úterý 29. dubna 2014

Nepříjemnost

Zdá se, že má skleróza dosáhla svémo maxima. Zapomínám důležité schůzky, návštěvy lékařů, nakoupit maso k obědu, popřát spolužačce ze základní školy k narozeninám. Už zbývá jen nevyzvednout Matýska ze školky a dva dny nepřebalit Šimonka. Samozřejmě, nemusí to být jen ta nemoc, co se při ní člověk hodně nachodí. Taky by to mohla být počínající stařecká demence nebo Alzheimer v ranném stádiu. Kdo ví. Každopádně se mi přihodila Nepříjemnost.

Zítra se má něco stát. A já nevím co. Naprosto jasně si vybavuju tu (dnes již značně rozmazanou) tvář, které jsem slibovala, že ve středu fakt nic nemáme. Jako dnes se vidím, jak jsem se hluboce zamyslela, propočítala dny v práci a státní svátek a s úsměvem prohlásila, že "ano, ve středu můžeme". Jenže nevím CO. Možná jsem to taky slibovala ne rozmazané tváři, ale jen do telefonu, dnes už si nejsem moc jistá. Každopádně je to jedno. NĚCO jsem si domluvila. NĚKAM máme zítra jít, nebo k nám má někdo PŘIJÍT. Nemám tušení, co se bude dít. Jestli se to týká dětí, nebo jsem měla už dávno schánět hlídání, jestli to bude legrace a zábava, nebo přijdou ti nejnudnější kamarádi, které máme. Já prostě NEVÍM.

V určitou chvíli mého, dnes již několikadenního, vzpomínání, místy dost hlasitého, zazářilo světélko naděje. J. si vzpomněl. Že prý ano, ano, ano! Někomu jsem něco takové slíbila! Asi po telefonu. Jo! To bude ono.
Miláčku, ale komu a co?!
No to nevím, ale pamatuju si, jak ses mě ptala, co děláme ve středu.

Ach jo.
Vím co mi teď řeknete: Milá prdlá prvomatko, ty seš úplně prdlá. Tak sis to snad někam napsala, ne? Když to bylo důležité.
A já vám na to řeknu: A bylo?
No nenapsala! Diář zeje prázdnotou! Kalendář taky! A mobil, ten je úplně vysypaný. Jako moje hlava.

Zítřek se kvapem blíží a já se pomalu vzdávám. Pokud jsme k vám měli přijít na kafe, omlouvám se, nedorazíme. Nepamatuji si kam. Pokud jste pozvaní vy k nám, přineste si, prosím, své vlastní pohoštění, J. má rád bílé polosladké. Jste-li lékař, vyškrtněte si nás ze seznamu pozvaných pacientů a buďte tak laskav, zavolejte mi a náležitě mi vyčiňte, pane doktore.

Omlouvám se
a děkuji za pochopení.
Prdlá prvomatka s rodinou.

středa 16. dubna 2014

Takový šikovný chlapeček a tak hloupá máma

Všichni notoricky známe příběh o děvčátku, které vymyslelo, jak osvobodit kamion uvíznutý v tunelu tím, že se mu upustí pneumatiky. Z historky vyplývá jednoznačný závěr, že dospělí jsou blbci, kam bychom to bez dětí, jež znají ta nejjednodušší řešení, byli bývali dopracovali. Dnes jsem si toto ověřila na vlastní kůži a řeknu vám, bolelo to, bolí to a ještě dlouho to mou pýchu bolet bude.

Ježíšek nám přinesl vysavač. Krásný, moderní, extrémně tichý vysavač, příjemné čokoládové barvy, nízké ceny a mnoha a mnoha vesměs nepoužitelných funkcí. Od pračky chci, aby prala. Od telefonu, aby se z něj dalo volat, parní čištění a aplikaci s červíčkem vykřikujícím "Dobré ráno, líná larvo!" považuji za nevyužitelný bonus. U luxu očekávám, že bude luxovat. Hromádka filtrů, nástavců, přípojek, hadiček a jiných udělátek ve mě většinou vzbuzuje odpor k této domácí práci, jelikož si při pohledu na ni uvědomím, kam všude se já s jedinou používanou vysávací hlavicí nedostanu.

