsme se na názoru, že máme pocit, jakoby se nás ta nemoc netýkala. Člověku to lékaři mohou opakovat tisíckrát, že je velmi vážně nemocný, ale je to slyšet asi jako přes zeď. Jakoby se mluvilo o někom jiném, natožpak v souvislosti se smrtí. O které se, mimochodem, nemluví. Celá medicínská obec, jak jsem se s ní v poslední době setkala, je toho názoru, že rak je téměř vždy léčitelný, co se nedá operovat, spraví chemoterapie, kde nepomůže ani ta, dorazí to ozařování. Pořád se dá něco dělat a nějaký tumor není pro dnešní lékaře žádná překážka.

   Mám velkou kliku, že neznám nikoho, kdo by na toto téma nesmýšlel pozitivně. Ať nemocní, nebo mí blízcí, všichni ví, nebo aspoň pevně věří, že se dá vyhrát. Strach máme samozřejmě všichni. Ale jak praví staré moudro, nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. A ten můj, pokud jde o mě, v nedohlednu.

O čekání

   Na vlak, na rande, na Ježíška, na smrt. Nikdo nečeká rád. Já to nenávidím. Jako osoba aktivní a čilá, s potřebou neustálých podnětů, jako teplé slovo od přítele, nebo aspoň televizní hlasatelky, když už nic jiného, tak psaného slova, prostě nerada stojím a koukám do nikam. V takové chvíli spadám do nejrůznějších zlozvyků, které se u mně za těch mnoho let, co chodím po světě vyvinuly, a musím přiznat, že jsou jeden lepší než druhý. Jelikož hodinky, i když se dají k ruce připnout páskem, stále někde zapomínám a tudíž po většinu času nenosím, vytahuju z kapsy mobilní telefon, vždy přesně po čtyřech minutách. Na chlup. Zkontroluju čas, jakobych neuměla ta čísla sečíst z hlavy, přijaté zprávy, i když bezpečně vím, že telefon ani nepípnul a prohledám seznam, koho bych tak svou nudou mohla patřičně otrávit. Schovávám hračku do kapsy a ukousnu kůžičku u nehtu. Zajedu rukou do vlasů, léto nebo zima, prostovlasá, či s čepicí, vytahuju pramen a hraju si s sním. Dobře. To bylo. Teď smím žmoulat cípy šátku. A samozřejmě nesmím zapomenout na cigarety. Čím delší čekání, tím více nikotinu a dehtu. A to mně ničí, páč, když už potom na to rande konečně dojde, smrdím jako tovární komín a bojím se na dotyčného promluvit.

   Výjimkou jsou velmi ojedinělé okamžiky, zatím tedy přesně dvakrát za dobu pěti let, kdy smím počkat na J. před jeho kanceláří. Přesněji řečeno, před budovou, ve které pracuje, jelikož je tak důležitý, že se nesmím přiblížit ani k uniformovanému vrátnému u vchodu. Každopádně celý dům sídlí na turisticky velmi lukrativním místě, kudy od rána do večera proudí davy turistů a já stojím před tou nádhernou vyřezávanou bránou, hřeju si tvář v jarním nebo letním slunci a tvářím se jako součást malého náměstí. Jako, že mi to tam prostě patří. Cizinci prochází kolem, někteří se ptají na cestu, na což s výmluvným pohledem říkám plynnou angličtinou "sorry, já nejsem místní" a fotí. Sice ne mě, spíš krásná panoramata, která jim svou nízkou osobou úspěšně zakrývám, tudíž zakomponovat mě do fotky se stává nevyhnutelným, ale nevadí, aspoň ta jejich upomínka nebude tak nudná. Zajímalo by mě, na kolika zdech a krbových římsách po půlce světa figuruje můj unylý úsměv.

