Špindlerův mlýn II - část druhá

A tak jsme z té nepodařené Sněžky slezli, utřeli nos nad Vlašskými boudami a jeli do Vrchlabí nakoupit. J. byl z našeho turistického neúspěchu natolik konsternovaný, že v centru města vběhl pod auto. Zařvala jsem na něj, řidička dupla na brzdy a mladý pán se ležérně ohlédl se slovy: "No co? Já jsem na přechodu, mám absolutní přednost." Opáčila jsem zda se mu bude líbit, až bude na vozíčku, vysvětlovat lidem, jak ke svému zranění přišel - Normálně jsem šel po přechodu pro chodce, koukám, červená škodovka, vždyť ona zastaví. Musí. Pode mnou je zebra. A představte si, nezastavila. - načež se láska mého života urazila. Což jí vydrželo až do okamžiku, kdy jsme z Vrchlabí dojeli do Špindlu a zjistili, že NĚKDO nepřipoutal Máťulku. Upozorňuju, že ten někdo nejsem já, já jsem řidič. Když jsem to viděla, krve by se ve mě nedořezal. Horskými serpentýnami, v tom vedru, vpodvečer, kdy už každý spěchá domů kopec nekopec a naše robátko si jen tak sedí v sedačce za "sedadlem smrti". Nemluvě o jeho novomódním zvyku pověsit se na pásech a plácat před ním sedícího rodiče po tváři nebo si počítat prstíčky na nohou. Takže byl J. nucen se odurazit a být až do večera jako andílek, aby manželka zapomněla na jeho megaprohřešek.

Pátek měl být odpočinkový. Vstávat se bude pozdě, na snídani se půjde v za-pět-minut-zavíráme-jídelnu a potom se nebude dělat vůbec nic. Musíme nechat naše zmožené nohy trošku odpočinout. Přeci jen jsme našlapali za každý den dovolené deset kilometrů, s dvacetikilovým Matýskem v patnáctikilovém kočárku, a tak mají naše těla nárok na jeden den složit své unavené kosti před televizi. Houby. Náčelník výpravy chtěl jít odpoledne na procházku a tak jsme zůstali vzdálenostnímu průměru věrni i o pyžamkovém dni. Šlo se lesem, dřevařskou stezkou, bylo vidět polovinu Krkonoš a byla to paráda.

A v sobotu konečně na horskou farmu. Hurá! Mají tam dobroty z domácího mléka a kozy a ovce a bude legrace! V Peci pod Sněžkou jsme zjistili, že kousek od parkoviště se bobuje. No tak tím líp! Na Vlašky je to lehká procházka po vrstevnici, moc zničení nebudeme a pak si zajezdíme. No jo no, když ono člověk míní a Klub českých turistů mění. Žádné po vrstevnici. Cyklostezka? Leda by jeden to kolo táhl za sebou na provázku. Nekonečné stoupání po sluncem rozpálené asfaltce nás po hodině přestalo bavit a skupina se utápěla v konverzačním tichu. Pořád jsme doufali, že za příští zatáčkou je konec. Že už tam budeme. A ono ne. A když se nám konečně podařilo vyjít na vrchol, našli jsme ceduli "Zákaz vstupu". Naše zklamání bylo obrovské. Jak - zákaz? Kde je kozí sýr? Domácí tvaroh? Alkoholické koktejly? Svět se ukázal býti velmi nespravedlivým. Taková námaha a pro nic za nic. Navíc podle mapy to vypadalo, že chceme-li se dostat dolů, musíme vystoupat po sjezdovce a za ní překročit ještě asi dvacet vrstevnic nahuštěných po dvou metrech. Očistec v praxi. Naštěstí při nás stál Anděl pro blbečky, kteří neumí číst v mapě a ono stoupání bylo naopak pěkně dolů a dolů a dolů. Příjemné překvapení. Ovšem o bobování nemohla být ani řeč. Kecli jsme si do Arthura a polospíce se přivezli do hotelu. Kde J. na internetu zjistil že ona farma je veřejnosti uzavřená od roku 2008, páč hladových turistů prý bylo mnoho a postarší manželský pár měl kvůli nim plné ruce práce, což se projevovalo například tak, že sena museli dělat při světle svíček v noci, aby paní mohla přes den péct. Nedivím se jim. I když je mi to líto a tak nějak doufám, že si to jednoho krásného dne rozmyslí.