Dnes máme duben, to znamená, že ježíškový dárek používám pomalu pátý měsíc, jednou týdně, to máme bratru dvacet případů. Jsem s ním navýsost spokojená. Vysává. Činí tak velmi tiše a velmi kvalitně. Je lehko ovladatelný a má úplně strašlivě dlouhou šňůru k zásuvce, což znamená, že po letech konečně nemusím přepojovat kabel v každé místnosti, v obýváku dvakrát. Jediná, opravdu jediná malinká vadička, která by se mu dala vytknout je, že za horní držadlo se trošičku špatně přenáší. A i tahle chybka se mi zdá být zaviněna spíše mýma nešikovnýma rukama, než vývojáři ve Stockholmu. Prostě ten úchyt funguje, ale kdyby byl někde na těle přístroje třeba ještě jeden, třeba větší, třeba maloučko ergonomičtější, stal by se náš vysavač absolutně bezchybným vítězem olympiády elektrospotřebičů.

Je tomu několik minut, kdy se náš druhorozený, který se ještě neumí najíst sám lžičkou, aniž by ušpinil sebe, stůl, podlahu, mě, kočárek před bytem špagetami, vydal na průzkumnou misi do šatny. Po Matýskově pokoji, koupelně a WC, je to poslední "místnost", kterou ještě neprobádal. A asi ho čekalo nemalé překvapení, když zjistil, že šatna se vypíná více do výše než do prostoru a ty nejzajímavější kusy, jako krabice od bot a pytle s jeho starým oblečením, se nacházejí až úplně nahoře. Tak tedy, Šimonek dorazil do šatny a po několikerém důkladném rozhlédnutí se na všechny strany se rozhodl, že nejlepší bude začít s likvidací u J. bot. V čemž mu ovšem bránil náš starý známý vysavač. Tiše jako myška jsem stála za rohem a sledovala, jak si s nečekanou patálií mimino poradí. A měla jsem opravdu na co čumět. Chvíli lux pozoroval, jestli si tento svou situaci nerozmyslí a neuhne se sám. Když se tak nestalo, natáhlo dítě ruku, odněkud z přední strany luxu vyčarovalo nádhernou, velkou, od pohledu velmi příjemnou rukojeť, popadlo ji a zatáhlo. Vysavač ustoupil o požadovaných 15 centimetrů a Šíma se lačně vrhl na tátovy polobotky.

Neumí spočítat, kolik je jedna hračka a jedna hračka. Když mu přikážu, aby udělal na tetu pápá, vykouzlí široký úsměv a nadšeně zatleská. Ale byl to on, kdo mě naučil, jak se správně přenáší náš nový vysavač, protože až na mě, ÚPLNĚ KAŽDÝ ví, kde mají luxy držadla.

pondělí 14. dubna 2014

Koláč linecký mřížkovaný marmeládový maminčin

Tedy "mriežkované rezy". Ano, maminka byla slovenka, tedy mriežky. Minulý čas nepoužívám proto, že by maminka už nebyla, leč proto, že maminka už není slovenkou. Poslední slovenské slovo použila 27. dubna 1994, kdy po mně ječela, že "jestli si okamžitě neupratám tie handry", nepůjdu nikam, zejména ne na diskotéku. Hadry jsem si uklidila, na diskotéku odešla a po několika letech se odstěhovala, abych mohla chodit ven bez uklízení. Načež jsem s hrůzou zjistila, že stejně nemůžu. Nově nabytá svoboda tkvěla v tom, že jsem neměla za zadkem maminku, která by na mě řvala, a pracovala za mě a pro mě.

Ale to jsem trochu odbočila. Máma nikdy nebyla/není na sladké a dle hesla podle sebe soudím tebe, naprosto mylně usoudila, že já, sestra i otec jsme tuto vlastnost po ní zdědili. Nemyslela to zle, jen se u nás doma koláč na neděli nikdy nestal zvykem. Ono je to nakonec možná i dobře, takhle mám permanentní nadváhu pouhých deset kilo, nechci domyslet, jak bych dnes vypadala po pravidelném pečení. A že to ona uměla/umí. Nechává si svou super schopnost jen pro velmi zvláštní příležitosti, jako jsou velikonoce - roláda, přestupné vánoce - vánočka a mriežkované rezy u příležitosti padesátin tety Dobromily.