   Ač mě můj muž bezmezně miluje, tedy to aspoň úspěšně předstírá, ví, že existují situace, kdy mé čekání musí být nekompromisně zkráceno na dobu nezbytně nutnou, čítající maximálně pár minut a i to někdy bývá příliš. Obchodní centra. Prodejny rozličného zboží naskládané na jedné ploše velikosti malého letiště, pěkně jedna vedle druhé. Knihy, oblečení, boty, sladkosti, hračky. Můj chtíč si nevybírá. I když jen já znám aktuální stav našeho konta, který stejně není nikdy tak dobrý, aby si mladá paní mohla beztrestně utrácet za zbytečnosti, neopomene mi J. připomenout, že přijede opravdu jen za chvilku, že v podstatě už parkuje, ať sedím na zadku a nedotýkám se kreditní karty. Ale poněvadž známe své lidi, mám většinou naprosto jasnou představu o tom, kde se právě nachází a kdy dorazí, vydávám se do jámy lvové. Ne za nákupy, ale jen se podívat na nové zboží, abych si trochu ukrátila to nesnesitelné čekání na lásku svého života. Zakazuju si utratit byť i jen korunu. Marně, a když mě J. o půl hodiny později vyzvedává, jako třešničku na dortu ze dna nákupní tašky vytahuju jeho oblíbené sójové párky nebo belgickou čokoládu jako odpustek.

   Dnes jsem si dlouhou chvíli nemohla ukrátit ani nákupy, ani konverzací v cizím jazyce. Vstupní hala v Motolské nemocnici sice nabízí určitý způsob zábavy, v přízemí je obchod potravinami, kde nemají nic a ještě je to drahé, lékárna a malý boutique, ale jsou chvíle, kdy je jeden natolik otrávený životem, že se mu nechce ani dýchat. O půl desáté ráno jsem se hlásila v příslušné kanceláři. Vzali mi krev a J. odjel domů. Čekání na výsledky - první 2 hodiny. Koupila jsem si naučnou literaturu, Blesk a Rytmus života, kafe a usadila jsem se v hale. Když uběhl potřebný čas, vrátila jsem se do ordinace, kde mi paní docentka laskavě povolila chemoterapii, zároveň mi sdělila, že jsem nějaká divná, že mé tělo nemělo vůbec takto reagovat a že mi dá raději nějaké jiné jedy, které sice neútočí na krevní destičky, ale škodí úplně jinde. Prostě z bláta do louže. Na oddělení mi bylo vysvětleno, že pro mě postel není a nejsou si moc jistí, jestli dneska ještě bude. Mám se zastavit odpoledne, třeba to někdo vzdá a odjede domů. Další 3 hodiny v hale. Časopisy přečtené, káva dopita, reklamní spoty na monitorech rozvěšených na stropě naučeny zpaměti. Udělala jsem si pohodlí, složila si pod hlavu bundu a usnula. Uprostřed vstupní haly jedné z největších nemocnic. A vůbec mi nebylo stydno. Po probuzení jsem zamířila k výtahu, kde jsem se střetla s místní sanitářkou, malou, energickou romkou.

"Vy jste paní K.?"

"Ano"

"Odnesla jsem vám tašku z příjmu na oddělení."

"To jste moc hodná, děkuju."

"Bylo to naposledy. Já tu od toho nejsem."

"Ale já za to nemůžu, já vás nechtěla obtěžovat. Jsem 3 týdny po operaci a lékařka tvrdila, že nesmím nosit těžké věci."

"Tak já vám říkám, že už můžete."

Výborně. Aspoň někdo je tu odborník.

   V 15:08 jsem se slavnostně přikryla bílou peřinou. Pro dnešek mám dočekáno. Zítra začneme nanovo. Ráno na kapačku, odpoledne na J. Mám tu knihu, internet a křížovky. To půjde.

Doma je doma

   Spát. Jen zavřít oči a spát a spát. Jsem unavená jako Zátopek v Helsinkách. Naštěstí J. přebral všechny mé původní funkce v domácnosti a perfektně se stará o Maťulku (který mě ještě nevzal laskavě na vědomí, ale blýská se na časy, pár pus to snad spraví), o byt (pravda, trošku mě svrbí prsty, vzít tuhle hromádku a odklidit, sesbírat to nádobí z linky... ), o mně. Já sebou plácla na gauč, zabalila se do mé milované polské deky a prohlásila se za invalidu. Snědla jsem strašnou spoustu fast-foodového jídla, kus čokolády a vypila skoro 2 litry koly a jsem spokojená. V rukou dobrou knihu, ovládání na televizi v pohotovostní poloze, kluci v postýlce, prostě jsem zpátky doma a je mi moc dobře.

