čtvrtek 27. listopadu 2014

Všechno, co děláš, dělej rád

Ráda čtu. Ráda se mazlím se svými dětmi. Ráda hraju Člověče, nezlob se se svým mužem. Když na to přijde, ráda chodím do práce. Většinu zbylých věcí ve svém životě tak nějak trpím. Úklid. Vaření. Večerní sběr použitých i nepoužitých, pouze rozbordelených hraček. Trpím je možná silné slovo. Obecně člověk trpí bolestí hlavy nebo nedostatkem nikotinu, je-li kuřák (my ostatní můžeme slovo nikotin nahradit pojmy "čokoláda", "věnečky", "káva","všechno dobré a zakázané"...), vysávání, žehlení a drbání záchodové mísy patří jen k méně oblíbeným činnostem, než stavění vláčkodráhy a kreslení na hedvábí. Přesto je potřeba, nevlastníme-li luxus zvaný paní na úklid, hospodyni, děti toužící odčinit třídní důtku, se domácích prací chopit a dělat je nejlépe jak jsme schopni.

Což se snadno řekne, ale hůř udělá. Kupříkladu naše podlaha. Chudinka moje flekatá, neviděla mop a horkou vodu dobře čtrnáct dní, v mezičase si několikrát pokecala s vysavačem, ve chvílích největší nouze s vlhčenými ubrousky značky Pampers. Samozřejmě, že se jejímu vytření nebráním z pouhopouhé lenosti, či nelibosti. Prostě není KDY. Buď nejsem doma, nebo tam jsem a na podlaze jsou dvě nechodící děti, nebo jsem doma, děti spí v postelích a já nemám to srdce, vtáhnout jim do snů vysavač a třískání o zdi mopem s utrženým závitem, tedy špatně ovladatelným. Budiž mi ke cti, že každý večer, kdy z ní zametám kousky piškotů a vycpávky z medvídka bez ouška, šeptám jí jako kouzelné zaříkávadlo slovo ZÍTRA a stysím se do morku kostí, páč už v tom okamžiku vím, že ZÍTRA má Šimon plavání nebo rehabilitaci nebo jedeme s Matějem k zubaři.

Ale to jsem odbočila. Původní pointa článku byla, že až se k tomu pitomému vytírání dostanu, budu to dělat ráda. Z principu. Opět jsem jednou v pozdním věku objevila Ameriku (jsem fakt zvědavá, co všechno mi ještě zůstalo utajeno. Jako třeba nedávno slova dvojice a trojice, ale to je na úplně jiný blogísek), a zjistila jsem, že naše babičky, prababičky, i paní Magdaléna Novotná, měly pravdu, když děly "s úsměvem jde všechno líp". Já sice radši Co můžeš nechat na zítra, odlož na pozítří, ale tamto je taky dobrý. Já jsem totiž při činnostech méně oblíbených došla k jednoznačnému a dost blbému závěru: dvě hodiny poletuju po bytě namíchnutá jako bezlaktózová šlehačka, zvedám, odkládám, utírám, leštím, zametám a -ám a -ám, abych si potom sedla unavená do křesla s poznatkem, že ony dvě hodiny mi už nikdy nikdo nevrátí. Už byly a už nikdy nebudou. Ani zítra ani příští týden, nikdy. Promarnila jsem dvě hodiny svého půjčeného času, sice bohulibým úklidem, ale nevrlá a mrzutá a opravný termín není na skladě.

Tady je potřeba Radikální změna k lepšímu. Od té doby se snažím, seč mohu, a že to někdy jde fakt ztěžka, všechno, co dělám, dělat ráda. Žehlím s úsměvem na rtu, věším prádlo a vyprávím mu vtipy, čistím skvrny záhadného původu z dětského bodýčka a užívám si ruce až po lokty zabořené v umyvadle teplé vody. Obecně působím na své okolí, jako že mi definitivně přeskočilo. Ale nevadí, mě začaly nudné pasáže hry zvané Život konečně bavit.

