Hejt #7: fakt to nejde

Tohle zjištění mě ovšem neskutečně sejří. Trvalo mi dlouhé minuty, hodiny, ba co dím, dobře polovinu týdne, co jsem namáhala své unavené mozkové závity a snažila se vyřešit rébus ze strany čtyři. Ale teď konečně slavím vítězství. Odpověď na otázku Jak být v jednom okamžiku na mnoha místech, nebo, chcete-li Jak donutit hodinu, aby měla 95 minut zní Nejde to.

Vem to nešť.

Důležité je, že pan Tosenedá mi s sebou přinesl Myšlenku. Já našla ve svém příběhu Poučení. Držte se.

/bubny, prosím!/

Tadáááááááá!

Nemůže být vždycky po mým.

To je, co?

Pravda jedna odvěká.

Poslouchala jsem to odmalička, od okamžiku, kdy jsem začala pobírat rozum a bylo jasné, že rozumím mluvenému slovu, skrz pubertu (velice oblíbená melodie u nás doma, opravdu velice) až do odchodu z rodného hnízda a popravdě, mobilní telefony ani internet téhle mantře mých rodičů klidnou smrt nedopřály. Naštěstí, ti jsou teď daleko, tedy se Nemůže atd. objevuje jen sporadicky, pokud vůbec a já se seč mohu snažím, nezavdat mu k tomu příčinu. Možná proto jsem na něj zapomněla.

Nemůže být vždycky po mým.

No, nemůže. Já nejsem blbá. Mně stačí říct jednou, maximálně patnáctkrát. Jenže jako dítě jsem výtku chápala jako pokyn, abych nebyla sobecká, egoistická, abych se o hračky dělila se sestrou a abych přestala dupat nožkou, když matka řekla, že zmrzlinu místo oběda fakt nedostanu. Myslela jsem si, vlastně na tom svým způsobem trvám i teď, že celá hluboká myšlenka tkví v tom, že nemám nutit dělat lidi věci jen pro mé osobní, soukromé potěšení. Snažím se. Strašně se snažím. Drtivou většinu věcí se snažím zvládat sama, jen v okamžicích, kdy mě problém začne přerůstat, pěkně poprosím kolemjdoucí a vylovení, a i při té příležitosti mám na paměti možnou variantu jejich odpovědi NE a v kapse svírám Plán B. Snažím se nepřizpůsobovat okolí sobě.

A tady je vlastně celý zakopaný jezevčík. Já netušila, že se nebavíme jen o lidech a hračkách. Svou vlastní domvýchovou jsem svého času dospěla ke zjištění, že všechno jde, když se chce. Tedy ano, nikoho nemůžu nutit, aby mi lovil klíče z kanálu, ale nic mi nebrání lehnout si do kaluže, prostrčit ruku dírou ve víku a hledat. A kdo hledá, najde. Tak.

Načež přišel ten den, kdy jsem zjistila, že "Nemůže být vždycky po mém" platí i na ten kanál. Že se můžu snažit, seč budu chtít, že na tom chodníku můžu strávit kvalitně půl odpoledne a vrátit se domů zmazaná a bez klíčů. To byl příšerný objev. Že kromě počasí, lidí, kamarádů a J. nemůžu ovlivnit ani Okolnosti. Směr a rychlost otáčení Zeměkoule. Že se můžu snažit jak chci, plánovat, spěchat, být pečlivá a důsledná a stejně nenajdu klíče nebo nestihnu autobus.

Propadla jsem deprézi. K čemu tedy to všechno? Proč má člověk fungovat, makat jak barevný a vědět, že výsledek i tak může být nula? Ploužila jsem se cestou z práce, nebe bylo šedivé nade mnou i ve mně, trudomyslnost mě doslova sžírala. Opravdu se po mně chce sednout si, složit ruce do klína a nic nedělat? To přeci Nikdo nemůže myslet vážně. Načež jsem vstoupila do bytu, kde na mě z ničehož nic, svítil nádherně vybělený strop, bez jediné stopy opravy, bez jediné šmouhy od štětce, kerým jsem svého času celou situaci jen zhoršila. Nikoho jsem neprosila, nebyl vydán žádný bojový úkol. Nechala jsem ten hloupý, flekatý strop být. A Okolnosti udělaly Kouzlo.