   Poslední dva dny v Motole byly velmi hektické a po pravdě řečeno, kolem mě dost rychle prosvištěly. Poté, co jsem byla tamní vrchností tak krutě zrazena, přestěhovali si mě na své rakoviňácké oddělení, nejspíš, abychom byli všichni pěkně na jedné hromádce a sestry s infuzemi se moc nenaběhaly. Večer do mě začali kapat něco na případnou alergickou reakci, ve čtvrtek ráno jsem spolkla půl kalíšku neidentifikovatelných prášků (je zvláštní, že z rukou lékaře by si člověk bez řečí vzal snad i cyankáli), prý aby mi nebylo šoufl a velká zábava mohla začít. Sestra přivezla stojan a zjistila, že v elektrické zásuvce, kam chce zapojit pumpu, zeje má osobní notebooková prodlužovačka. Požádala mě, abych to dala do pořádku. Bohužel jsem ji musela zklamat, jelikož po všech těch uklidňovacích, zmírňovacích a nealergických léčivech mě přestalo tělo poslouchat a namáhavější činnost, než zvednutí malíčku pravé ruky jsem už nezvládala. Byla to sestřička šikovná a postarala se sama. Co jiného jí taky zbývalo, když viděla můj přihlouplý, zdrogovaný, ospalý úsměv. Ty tři hodiny, co kapala infuze si nepamatuju. Poslední co si uvědomuju, byla hromadná pokojová zábava nad tím, jak se nám všem kolektivně točí hlava. Spala jsem jako do vody hozená. Chvíli poté, co jsem byla odpojena jsem se odvážila udělat test na žaludek a sjela do přízemí na kávičku a kousek nikotinu. K mé nemalé radosti jsem ustála oboje, což mi dodalo nálady a naděje, že zas ta chemoterapie nebude tak strašná. Bohužel jen do doby, než mi večer prozradila usměvavá sestřička, že mi dnes ani nemohlo být zle, poněvadž jsem pod práškama. Je to normální kazisvětka.

   V pátek ráno jsem tak tak stihla dobalit, jelikož na mou postel už se prý na chodbě stála fronta, a už tu byla další infuze. Prďácky zabalená v alobalu. Tahle byla jen na hodinku a bez utěšujících léků, takže když po dvaceti minutách kapání ustalo, musela jsem přežít dost surové proplachování žíly, což je laskomina, kterou bych téhle tvrdé vrchní sestře ráda prováděla obden po večerech, aby taky poznala, zač je v Motole chemoterapie. Pak už přijela zřítelnice oka mého, dobalili jsme společnými silami mou objemnou bagáž a vyrazili ven z brány, pryč a daleko odsud.

   Za tři týdny jsem zpět. A potom ještě třikrát. Vždy na dva dny, pořád to samé dokola. Výhody jsou, že budu moct mít ještě spoustu dětí, že nepřijdu o vlasy a snad mi nebude ani špatně, jelikož jsem z paní docentky ráno před odjezdem vytloukla recept na kouzelné bonbóny proti nevolnosti. Nad nevýhodami odmítám uvažovat, to by se z toho jeden taky mohl dostat do hluboké depky a to já teď rozhodně nechci. Míním se radovat z návratu domů, z Matěje lezoucího na pohovku a zase zpátky, ze zítřejších skvělých francouzských brambor, které upeče můj šikovný muž a vůbec, z toho, že život je zase ve starých kolejích.

Situace se mění každým okamžikem

   Dnešní den sotva začal a já už mám poučení do života. Nikdy nevěř chlapovi v bílém plášti. Jsou to zlotřilí podvodníci, zbaběle se ukrývající za Asklépiovou holí s hadem.

   Ráno bylo kouzelné. Venku padal mokrý sníh, holubi za okny se dožadovali snídaně, svítalo a já vedla diskuzi s ošetřující lékařkou. Snažila jsem se jí vysvětlit, že ve svých pečlivých a přesných záznamech má chybu. Nejsem šestý den po operaci, nýbrž osmý, mám na dnes slíbeno vyndání stehů a na zítra odchod domů. Po krátkém prostudování mé červené složky přiznala omyl, udělala mi radost informací, že výsledky histologie dnes určitě budou, zasedne konsilium, páni doktoři si na mě domluví další strategii, když budu hodná, ona mi osobně vyndá stehy a zítra mohu slavnostně a s fanfárami opustit ústav. S radostným poskakováním jsem ji následovala na vyšetřovnu. Byla rychlá a šikovná, sykla jsem jen jednou, což vzhledem k mému předchozímu varování, že budu řvát jako tur, kvitovala s povděkem.