Byl to nádherný týden. Máme našlapáno na půl roku dopředu, opálená ramena a nebýt těch kilometrů, každý z nás dobře tři kila navíc díky hotelové kuchyni. Přesně ty prázdniny, jaké jsme potřebovali. Nemusela jsem uklízet, vařit, pořád se něco dělo, celou dobu jsme se smáli a vypadali jako kýčovitá reklama na šťastnou socialistickou rodinu z osmdesátých let. Od návratu domů náčelník výpravy přemýšlí, kde jsme ještě nebyli, kterou kótu naší republiky nedobyli a kde se nám bude příště líbit. Těším se. Už teď.

Na Sněžku s kočárkem aneb do pr*ele a zpátky

Udělali jsme pro to maximum. Splnit jeden z mých malých snů (k těm velkým patří chata na Hawai a naučit se japonsky) a vyjít na nejvyšší horu naší malé země. Prohledali jsme internet, poptali se rodilých krkonošáků, vyzvěděli co možná nejvíce od turistů, kteří mají toto pohoří vtištěné do podrážek. Bylo jasno. Ano, jsme sice šílení, ale dá se to. Nejjednodušší trasa vede přes Pomezní boudy, Cestou česko-polského přátelství na chatu Jelenka a odtud je to už na vrchol coby kamenem dohodil a zbytek v Chariotu dojel. Jedná se o nenáročnou, mírně stoupavou a téměř asfaltovou stezku. Jelikož to opravdu vypadalo na dvouhodinovou procházku, přidala jsem do itineráře návštěvu horské farmy na Vlašských boudách, kterou budeme míjet cestou zpět. Mají tam prý rozličné dobrotky, domácí tvaroh, koláče a medvědí mléko, které tvoří převážně rum. Můj hrnek kafe. Moc jsem se těšila.

Ráno jsme si nacpali bříška vydatnou snídaní, sbalili propriety a poprosili Arthura, zda by nás nesvezl do Horní Úpy, odkud budeme startovat. Prý velmi rád. Parkoviště bylo téměř prázdné, než nejmladší členové naší rodiny posvačili, minula nás jedna německá a jedna polská výprava a poté, co jsme vyhodili kelímky a vajgly pěkně vychovaně do koše, už nám nic nebránilo vydat se vzhůru. První zádrhel nastal pět minut po startu, kdy za rozcestníkem, ukazujícím nám směr žlutá, se asfaltová cesta proměnila v koryto potoka, prudce stoupající do lesa, ovšem poctivě označené příslušnou turistickou barvičkou. Někdo se nás snažil zastrašit hned na začátku. Ale my se nedali. Kočárek jsme těch několik metrů poponesli, abychom za zatáčkou zjistili, že ta správná žlutá je opravdu betonová a měli jsme na ni nastoupit o půl kilometru dál, přímo z parkoviště. Nevadí. Cesta dál byla příjemná lesní stezka a jelikož náčelník výpravy nasadil pro mé krátké nohy vražedné tempo, míjeli jsme jednu dětskou skupinu za druhou. Což nás uklidňovalo. Když můžou dvouletí caparti, může i Maty v kočárku.