Bože, dej mi sílu,
abych změnil věci,
které změnit mohu,

dej mi trpělivost,
abych snášel věci,
které změnit nemohu

a dej mi moudrost,
abych obojí od sebe odlišil.

Fridrich Öttinger

Hejt #6: bezohlední řidiči

Ano, toto téma se tu začíná objevovat s železnou pravidelností, jednou za čtvrt roku. Ale jelikož je to časový úsek, za který mě nasere přesné množství řidičů na to, abych je důkladně proprala na netu, koncem jara se můžeme těšit na pokračování.

V minulém díle jsem se navezla hlavně do řidičů pražských. Bezohledných, loktovatých, ostrých a prostě pražských. Evidentně se na takový způsob jízdy dělají kurzy nebo je to velmi nakažlivý virus, páč s jejich kolegy se setkávám všude možně i nemožně od Aše po Jablunkov. A vytáčejí mě do ruda.

Je potřeba napravit chyby autoškol a proto si dnes dáme Lekci slušného chování za volantem a na silnici.

Část první - připojovací pruh na víceproudé silnici.

Když najíždíte na víceproudou, v našem případě dvouproudou silnici a na ní se nachází věcička zvaná Připojovací pruh, neslouží tento, v žádném případě, k vytlačení vozidel na víceproudé silnici se nacházejících! Ani jsou-li malá, nenápadná a staršího data výroby, tedy pomalejší! Tento pruh je určen k nabrání potřebné rychlosti k plynulému zařazení se (vnoření se, ladnému vplutí) MEZI ostatní provoz. Jestli žijete v bludu, že váš vůz má větší objem, výkon, lepší světlomety a to vás opravňuje k tomu, vytlačit malou, ubohou Fiestu do vedle ní jedoucího sporťáku, zasloužíte piliny v nádrži! Prostě, když to auto neuhýbá, asi k tomu má pádný důvod. A není to ten, že ho řídí malá blondýna. Tečka.

Část druhá - pravidlo zipu

Teď se trochu vydýcháme, paní to myslela dobře, leč dělala si naprosto zbytečné starosti. V místě, kde se spojují dva jízdní pruhy v jeden, a dali-li si na dopravním inspektorátu tolik práce, aby sem umístili dopravní značku, upozorňující na způsob řazení aut - tedy pravidlo zipu, je naprosto zbytečné, čekat půl minuty, abychom se ujistili, že Fiesta v pravém pruhu OPRAVDU stojí, OPRAVDU se ani nehne a OPRAVDU čeká, až se před ni zařadíte. Poděkování pomocí nouzových světel bylo milé, leč opravdu nikoli nutné. To vás, mladá paní, jen ta prasata v klobouku naučila, že pravidlo zipu je pouze pro slabé, kdo na to má, ten jede. Fuj.

Část třetí - předjíždění

V mlze. I bez mlhy. Pánové, dovolte mi vysvětlit vám, jak nebezpečným způsobem ohrožujete nás, opatrné ženy. (Dámám, které používají "pánský způsob" se omlouvám za paušalizaci, leč vězte, daly byste se spočítat na prstech ruky kreslené postavičky). Když přejíždíme (i v mlze), vždy s manévrem začneme v BEZPEČNÉ vzdálenosti za předjížděným vozem. To znamená více než jeden metr. Ono by se jinak mohlo stát, že padesát metrů za vámi jede dost rychle malinká Fiesta, která pro tu mlhu nevidí, že metr před vámi je auto řízené důchodcem - kloboučníkem, a že vy jste se na poslední chvíli rozhodli jej předjet. A před tou rychle jedoucí, malinkou Fiestou se najednou objeví pomalu jedoucí vůz důchodce - kloboučníkáře a ona, chudinka, nemá dost rozhodovacího času k manévru strhnout volant a doufat, že v levém pruhu zrovna nikdo nejede.