   Dopoledne jsem byla vyzvána, abych se dostavila na sesternu, že mě tam očekává sám pan profesor, což je tedy velká pocta a mám si pospíšit. Loudala jsem se chodbou a uvažovala, jaké asi jsou výsledky histologie, když se mnou potřebuje hovořit sama hlava místního oddělení a ještě v separé. Velmi brzy jsem měla dostat krásně zabalený dárek ve třpytivém papíře s lesklou mašlí, ukrývající dva páry ponožek. Patolog se laskavě rozhodl, že pod přísným okem mikroskopu žádný nádor, ani jeho nejmenší náznak nevidí. Mé uzliny, děloha, vaječník ani jiný orgán nebyly napadeny a já jsem zdravá jako řípa. Ovšem, byl by tu takový návrh. Vzhledem k tomu, že jsem v břiše nádor měla a to takový, že zhoubný, a to bývají obvykle protivní prevíti, mohla bych zauvažovat nad pozvánkou na několik sezení chemoterapie. Nikdo mě do ničeho nenutí. Pan profesor sám osobně by do toho určitě šel, vrchní sestra, které se sice na názor nikdo neptal, ale měla nutkavý pocit na nevyřčenou otázku odpovědět, taktéž, a předpokládám, že oslovím-li kteréhokoliv zaměstnance na tomto oddělení a v okruhu stopadesáti metrů, budou všichni za jedno. Marně jsem vyzvedávala jeho nedávné sliby - jedna reoperace a odchod. Marně jsem se dovolávala statisticky nízké pravděpodobnosti návratu rakoviny. Tam kde je dnes pět procent, může magická chemoterapie vkrátku vytvořit pouhé jedno. Zásadní rozdíl, opravdu.

   A tak jsem dnes ztratila víru v plané sliby a plně se odevzdala do rukou onkologů. Čeká mě pět ambulantních návštěv, první ještě do konce tohoto týdne, a po nich už nikdy slovo tumor nebo zhoubný neuslyším. To mi nikdo neslíbil, to je mé skálopevné přesvědčení a já nesmím zklamat důvěru, kterou jsem v sebe vložila.

   Aby ten den nebyl tak černý, Matýsek se rozhodl udělat mamince radost. Volal mi J., že poněkud malounko zanedbal dozor nad naším drobečkem, kterýžto se rozhodl, že se na gauči u televize nudí a sám slezl dolů. Čímž upoutal pozornost svého otce, ale ten raději nezasahoval, v očekávání, jaký bude Matyho další postup. Ten, jak tak stál a opíral se o pohovku, došel k názoru, že přeci jen tam nahoře nebylo tak zle a navíc je odtamtud lépe vidět na večerníček. Takže tam prostě zpátky vylezl. Mému životnímu partnerovi spadla čelist a poprosil syna, zda by trik nechtěl zopakovat. Žádný problém. Maťulka prý svou novou dovednost předvádí celkem často, i na vyžádání a s obrovskou radostí nad svými nově objevenými schopnostmi. Je to můj malý superman. J. mi vše natočil kamerou a já se už nemůžu dočkat soboty, mého nového data propuštění, abych tu nádheru na vlastní oči viděla.

Tak jo

   Smířit se dá se vším. Tedy kromě smrti. I když s odchodem zlaté rybičky mé sestry jsem se srovnala poměrně rychle. Za svůj zatím krátký život jsem měla příležitost udělat spoustu kompromisů.

   Z nedávné minulosti můžu vyzvednout návrh mé životní lásky, že se po nesvatbě přestěhujeme za prací do jistého městečka poblíž Prahy. Když tuto myšlenku poprvé nadnesl, řekla jsem "jen přes mou mrtvolu, miláčku". Velmi vtipně odvětil, že to není problém, ovšem co by tam sám beze mne dělal, to že rovnou může zůstat tam, kde je. Navíc jsem v té době čekala naše robě a o něm prohlásil, že si přece nezabije svého nejspíš prvorozeného. Je legrační, ten můj drahoušek. Rozhodla jsem se tehdy dát místu, které předchází nevábná pověst, aspoň šanci. Vyrazili jsme o víkendu podívat se na byt z inzerátu a v okamžiku, kdy autobus odbočil z hlavního tahu a namířil si to po malé příměstské silničce, lemované červnovým sluncem zalitými hvozdy, řekla jsem tak jo. Prý se tomu říká revitalizace a v tomto případě musím uznat, že se povedla. Zamilovala jsem se. Byt jsme si pronajali a později vyměnili za větší a už náš vlastní. V tom samém městě, na stejném sídlišti, s krásným výhledem na pole a za ním ležící malebnou vesničku. Každý krásný den při pohledu z okna uvažujeme, který developer bude mít první tu kliku, že nám náš obrázek jako z čítanky zastaví satelitními domky. 