Po několika hodinách jsme vyšli z lesa, stromy se změnily v keře a kleč a před námi se rozprostírala nádherná panorámata Polska. Jelikož je to země kopci a horskými masivy neoplývající, ba přímo plackovitá, dělali jsme si legraci, že v dálce vidíme loděnice a támhle na molu stojí maličká postava Jarosława Kaczyńského s odznáčkem Solidarity na kapse košile. Výtečně jsme se bavili. Ovšem zanedlouho nás měl humor opustit. Došli jsme na chatu Jelenku, kde mají skvělou točenou kofolu a za kterou začíná cesta do pekel. S elánem a bojovnou náladou jsme se po přestávce vydali kýženým směrem, opět do lesa, opět do kopce. A strnuli jsme údivem nad vynalézavostí člověka, jenž se snaží vždy a všude zvítězit nad přírodou. Tento filuta nám pro usnadnění výstupu do strmého kopce postavil schody. Pevné, částečně betonové a místy kameny a kořeny protkané schodiště. Rozhodla jsem se, že se prostě nedám. Že to vyjdu, i kdybych měla nést v jedné ruce Matěje a ve druhé Chariot. Bohužel asi po sto metrech jsme byli nuceni zastavit pro celkovou vyplivanost a tatínek byl vyslán na výzvědy, zda se za příští zatáčkou situace nezlepší. J. se vrátil za pět minut, zbrocen potem a těžce popadaje dech mi oznámil, že jsme došli. Cesta takto pokračuje určitě následujících třista metrů a podle toho co viděl, až do nebe. S kočárkem, byť trackovým nemáme šanci. Spolkli jsme hořkost porážky a vrátili se do Jelenky na kofolu.

Zkusila jsem to ještě na náčelníka výpravy nápadem, že bychom mohli autem vyjet do Pece a zbaběle se vyvézt na vrchol Sněžky lanovkou. Ovšem představa nás dvou na dvousedačkovce, předávajících si zmítající se tělo Máťulky, který by jednoduchý povel "Seď a drž se!" ostentativně ignoroval, v nás vzbuzovala děs a hrůzu. Dobrá. Pořád máme v záloze Vlašské boudy. Vrátili jsme se po dost nepříjemné asfaltce (v podstatě kolmá stěna značkovaná patníky) na Pomezní boudy, dali si oběd a přesunuli se do Velké Úpy, kde po několika špatných pokusech odbočit, jsme nalezli tu jedinou správnou silnici vedoucí k Farmě. Aby se před námi po dvou minutách jízdy zjevila značka zákazu vjezdu. Nebylo nám prostě přáno. Byli jsme uondaní a unavení a pěšky, byť slabé dva kilometry, se nám vůbec, ale vůbec nechtělo.

Arthur naši výpravu, mlčky vychutnávající bezbřehé zklamání, ochotně odvezl zpět do hotelu, kde jsme se převlékli do "nedělního", ponimrali se v talířích s večeří a šli spat. Tentokrát nad námi hora zvítězila. Ale nevzdáváme se. Lanovka z Pece se bude od září rekonstruovat, a až ji jednou za dva roky otevřou, bude moderní, kabinková a my se už nebudeme bát. A ukážeme Sněžce, zač je ve středních Čechách perník.

Špindlerův Mlýn II - část první

To ráno jsem se cítila více než prázdninově. Posledních několik měsíců bylo pro mě dost ošklivých a já věděla, že jediná náplast na mou postrakoviňáckou bolístku bude dovolená, někde daleko od Motola, během které se nemusí do práce, do školky, na rehabilitaci, prostě nikam a jediné, co se ode mě bude chtít je dýchat čerstvý horský vzduch a sem tam přebalit nebo nakrmit Matýska. Otec mého dítěte sice ráno z postele "vstal zadečkem napřed", ale tím mi nemohl zkazit náladu. Jak vždycky tvrdím: v rodině může být jen jeden cholerik a to jsem já. Ignorovala jsem nervózní výbuchy mého jinak stoicky klidného Vodnáře a byla jsem rozhodnutá, že zůstanu v pohodě a usměvavá po celou dobu pobytu.

Což mi nevydrželo dlouho. Po několika hodinách jízdy, která nás pomalu ale jistě přestávala bavit, poněvadž tatínek zakázal zpívat (a to jako proč? Nám s Matym to jde úplně perfektně) a mého oblíbeného moderátora nejmenované rádiové stanice častoval nepěknými výrazy na truc v "západočeštině", jsme konečně vjeli do města. Kde nás uvítal pravý a nefalšovaný Krakonoš. Opravdu jsme ho viděli všichni (Matyho nadšené Óóóóó je dostatečný důkaz), jak si hrdě vykračuje po sídlišti v těžkém zeleném kabátci a s dřevěnou berlou. Buď do Špindlu přijela divadelní společnost, cirkus, nebo bych měla přestat vařit ten čaj z houbiček.

