Doma je doma

   Spát. Jen zavřít oči a spát a spát. Jsem unavená jako Zátopek v Helsinkách. Naštěstí J. přebral všechny mé původní funkce v domácnosti a perfektně se stará o Maťulku (který mě ještě nevzal laskavě na vědomí, ale blýská se na časy, pár pus to snad spraví), o byt (pravda, trošku mě svrbí prsty, vzít tuhle hromádku a odklidit, sesbírat to nádobí z linky... ), o mně. Já sebou plácla na gauč, zabalila se do mé milované polské deky a prohlásila se za invalidu. Snědla jsem strašnou spoustu fast-foodového jídla, kus čokolády a vypila skoro 2 litry koly a jsem spokojená. V rukou dobrou knihu, ovládání na televizi v pohotovostní poloze, kluci v postýlce, prostě jsem zpátky doma a je mi moc dobře.

   Poslední dva dny v Motole byly velmi hektické a po pravdě řečeno, kolem mě dost rychle prosvištěly. Poté, co jsem byla tamní vrchností tak krutě zrazena, přestěhovali si mě na své rakoviňácké oddělení, nejspíš, abychom byli všichni pěkně na jedné hromádce a sestry s infuzemi se moc nenaběhaly. Večer do mě začali kapat něco na případnou alergickou reakci, ve čtvrtek ráno jsem spolkla půl kalíšku neidentifikovatelných prášků (je zvláštní, že z rukou lékaře by si člověk bez řečí vzal snad i cyankáli), prý aby mi nebylo šoufl a velká zábava mohla začít. Sestra přivezla stojan a zjistila, že v elektrické zásuvce, kam chce zapojit pumpu, zeje má osobní notebooková prodlužovačka. Požádala mě, abych to dala do pořádku. Bohužel jsem ji musela zklamat, jelikož po všech těch uklidňovacích, zmírňovacích a nealergických léčivech mě přestalo tělo poslouchat a namáhavější činnost, než zvednutí malíčku pravé ruky jsem už nezvládala. Byla to sestřička šikovná a postarala se sama. Co jiného jí taky zbývalo, když viděla můj přihlouplý, zdrogovaný, ospalý úsměv. Ty tři hodiny, co kapala infuze si nepamatuju. Poslední co si uvědomuju, byla hromadná pokojová zábava nad tím, jak se nám všem kolektivně točí hlava. Spala jsem jako do vody hozená. Chvíli poté, co jsem byla odpojena jsem se odvážila udělat test na žaludek a sjela do přízemí na kávičku a kousek nikotinu. K mé nemalé radosti jsem ustála oboje, což mi dodalo nálady a naděje, že zas ta chemoterapie nebude tak strašná. Bohužel jen do doby, než mi večer prozradila usměvavá sestřička, že mi dnes ani nemohlo být zle, poněvadž jsem pod práškama. Je to normální kazisvětka.

   V pátek ráno jsem tak tak stihla dobalit, jelikož na mou postel už se prý na chodbě stála fronta, a už tu byla další infuze. Prďácky zabalená v alobalu. Tahle byla jen na hodinku a bez utěšujících léků, takže když po dvaceti minutách kapání ustalo, musela jsem přežít dost surové proplachování žíly, což je laskomina, kterou bych téhle tvrdé vrchní sestře ráda prováděla obden po večerech, aby taky poznala, zač je v Motole chemoterapie. Pak už přijela zřítelnice oka mého, dobalili jsme společnými silami mou objemnou bagáž a vyrazili ven z brány, pryč a daleko odsud.

   Za tři týdny jsem zpět. A potom ještě třikrát. Vždy na dva dny, pořád to samé dokola. Výhody jsou, že budu moct mít ještě spoustu dětí, že nepřijdu o vlasy a snad mi nebude ani špatně, jelikož jsem z paní docentky ráno před odjezdem vytloukla recept na kouzelné bonbóny proti nevolnosti. Nad nevýhodami odmítám uvažovat, to by se z toho jeden taky mohl dostat do hluboké depky a to já teď rozhodně nechci. Míním se radovat z návratu domů, z Matěje lezoucího na pohovku a zase zpátky, ze zítřejších skvělých francouzských brambor, které upeče můj šikovný muž a vůbec, z toho, že život je zase ve starých kolejích.