   Narodil se Matýsek. Byl nádherný, modrooký a úplně plešatý a my ho milovali od prvního okamžiku, kdy na nás zamával svými dlouhými řasami. A pak, jednoho dne, jsem držela v ruce lejstro, na kterém stálo, že můj syn odpovídá třetímu stupni postižení (hodnoceno jako velmi těžké). Tak jo. Smířili jsme se s tím, ale nikdy jsme svůj boj nevzdali. Běháme po nemocnicích, klinikách, lékařích a léčitelích, pročítáme odbornou literaturu, lustrujeme internet a hledáme jakoukoliv cestu, jak zlepšit Matyho kvalitu života. Uzdravit ho. Najít v něm toho "normálního" ukecaného, ulítaného, zlobivého kluka, jako jsou jeho vrstevníci.

   Jednoho dne jsem upadla na snowboardu a lékaři zjistili, že mám rakovinu. Tak jo. I s tím se dá žít. Fakt je ten, že zatím z mého pohledu je to nemoc nenáročná, nebolestivá, nijak mě neomezuje. Nemusím brát léky, nejsem unavená, zvládám všechno, co potřebuju. Až na ty nemocnice.

   S rekreačním pobytem, honosně zvaným "hospitalizace", se prostě nějak nemůžu srovnat. Ne, že by mi vadilo se celý den válet v posteli, nic nemuset a drbat s kamarádkama po síti, ale to všechno člověka těší jen v okamžiku, kdy mu to moc dlouho chybělo a teď si našetřil chviličku volna, kterou si užije. Ne každý den od rána do večera. Příšerná rutina, kterou třikrát denně rozptýlí jedna načuřená sestra s teploměrem a večer druhá unavená s injekcí proti trombóze. Když mi těsně po první operaci řekli "nesmíš nic jíst 3 dny a potom dostaneš bujón", řekla jsem "tak jo". Na vývar jsem se těšila, a poté, co jsem ho konečně vyhladovělá a lehčí o tři kila dostala, skákala jsem radostí. Po druhém zákroku se už této výsadě - nedostat nic k snědku několik dnů - netěším, a tudíž mám možnost chuťově posoudit kvalitu místní kuchyně. Pravda je, že kromě pečiva a bílé kávy k snídani se o to ani nepokouším. S jistotou mohu prohlásit, že by pohrdl i pes mých rodičů. Výhled z pokoje mám nádherný, protější budova by potřebovala přemalovat a paní ve čtvrtém patře naproti má díru nad kolenem na noční košili. Někdo by jí to měl říct. Na jednu sprchu je nás šest ženských a mezi něžným a roztomilým budíčkem v 6:10 a vizitou v 7:00 se tam musíme vystřídat všechny. Včetně mytí zubů, převlékání, a jiných podobně choulostivých situací, kdy by jeden byl nejraději sám v uzamčené místnosti. Očekávám okamžik, kdy se do boxu budeme cpát ve dvou a mýt jedna druhé záda v rámci urychlení provozu.

   Ale jelikož jedno z mých novoročních předsevzetí bylo přijímat vše, co přijde s otevřenou náručí, aspoň pro tentokrát si přestanu stěžovat.

Včera odpoledne mi sestra nabídla šedo-bílou kapsli. Orosila se mi záda, ale vzala jsem si ji v rámci zachování dobrých sousedských vztahů. Tak jo. Nově příchozí spolubydlící ráda čerstvý vzduch. Spím pod oknem, mám rýmu jako trám, ale taky mám peřinu, proč si dělat násilí. Tak jo, vyvětráme si. Ráno mi lékař sdělil, že mimo mé plány opustit to tu nejpozději v úterý a už se sem nikdy nevrátit, budu zproštěna vazby ve čtvrtek. Tak jo. Na všem vidět to lepší, to dobré, to povznášející. Hned jak přijdu na to, co to je, budu se toho držet a nepustím. 

Můj milý Matýsku

   Nevím, jestli si tenhle dopis vůbec kdy přečteš. Jsi ještě maličký, jsou Ti pouhé čtyři roky a zatím to neumíš. Jsem Tvoje maminka, na kterou máš teď možná trochu vztek, protože s Tebou není doma, nechystá Ti snídani a nevodí Tě do školky. Ale věř mi, že tohle všechno bych moc ráda dělala, kdybych jen trochu mohla. Co Ti v tuhle chvíli mohu slíbit je, že se budu moc snažit vrátit se k Tobě a tátovi co nejdříve. Stýská se mi po vás, kluci moji.

