Víkend poté

   Pomalu se sžívám s chodem domácnosti. Kluci to tady beze mě zvládali skvěle, samozřejmě, že jsem očekávala dvacet centimetrů prachu a ohořelé trosky, ovšem byla jsem zklamána. Byt si po dobu mé nepřítomnosti žil svým klidným, poměrně uklizeným životem, nebylo třeba zachraňovat kuchyňské linoleum topící se pod sirupovými skvrnami, ani ručníky plesnivějící na podlaze vlhké koupelny. Musela jsem jim složit poklonu. J. později lehce pod nátlakem přiznal, že naše vzácná Matýskova chůva dalece překročila své povinnosti (udržovat zadek našeho juniora v suchu a jeho bříško plné) a také přiložila ruku k dílu. I když vím, že to bylo nejspíš v zoufalství nad neutěšeným stavem použitelného nádobí a čistého oblečení pro Maťulku, jsem jí hluboce vděčná.

   V sobotu ráno jsem vstala velmi mile překvapena absencí jakýchkoliv pochemoterapeutických následků a při přípravě snídaně jsem opláchla několik kusů nádobí. Dva, tři hrnečky. A možná pár talířů. A papiňák. Když byla konečně kuchyňská linka bez nánosu použitého porcelánu vidět, rozhodla jsem se ji malounko přetřít mokrou houbičkou. A sporák a pár skříněk. No dobře, lítala jsem po kuchyni v jedné ruce se Savem, ve druhé s prachovkou, jakobych měla poslední dvě hodiny života podmíněné leskem a čistotou. J. se rozhodl pomoci a nakonec z toho byl velký sobotní úklid. Ale jinak jsem v pořádku.

   Celý den jsem čekala. Tušila jsem, že stav, kdy je mi už druhý den dobře a pomalu ze mě vyprchává blahodárný účinek nemocničních léků, nebude trvat dlouho. Připadala jsem si jako před zkouškou ve škole, nebo před startem maratonu, kdy nejhorší je ten klid před bouří. A večer jsem se konečně dočkala. Bolest se ke mě připlížila zákeřně a nenápadně a praštila mě obrovskou basebalovou pálkou přes záda. Z ničeho nic jsem zjistila, že se skoro nemůžu zvednout z gauče a celé tělo od pasu dolů mi drtí lis na auta. Nepomáhalo se protáhnout, projít, změnit polohu, ochotné masáže mého muže, ani pofňukávání. Bylo mi mizerně. Než jsem si vzpomněla, že jsem domů přijela vybavena malou farmaceutickou sbírkou. Svět se zabarvil do růžova a bleděmodra a všechno se dalo zase do pořádku.

   V neděli ráno jsem již situaci nepodcenila a zčerstva se po ránu nadopovala. J. se také probudil v dobré náladě a rozhodl se, že dnes bude PRACOVAT. Na půl hodiny se schoval do komory, odkud začaly vypadávat předměty, které už dlouho nespatřily světlo světa, jako Matýskův starý rozbitý kočárek a nefunkční vysavač. Můj muž se rozhodl, že to všechno už jednou konečně naloží do auta a odveze do kontejneru. Dostala jsem chuť na šampaňské. Lux, kočárek, J. a možná ještě několik dalších kusů, které byly opravdu jen uklizeny a určitě je budu vbrzku postrádat se vydali ke sběrnému místu. Po návratu mi má drahá polovička vyprávěla, kterak dorazili k technickým službám, kde už byli očekáváni dvěmi auty naplněnými romskými spoluobčany. Ti lačně vystartovali směrem ke kufru našeho Arthura, jali se J. pomáhat s vykládáním a rovnou plnili zavazadlové prostory svých vozidel. Velmi praktické. Jediné, co trochu kalilo radost mého muže z dobrého činu byl fakt, že jim mylně tvrdil, že vysavač je funkční. Mrzelo ho to tolik, až jsem se bála, že za nimi ještě vyrazí s novou součástkou, aby si jej opravili sami.

   A tak se náš první společný ponemocniční víkend vydařil. J. si na mě vzal "paragraf", což znamená, že ještě týden se u nás bude chodit spát po půlnoci, včetně těch nejmladších a obědvat v pyžamu. Ale vem to nešť. Jsme zase pohromadě.