Nechápu

Rovnou se přiznávám, že nejsem žádný módní guru. Můj styl oblékání lehce balancuje na hraně soudobých trendů a konzervativního nevkusu "stará mladá". Abych to upřesnila, rifle a top s výstřihem jsou fajn.

ALE.

Ada promine, já prostě musím.

Jsou takové "módní kousky", ze kterých se prostě nemůžu vyspat. Hlava mi nebere, kde se vzaly, proč je někdo prodává a jak, do pekla, je můžou rozumní lidé nosit? Tedy, za daných podmínek. Jako hlavní příklad bych tady ráda uvedla LEGÍNY. Ano, i já je mám doma, ano i já je jednou za pět až osm uherských let opráším a vytáhnu provětrat. Ale pod šatovkou! Pod minisukní! Nebo pod extra dlouhou tunikou! Nikdy! Nikdy a opravdu NIKDY nevystavuju své zaoblené pozadí (pro silnější povahy tlustou prdel) všem na odiv! Co to sakra je za trend? Tričko/mikina/top sotva do pasu, při troše dobré vůle necháme laškovně vykukovat špíčky a pod to tenoučký obepnutý kus látky. A kdyby se jednalo jen o puberťačky světa neznalé, ale tuhle novomódní vymyšlenost dnes potkávám napříč věkovými i sociálními skupinami. Pětadvacet nebo padesát, leta nehrajou roli, o kilech nemluvě. Copak ony dámy nemají doma zrcadlo? Trpí strnutím šíje, že se v něm nemůžou shlídnout z více stran? Nebo, a to je ta nejpravděpodobnější verze, se v něm shlédnou a seznají, že dobrý, ani Barbie by se za tak krásný nohy nemusela stydět.

A pozor, vážení. Při snaze najít odpovídající obrázek, který bych sem zcela nelegálně vlepila (což nakonec neudělám), jsem si uvědmila, že ne jen my boubelky bychom si na takový způsob oblékání měly dát pozor. Ona i slečna s "odpovídající váhou" 35 - 42kg nevypadá nic moc, obtahujíce své kosti nejprve pruhem tenké, beztuké kůže a poté ještě tenčí vrstvou látky. Nejlépe tygrovaného vzoru. Můj J. má díky mé postavě malounko pokřivený vkus, přesto ani on na velmi štíhlých dívkách v obtažených legínách neshledává nic moc zajímavého: "Té by se mezi stehny otočil tank i s laufem. Nahou bych ji vidět nechtěl, tím mikroténem to ale moc nevylepšila."

Prostě na tom trvám. Neukazujme zadek. Ani boubelatý, ani kostnatý. Nechme si ho na doma.

Kalhoty tureckého střihu.

Nevím, jestli se vyjadřuju správně odborným pojmem, mám na mysli ty pytle s rozkrokem u kolen, které se poslední dobou staly věrnou ozdobou ulic. Co je na nich hezkého? Co na našich postavách mají zdůrazňovat? Obrovské pozadí schované v nařasené látce? Nebo ultrakrátké nožičky, jejichž dojem vytváří? To jsou opravdu tak strašně hrozně moc pohodlné, že si člověk řekne "vem to nešť, hlavně, že mám na sobě něco, v čem si můžu dřepnout" ? Já si nemůžu pomoct, ale ani ty modelky mi v nich nepřijdou sexy a nádherné. Naopak si říkám, že mají kliku, že zbytkem těla upoutají dost pozornosti.

Dnes ráno jsem čekala na autobus a obdivovala slečnu o osmdesáti kilech živé váhy v krásných, růžovoučkých, lesklých legínách a bundičce lehounce nad pas. Mé myšlenky zabloudily k tureckým kalhotám, a když už jsem měla svůj módní článeček skoro celý v hlavě, prošla kolem paní, která to všechno zachránila. Mrkváče. Červené sáčko, kotníkové botičky zvané "křusky" a mezi tím krásné, o jedno až dvě čísla větší, tudíž roztomile plandavé mrkváče barvy dětské stolice. Asi nesla na druhém rameni kabelku, na tu jsem však už neměla odvahu.

A najednou byl ten svět tak nějak hezčí. Veselejší.