   Včera mi od Tvého tatínka přišla nádherná zpráva. Chci si ji pamatovat napořád, a pokud tento dopis čteš, chci, abys Ty nikdy nezapomněl, jak jsme na Tebe byli vždycky pyšní.

   "Naše miminko má novinky: když se pořádně chytí za stříšku kočárku, nadzvedne se do vzduchu. Když taťka zaťuká na okno balkónu, tak tam vešel těmi dveřmi u televize. Když se zmáčkne kupa tlačítek na ovladači, obrázky můžou zmizet. Když se ťapká do kopce, je to větší makačka než zpátky. Natáhnutí ručiček nestačí, k ohrádce se musí doplazit. Když se udělá hmmm, taťka to možná pobere a dá napít. Tahat za záclony ve školce se nevyplácí. Když prší, tak jsme mokrej Matýsek. Okno se nedá prorazit ručičkou, ani prokousnout, a i když není vidět, určitě tam je. Naše miminko je chápavé a zkoumavé a zvládá víc věcí najednou - jakoukoliv jinou a cucání palečku. "

   Jsi náš šikovný chlapec a oba doufáme, že i když vyrosteš a tatínek už Ti nebude moci říkat miminko, zůstaneš pořád ten veselý, skvělý a usměvavý kluk.

Mám Tě moc ráda

Máma

Feťák

   Za svůj krátký život jsem k návykovým látkám přičichla párkrát. K těm nelegálním (a velmi lehkým, jeden joint ještě nikoho nezabil) opravdu jen přičichla, rozhodla se, že se mi to nelíbí a nadále se od nich držela na hony daleko. K zákonem povoleným (čokoláda, pistáciová zmrzlina, nikotin a nákupy) jsem si postupem času vypěstovala lásku až za hrob, dá se říci těžkou závislost. Každý máme něco. Jeden si kouše nehty, druhá cucá konečky vlasů, já dávám vydělat Orionu a Philipu Morissovi.

   Tady v nemocnici jsou drogy něco jiného. Jsou dovolené, všechny naprosto legální a místní dealerky je člověku přímo nutí. Nádhera. Žádné fronty v lékárnách, poplatky a vysoké ceny, předpisy a občanský průkaz, nic. Jen tak, přímo až do postele.

   Ze začátku, když jsem se sem nastěhovala, jsem ovšem tuto velmi důležitou informaci neměla. Vytáhli mi ze zad epidurál, první z mých oblíbených anestetik a následně i z ruky kanylu, kudy taky často kapaly utěšovací prostředky a já se dívala, jak s nimi sestra odchází a bylo mi smutno. Rozhodla jsem se však nezoufat a vydržet. První den jsem zvládala vcelku dobře. Trošku problémy s pohybem, malinko jsem se hrbila při chůzi, ale pořád to nebylo nic, co by stálo za stížnost. Ovšem večer, když z pokoje odešla má poslední návštěva, zjistila jsem, že je zle. Bolelo mě celých 162 centimetrů. Břicho, záda, žebra, hlava, nemohla jsem dýchat, prostě průšvih. Začala jsem se bát, jako malá holka, že se opravdu něco stalo. Třeba někde něco prasklo, krvácím dovnitř a za pár minut stoprocentně exnu. Nebo mám zlomená žebra od samého převalování v posteli, ta mi potrhala stehy v břiše, nějakou tu aortu, žílu, nebo jiné zařízení na rozvoz krve a já určitě umřu. Ležela jsem na posteli a brečela. Pak zavolala kamarádka a vyhnala mě na sesternu. Dobelhala jsem se tam, zlomená v pase, slzy jako hrachy a řekla sestrám, že je mi hrozně zle, ať nachystají malou bílou rakvičku. Jak jsem očekávala, byla jsem odkázána do patřičných mezí, že vrchní nás za pár minut stejně bude obcházet, tak ať si v klidu lehnu a počkám. Když konečně dorazila, vrazila do mě něco proti bolesti, vysvětlila mi, že si za to můžu sama, že jsem měla přijít dřív a ne, až když je to k nevydržení, že mě přijde ještě zkontrolovat doktor, ale to je zbytečné, ona moc dobře ví, jak jsem hloupá a co jsem si způsobila. Uklidnila mě, že na tohle fakt neumřu, hlavně abych příště na tu sesternu přišla včas, analgetik mají plnou skříňku, něco už pro mě vyberou.

