pondělí 23. dubna 2012

Sběratelé

Každý máme nějakou tu sběratelskou libůstku, koníčka, vášeň, prostě jsme tímto směrem ujetí. Pokud by se mě někdo v nestřeženém okamžiku zeptal, jestli něco sbírám já, bez přemýšlení bych pronesla zvučné NE. Načež by se mé mozkové závity rozjely plnou rychlostí a já si vzpomněla na polici přetékající hrnečky (tak, že z času na čas mi musí některý "méně oblíbený" upadnout, aby bylo místo na nový), zásuvku ve skříni, jež nejde otevřít, poněvadž je po strop nacpaná šátky a šály a to tak, že se jich pár přimotalo do kolejniček a zdá se, že z šuplíku se stal nedobytný trezor. Dětské oblečení nepočítám, raději budu tvrdit, že náš syn je ve věku pouhých pěti let metrosexuál a převléká se sám a dobrovolně několikrát denně. Pamětní mince! No ano! To je naše jediná malinká oficiální sbírka, čítající jen pár kusů ovšem i z takových míst jako je Paříž nebo Luxembourg. A J. nutím sbírat vánoční zvonečky tím, že mu je soustavně kupuju a on je natolik ohleduplný, že udělá povinné Jé a poděkuje. Ale to už je opravdu všechno.

A ráda bych zdůraznila, že víceméně levné všechno a v mezích normálu. Čímž samozřejmě narážím na ty dva, co se mnou sdílejí domácnost. Matýsek totiž sbírá stropy. Kamkoliv vejdeme, jeho zrak míří neomylně nahoru, krk se ohýbá v zátylku do nepřirozeného úhlu, přesněji do smyčky a Máťulka obdivuje tu nádhernou, povětšinou nabílenou plochu. Barevné kompozice umí taky ocenit, setrvá na nich zrakem obvykle o minutu či dvě déle, až se začínám bát, aby nám v této pozici už nezůstal a po pečlivém zhodnocení rozvržení a stylu umělcova se mu po tváři rozlévá spokojený úsměv. Nejšťastnější je u nás doma v obýváku, páč tam se autor opravdu vyřádil a svýma oběma rukama levýma nám strop nabílil tak dobře, že do půl roku částnečně opadal a teď máme nad hlavou roztomilé šedobílé mapy. Aspoň někdo v naší malé domácnosti z toho má radost.

Včera se opět projevila vášeň lásky mého života. On samozřejmě popírá, že by šlo o koníčka, či dokonce úchylku, jak já s oblibou prohlašuji lehounce zvýšeným hlasem, ale nalejme si čistého vína - obměnit počítač část po části během dvou let třikrát, to není nic normálního a už vůbec ne levného. Jistě, pán to financuje ze svého, tedu držím ústa a krok, ale pokaždé, když se v pravidelném dvouměsíčním intervalu od počítače ozve nabroušené "ježiš, ten disk / ta deska / ta zvukovka / ta cdromka..... zase nefunguje", ježí se mi vlasy vzadu na krku. J. by nikdy nepřiznal, že ho to baví, či mu to činí nějaké potěšení, překopávat svého miláčka každého čtvrtroku. Má místo toho naprosto vymazlený a perfektně kamuflující systém, o kterém možná neví ani on sám: Pokazí se komponenta. Přichází fáze snahy o snadnou opravu dostupnými prostředky. Tři až pět dní se J. nehne od stolu a stahuje freewarové a sharewarové (rozuměj legálně zadarmo) prográmky, které by měly přinutit vadný kus komunikovat. Nervozita narůstá, vzduch houstne. Po povinném období J. přiznává porážku a hlásí, že se to musí koupit nové. Následuje mé první "jistě, miláčku". Přichází opět dvou až třídenní etapa, kdy se můj muž přilepen k internetu probírá e-shopy, obchody s elektronikou, fóry a recenzemi, aby vybral to nejlepší, nejlevnější a hlavně nejspolehlivější (další "jistě, miláčku"). Když vybere, nahlásí mi název výrobku, typ, druh, cenu, způsob napájení a výkonu, činnost a nezapomene zdůraznit obrovské výhody (naposledy to byl samochladící procesor. Počítačům nerozumím, ale tenhle vtip zní zajímavě). Už ví co, teď musí zjistit kde. Hledá nejrychlejší způsob dopravy (vždycky si pro to jezdí do Mironetu sám), dobu dodání (vyráží hodinu poté, co elektronicky objedná, neděle neneděle), cenu (no, konkurence to má o 120,-Kč levněji ale dnes nemají otevřený sklad) a své zkušenosti s prodejcem (myslím, že byl u té firmy prvním registrovaným zákazníkem). Po čtyřech až čtrnácti dnech od nahlášení závady je hrdým majitelem nové hračky, kterou opatrně zabudovává mezi ostatní komponenty. Aby ihned po spuštění počítače zjistil, že prvek, sousedící s novým kusem se s ním odmítá bavit. S diskem není kompatibilní deska, cdromka se nevejde do příslušné poličky, větrák drhne o paměťovou kartu ...... Máme tu nový problém, který se musí řešit. J. zasedá k záložnímu notebooku a spokojeně zapíná internet.

