Je tomu rok a pár dnů, kdy jsme s Máťulkou opustili bránu motolské nemocnice, mávajíce v naději, že ji spolu už nikdy neuvidíme. V listopadu to na nás ještě zkusilo místní oddělení neurologie a zaslalo nám pozvánku na velkou předvánoční soutěž o to, kdo první najde Syndrom Matýskův, ovšem s díky jsme odmítli. No, možná ani ne tak s díky, jako, že jsem si spíše nevybíravým způsobem otevřela ústa na pana přednostu, ale výsledkem bylo, že do našeho dítka nikdo bezdůvodně nepíchal jehly jakékoliv velikosti do kterékoliv části těla jen proto, že měl horký tip o původu všech našich potíží.
Tentokrát jsme zakotvili na oddělení stomatologickém. Aby byla nějaká změna. Už několik dnů, ba týdnů mě trápila nervozita, pomalu, ale jistě přerůstající v kvalitní a ryzí strach. Nemám hospitalizace s Matýskem ráda. Je v cizím prostředí, chová se jako utržený ze řetězu a jako bonus se z něj stává mamánek. Jen se za mnou zavřou dveře do koupelny, zaslechnu pofňukávání, někdy s doprovodným mručením a hlavně nezastavitelně přecházející v křik a pláč. A co teprve opustit oddělení v touze po nikotinu. A tak s ním procházím dlouhou chodbou sem a tam a zase sem, cestou potkáme třikrát sestru, pokaždé tu samou, která s Matym prohodí několik zdvořilostních frází, za což ji můj malý bazilišek odmění širokým úsměvem, aby mě vzápětí seřval, že jdeme pomalu, špatně ho držím, že on chtěl do tamtěch dveří a bůhví, co ještě může jeho vzteklé hudrání znamenat. Raději nedomýšlím, abych o svém slušně vychovaném čtyřleťákovi neztratila iluze.
S nemalou radostí zjišťuju, že mé předchozí obavy o našem pobytu v tomto předpeklí, byly tentokrát liché. Nemám tušení, čím to je, ale oddělení je hezčí, chodby širší, ubytování pohodlnější (tentokrát nemusím spát na zemi) a sestry usměvavější. Všechno je tady tak nějak víc v klidu. Přijímala nás sestřička, kterou jsem si pamatovala z neurologie, a když jsme na její změnu místa zavedly řeč, měla jsem na jazyku: "A vidíte, stejně jste se nás nezbavila.." Jelikož bylo ovšem evidentní, že sestra si tento fakt až bolestně uvědomuje, raději jsem se včas zarazila. Příjem byl krátký, rychlý a bezbolestný, o čemž by Maty možná mohl polemizovat, poněvadž prošel dle jeho výrazu tváře, velmi nepříjemným měřením tlaku a vkrátku jsme nafasovali dvě roztomilé postýlky hned u okna, na pokoji, který snad jediný na patře má toaletu, tudíž jsme i se spolubydlícími měli tu čest, poznat snad všechny pacienty na oddělení. Nevadí. Za pár dnů se prý místní budou stěhovat do krásného, nově postaveného, čerstvou malbou vonícího křídla a já pevně doufám, že stará část se bude bourat. Pro starobu a celkovou omšelost a jednou provždy.
Zítra ráno Máťulkovi vyvrtají jeden až několik zoubků a pozítří se smíme sbalit a odjet hodně, hodně daleko. Těším se. I proto, že byť jde o naprosto jednoduchý a rutinní zákrok, přeci jen bude můj drobeček v narkóze a já mám strach. Čím dál tím větší.
Aby mi nebylo tolik smutno a zaměstnala jsem svůj hysterický mozek něčím jiným, než "přemýšlením nad ptákovinama", jak by řekla zřítelnice oka mého, byl mi zaslán jeden pracovní e-mail, který J. stvořil a který oběhl celou jeho firmu. Prý, abych se naučila, jak správně motivovat své kolegy, potřebuji-li asistenci. Stojí to fakt za to. Dávám jej dál, abych nebyla za sobce.
Takhle vypadá oficiální prosba o pomoc se stěhováním materiálu:
Vážení kolegové,
připravil jsem pro vás hru. Je zárukou fyzického zdokonalení a vytáčení mozkových závitů k netušeným možnostem. Jmenuje se Ubraň si svůj sklad. Hráči budou rozděleni na dvě až tři družstva. První družstvo bude hájit vlajku, která je umístěná pod bednami s materiálem určenými k odsunu a nesmí ji za žádnou cenu dát. Další družstvo se bude snažit vlajku ukrást a to tak, že budou strážcům nepozorovaně odnášet krabice a ukládat je do připravené dodávky (čistě z estetických důvodů, aby se nám při hře neválely bedny všude po zemi), kde může být umístěno třetí družstvo, které je bude rovnat, aby se zloději mohli nerušeně koncentrovat na taktiku získání vlajky. Protože zloději nesmí být nikým pozorováni, tak bude i jejich dodávka umístěna skrytě až za branou u kostela, aby se předem neprozradili (fámy, že náklaďák je příliš velký na průjezd naší branou, jsou samozřejmě lež, jde pouze o maskování). Skladové družstvo si samozřejmě z beden může postavit pevnost a vlajku v ní dobře ukrýt, o to větší práci dá poté zlodějům pevnost rozebrat. Naráz mohou zloději nést neomezené množství materiálu, záleží na jejich uvážení, ale musejí počítat s tím, že skladníci mohou schválně do popředí dávat těžší kusy, aby zloděje vyčerpali a unavili. Hra končí ve chvíli, kdy sudí uzná, že vlajka je dostatečně odkryta a tím je získána, nebo neuzná a zloději dále útočí.
Tato ojedinělá hra se bude konat ve středu zhruba od osmi hodin ráno, kdo se chce zúčastnit, nechť se předem s námi domluví, protože míst je málo, a po úspěchu hry Odnes si svůj toner z minulého roku, budete mít co dělat se dostat na startovní listinu.
Kdo by se náhodou do základních sestav nedostal, nemusí vůbec izoufat, zhruba ve stejném čase, avšak na detašovaném pracovišti, má naše kolegyně nachystanou obdobnou hru zvanou Guma Gumárum. Tam se zájemci ve trojčlenných družstvech budou snažit dokoulet pneumatiky z autobusů co nejdále. Vítěz postupuje dále, dva odpadlíci musí své penumatiky odevzdat do připraveného nákladního vozu a hrát mohou pouze s novou pneumatikou ze skladu.
Buďte hrdí, tyto hry vábí svou exkluzivitou, samozřejmě je zván pouze odbor logistiky (na pneu ještě propagace) a až si budete u oběda povídat o svých bojích a vítězstvích, příslušníci jiných pracovišť budou jen tiše zuřit a zelenat závistí.
Takže se na vás budeme těšit, vaše OddpPFDSoLog (Oddělení pro potírání fyzického a duševního strádání odboru logistiky).
No, nedali byste mu pusu?