Tak. Dnes jsme si to vysvětlili, já se uklidnila a budu doufat, že tento blog je natolik rozšířený, že (kromě bodu 2, to bylo opravdu milé) už nikoho z těchto "umělců" na silnici (víceproudé či v mlze) nepotkám.

Jízdě zdar!

Hejt #5: supermarkety

V supermarketech se dá koupit leccos. Jídlo, toaletní papír, nepřilnavá pánev..... je velmi příjemné procházet se (zejména po výplatě) mezi regály a zčásti dle seznamu, zčásti dle nálady přihazovat zboží do košíku. Až do okamžiku, kdy něco chcete, nebo ještě lépe NUTNĚ potřebujete a oni to prostě nemají. A teď se nebavím o pánských pruhovaných ponožkách velikosti 46 nebo tlakovém hrnci o objemu 7,5l. Teď řeším základní potraviny, jako pečivo, máslo a mouku.

Tohle prostě musíte koupit kdekoliv, kdykoliv, i kdyby na to měly prasknout státní potravinové rezervy. Vejdu do krámu, vezmu si vozík, hodím do něj tři věci, platím a odcházím. Vždyť si na to hrají i děti ve školce!

Ne tak já. V pátek jsem se pokusila koupit máslo ve svém oblíbeném krámku na rohu, kde prodávají mé nejoblíbenější - nejlevnější z nejlepších. Nezdařilo se. Místo Dr.Halíře z Čejetiček jsem znechuceně obracela v ruce kostku nadepsanou Masielko. Neměla jsem žaludek pátrat odkud, ani co bych pod obalem našla, kdybych hledala.

I vydali jsme se na nákupy do super - hyper, protože tam takovou podružnou potravinu jako máslo mají v mnoha druzích, značkách, provedeních i barvách. Tam si zaručeně vybereme. Koupíme si k tomu čerstvé rohlíčky a jelikož jsme rodina mlsná až rozmlsaná, přibereme hladkou mouku, abychom si mohli upéct chlebíček. Mňam.

Jak se dá dle výše uvedeného uhodnout, máslo nebylo. Přísahám, že jsem stála deset minut před chladícím boxem, až se mi na horním rtu udělala jinovatka a pomalu přejížděla očima po pestrých obalech, leč nenašla jsem. Měli Creme Bonjour, Másílko i Máslíčko, AB od Madety (o kterém se mě J. snažil několik minut přesvědčovat, že JE to máslo, když to má nahoře naspáno MADETA), Zlatou Hanou i Raníčko, ale po obyčejném, nejlépe českém másle se slehly poličky.

Další na seznamu byla mouka. Hladká, chlebová, nejlépe žitná, spokojím se i s pšenicí. Nic. Prázdno až vysypáno, z police se na mě chechtala Babiččina volba. Dobrá, ale ne chlebová. Hm.

Rohlíky. Tak tady není co zkazit, že. Když jsem dorazila k regálu, překvapeně jsem zírala na zvláštní podlouhlé buchtičky barvy sice rohlíkové, leč vůně pofiderní. Jednu jsem zkusmo vzala do ruky a pocit dejà vu, že držím gumové dětské pískátko mě od koupi téměř odradil. Téměř. Nedala jsem se a šest těchto mazlíků koupila. Konečně, je to jen na jednohubky, má skvělá, fantastická, sýrová pomazánka (kterou jsem taky zvrzala) potencionální nechuť přebije.

Nepřebila. Jednak se mi nepovedla, za druhé buchtičky-rohlíky chutnaly trochu jako slaná bábovka, trochu jako okoralý gumový medvídek.

To se OPRAVDU stalo. Nelžu. O víkendu ve 21. století jsem fakt nekoupila máslo, mouku a rohlíky. Svět se evidentně obrací v místo, kde končí záda. Zítra si zajdu pro dvacet až třicet petek pitné vody, poněvadž v dnešních těžkých časech jeden vážně neví dne ani hodiny.