Nikdy mi nešly. Rezy. Pokusila jsem se o ně všehovšudy 3x za svůj krátký svobodný život a pokaždé jsem se potýkala s mnoha překážkami a finálním nezdarem. Vrcholem byla ostuda, kterou jsem si trhla na návštěvě prababičky, kam jsem jedny zmršené rezy přivezla jako "drobky k odpolednímu kafi", prababička je popadla a rozdávala po příbuzenstvu jako delikatesu. Dodnes mi je chválí a já se dodnes propadám studem.

Vždycky se něco pokazilo. Těsto nešlo uválet, lepilo se k válečku, k válu, k mým prstům (to převážně a pokaždé). Nechtělo ztuhnout a když už ztuhlo, bylo na kámen a nepomohlo ani rozehřívání v páře. Marmeláda se vpatlávala dovnitř, místo aby se, potvora nevychovaná, nechala rozetřít ladně po povrchu a v troubě se z ní stávala nepoživatelná guma. Když pekla máma, mřížky na povrch koláče vyráběla tak, že si 1/3 těsta rozválela na placku o výšce 2,5mm, vroubkovaným vykrajovátkem stvořila nádherné, pravidelné proužky o naprosto jednotné šířce a ty jednoduchým rychlým pohybem přendávala na marmeládu. To je bod postupu, který jsem s přibývajícími léty a množstvím nezdarů začala opravdu nenávidět. Těsto se nechce nechat uválet, lepí se na váleček, pak se nechce nechat rozkrájet, lepí se k vykrajovátku a ve finále se nechce nechat odlepit od válu a přenést na buchtu. Leží tam, na pracovní desce, jako přilepené lepidlem značky Drago a odmítá se hnout. Pokaždé to zkouším dvacet minut po dobrém, tři minuty po zlém s výhrůžkami a nakonec použiju ostrý předmět a těsto na koláč nasypu.

Tentokrát jsem se rozhodla, že se nedám. Postup výroby dodržím do nejmenších detailů, bod po bodu, slovo od slova tak, jak nakazuje kuchařka. Už jsem velká holka, mám za sebou mnoho kulinářských počinů, z nichž většina byla jedlá, některé i vícekrát, prostě jsem došla k závěru, že na to mám. Umíchala jsem těsto. Nechala ho ztuhnout v lednici přesně předepsaných 25 minut. Vyndala, oddělila třetinu na mřížky a zbytek vyválela na plech. Potud v pořádku. Jen neusnout na vavřínech, opakovala jsem si a pečlivě nanášela marmeládu tupou stranou nástroje.

A pak to přišlo. Poslední bod programu. Připravila jsem si naprosto čistý a suchý vál, nasypala na něj předepsané množství mouky v předepsané výšce 0,8mm a na ní začala válet zbylou třetinu těsta. Opatrně, pomalu, hlavně tu malou hroudičku nevystrašit. Když se těsto začalo s mými tahy nadzvedávat, nedala jsem se a izolovala jednotlivé lepivé vrstvy fólií. Když jsem válením dospěla k výšce 2,5 mm, chopila jsem se vykrajovátka. Které se úplně mimo mé očekávání zařízlo do těsta a celou svou krátkou patnácticentimetrovou cestu ho trhalo, kroutilo a krabatilo. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi popadnout těsto, vál i vykrajovátko, vyběhnout s nimi na střechu a hodit je do výtahové šachty. Chtělo se mi vyhodit naši troubu do povětří. Když jsem se po několika hlubokých nadechnutích uklidnila, natrhala jsem tu hnusnou hroudu na spoustu malých kuliček, ze kterých jsem úplně obyčejně mezi prsty uválela dlouhé, trhající se žížaly a ty naházela na plech. Celé jsem to nacpala do trouby a teď se dívám, jak to na kuchyňském stole okorává a osychá. Pravda, je to tak jedlé, že z mého posledního lineckého koláče zbývá už jen třetina, ale není to prostě ono. Nejsou to maminčiny mriežkované rezy.

Umím francouzsky. Umím křížkovou výšivku. Umím si olíznout špičku nosu. Ale nedokážu upéct jediný nedělní koláč, který umí moje máma. A nejspíš jsem dospěla do bodu, kdy je čas, přestat se o to snažit. Nechat tohle vítězství jí a mriežkované rezy si užívat jen při kulatinách tety Dobromily. Projevit konečně trochu pokory a přiznat si, že ne všechno jde i když se moc chce.