Kupříkladu zrovna nedávno, stála jsem u plotny, začínaje druhou várku těsta na palačinky a nudila jsem se. Nalít, rozprostřít po pánvi, počkat, obrátit, odložit, nalít, rozprostřít.... vedle mě rostla utěšená hromádka hotových výrobků, musím se pochlubit - velmi valné chuti, ale já se NUDILA. Načež se mi nad hlavou rozsvítila ta pomyslná žárovička a já jsem se rozhodla naučit se otáčet palačinky ve vzduchu. Teď už to umím. Toho dne byly palačinky všude. Na talíři, na kuchyňské lince, na sporáku, na lednici, na jeden kousek na stropě se dívám ještě teď, čekala jsem, že uschne a upadne, ale evidentně mi nebude dáno, budu ho muset přinutit silou. Ale nevadí. Výborně jsem se bavila, hrála jsem si jako za mlada a ten čas jsem si tehdy opravdu užila. Ten už reklamovat nemusím.

sobota 15. listopadu 2014

Lampa

Staré pořekadlo dí, že nemoci nechodí po horách, ale po lidech. My jsme toto pořekadlo povýšili o úroveň výš, nám ochořela lampa. Jak se ukázalo později, nemoc byla smrtelná, ale v danou chvíli, sledujíce poblikávání a pohasínání, naivně jsme si mysleli, že tohle zvládneme a to dokonce i bez zásahu lékaře. Ono totiž, kdyby se jednalo o lampičku stolní, malinkatou a nenápadnou, bratru za padesát u našich asijských spoluobčanů, nehnuli bychom brvou. Ale toto byla ozdoba dětského pokoje, pocházející z dalekého Švédska, o dvou žárovkách různé velikosti a intenzity, pyšnící se výškou vzrostlého J. Bylo to prostě heblo, které jsme neměli po přestěhování kam dát, ale bylo nám ji líto vyhodit.

Tedy se začala chovat divně. To bylo asi před rokem. J. je původem elektrikář, byl si jist, že to bude vadný kontakt. (Nebo kurvítko, pomyslela jsem si, ale nechala práci na odborníkovi.) Chyba číslo jedna. Jako každému správnému chlapovi se slíbená oprava nemusí připomínat každého čtvrt roku, tak ani J. s lampou nespěchal. V červnu to vzdala žárovka číslo jedna. Zřítelnice oka mého stále trvala na opravě. V září některé dítě pořádně zabralo a urvalo dráty k žárovce číslo dvě. J. smutně pokrčil rameny, přesto vyjádřil jistou naději, že by se mohl pokusit závady odstranit (kdyby se mu chtělo a za pěkného počasí, což už zbaběle nedodal).
"Nedá se nic dělat, musí se vyhodit." Prohlásil krk, jenž hýbe hlavou naší rodiny, pomýšleje právě na onu hlavu, že se zachová jako gentleman a úkolu se sám zhostí.
V říjnu si celou nesvítící lampu strhlo některé dítě na hlavu.
Rozhodla jsem se, že budu za něžnou dámu, která doma navaří, vypere a uklidí jeskyni, ale lov mamutů přenechá vůdci smečky. Aby nedošlo k dalším boulím a zbytečnému dětskému pláči, přestěhovala jsem tu věc k nám do ložnice.
Kam se začátkem listopadu vloupalo druhé dítě a ve chvíli, kdy jsem ho doběhla a chtěla nehodě zabránit, strhlo lampu na mou hlavu.
Pohár trpělivosti přetekl.

Úplně nejraději bych ji nacpala do některé popelnice, což se jednak nesmí, a taky mám pocit, že by se tam celá stejně nevešla. Jet s ní, s milostpaní, extra do sběrny komunálního odpadu na druhou stranu městečka se mi sakra nechtělo. Kontejner na elektroodpad stojí o tři ulice vedle, ale při představě kočárku v jedné ruce, lampy ve druhé a těch tří ulic, jsem získávala pocit, že je to némlich jako s tou odvrácenou stranou města. Prostě daleko. Načež jsem došla k jedinému logickému vyústění situace, postavit ji k popelnicím a počkat, až si ji někdo vezme. Vždyť on se někdo najde. Mám zmapovány minimálně tři potřebné, kteří nás odpadu pravidelně a ochotně zbavují.