Každý máme něco. Já své hrnečky s vrtulníkem, J. součástky do počítače, sousedovic Lucinka formičky na bábovky. Jde o to, že si vzájemně nevadíme, ve své zálibě se nijak neomezujeme a přiznejme si, řeší to dost vánočních, narozeninových, výročních a jiných problémů. Tak mě napadá, že bych mohla začít sbírat bankovky.

středa 11. dubna 2012

Cizí neštěstí - sranda největší

V rodině PP se už dlouho nic zajímavého neudálo. Tedy událo, ale dítě upadnuté hlavou napřed na dlaždičky a jeho hysterická matka objíždějící pražské nemocnice není nic, s čím bych se tu potřebovala chlubit.

Ovšem to, že se nudím já, neznamená, že se nebaví někdo jiný. Kamarádka E. má život velice zajímavý, místy až dobrodružný a o zábavu má postaráno. Jelikož se neváhá se svými zážitky podělit, s jejím laskavým svolením dávám na vědomí veřejnosti.
(Za smích se nestyďte, jsem mrcha škodolibá a matně si pamatuju, že jsem si při čtení cvrnkla do textilu)

Čtvrtek, 1.3.2012 15:06
Brej den.
Nešel nám tu dneska proud. Plánovaná odstávka, celá čtvrť oblepená plakátky, že se 1.3. cosi kdesi opravuje, visí to všude. A já co? Ne, nezapomenu. Večer 29.2. pečlivě naplním hrnce, kýble, konvice vodou (!!!), protože přece zítra nepoteče, a s pocitem dobře vykonané práce se odebéřu na lože. To bylo ráno překvápko, najednou se mi na sítnici promítlo to jasně oranžové logo ČEZU, které svítí z každé té přiblblé cedulky, kolem kterých už týdny oblejzám. Nechápu, fakt nechápu, jak jsem si to mohla splést s modrým vodárenským logem. Pssst. Jsem rozhodnutá to utajit.

Čtvrtek, 1.3.2012 15:14
Jo a kdyby vás zajímalo, co jsme měli k obědu...
Takže. Řekněme, že se technicky zaostalé matce nepodařilo zprovoznit plynový vařič - tzv. bombu. Když jsem ho celý sešroubovala, zůstalo mi v dlani jedno přebytečné (?) těsnění. Co to je, kam to patří a co se stane, když tam nebude? No neriskla jsem to. K obědu nakonec bylo TEPLÉ jídlo, jak se patří ve slušných rodinách. Opekla jsem v krbu chleby napíchnuté na jabloňové větvi. Kdybych našla ešus, mám i kafe. Ale aspoň bylo teplo.

Tahle civilizace to má spočteno, všichni bídně zhyneme.

...a to nebyl všem dnům konec...

Středa 4.4.2012 10:29
To máte tak. Dnes večer jsme s mužem pozvaní na večeři spojenou s oslavou narozenin. Restaurace ve městě, trochu snobárna. Při vidině bezdětné společenské akce jenom kvetu a teď: co na sebe. Noci jsou zde chladné. I rozhodla jsem se že si přes ramena přehodím indigově modrý šál z egyptské bavlny. Dostala jsem ho, tak že si ho rychle ráno přeperu, ať jsem na večer v plném lesku. Jasně, vím, že indigová modř pouští barvu, peru tedy ručně v umyvadle. Ale školácká chyba - nevzala jsem si gumové rukavice!! V klídečku si máchám v umyvadle plném inkoustu a jak jsem vytáhla ruce, málem to se mnou seklo. Od zápěstí dolů fialová. Po usilovném drbání, drhnutí a máčení jsem docílila barvy dobře uleželé mrtvoly. Už se vidím, jak třepu oslavenci pravicí. Opravdu vydařený sinalý odstín.

No nevim no. Na rukavičky se necítím. A to mi tam ještě spadla dceřina ponožka (zamotaná v šálu), zrovna ta oblíbená s obrázkem. Asi tam přihodím i tu druhou bílou.

Středa 4.4.2012 10:44
Pokračování. Teď mi nejde pustit umyvadlo. A to ani chemickým útokem. To už není vtipné. Nesnáším fialovou.
...ale dopadlo to dobře....

Pondělí 9.4. 2012 09:31
Jo. Ruce jsem opílingovala, nehty nalakovala a umyvadlo pustilo solí s citronem. Dobře to dopadlo

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.