úterý 8. dubna 2014

Nechápu

Rovnou se přiznávám, že nejsem žádný módní guru. Můj styl oblékání lehce balancuje na hraně soudobých trendů a konzervativního nevkusu "stará mladá". Abych to upřesnila, rifle a top s výstřihem jsou fajn.
ALE.
Ada promine, já prostě musím.

Jsou takové "módní kousky", ze kterých se prostě nemůžu vyspat. Hlava mi nebere, kde se vzaly, proč je někdo prodává a jak, do pekla, je můžou rozumní lidé nosit? Tedy, za daných podmínek. Jako hlavní příklad bych tady ráda uvedla LEGÍNY. Ano, i já je mám doma, ano i já je jednou za pět až osm uherských let opráším a vytáhnu provětrat. Ale pod šatovkou! Pod minisukní! Nebo pod extra dlouhou tunikou! Nikdy! Nikdy a opravdu NIKDY nevystavuju své zaoblené pozadí (pro silnější povahy tlustou prdel) všem na odiv! Co to sakra je za trend? Tričko/mikina/top sotva do pasu, při troše dobré vůle necháme laškovně vykukovat špíčky a pod to tenoučký obepnutý kus látky. A kdyby se jednalo jen o puberťačky světa neznalé, ale tuhle novomódní vymyšlenost dnes potkávám napříč věkovými i sociálními skupinami. Pětadvacet nebo padesát, leta nehrajou roli, o kilech nemluvě. Copak ony dámy nemají doma zrcadlo? Trpí strnutím šíje, že se v něm nemůžou shlídnout z více stran? Nebo, a to je ta nejpravděpodobnější verze, se v něm shlédnou a seznají, že dobrý, ani Barbie by se za tak krásný nohy nemusela stydět.
A pozor, vážení. Při snaze najít odpovídající obrázek, který bych sem zcela nelegálně vlepila (což nakonec neudělám), jsem si uvědmila, že ne jen my boubelky bychom si na takový způsob oblékání měly dát pozor. Ona i slečna s "odpovídající váhou" 35 - 42kg nevypadá nic moc, obtahujíce své kosti nejprve pruhem tenké, beztuké kůže a poté ještě tenčí vrstvou látky. Nejlépe tygrovaného vzoru. Můj J. má díky mé postavě malounko pokřivený vkus, přesto ani on na velmi štíhlých dívkách v obtažených legínách neshledává nic moc zajímavého: "Té by se mezi stehny otočil tank i s laufem. Nahou bych ji vidět nechtěl, tím mikroténem to ale moc nevylepšila."
Prostě na tom trvám. Neukazujme zadek. Ani boubelatý, ani kostnatý. Nechme si ho na doma.

Kalhoty tureckého střihu.
Nevím, jestli se vyjadřuju správně odborným pojmem, mám na mysli ty pytle s rozkrokem u kolen, které se poslední dobou staly věrnou ozdobou ulic. Co je na nich hezkého? Co na našich postavách mají zdůrazňovat? Obrovské pozadí schované v nařasené látce? Nebo ultrakrátké nožičky, jejichž dojem vytváří? To jsou opravdu tak strašně hrozně moc pohodlné, že si člověk řekne "vem to nešť, hlavně, že mám na sobě něco, v čem si můžu dřepnout" ? Já si nemůžu pomoct, ale ani ty modelky mi v nich nepřijdou sexy a nádherné. Naopak si říkám, že mají kliku, že zbytkem těla upoutají dost pozornosti.

Dnes ráno jsem čekala na autobus a obdivovala slečnu o osmdesáti kilech živé váhy v krásných, růžovoučkých, lesklých legínách a bundičce lehounce nad pas. Mé myšlenky zabloudily k tureckým kalhotám, a když už jsem měla svůj módní článeček skoro celý v hlavě, prošla kolem paní, která to všechno zachránila. Mrkváče. Červené sáčko, kotníkové botičky zvané "křusky" a mezi tím krásné, o jedno až dvě čísla větší, tudíž roztomile plandavé mrkváče barvy dětské stolice. Asi nesla na druhém rameni kabelku, na tu jsem však už neměla odvahu.

A najednou byl ten svět tak nějak hezčí. Veselejší.

neděle 6. dubna 2014

... když není o čem psát ...