Jak řekla, tak udělala.
Toho odpoledne jsme naplnili Arthura k prasknutí a vydali se regenerovat síly na venkov. Když jsme šli poslední cestu s bagáží, do volné ruky jsem popadla i lampu.
"Kam to proboha neseš? Víš, že do popelnice to nesmí." Děla zodpovědná půle našeho svazku.
"Neboj se, mám své plány."
"Jestli to teď poneseš ke škole do kontejneru na elektro, upozorňuju tě, že za tři minuty startuju auto a odjíždíme, na nikoho nečekáme."
"Neponesu."
"Ale ty víš, že do popelnice to nesmí!" opakoval kolovrátek.
"Já ji taky nedám DO popelnice, já ji postavím K popelnici, on už si ji někdo vezme."
Když z auta viděl, jak jsem lampu umně nainstaovala přesně tak, jak jsem řekla, otráveně protočil oči. Byla jsem prohlášena za neekologického jedince, který se neumí sociálně chovat a dělám akurát bordel. Ještě než větu dořekl, zastavilo před námi auto přímo uprostřed přechodu pro chodce. Z téměř luxusního kombíku vystoupil pán, rozhlédl se, povytáhl si opasek a nechal naši milou lampu zmizet.

A ještě než se zeptáte - ano, udělalo mi to naprosto škodolibě radost.

středa 12. listopadu 2014

Mám se bezva

Jak odpovídáte na otázku "Jak se máš?" Poněvadž já s ní mám trochu problém.
Jsem původem těžká optimistka, tedy s radostí odpovídám "Bezva!", "Výborně!" a "Skvěle!", jenže pak se dívám na ten překvapený úsměv, zvedající se tázavé obočí a pochyby v očích pod ním.
Nejsem si moc jistá, zda taková reakce na číkoliv odpověď "mám se výborně", je v naší společnosti standartem, nebo jsem jí postižena jen já.
Na druhou stranu, už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem pozitivní odpověď na tuto otázku slyšela. A i kdyby, předpokládám, že bych se zachovala stejně. Kdo se má dnes Bezva-Skvěle-Výborně? Každého nás něco tíží, něco nám vadí, či to obtěžuje, někdy nás to prostě a jednoduše sere, ale děje se to všem a pořád. Události, Nehody a Průšvihy. Trápíme se jimi, děláme si z nich hlavy, až je máme jako pátrací balóny, a když se nás někdo optá, jak že se nám daří, nemáme vlastně jinou možnost, než se pousmát a odvětit, že "To jde", "Celkem fajn" a mé oblíbené "Kdyby to bylo ještě lepší, už to nevydržím."

Svého času jsem sama v sobě ztratila odvahu na Bezva-Skvěle-Výborně, poněvadž jsem začala mít intenzivní pocit, že tazateli lžu a to drze, do očí a hned minutu po našem setkání. Neměla jsem se za to ráda a vůbec mě to obtěžovalo. Což byla samozřejmě další pidipotíž do mé sbírky, a k postiženým dětem, rakovině a ztracené škrabce na brambory, jsem si do seznamu "Stojí to za houby" přidala i lhaní přátelům. Zkusila jsem tedy "Ále, znáš to." A to taky nefungovalo. Následoval výraz Hluboké zamyšlení, pak Dovtípení se a celá skladba končila tváří Ach ty malá chudinko. Jelikož se necítím býti malou chudinkou, poněkud mě to deprimovalo. Zjistila jsem, že je potřeba myšlenku trochu rozvést a dodat celé větě malounko optimismu. Přidávala jsem tedy něco o tom, že sice mají kluci epilepsii a léky moc nezabírají, ale už máme nový a doufáme, že to bude lepší. Nebo že ano, J. sice odjel na měsíc na služební cestu, ale nevadí, udělali jsme si s dětmi na balkóně takové malé hřiště a skvěle se tam bavíme.
Nepomohlo to. Malá chudinka tu zůstávala s námi.