Pokoj, jenž se měl stát po několik příštích dnů naším domovem byl krásný, velký, rozdělený na dvě místnosti (fajn, můžeme hrát po večerech Člověče, nezlob se), ovšem se třemi oddělenými válendami. J. zahýkal nadšením. Bude spát SÁM, nikdo ho ze spánku nebude okopávat a vystrkávat z postele. Po nějaké době mu povadly koutky, prohlásil, že beze mě nebude, že by se mu stýskalo a jal se stěhovat stokilovou postel tam, kam podle něj patří. Byla jsem polichocena a spokojená. Vybalovala jsem oblečení, skládala je do skříní a kupodivu zapředla sama se sebou zajímavý rozhovor, jenž by určitě přerostl v hádku, kdybych byla bývala nezakročila. Začalo to asi takto:

J. plnil lednici jídlem přivezeným z domu (přece to tam nenecháme zkazit, ne?): "Zlato, proč tu máme dva kusy tvrdého sýra?"

Já: "(velmi hluboký povzdech) poněvadž jeden měl přijít do chilli con carne minulý týden." Věděla jsem, jaká přijde odpověď a tak jsem svou životní lásku s odpovědí předběhla. Snížila jsem hlas o oktávu a plynule pokračovala:

"-ale do chilli con carne sýr nepatří.

-to už vím taky.

-tak proč jsi ho kupovala?

-poněvadž jsem se do kuchařky podívala až potom.

-tak co s ním budeme dělat?

-nevím, můžeš si ho sníst. Něco jsem vynechala, broučku?"

"Ne. Zapamatovala sis to moc pěkně. Tak já si ten sýr dám."

I přesto ho miluju.

Následujícího rána zavelel náčelník výpravy k odchodu. Šli jsme na "procházku". Jelikož jsem už dávno pochopila, co se pod tímto zákeřným dvojsmyslem skrývá, sbalila jsem nepromokavé bundy, čepice, jídlo na dva dny, zásobu vody a náplast. Litovala jsem, že nemáme sérum proti hadímu uštknutí, ale vem to nešť, na něco se umřít musí. Vyjeli jsme autobusem na kopec a dali si dvanáct kilometrů místy neprostupným terénem zpět k hotelu. Máťulka se v kočárku spokojeně natřásal, J. nadával a já za nimi dělala kouřovou clonu z cigaret kvůli zmatení nepřítele. Byli jsme dokonalá bojová jednotka na výletě.

Na středu rada starších naší rodiny naplánovala celodenní výlet. Je potřeba se i kulturně vzdělat, nesmíme nechat zakrnět naše mozkové buňky jen pro snahu o zlepšení fyzické kondice, že. Pojedeme na Hrad. Na Hradu totiž straší, mají tam skřítky, draky, čarodějnice a všechnu tu havěť, která by naše robátko mohla bavit. Kondicionál je v tomto případě na místě. Mohla, ale nemusela. Téměř celé nádherné, rozlehlé sklepení plné pohádek naše dítě proplakalo. Chodili jsme stále deset metrů za skupinou, abychom nerušili výklad a cvakali uslzené a unudlené fotky našeho miláčka tu s čertem, tu u paty obra. Veliká krása. Ovšem nechtěla bych, aby to vyznělo, že jsme celou exkurzi takovým či onakým způsobem protrpěli. V žádném případě. Já a J. jsme se výtečně bavili. Na chvíli nám bylo šest, existovaly víly a v pytli na konci výpravy měli stoprocentně uhlí pro zlobivé děti a sladkosti pro ty hodné. My dva jsme měli obrovské štěstí, že jsme si vytáhli bonbón.