   A tak se pro mě tahle nemocnice proměnila v drogové doupě. Ráno, když jsem se konečně pořádně vyspala, okamžitě poté, co jsem ucítila ono známé píchnutí pod žebry, běžela jsem ke zdroji. Dostala jsem malou bílou tabletku, spolkla ji a čekala, co se bude dít. A dělo se. Začala se mi točit hlava jako na matějské pouti, na rty mi naskočil permanentní úsměv s občasným pochechtáváním a bylo hotovo. Seděla jsem na lůžku, ťukala do notebooku, pohupovala se ze strany na stranu, smála se a vůbec jsem vypadala, že patřím na úplně jiné oddělení. V poledne jsem se rozhodla pro ještě jeden pokus. Tentokrát mi byla do dlaně vtisknuta šedo-bílá kapsle. Spolkla jsem ji a očekávala účinky. Ovšem taková sranda jako ráno se nekonala. Najednou jsem měla pocit, jako bych seděla vedle sebe. Prostě pryč z těla. Měla jsem dojem, že necítím doteky, neovládám své končetiny, byla jsem totálně mimo. Sledovala jsem nejstupidnější seriál, jaký jsem na svém objemném disku našla a čekala, až tento stav přejde. Fuj! S kapslemi jakékoliv barvy jsem skončila.

   Na noc jsem si ještě nechala píchnout jednu do sedinky, na krásné sny, a nad ránem jsem došla k názoru, že to raději vydržím bez prášků. Ne, že bych ze sebe chtěla udělat Johanku z Arku, trpět pro dobro věci, takový frajer zase nejsem, ale nemusí mi tady z toho přeskočit. V rámci zachování zdravého rozumu jsem ochotna vydržet i nějaké to bebí a hlavně nepřidat do seznamu svých závislostí velmi těžko obstaratelné silné léky proti bolesti.

  

Opět pod kudlou

   Nejsem konfliktní typ. Vyjdu s každým, pokud se onen každý snaží vyjít se mnou. Což není, přiznávám, vždycky jednoduché, ale když se u mně prohrabete těmi cibulovými slupkami, najdete milou, usměvavou ženskou s otevřenou náručí. Pokud nejste generál nebo zdravotní sestra. Nebo ještě přesněji, zdravotní sestra v motolské nemocnici. A to neříkám ve chvilkovém afektu, i když mě jedna dožrala před pár minutami, ale po dlouhodobé zkušenosti, kdy tady Maťulka trávil dětství a já s ním své mládí.

   Lehce znechucená jsem byla již příjmem v pondělí. Ráno jsem si dala malinký jogurt, jelikož jsem z nervozity už neměla chuť k jídlu a vyrazila do víru vášní. Sedla jsem si v čekárně a čekala a čekala. 2 hodiny. Pak mi paní sekretářka řekla, že neumí vypsat neschopenku pro mého zaměstnavatele, jelikož jsme firma zvláštní a specifická, a že mám zjistit jak se to dělá. A taky adresu svého gynekologa. Jak je vůbec možné, že si ji nepamatuju?! Další legrační historku mám s paní doktorkou, která řekla, že mi při operaci vyjmou tumor. "Jaký?" opáčila jsem naprosto klidně "já, žádný nemám". Mladý blond bleděmodrý zrak znejistěl a začal hledat v dokumentaci. Nemám ráda, když přede mnou lékař ukáže své slabiny. Ztrácím k němu důvěru i respekt a pak to mají se mnou těžké. Nakonec paní doktorka ze situace vybruslila a opravila to na reoperaci. Pochválila jsem ji, že tentokrát se trefila a elegantně jsem vyplula ze dveří. Právě jsem si tady vytvořila velmi silného nepřítele. Pomsta přišla záhy, když mi řekla, že oběd už nedostanu a vůbec žádné další jídlo až do bůhvíkdy, páč na operaci jdu někdy zítra.

