středa 6. července 2011

Špindlerův Mlýn II - část první

To ráno jsem se cítila více než prázdninově. Posledních několik měsíců bylo pro mě dost ošklivých a já věděla, že jediná náplast na mou postrakoviňáckou bolístku bude dovolená, někde daleko od Motola, během které se nemusí do práce, do školky, na rehabilitaci, prostě nikam a jediné, co se ode mě bude chtít je dýchat čerstvý horský vzduch a sem tam přebalit nebo nakrmit Matýska. Otec mého dítěte sice ráno z postele "vstal zadečkem napřed", ale tím mi nemohl zkazit náladu. Jak vždycky tvrdím: v rodině může být jen jeden cholerik a to jsem já. Ignorovala jsem nervózní výbuchy mého jinak stoicky klidného Vodnáře a byla jsem rozhodnutá, že zůstanu v pohodě a usměvavá po celou dobu pobytu.

Což mi nevydrželo dlouho. Po několika hodinách jízdy, která nás pomalu ale jistě přestávala bavit, poněvadž tatínek zakázal zpívat (a to jako proč? Nám s Matym to jde úplně perfektně) a mého oblíbeného moderátora nejmenované rádiové stanice častoval nepěknými výrazy na truc v "západočeštině", jsme konečně vjeli do města. Kde nás uvítal pravý a nefalšovaný Krakonoš. Opravdu jsme ho viděli všichni (Matyho nadšené Óóóóó je dostatečný důkaz), jak si hrdě vykračuje po sídlišti v těžkém zeleném kabátci a s dřevěnou berlou. Buď do Špindlu přijela divadelní společnost, cirkus, nebo bych měla přestat vařit ten čaj z houbiček.

Pokoj, jenž se měl stát po několik příštích dnů naším domovem byl krásný, velký, rozdělený na dvě místnosti (fajn, můžeme hrát po večerech Člověče, nezlob se), ovšem se třemi oddělenými válendami. J. zahýkal nadšením. Bude spát SÁM, nikdo ho ze spánku nebude okopávat a vystrkávat z postele. Po nějaké době mu povadly koutky, prohlásil, že beze mě nebude, že by se mu stýskalo a jal se stěhovat stokilovou postel tam, kam podle něj patří. Byla jsem polichocena a spokojená. Vybalovala jsem oblečení, skládala je do skříní a kupodivu zapředla sama se sebou zajímavý rozhovor, jenž by určitě přerostl v hádku, kdybych byla bývala nezakročila. Začalo to asi takto:
J. plnil lednici jídlem přivezeným z domu (přece to tam nenecháme zkazit, ne?): "Zlato, proč tu máme dva kusy tvrdého sýra?"
Já: "(velmi hluboký povzdech) poněvadž jeden měl přijít do chilli con carne minulý týden." Věděla jsem, jaká přijde odpověď a tak jsem svou životní lásku s odpovědí předběhla. Snížila jsem hlas o oktávu a plynule pokračovala:
"-ale do chilli con carne sýr nepatří.
-to už vím taky.
-tak proč jsi ho kupovala?
-poněvadž jsem se do kuchařky podívala až potom.
-tak co s ním budeme dělat?
-nevím, můžeš si ho sníst. Něco jsem vynechala, broučku?"
"Ne. Zapamatovala sis to moc pěkně. Tak já si ten sýr dám."
I přesto ho miluju.

Následujícího rána zavelel náčelník výpravy k odchodu. Šli jsme na "procházku". Jelikož jsem už dávno pochopila, co se pod tímto zákeřným dvojsmyslem skrývá, sbalila jsem nepromokavé bundy, čepice, jídlo na dva dny, zásobu vody a náplast. Litovala jsem, že nemáme sérum proti hadímu uštknutí, ale vem to nešť, na něco se umřít musí. Vyjeli jsme autobusem na kopec a dali si dvanáct kilometrů místy neprostupným terénem zpět k hotelu. Máťulka se v kočárku spokojeně natřásal, J. nadával a já za nimi dělala kouřovou clonu z cigaret kvůli zmatení nepřítele. Byli jsme dokonalá bojová jednotka na výletě.

Na středu rada starších naší rodiny naplánovala celodenní výlet. Je potřeba se i kulturně vzdělat, nesmíme nechat zakrnět naše mozkové buňky jen pro snahu o zlepšení fyzické kondice, že. Pojedeme na Hrad. Na Hradu totiž straší, mají tam skřítky, draky, čarodějnice a všechnu tu havěť, která by naše robátko mohla bavit. Kondicionál je v tomto případě na místě. Mohla, ale nemusela. Téměř celé nádherné, rozlehlé sklepení plné pohádek naše dítě proplakalo. Chodili jsme stále deset metrů za skupinou, abychom nerušili výklad a cvakali uslzené a unudlené fotky našeho miláčka tu s čertem, tu u paty obra. Veliká krása. Ovšem nechtěla bych, aby to vyznělo, že jsme celou exkurzi takovým či onakým způsobem protrpěli. V žádném případě. Já a J. jsme se výtečně bavili. Na chvíli nám bylo šest, existovaly víly a v pytli na konci výpravy měli stoprocentně uhlí pro zlobivé děti a sladkosti pro ty hodné. My dva jsme měli obrovské štěstí, že jsme si vytáhli bonbón.
Na nádvoří jsme se nacpali párky a pivem, nechali si spálit nosy od sluníčka a bylo nám přenádherně. Popovídali jsme si s nefalšovaným rytířem (skvělý bavič, muž na svém místě. Všem dětem vykal: "Vy byste chtěl fotku, mladý muži, ano? No dobrá. Postavte se sem, uchopte můj meč a usmějte se na mamku."), zakoupili lahvinku skvělé medoviny "Tahle lahvinka, madam, to je lék. Můžu vám zaručit, že vypijete-li z ní jen jediný kalíšek, budete živa až do smrti" a užívali jsme si.

Teď sedí náčelník výpravy už půl druhé hodiny u internetu a plánuje zítřejší výstup na Sněžku. Zatím to vypadá, že jdeme přes gdaňské loděnice. Je mi to jedno. Těším se na ni už dobře patnáct let, co jsem dostala své první pohorky a je mi úplně jedno jak se na ni dostanu. I kdyby po kolenou.

4 komentáře:

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...