Na nádvoří jsme se nacpali párky a pivem, nechali si spálit nosy od sluníčka a bylo nám přenádherně. Popovídali jsme si s nefalšovaným rytířem (skvělý bavič, muž na svém místě. Všem dětem vykal: "Vy byste chtěl fotku, mladý muži, ano? No dobrá. Postavte se sem, uchopte můj meč a usmějte se na mamku."), zakoupili lahvinku skvělé medoviny "Tahle lahvinka, madam, to je lék. Můžu vám zaručit, že vypijete-li z ní jen jediný kalíšek, budete živa až do smrti" a užívali jsme si.

Teď sedí náčelník výpravy už půl druhé hodiny u internetu a plánuje zítřejší výstup na Sněžku. Zatím to vypadá, že jdeme přes gdaňské loděnice. Je mi to jedno. Těším se na ni už dobře patnáct let, co jsem dostala své první pohorky a je mi úplně jedno jak se na ni dostanu. I kdyby po kolenou.

Špindlerův mlýn - týden druhý

   Po víceméně proflákaném víkendu - lehoučce bazének, trošinku střelby na trenažéru, hooooodně jídelny, jsme se rozhodli sportovat. Hromadně a všichni tři. Jako jediné, vzhledem k Matyho chronické lenosti, připadaly v úvahu sáňky. I poprosili jsme ochotného správce skladu zimního náčiní, zda by tam jedny neměl a nezapůjčil. Byly krásné. Odlehčené, sportovní, připravené na zběsilou jízdu a naprosto nevhodné táhnouti na nich hypotonické dítě. Ovšem Maťulka překvapil, překonal se a ladně a bez držení (s očima plnýma hrůzy a děsu, ale nechci žalovat) se nechal odtáhnout nad parkoviště. Pak si za něj sedla matka, pevně jej objala, výskla a nastalo peklo. Řítili jsme se dolů sněhem, který kolem nás krásně jiskřil, já se smála, táta dole nadšeně fotil a dítě hystericky brečelo. Druhá jízda nepřinesla jiný výsledek. Celé odpoledne dopadlo tak, že naštvaný junior seděl stranou v závěji (pro sociální pracovníky podotýkám, že velmi teple a nepromokavě oblečen), pofňukával, hlídal foťák a já a J. jsme užívali dávno zapomenuté dětské radosti.

   Pár dnů poté jsme zkusili udělat několik krásných, vánočních, zasněžených, rodinných fotek. Když jsme ráno rozhrnuli závěsy na oknech, až se nám dechy zatajily nad tou nádherou. Modré nebe, všechno zmrzlé a bílé - stromy, chaty, jezero, silnice, auta - i to naše, jestlipak ještě někdy nastartuje? No, prostě nešlo odolat. Nacpali jsme zatím ještě spokojeného, nasnídaného, načančaného Matýska do kočárku a po zrcadle, pod kterým se prý kdysi skrýval chodník, jsme ho ve dvacetistupňovém mrazu vytlačili na kopec nad hotelem. Hned nám bylo teploučko! Nastavila jsem foťák, naaranžovala zbytek rodiny a pak už jen cvakala. Máme spoustu obrázků, kde J. blýská nádhernými úsměvy do všech stran a ochotně pózuje tu z profilu, tu ze závěje, a kde syn brečí. Nebo pláče. Kňourá. Nadává a vztekle cumlá rukavici. Teď jen vybrat tu správnou fotku na péefku.

   A ve finále jsem se na tu sjezdovku opravdu dostala. Pouhé dva dny před odjezdem jsme byli u oběda informováni, že na zbytek pobytu má pro nás firma permanentky na nejbližší otevřený kopec. Hurá. J., vidíce jiskru v mých očích ochotně nabídl hlídání a ať si prý jdu na celý den. Ráno jsem oprášila botky, prkénko a přilbu a doťapala k lanovce. Už tam mě čekalo první překvapení, kdy čipová karta se přikládá ale úplně jinam než obyčejný lístek. Pán v budce mě ochotně poučil jak o systému, tak o funkci prťavé kapsičky na mé rukavici a já se červenala po celou dobu jízdy.