Až jsem na to přišla. Můj pocit klamu, když jsem někomu řekla "Máme se výborně, děkuji." je jen MŮJ pocit klamu. My se máme výborně. To, že nám výhled na slunce zkazí sem tam nějaká lapálie /krásné slovo, že?/, je čistě náš, soukrommý, osobní problém. A my se s ním dříve či později popereme, takže už nám v životě překážet nebude. To zásadní a důležité je u nás doma v pořádku. Máme se rádi, máme střechu nad hlavou, máme co jíst, ti, kdo jsou schopni chůze, mají práci, do které se těší.... Opravdu se máme fajn.

I přesto, že naše děti nejsou ideální.
I přesto, že nás sem tam potká nemoc.
I přesto, že naše zářná budoucnost na nás z dálky ani tak moc nezáří.
I přesto, že nás opustila osoba, po které v našich životech zůstane prázdná díra a už navždy se nám po ní bude stýskat.
I přesto, že někdy je to sakra těžké, usmát se a říct "Mám se bezva."
Pořád trvám na tom, že dokud se umím usmát a vyslovit to, je to pravda.

neděle 9. listopadu 2014

Vycházky.

Po týdenní absenci lásky mého života, kdy dal přednost svému šéfovi přede mnou, což si sice beru osobně, ale to je tak všechno, co s tím mohu dělat, jsem včera prohlásila, že si "beru vycházky", tedy odcházím z domu. J. se optal, zda se ještě někdy míním vrátit a pronesl něco o vynesení odpadkového koše, pokud můj útěk od rodiny povede kolem popelnic.

Původně jsem měla v plánu zdržet se jen pár hodin, tj. maximálně dvě, ale jak známo, člověk míní a dobrá zábava ve vybrané společnosti jeho plány mění v prach. Bylo mi prostě báječně. Už proto, že jsem popustila uzdu své lenosti, kecla si do kouta na pěnové puzzle mezi spoustu malých, roztomilých mimin, jež po mně absolutně nic nechtěla, neboť jejich matky byly v dosahu a má jediná činnost spočívala v chrastění chrastítky a dělání ksichtů, což by mi šlo. Povídalo se o všem a o ničem, všichni měli dobrou náladu a to včetně dětí všech věkových kategorií, které pobíhaly mezi betlémy v různém stupni rozestavěnosti a stolem se zákusky. Sledovala jsem šrumec kolem sebe, sem tam se zapojila do hovoru a užívala jsem si každou jednu minutu.

Jako tuto:
Vedle mě seděla na zemi kamarádka P. se svou tříletou dcerou. Holčička se mámě tulila v náručí, ukusovala buchtu a drobila si čokoládu s kokosem na plyšového medvěda. Rozhazovala úsměvy a svou roztomilost na všechny strany, a spolu s objímající matkou působily jako reklama na časopis Maminka. Nemohla jsem se na tu dvojici vynadívat. Láska mezi nimi by se dala krájet jako Rákosníčkova mlha.
V jednu chvíli se ta malá otočila tváří k mámě: "Máš mě ráda?"
"Mám."
"A jak moc?"
"Takhle! Takhle! Takhle!" objala P. holčičku tak silně, až jsem zaslechla zapraskání malých žebírek. Dítě se řehtalo a nadšeně výskalo. Teď byla řada na matce: "A ty mě ráda máš?"
"Mám."
"A jak moc?"
Maličký palec se spojil s maličkým ukazováčkem, že by se mezi ně mravenec nevešel. Tento symbol byl P. kategoricky vsunut před obličej.
Takhle málo? napadlo mě. Bylo mi to líto. Dvě hodiny sleduju mazlení, lechtání a hlazení, abych se na konci dozvěděla, že máma je důležitá jako zrnko písku. Ach jo.
Holčička se zadívala do matčiných očí a skrz své spojené prstíky prohlásila: "Všude okolo."

neděle 2. listopadu 2014

Tak teď.