   Z operace si matně pamatuju zahájení celé akce, přičemž mě velmi mrzí, že má skleróza se tou dobou toulala někde v dáli a mě nechala na holičkách. Raději bych nevěděla. Přivezli mě na sál, napíchli kanylu a anestezioložka mi přikázala lehnout si na bok, že mi píchne epidurál. Mám tento způsob tišení bolesti moc ráda, od chvíle, kdy měl přijít na svět Maty a já si tak tehdy zpříjemnila 17 dlouhých hodin. Ovšem tentokrát paní doktorka, v naději, že už spím, cpala mi jehlu do páteře bez místního umrtvení. Začala jsem ječet a narovnala svá jinak ukázkově schoulená záda. Pak zaječela ona na kolegu, ať mi okamžitě dá něco do žíly, načež se mi vypnulo nahrávání obraz i zvuk. Naštěstí. Probrala jsem se ještě za pár minut, kdy mi smrděla do obličeje rajským plynem (to by mě zajímalo, odkud ten název, páchne to jako mokrý pes) a kárala mě: "tak, a teď už budeme, laskavě, spinkat, ano?" Nejraději bych jí odsekla, že pokud jde o mě, dělala bych to už dobře půl hodiny, ale nedostala jsem šanci a byla jsem v limbu.

   Potom mám pár záblesků, když mě probírali, matně si pamatuji pana primáře, který mi říkal, že je to dobré, že mám všechno potřebné vybavení na spoustu dalších dětí a pak jsem už jen spala a spala.

   Probrala jsem se v podvečer na jednotce intenzivní péče. Nemám ji ráda. Z jednoho kouká hadiček, jako z destilační kolony na výrobu pálenky, každou hodinu mu naprogramovaný přístroj měří tlak, a pokud ho má příliš nízký, jako třeba já, začne pípat a nenechá toho, dokud mu nějaká sestra neřekne. A poněvadž těch je tady pomálu a na vše mají dost času, pípání bývá velmi vytrvalé, až k nesnesení. Na pokoji jsme sice byly jen 2, ale jelikož na tomto oddělení se dveře ze zásady nezavírají, jakoby nás tu leželo 10. Člověk slyšel všechno, včetně vzdechů, nářků, řeči i jiných tělesných zvuků, o kterých bych se jen velmi nerada rozepisovala, natož na ně vzpomínala. Někdy odpoledne druhého dne nás navštívila rehabilitační sestra a řekla, že jsme zdechliny líné, ať okamžitě vstaneme a jdeme se osprchovat. Sice ne takhle doslovně, ale já umím číst mezi řádky a tahle se s námi fakt nemazlila. Já jsem se nechala odpojit, postavila se, vzala do ruky ručník a mýdlo a vydala se ke koupelně. Sestra mě původně chtěla podepírat, ale když si všimla mého nasupeného výrazu a odmítavého "ne děkuji, já sama", pustila mě. Sprcha byla mokrá, příjemná a osvěžující.

   Doufala jsem, že bych teď mohla dostat něco malinkého k jídlu. Jen tak symbolicky. Přeci jen jsem 48 hodin o hladu. Bylo mi řečeno, že když už jsem vydržela tak dlouho, můžu si počkat do rána na piškoty. Pokud mě nezabije rakovina, umřu tady hladem. Večer jsem si trošku naběhla, když jsem milou drobnou sestřičku poprosila o něco proti bolesti. Nastavila jsem sedinku a ona se s injekcí trefila přímo do nervu. Já zařvala, ona se lekla, začala se omlouvat, ale dílo zkázy už bylo dokonáno. Takže mě celou noc bolelo nejen rozřezané břicho, přeleželá záda a unavená hlava, ale i odumřelá noha. Nádherně strávených 10 hodin.

   Ráno jsem vdechla 3 misky piškotů, pohádala se se sestrou na JIP na téma "já nechci na kolečkovém křesle, já půjdu sama" a pak ještě s její kolegyní na pooperačním oddělení, tentokrát kvůli ošklivým stahovacím punčochám, které tady jsou podle razítka od roku 1921, jsou plné děr, takže dávno neplní svou funkci a mě vůbec nebaví si je dvakrát denně sundávat a oblékat. Neprošlo mi to. Tmavomodrá uniforma byla neoblomná a já tady už 2 dny sedím v té bílé nádheře. A v andělíčku. Šitém na medvědici v jiném stavu, takže pokud se chci postavit a jít, pouze s rukou za zády pevně držící cípy mé róby.

   Nedají mi najíst, nemůžu kouřit, J. s Matýskem přijedou až zítra, má nejlepší přítelkyně včera odjela na půlroční služební cestu a vůbec, život stojí za houby. Asi vyrazím na chodbu, ulovit si nějakého zdravotníka a pohádat se. Přece se musím nějak odreagovat.