Nahoře jsem zjistila, že dobře mířené rady mých snowboarďáckých přátel "to je jako jízda na kole, to se nezapomíná", byly jen pouho pouhé lži. Padala jsem a padala a padala po metrových úsecích až dolů.  Naštěstí do měkkého. Když jsem si sklepala sníh z čela, brýlí, uší a zubů, zatrnulo mi. Jediný způsob jak se dostat zpátky nahoru je vlek - kotva. Poprvé. No co, jednou to přijít muselo. Pánové na prkně opodál mi poradili, že se mám fakt pevně držet. Kupodivu se mi první jízda povedla. Ale držela jsem se tak moc, že jsem na vrchol dojela naprosto a totálně vyčerpaná. Třásly se mi ruce, necítila jsem pravý palec a podlamovala se mi kolena. Se slovy já se nedám jsem sjela dolů (bez pádu a s parádou) a vrhla se na pekelný stroj znovu. Upadla jsem 150 metrů před koncem. Můžu říct, že je opravdu nesmírně, ale nesmírně namáhavé vyťapat těch několik kroků v nevhodné obuvi s prknem přes rameno. Nahoře jsem padala únavou. Tak to ne! J. řekl celý den, tak celý den. Vzhůru dolů! Jízda super, fakt si to tělo z loňska něco pamatovalo, a na vleku jsem upadla hned po 10 metrech.

   V kostce můžu říct, že mi ten elán dlouho nevydržel. Když se přiblížil čas oběda, zavolala jsem do svého "informačního centra" (J. u internetu s mapou) a s mobilem u ucha jsem po krásné lesní neupravené modré sjezdovce dojela až na parkoviště u hotelu. Paráda.

   Touto sladkou tečkou (kluci se to dopoledne flákali napůl v bazénu, napůl v baru) pro nás skončilo nádherných 14 dnů v Krkonoších. Hlava rodiny prohlásila, že to tam milujeme a chystáme se tam na květen. Budiž. Kolo mám, sjezdovky stát budou, bazén taky . . . Já a Maty s tím fakt nemáme problém.

Špindlerův mlýn - týden první

A tak jsme vyrazili do hor. Všichni. Firma se rozhodla, že jednou za rok se můžeme zúčastnit legrace zvané "preventivní rehabilitace". Jednotlivě či skupinově smíme vyrazit na hory, k vodě, na kola, na lyže, prostě kam srdce táhne, vše all inclusive. Jelikož jsem loňskou zimu objevila zajímavý způsob jak si zlomit co nejvíce kostí v co nejkratším časovém úseku - snowboard, rozhodla jsem se, že koncem listopadu už bude v Krkonoších spousta sněhu a přibalila jsem si výbavu. Mimo jiné, tedy.

V neděli večer nastalo hromadné balení. Většina našich kolegů, jedouce na PR, bere si s sebou jedno větší a jedno menší zavazadlo, to druhé pouze na parádu. My spakovali půlku bytu. Několik hodin trvalo snášení oblečení, sportovních potřeb, zateplení všech členů rodiny, kosmetiky, hraček, postýlky, jednoho prkna a dvou kočárků na jednu hromadu. Když už se předsíní nedalo téměř projít, rozhodla hlava rodiny, že "A dost!" Pokrčila jsem rameny a přestala horečně balit. Těšila jsem se totiž na pondělní ráno, kdy nastane sháňka po: kde mám rukavice? Vzalas mi pyžamo? Potřebuju ještě tohle a nesmím zapomenout tamto. J. v těchto případech volí nejmenší batůžek, který se u nás doma dá najít. Když množství ještě-těchhle-věcí přeroste kapacitu, hledá druhý nejmenší. Když ani to nestačí, následuje velká nákupní taška a tak dále... A já se bavím. Místo jednoho kufru a dvou velkých cestovních tašek se zřítelnice oka mého snaží nacpat do nikoliv bezedného zavazadlového prostoru našeho mondea asi 15 báglů.

