Jak málo někdy stačí

Je toho plná odborná i neodborná literatura:

"Myslete pozitivně!"

Ó ano! Jak jinak!

"Usmívejte se, mračící se tvář nemá nikdo rád!"

Samozřejmě!

"Buďte šťastní!"

Budu!!!

"Vaše postižené dítě je DAR!"

Jistě, jsem velmi šťastná, že ho mám a usmívám se na něj jen pozitivně!

....

Takhle to ale nechodí.

Nikdo neumí být šťastný pořád nebo na povel a pokud se rozhodnu, že se teď hodinku, dvě budu utápět v čiré deprézi, budiž mi dopřáno. Když ráno vstanu z postele, omluvte mou franštinu, prdelí napřed, mám plné právo mračit se na svět minimálně do druhé hodiny odpolední, kdy si do kafe nasypu tři lžičky cukru krystal a na dezertní talířek nainstaluju špičku, zakoupenou ve firemním bufetu.

Jsou dny světlé a dny, kdy to stojí za ho...uby.

A bohužel, nebo bohudík, je potřeba užít si je všechny. Teď jde jen o to, ustát je se ctí.

Jako ten, kdy jsem se poprvé pohádala s Matějem. S klukem, který nedokáže říct ani jedno jediné slovo.

Ale umí naprosto bravurně kývat a kroutit svou krásnou, téměř osmiletou hlavou. Což předvádí jen v neděli a ve svátek, většinou za dobrého počasí. Můžu se stokrát zeptat, jestli má hlad, a když má, po stoprvé lehce pokývne, jen tak náznakem, aby si náhodou svou novou dovednost neochodil. Právě proto pro mne byla naše rozepře velkým překvapením.

Seděl toho podzimního dopoledne na gauči, sledoval potisící druhý díl Shreka a lehounce nepříjemným kňouráním dával najevo jakýsi diskomfort. Nemám to ráda (což on velice dobře ví a patřičně situace zneužívá), poněvadž se začne chovat jako blonďatý metronom a po půlhodině pravidelného "kní" má jeden chuť roztřískat všechny sklenice po babičce, co jich jen doma má.

"Maty, potřebuješ něco?"

ticho.

"Máš hlad?"

ticho.

"Chceš přebalit?"

ticho.

"Mám tu televizi vypnout?"

ticho.

"Něco tě bolí?"

ticho.

/to je krásná hra, viďte?/

"Chceš na zem, abys mohl lézt?"

ANO. /kývání hlavou/

Bingo!

"Tak ale dáme ponožky na nohy, ano?"

NE.

"Bez ponožek tě na zem nepustím. Chceš teda dolů?"

ANO.

"S ponožkama."

NE.

"Takhle by to nešlo. Pokud chceš dolů, jedině s ponožkama."

/pokrčení ramen, které jsem si vysvětlila jako "budiž"/

Můj chlapeček mi odmlouvá. Jsem šťastná.

Načež se do té spokojené mysli vloudí myšlenka, že celý rozhovor mohl vypadat úplně jinak. Bez kňourání, pokyvování a kroucení hlavou, nemusela bych se ptát osmiletého kluka, jestli potřebuje, abych mu pomohla slézt dolů z gauče a navlékla na nohy ponožky. Na scénu přichází smutek a má stará dobrá známá - lítost. Nemám ji ráda, ale zdá se, že se bez ní po zbytek svých dnů neobejdu.

Nevadí.

Po noci vždy přijde ráno, po dešti vysvitne slunce. Zazvoní telefon a když ho zvednete, nadšený hlas na konci drátu /ha a puberťáci jsou ztracení/ vám nadšeně oznámí, že /cituji/

"JEN JSEM TI CHTĚLA ŘÍCT ŽE JE MI DNESKA STRAŠNĚ DOBŘE, ŽE JSEM ABSOLUTNĚ ŠŤASTNÁ!"

a vy jste šťastní s ní.

Ten hovor si schováte do krabice, převážete mašlí, stejně jako vzpomínku na Vánoce 1986 a maturitní večírek, a uložíte ho na polici, někam, kde ho budete mít po ruce, až ho budete potřebovat. Protože takových telefonátů není v lidském životě nikdy dost.