Hejt #4: Zaschlé chemikálie

Sekundové lepidlo je kapitola sama pro sebe. Naprosto chápu, proč se prodává ve 2ml tubičkách. Člověk z něj stejně vypotřebuje jen první tři kapky na ouško u hrnku, pak to svinstvo zaschne a může se to celé vyhodit. Slepených prstů a upatlaných povrchů kuchyně, koupelny a bůhvíjakých dalších místností a bytových prostor má za sebou každý celou řádku, co si budeme povídat. Zuby už jsou o něčem jiném, pravda, ale jsou i horší způsoby jak si dokázat hloubku (ne výšku, pozor!) svého IQ.

Já.

Naše kuchyně dnes po ránu.

Špinavá varná deska.

Pixla s Cifem.

Teď si nejsem moc jistá, jestli má ještě cenu, abych pokračovala ve vyprávění.

Napůl spící jsem uvařila miminu přílohu k obědu, čaj a postavila na mléko, připravila si svačinu do práce a došla k závěru, že naši báječnou hlídací paní k takovému svinčíku, jaký se nacházel na našem sporáku, prostě pustit nemůžu. Sáhla jsem za dřez a pokusila se na hadřík vymáčknout kapku čistícího prostředku. Nic. Otočila jsem nádobku víčkem vzhůru a zatřásla. Pořád nic. Zaostřila jsem a koukám na tu souvislou bílou vrstvu, pevně překrývající ústí lahvičky. Sakra, kterej blbec to nechává pořád otevřený?! (Já. Cifem u nás čistím jedině já.) Naštvaně jsem nádobu zmáčka. Pořádně. Bohužel, úspěšně.

Poprskaná od výstřihu po vlasy, vrhla jsem se ke dřezu a začala vymývat oči. Myslím, že jsem žádný velký zásah nedostala, ale mé hysterické já se probudilo, protřelo si oči, protáhlo záda, otevřelo pusu a začalo ječet. Od té doby, jsou to tři hodiny, ještě nepřestalo. I když kolem mně prošla má fantastická, klidná, inteligentní skála, která na mé stesky pronesla něco o houpacích koních, přečetla si návod, optala se mě, zda jsem použila vodu a v klidu si odkvačila vyčistit zuby. A tak si tady sedím, nejspíš slepnu a přemýšlím, že budu muset najmout někoho šikovného a zodpovědného na úklid, nebo celá naše rodina pojde na neskutečný bordel.

Hejt #3: Oživlé mrtvoly

Zhlédla jsem hodnotný kinematografický počin. Světovou válku Z. Nechte si ty protáhlé obličeje, čtěte dál.

Mám ráda sci-fi. Každý máme v oblibě nějaký ten více či méně pokleslý žánr. Fantasy, bláznivé komedie, porno, a ti, kteří tvrdí, že jejich nejoblíbenější snímek je Sofiina volba, sjíždějí v noci tajně Spongeboba, kreslenou houbu v kalhotách. Přiznávám, že miluju Přelet nad kukaččím hnízdem a na Kubrickovy filmy bych se mohla koukat do zblbnutí, ale k žehlení prostě potřebuju nějakou oddechovku. Dnes to byl Brad Pitt. Velká chyba. Nějakým kouzlem si na CSFD vysloužil 75%, předpokládám, že většinu si tam naklikal sám. A já hloupá se nechala nachytat.

Budiž. Vyprávět vám to nehodlám, stačí, že mi bylo špatně jednou.

Chtěla bych se zamyslet nad nemrtvými (kterých je v této kulturní perle nepočítaně, milovník si přijde na své), potažmo zombie. Nehledě na to, že neznám nikoho, kdo by nějakou ve svém životě viděl, nebo by znal někoho, kdo nějakou viděl, nebo by znal někoho, kdo slyšel někoho vyprávět, že jeho prababička nějakou zombie spatřila, tato kreatura si našla v historii kinematografie své stálé místo. Vzpomeňme jen Nocí/Návratů/Úsvitů oživlých mrtvol. Databáze mi takových filmů vyplivla třináct, počínaje zlatou klasikou z roku 1973 a myslím, že spoustu mi jich ještě zatajila.