Jsem vášnivý čtenář. Mluvím-li v tomto případě o vášni, mám na mysli dvě až tři přečtené knihy za týden. V ideálním světě. Ve kterém se nacházejí ony knihy, ale už ne má maličkost. Já tvrdnu tady, v realitě plné práce, vaření, přebalování, prokrastinace a vůbec žádného volného času. Já se nyní pohybuji v průměru dvou až tří přečtených stránek měsíčně a fakt mě to dost mrzí.

Svého času jsem se onomu ideálu blížila, bylo to na střední škole, kdy jsem se svému koníčku věnovala prakticky pořád, vyjma případů, kdy jsem spala nebo balila kluky. A i tam bychom mohli najít pár náhodných očních kontaktů v knihkupectví a několik letmých dotyků v knihovně, v oddělení zeměpisné literatury a cestopisů. Četla jsem pořád a všude, nejraději během výuky, což velice nelibě nesli pedagogové, ale když zjistili, že jsem schopna s očima zabořenýma do knihy zareagovat na právě vyřčenou otázku, nechali mě být.

Chybí mi to. Stejská se mi a navzdory všemu a všem, obklopuji se v našem malém bytě komínky knih, které "čtu", budu číst (jednou), nebo bych si chtěla přečíst (pochybuju, že se k nim kdy dostanu). J. mě v mé snaze všemožně podporuje a několikrát za kvartál se zeptá, zda jsem už přečetla jím doporučované Hladové hry (bichli o snad tisíci stranách), které jsou zastrčené v komínku na nočním stolku a trpělivě čekají, až dostanu střevní chřipku a sáhnu po nich.

Nedávno jsem došla k závěru, že řešením mé situace by mohla být kniha o hodně málo stranách. Časopis. Přibližně ve stejné chvíli mi kamarádka v práci podstrčila zajímavý článek v renomovaném měsíčníku, který jsem hladově zhltla a nadšeně se vrhla na zbylé stránky. Když tady teď napíšu, že si pravidelně kupuju Květy, polovina z čtenářů můj blog zavře a už sem nikdy nevstoupí a druhá polovina z oněch šesti se mi vysměje. Budu svému oblíbenému časopisu tedy pracovně říkat Hustler.

Začala jsem si tedy přibližně před půl rokem kupovat Hustler. První číslo jsem zhltla během několika minut, které jsem trávila v koloně na některé dálnici nebo obchvatu města (dneska je to vlastně jedno, stojí se všude) a nadšeně očekávala příchod příštího měsíce a tedy i nového čtení. Můj problém byl vyřešen. Mé nové knihy nemají víc než sto stran, obsahují obrázky a když je dočtu nemusí se mi povalovat v komínkách po bytě, ale dají se použít jako hračka pro děti, k vypodložení dna koše na odpadky nebo na šlupky od brambor. Jsou perfektní.

Druhé číslo jsem si už šetřila, první měsíc se mi zdál neúnosně dlouhý, takže jsem v koloně přečetla jen polovinu a zbytek si nechala na doma. A to byla malá chyba v mém jinak dokonalém novém systému. Po čtrnácti dnech jsem z časopisu sfoukla vrstvičku prachu, přečetla dva články a odvolána k důležitější činnosti, dorážela jsem dubnové číslo v půli května. Kdy už se mi na nočním stolku povaloval květnový Hustler.

Nebudu to protahovat, u postele mám komínek pěti knih s Hladovými hrami na dně a hned vedle, za dětskou chůvičkou, leží nová hromádka, obsahující zářijový, říjnový a listopadový Hustler. Jak já to vidím, buď si budu muset pořídit tu střevní chřipku, nebo se teď hned zvednu, přestanu si hrát s počítačem a půjdu si číst.