Jakou vůni máš ráda?
Hugo Boss
Ježiš, ty jsi přízemní. Ne parfém. Co ti voní?
Právě dopékané kuře
Hm, pro změnu žvanec. nechceš se trochu zamyslet?
Jarní déšť
Ano a máme tu klišé
Čerstvě vyvětraná peřina
Tak jo. lepší. co ještě?
Když v Pardubicích pečou
A zase jsme u jídla
No a? jídlo voní
Když máš hlad. a co když jsi sytá?
Šampón s vůní jablek
Kosmetika. to nemá cenu, točíme se v kruhu.
Kafe. Úplně čerstvě uvařená, voňavá, silná černá káva. V nedělní ráno, obracím se pod vyhřátou peřinou nosem ke kuchyni, slyším, jak tam tříská nádobím a cítím ten slib krásného dne. Nebo odpoledne vprostřed týdne. Po dobrém obědě, děti spí a přichází ta chvíle, na kterou jsem se těšila od pěti, kdy první z nich otevřelo oko. A taky tak voní sestřina kuchyně. Jednou za kvartál, ale hrozně hezky. V práci minutu předtím, než toho začne být moc. Někdo si přinese voňavý hrnek a provokativně ho postaví přímo doprostřed toho obrovského sálu, tak aby každý věděl, jak to má správně vypadat, když se uvaří fakt dobrá káva.
Jo. To bude ono. Kafe.

středa 2. dubna 2014

Aprílový žertíček

Rozdíl mezi muži a chlapci...
... je jen ve velikosti jejich hraček

Dnešní ráno jsem potkala Zážitek. Zážitek je věc, která se vám stane jednou, dvakrát, maximálně třikrát za deset let, ale budete si ji po zbytek života pamatovat. Procházela jsem ve velmi časné hodině, přesněji deset minut po otvíračce, obchodním centrem za účelem koupě obligátního koblížku a kávičky. Kráčela jsem tichými chodbami prostými zákazníků, mé kroky vytvářely v bludišti chodeb několikanásobnou ozvěnu a jak jinak, hrabala jsem se v kabelce. každá žena, která ze své osobní tašky potřebuje vytáhnout jakoukoliv drobnost menší než dvoulitrová láhev vody, se musí nejprve obsahem prohrabat. A jak tak hledám svou ranní dvacetikorunu, periferním viděním zahlédnu pohyb. Nezvyklý, šustivý, klidný pohyb. Zvednu své zvědavé oko od přihrádky na doklady a mému zraku se naskytne zajímavý pohled. Dva pánové, zdůrazňuji slovo pánové, určitě nešlo o postpubertální dvacetileté kluky, mi křížili cestu, jeden seděl na nákladním vozíku jako malý budha, druhý ho tlačil a jejich přísný pohled mi naprosto jasně říkal, ať se opovážím ceknout, nebo zvednout koutek v náznaku úsměvu. Tohle je vážná věc, oni si hrají a já se jim nemám co chechtat. Nechechtala jsem se. Tam uvnitř jsem se mohla potrhat smíchy, ale jejich kamenným tvářím jsem jen kývla na pozdrav. Když jsme se bez jediného zachichotání minuli, zaslechla jsem tlumený hovor, který končil lehce hlasitým "ne ne ne, žádné střídání nebude. řeklo se až do skladu".
Dospělí muži.
Brzy ráno, v zaměstnání.
A jak krásně si uměli hrát.

úterý 1. dubna 2014

The difference between men and boys...

...is only the size of their toys.

This morning I met the Experience. The Experience is something what happens to You once, twice, in maximum three times a year, but You will remember it for the rest of Your life. Very early, exactly ten minutes after the opening, I was going through trade centre in order to buy my obligatory donut and coffee. I was walking in quiet customerless halls, my steps were creating a multiple echo and however, I was digging in my handbag. Every woman that needs to take out something smaller than 2 litres bottle of watter from her handbag, has to dig. While looking for my morning 20 crowns, I saw a move in front of me. Unusual, rustling, calm move. I lifted up my curious eye from the document box and I saw a very interesting scene. Two men, I underline the word MEN, because at sure they were not 20 years old boys, were crossing my way. One was sitting on the pallet truck like a small Budha, the second one was pushing him and their strict look was telling me not to try to say a word or to smile. This was a serious deal, they were playing and I was not allowed to laugh. I didn´t. Inside of me I was rolling on the floor laughing, but to them I just nodded my head. When we passed, I´ve heard quiet conversation which ended by "No no no, no changes, we said up to the storage."
Grown men.
Early morning at work.
And such a beautiful game.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.