středa 10. března 2010

Motol - den třetí

Dnes byla černá středa, pátek třináctého, nastal Armagedon. Ráno jsem sice byla svým přítelem z bílého pekla vysvobozena a šla se ulejvat do práce, ale odpolední telefonát mi zmrazil krev v žilách. Už dopoledne při velké vizitě prý jeden z lékařů prohlásil: "jo, to je typický ?syndrom (název bohužel nevím, J. mi ho nechce prozradit, abych negooglila, ale je to prý velmi vzácný syndrom kombinující hned několik vad včetně epilepsie), kolik má denně záchvatů?" J. odtušil, že Máťa není epileptik. "No to je divný" zněla odpověď. Fakt hustý.

Tuhle teorii podpořila MUDra na speciálním vyšetření zraku, kde šlo o zpracování vizuální informace mozkem. Matýsek prý vidí svět úplně jinýma očima. Nerozezná statické předměty, věci do určité velikosti, věci buď s málo nebo přemírou barev.... Byli jsme odkázáni na Centrum rané péče a prý nám přijede domů Asistent. Prý abych se netahala s kočárem až do Prahy. Taky hustý.

Nějak se s tím neumím poprat. Tady končí veškerá legrace. Opravdu ze mě bude máma postiženého dítěte. Ofiko. Dostanu samolepku do auta a průkajdu do vlaku. Na poště mě musejí nechat předbíhat a pojišťovna mi proplatí 1/10 kočárku pro postižené děti. Všechno na světě bych teď vyměnila za zdraví svého chlapečka. I hořkou čokoládu a tu miluju úplně nejvíc.

Naděje umírá poslední a do pátku daleko. Pořád se to může zvrtnout. Zítra jde Maty na magnetickou rezonanci, uvidí se.....

Mám rýmu jako trám. J. taky. Ale sehnala jsem ty pitomý sluchátka.

1 komentář:

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.