Až dodnes mě nikdy nenapadlo ptát se. Od chvíle, kdy jsem jedno z těchto děl spatřila v osmdesátkách poprvé a zjistila tak, s čím mám tu čest, každou další oživlomrtvolárnu jsem si pouštěla s tím, že už vím do čeho jdu. Něco se stane (infekce, únik chemických zbraní), lidi se začnou měnit v zombie a kousat do jiných lidí, aby se tito také proměnili a mohli kousat dál. Po litru červeného, těsně nad ránem, kdy vám začnou padat víčka, ale pro dobrou náladu a společnost ještě nechcete do postele, je tento topic tak akorát. Ne, když je vám třicet a chcete si odpočinout po celodenní dřině u úspěšného novodobého scifi snímku s dobrým hodnocením. To se nejdřív naserete, pak zjistíte, že jste té kravině věnovali už sedmdesát minut vašeho beztak krátkého života a rozhodnete se to dokoukat jen proto, abyste zjistili, že za čtyřicet let téhle trapárny se nic nezměnilo a režiséři, potažmo scénáristi jedou pořád podle stejného mustru (výjimkou je Will Smith, toho já miluju, na jeho Já, legenda nedám dopustit, ať tam má zombíků tři p...ytle). A jak jsem se tak od poloviny filmu nudila, začaly se mi v mozku rojit otázky. (To už je takový můj dost nepříjemný zlozvyk, páč v kině se okamžitě začnu ptát nahlas a okolodiváky to ruší. Hlavně J., dělá na mě ostentativní Pssssst, aby pak dělali Psssst ostatní na něj.)

Proč zombie koušou a nejí? Předpokládám, že když je nezabije kulka, atomovka ani stříbrný kůl do srdce, hladem ani žízní taky umřít nemůžou, tak v čem je vtip? Nadělat víc zombie, aby zbylo míň živých ke kousání?

Když zombie "přežije" útok zoufalého hrdiny, který kolem sebe mlátí basebalovou pálkou hlava nehlava a zpřeráží tím nemrtvému každou kost v těle, jak on to pak dělá, že chodí? Zkusili jste to někdy? Na polámaných kostech? Když pominu tu příšernou bolest, kterou oni evidentně necítí, není přece fyzikálně možné, aby celou jejich kostru unesly jejich rachitické svaly.

Což mi připomíná - všimli jste si někdy, že není tlustých zombie? Je jasné, že i když jako živý člověk, máte při výšce 1,65m kvalitních 85kg, poté, co se během deseti vteřin změníte na nemrtvého, stává se z vás anorektik v hadrech.

Ano, oblečení. Zásadně všechny zombie na celičkém šírém světě se odívají do cárů neutrální barvy kafebraundozelena. Je úplně jedno, že hodinu předtím to byla lady v nebesky modrých dlouhých večerních, těď je od pasu nahoru nahá a po kolena má něco, co možná před patnácti lety bylo černou minisukní.

I když jste byli před smrtí jaderný fyzik, neurochirurg nebo ředitel Greenpeace, kousnutím vám IQ klesá geometrickou řadou k nule. Takže si to spočítejme: dýcháte jako předtím, řvete, takže hlasivky stále v pořádku, hlad máte, chodíte a běháte, jen ta CNS nějak vzala za své. Proč?

A ano, krevní oběh. V drtivé většině těchto snímků je poukázno na fakt, že vám necirkuluje krev. Ať tak, že lékařka zombíka zvedne ze země a jsou vidět černá záda, nebo, jako právě před chvílí, dojdou géniové z WHO k závěru, že se nemrtvých nelze zbavit injekčním podáním černého moru (jsem lačna zjištění, jak by to chtěli provést), páč jim nefunguje krevní oběh. Víte, co se stane, když vám krev neběhá po těle? Pokud se rozhodnete lítat po ulicích a hledat, do kterého souseda by se dalo hryznout, steče vám všech pět a půl litru do nožiček. Prostě od kolen dolů budete mít nohy jako konve a počítám, že to běhání se stane poněkud složitějším.

Je toho ještě hodně. Ale už mě to nebaví.

Prostě a jednoduše - jdu se spravit Willem.

A Bradovi to odpustím. Každý z nás někdy šlápne vedle a za Benjamina Buttona má u mně takových odpustků na patnáct špatných filmů dopředu.