Vydali jsme se na cestu a začali se těšit. Po půlhodině se J. rozhlédl po slunečném nebi a suché silnici a nenápadně mi naznačil, že to zatím ani na horách na sníh nevypadá. A podle předpovědi prý ani nebude. Vysmála jsem se mu a poprvé v životě užila ve větě slovo škarohlíd. Bohužel měl pravdu. Při uvítacím pohovoru, kdy jsme byli upozorněni, že nikdo nepřihlášený v hotelu přebývat nesmí a kouřit se může jen před vchodem, si vzala slovo dobře stavěná tělocvikářka a s úsměvem na rtu nám sdělila, že čekají sníh tak možná začátkem roku. A i kdyby, i KDYBY za několik dnů sníh napadl, správci sjezdovek potřebují aspoň 14 dní na uvedení do provozu. Takže si máme své lyže píchnout do špic.

Nedali jsme se znechutit a dopodrobna prozkoumali internet a reklamní letáčky, abychom zjistili, co se dá provádět mimo zimních radovánek. Bylo toho spousta. Bazén s tobogánem, masáže, posilovna, střelecký trenažér, bowling, squash, sportovní trenažér, tůry po okolí, a v neposlední řadě samozřejmě bar. Vrhli jsme se do víru vášní a hned druhý den vyrazili házet koulí na spoustu kuželek. K mé nemalé radosti začalo ráno sněžit a po dobu našeho pobytu už vpodstatě nepřestalo. Poněkud mi zmrzl úsměv, když jsme si ozkoušeli, co to znamená tlačit 12kg těžký kočárek s 18kg těžkým dítětem navlečeným do oblečení a fusaku o váze dalších 5kg hlubokým, vůbec žádným způsobem neupraveným, čerstvě napadaným sněhem. Dobrá, aspoň si zlepšíme kondičku.

Dalšího dne byla naplánována procházka. Miluju, když J. "se chce někam projít", páč to znamená, že ujdu nejméně 15 km, ale zato tou horší cestou. Ne, že bych pěší turistiku neměla ráda, ale já prostě potřebuju dopředu vědět, jak dlouho se půjde. Udělat si rozpočet. Kde bude chata s grogem, kde se bude stát a fotit "ty krásný panorámata", kde se bude jen stát a koulovat. Pod slovem procházka jsem si vždy naivně představovala hodinovou poobědovou nedělní promenádu parkem. Už jsem poučena a v batůžku nosívám zásobu vody a jídla na dva dny, pláštěnku a baterku. Kdyby náhodou.

Výlet s mapou vruce jsme zahájili po červené. Následovali jsme proužek na stromech až na místo, kde značka skončila u zavřené chaty. Další možnost byla modrá, zapadaná na půl metru. Tudy ne. Jdeme dolů po silnici. Končila po 100 metrech. Následovala kozí stezka dlážděná balvany, které pod bílou pokrývkou nebyly vidět. J. se zhostil úlohy kočárníka a zdatně klopýtal pohazujíce před sebou Chariotem s kupodivu hluboce spícím dítětem. Naštěstí tato legrace netrvala dlouho a u další (sakra, zase zavřené) chaty začal krásný, umetený turistický chodník, který nás dovedl zpět k hotelu. Unavení a utahání (kromě těch do růžova vyspaných, ale ti nám dvěma byli šum a fuk) jsme zapadli do postele a prospali se k bohaté snídani.

Následoval bazén s tobogánem. Byla jsem moc mile překvapena teplotou vody v dětském brouzdališti, kdy Maty nemusel drkotat zuby a nefialověly mu rtíky. Složila jsem své včerejší námahou zničené kosti na dno bazénku a nechala synátora blbnout v plavacím kruhu. Naštěstí je v něm rád a umí s ním vyvádět všechna možná alotria, takže se samostatně pěkně vyřádil, načež jsem se já vzpamatovala a začala s ním cvičit. Nádherně strávená hodinka, kterou se tatínek proplaval (asi mu ty kilometry začnu věřit) skončila bublinkovou lázní a šli jsme vdechnout oběd. Výběr z několika volně kombinovatelných porcí včetně jedné sladké a jedné vegetariánské, byl příliš velkým lákadlem, takže všechny naše rodinné diety šly k šípku. Vem to nešť, ještě pár procházek a budeme zase jako lunti.

Musím si něco nechat napříště. Jak jsme sáňkovali, komu se to nelíbilo, a jak jsem se KONEČNĚ dostala na sjezdovku ...