Jak málo někdy stačí

Je toho plná odborná i neodborná literatura:
"Myslete pozitivně!"
Ó ano! Jak jinak!
"Usmívejte se, mračící se tvář nemá nikdo rád!"
Samozřejmě!
"Buďte šťastní!"
Budu!!!
"Vaše postižené dítě je DAR!"
Jistě, jsem velmi šťastná, že ho mám a usmívám se na něj jen pozitivně!
....

Takhle to ale nechodí.
Nikdo neumí být šťastný pořád nebo na povel a pokud se rozhodnu, že se teď hodinku, dvě budu utápět v čiré deprézi, budiž mi dopřáno. Když ráno vstanu z postele, omluvte mou franštinu, prdelí napřed, mám plné právo mračit se na svět minimálně do druhé hodiny odpolední, kdy si do kafe nasypu tři lžičky cukru krystal a na dezertní talířek nainstaluju špičku, zakoupenou ve firemním bufetu.
Jsou dny světlé a dny, kdy to stojí za ho...uby.
A bohužel, nebo bohudík, je potřeba užít si je všechny. Teď jde jen o to, ustát je se ctí.

Jako ten, kdy jsem se poprvé pohádala s Matějem. S klukem, který nedokáže říct ani jedno jediné slovo.
Ale umí naprosto bravurně kývat a kroutit svou krásnou, téměř osmiletou hlavou. Což předvádí jen v neděli a ve svátek, většinou za dobrého počasí. Můžu se stokrát zeptat, jestli má hlad, a když má, po stoprvé lehce pokývne, jen tak náznakem, aby si náhodou svou novou dovednost neochodil. Právě proto pro mne byla naše rozepře velkým překvapením.
Seděl toho podzimního dopoledne na gauči, sledoval potisící druhý díl Shreka a lehounce nepříjemným kňouráním dával najevo jakýsi diskomfort. Nemám to ráda (což on velice dobře ví a patřičně situace zneužívá), poněvadž se začne chovat jako blonďatý metronom a po půlhodině pravidelného "kní" má jeden chuť roztřískat všechny sklenice po babičce, co jich jen doma má.
"Maty, potřebuješ něco?"
ticho.
"Máš hlad?"
ticho.
"Chceš přebalit?"
ticho.
"Mám tu televizi vypnout?"
ticho.
"Něco tě bolí?"
ticho.
/to je krásná hra, viďte?/
"Chceš na zem, abys mohl lézt?"
ANO. /kývání hlavou/
Bingo!
"Tak ale dáme ponožky na nohy, ano?"
NE.
"Bez ponožek tě na zem nepustím. Chceš teda dolů?"
ANO.
"S ponožkama."
NE.
"Takhle by to nešlo. Pokud chceš dolů, jedině s ponožkama."
/pokrčení ramen, které jsem si vysvětlila jako "budiž"/

Můj chlapeček mi odmlouvá. Jsem šťastná.
Načež se do té spokojené mysli vloudí myšlenka, že celý rozhovor mohl vypadat úplně jinak. Bez kňourání, pokyvování a kroucení hlavou, nemusela bych se ptát osmiletého kluka, jestli potřebuje, abych mu pomohla slézt dolů z gauče a navlékla na nohy ponožky. Na scénu přichází smutek a má stará dobrá známá - lítost. Nemám ji ráda, ale zdá se, že se bez ní po zbytek svých dnů neobejdu.
Nevadí.
Po noci vždy přijde ráno, po dešti vysvitne slunce. Zazvoní telefon a když ho zvednete, nadšený hlas na konci drátu /ha a puberťáci jsou ztracení/ vám nadšeně oznámí, že /cituji/
"JEN JSEM TI CHTĚLA ŘÍCT ŽE JE MI DNESKA STRAŠNĚ DOBŘE, ŽE JSEM ABSOLUTNĚ ŠŤASTNÁ!"
a vy jste šťastní s ní.

Ten hovor si schováte do krabice, převážete mašlí, stejně jako vzpomínku na Vánoce 1986 a maturitní večírek, a uložíte ho na polici, někam, kde ho budete mít po ruce, až ho budete potřebovat. Protože takových telefonátů není v lidském životě nikdy dost.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.