Hejt #2: Jsem stará

Ano, praská mi v kostech.

Ano, zadýchám se, když vyjdu tři schody.

Ano, zapomínám, jestli jsem si ráno vyčistila zuby.

Ale to všechno je nic v porovnání s mou absolutní neorientací ve světě kultury, internetu a dnešních teenagerů. Česky puburťáků, chcete-li. S hrůzou v oku jsem dnes zjistila, že jsem ve společenskovědním přehledu zamrzla někde kolem roku 2002 a i tam jsem měla velké mezery. Když mně bylo patnáct, existovaly dva druhy mládeže. Ti co na to kašlou a ti, co je jim to jedno. Dnes můžete být Grunge, Mod, Goth, Emo, Yuppie, Geek, Nerd či Hipster. Zeptejte se wiki na subkultury a vyberte si. Abych pravdu řekla, já se kdysi zasekla u definice výrazu Emo. Všechno ostatní je pro mě shluk písmen. Ovšem onen shluk získává na zajímavosti v okamžiku, kdy jej proženete googlem. Což jsem vpodstatě omylem udělala dnes ráno. Nad tím, co jsem se dočetla mi zůstal rozum stát a vlastně stojí doteď. Už dobré tři hodiny. Zadávám do vyhledávače jedno heslo za druhým a saju informace jako mořská houba, kterou po měsíci přestěhovali z parapetu ke zlaté rybičce. Zjišťuju, že jsem částečně hipster (pořád nemám co na sebe a tak to lepím J. tričkama, a ano, píšu blogísek) vdaná za geeka s grunge sklony.

Konečně, psaní blogu je mezi dnešní mládeží vpodstatě nutnost. My jsme kouřili a toulali se po hospodách, oni sedí u internetu, tvítují a zaznamenávají na blog své nejniternější pocity, otrávenost studiem, sdílejí videoklipy, své vlastní klipy větší či menší kvality, svou neznalost angličtiny. Pozor! Každý takový blog musí být prošpikován anglickými výrazy odshora dolů, nezávisle na tom, zda autor zná, či nezná jejich význam.

A tak jsem narazila na blogerku, která je snílek a realista zároveň, na jinou autorku, která uveřejnila svou fotografii s papouškem a nápisem birdy a americkou dívku, která natočila svůj TAG Každodenní rutina, v němž první 3 minuty 43 vteřin vysvětluje, že dnes si musí výjimečně umýt vlasy, páč je má vlnité. Ten čas už mi nikdy nikdo nevrátí. Mimochodem TAG je slovo, které mě už dvě a půl hodiny přivádí k šílenství, poněvadž když jej vyhledáte ve slovníku, dočtete se, že je to štítek, cedulka, visačka, citát, honěná a jsem lačna vysvětlení, jak se toto dá nahrát na kameru.

Tento hejt v žádném případě není o mé nesnášenlivosti mladé generace, byť těm holkám závidím jejich dvacet let, čtyřicetčtyři kilo a prsa pevnější zralých grepů. Je to o mně a zrcadle, které mi dnes internet nastavil. Že jak jsem stará, tak jsem blbá. Ovšem mé snažení nebylo marné. Zběsilá honba za informacemi, definicemi a jinými icemi poskytujícími mi vysvětlení, co se to kolem mě děje, mě přivedla k necyklopedii, na wikihow a k blogu jednoho autora, který odkazuje na glove love shop, což je fantastický projekt sdružující osiřelé rukavice. (Takhle se totiž, dámy a pánové vydělávají peníze - lidé do obchodu zasílají nepárové rukavice, v obchodě je vyčistí, spárují s pokudmožno ladícím kusem, opatří visačkou a za bratru 5 liber je pošlou znovu do oběhu.)

Pořád se učím. I když to někdy bolí. Zjistit, že je člověk ve třiceti totálně mimo mísu. Na druhou stranu já mám zkušenost. A vlastní byt. A nemusím se ptát mámy, jestli můžu jít pařit. To taky není k zahození.

Hejt #1: Tesco

Víte, co jsou hejty? Samozřejmě, že ano. Celá internetová veřejnost ví, co je to hejt, jen Prdlá prvomatka se to zase dozvídá poslední. No budiž. A jelikož dnes už není bloggera, aby nehejtoval, je nutné, abych se též zúčastnila.

Můj první hejt se týká slavného programu Clubcard obchodního řetězce Tesco. To si totiž pořídíte jejich slavnou Clubcard kartu, na ni sbíráte bodíčky a když máte bodíčků sdostatek, zašle vám Tesco domů obálku, obsahující Clubcard poukázku na obnos. Víceméně symbolický, myslím, že je to za každou utracenou pětistovku 0,0005 bodíku. Nebo tak nějak, hádám podle toho, co tam pravidelně nechám za majlant a jak vysoké (ha ha) částky mi v obálkách přichází. A vy ten obnos smíte utratit zase jen v Tescu a nasbírat si tak na vaši Clubcard kartu další Clubcard bodíčky. A tak dále a tak dále až do roztrhání těla, potažmo vaší šrajtofle.

I nasbírali jsme. A dělalo to docela dost korunek, na takový menší nákup. Původně jsem poukázky nechávala v šuplíku na až-půjdeme-žebrotou, ale zdá se, že dříve než tak nastane, vyprší platnost poukázek. Dnes večer jsem se rozjela do obchodního domu, abych tam koupila pár drobností, pivo své životní lásce nevyjímaje a nezbytnou čokošku pro mě. No dobře, piškotky dětem. Přikvačila jsem k pokladně a vyskládávala košík. Jak tak pokládám zboží na pogumovaný pás, letmo přehlédnu nákup slečny přede mnou. Sleva, sleva, sleva, blýská se žlutá nálepka snad na každém kousku. I na té krabici se zeleninou, nafouknuté k prasknutí. Napadne mě, jakou máme kliku, že tohle nemusíme podstupovat. A v témže okamžiku vytahuju z kapsy své Clubcard poukázky. Aha. Tedy o stupeň vyšší socka. Nevadí. Konečně chápu heslo "nesuď a nebudeš souzen" v plné jeho sdělovací hodnotě.

Přicházím na řadu. "132,-" hlásí sympatická pokladní. Vysolím potřebný počet lístečků. Pokladní chvíli ťuká čísla do klávesnice, načež mi posouvá zpět třicetikorunový kupon a žádá si 23,- korun. Nechápavě na ni zvedám obočí. Vysvětluje mi, že jsem jí dala moc a ona není oprávněna vracet z poukázek peníze. To chápu. Posouvám lístek jejím směrem a začínám diskusi: "Tak tady máte třicet a za zbytek si kupte kafe." Je neoblomná: "Když mě to neotevře pokladnu." "Ale to vám budu muset zaplatit kartou 23,- ká čé!" nevzdávám se. "Klidně. Lidi tu platí kartou i žvejkačky" dostává se mi odpovědi. Rezignovaně zasouvám platební kartu do udělátka, ale uvnitř vřu.

I s účtenkou se odebírám k Informacím a žádám si Knihu přání a stížností. K mému nemalému překvapení ji dostávám. Ne knihu, ale předtištěný blanket, uprostřed kterého je políčko nechávající prostor pro můj názor. Sympatická paní informační mi půjčuje propisku a já dávám průchod svému vzteku.

Dobrý den,

dnes jsem se pokusila nakoupit za Vámi zasílané poukázky z programu Clubcard. Přestože jsem seznámena s jejich zadní stranou, která jasně vymezuje pravidla o výměně za peníze (zakázáno) či doplatku (neprovádíme), nemohla jsem poukázkou zaplatit, ani když jsem nepožadovala peníze zpět. Jednalo se o rozdíl 7,- Kč! Tato situace mě mírně řečeno rozhořčila. Náhodou jsem u sebe měla platební kartu, jinak bych nákup musela s ostudou vracet. Víte kam si můžete svůj Clubcard program píchnout? S pozdravem PP.

A věřte mi nebo ne, z toho krámu jsem odcházela klidná a s úsměvem na rtu.