neděle 29. dubna 2018

Recenze vysoce kvalitního snímku

/odborníkem na Marvel Universe a filmové právo (J.) jsem byla upozorněna, že tomuto článku MUSÍ předcházet slovo spoiler. Teda tady je:
!!! pozor, následuje SPOILER!!!/

Kapitán Amerika coby hipster. Plačící Thor. Mrtvý Loki.
S Avengers jsem skončila.

pondělí 16. dubna 2018

Tenká černá linie

   Zajímalo by mě, kde je rozdíl mezi smířením se, potažmo přijetím a rezignací. Jak daleko člověk musí dojít, aby si řekl "ano, teď je to správně, tady jsem správně, teď je všechno jak má být", i když je to totálně na kosočtverec? A kolik kroků se na téhle čáře dá udělat, než člověk spadne do hlubin rezignace s řekne si "seru na to"?

   Můj život se v poslední době pootočil o několik hodně stupňů. O 180 ne, to bych kecala, ale tak, jak jsem žila před událostí Motol 2018, si můžu teď nechat leda zdát. Netvrdím, že se trápím pod jhem povinností a tíhou osudu. Jen mám všeho až nad hlavu a ještě o kousek výš. Ne, že by to při mé výšce slabých 160 čísel byla nějaká láce, to fakt ne, ale na jednu mrňavou holku je toho dost. Snažím se. Strašlivě, úplně strašidelně se snažím, co můžu, aby to šlo. Všechno. Aby byly děti v pořádku, aby byla Matýskova dieta v pořádku, aby byl J. v pořádku, aby byl dům v pořádku, aby byla zahrada v pořádku, aby byla má práce v pořádku, aby byla vláda v pořádku, aby byla Sýrie v pořádku ..... a ono to nejde.

   Zajímalo by mě SAKRA PROČ? Já myslela, že pravidla v pohádkách jsou nastavena jasně: Honzo, splň 3 úkoly a dostaneš princeznu. Mařenko, nefňukej, pošli Jendu na strom a najdete perníkovou chaloupku. Růženko, tady si lehni, ani se nehni, záchrana s nůžkami na plot je na cestě. Ale ono ne. Pracuju, spát chodím o půlnoci, vstávám v pět neděle ne neděle (Matýskovy léky). Taxikařím a vyřizuju pochůzky. Nakupuju a z nakoupeného vyvářím 4 různé diety /sic!/. Když někdo zakašle, oprašuji licenci domácího lékaře a stavím na čaj. Měním olej a gumy, zařizuju odklady a rehabilitace, sháním léky. Tak proč mi věci padají z ruky? Obrazně i doslovně. Překročím spadlou větev a je tu šutr. Přelezu šutr a přede mnou Velká čínská zeď. Udělám do ní díru a zakopnu o spadlou větev.

   Takhle se to přeci hrát nedá. Neříkejte mi, že cílem hry je na všechno se vykašlat a nechat řeku téct. Do toho nejdu. Teď si tady na chvilku sednu, složím ruce do klína, ale jen na malinkou chvilku, a až to vydejchám, postavím se a začnu nanovo. Někde to musí mít konec a ten konec není "kašlu na to, jdu pryč". To prostě nemůže být pravda.

středa 4. dubna 2018

... a zavládl chaos

   Dostala jsem velmi nerozhodnou rýmičku. Naštěstí není pánská, tedy neobjednávám na Aliexpresu bíle mořenou, akátovou rakvičku. Narozdíl od slabšího pohlaví, pánové prominou. Přesto je má rýma nestandardní až jiná, jako ostatně všechno v mém životě. Má rýmička se ještě nerohodla, kde bude bydlet. V neděli se nastěhovala do krku. Podezřívám dětskou odsávačku nosních fujtajblů. Blížily se Velikonoce a já byla příliš zaneprázdněna, než abych se zabývala tím, kde mě škrábe, či pobolívá. V pondělí se rýma přestěhovala do ucha. To už začalo být nepříjemné, přesto jsem ji nadále ostentativně ignorovala. Na kuchyňskou linku jsem postavila láhev vysoce kvalitní, domácí slivovice, to aby rýmě bylo jasno, že u nás se vyhání ďábel satanem. Rýma se nedala a rozlomila mi zub vejpůl. Jak se později ukázalo, dokonce na třetiny, ale v danou chvíli, sanici pevně zasunutou doprostřed šunkového chlebíčku na salátě, bylo i vejpůl až dost. Začala jsem být lehounce načuřelá. V úterý jsem nakráčela k paní zubní doktorce a rýmičku napráskala. Paní doktorka byla šikovná a roztrojenou sedmičku slepila něčím, čemu já soukromě říkám dentální Kanagom, čistě proto, že nevím, jak se dané stomatologické kouzlo, které spravuje rozdělené stoličky, nazývá. A rýma se nasáčkovala na hlasivky.
Vrátila jsem se od zubaře, pár hodin jsem z nedostatku podnětů mlčela (děti ve školce) a když jsem v pět odpoledne otevřela ústa na lásku mého života, vyšel ven jen basový chrapot. Nedala jsem se. Stále jsem se tvářila, jakože bagr a, světe div se, rýma mé tělo buď opustila, halelujá, nebo se nastěhovala někam, kde o ní nevím. Dobře tak.

   Načež jsem se nasrala. Omluvte, prosím, mou franštinu, ale stav, do jakého mě dostalo Tesco, se prostě nedá jinak popsat.
Jsem příznivkyně nových udělátek. Mobilních telefonů, sušiček prádla, scan&shop. Tedy, když mě nedávno, při vstupu do tohto super-hyper, oslovil pracovník určený přímo této sekci, s nadšením jsem jeho nabídku krátkého školení přijala. Naučil mě co a jak, jak si vyndat ze stojanu scanner, jak naskenovat čárový kód, jak odepsat zboží, které si s sebou nechci vzít atd. atd. Pochopila jsem a s nadšením jsem se vrhla do hry. První, druhý i třetí nákup proběhly v naprosté pohodě, dokonce jsem se naučila zaplatit na samoobslužné pokladně, což považuji za absolutní Top této disciplíny, a spokojeně jsem usnula na vavřínech. Načež přišel dnešek. Spěchala jsem, tedy jsem zboží házela rovnou do připravené nákupní tašky, přesně, jak pravila reklama u vstupu a pak jsem si rozbila hubu při placení. "Ukažte tento QR kód obsluze, váš nákup byl náhodně vybrán ke kontrole."
" COŽE?!?!?!?!?"
Ukázala jsem QR kód. Paní v modré mikině se tvářila, jakože neumí česky. Po několika minutách se přinutila konat a zavolala posilu v podobě zkušenější kolegyně. Holky daly hlavy dohromady a já se stala kontrolovaným prvkem. Pravidla hry pravila, že paní v modré mikině musí z mé tašky naprosto náhodně a určitě úplně bez mé asistence, vybrat tři položky a zkontrolovat, zda jsem je naskenovala. Spolu s hledáním zkušenější kolegyně a skenováním divného QR kódu jsme se všichni čtyři, dvě zaměstnankyně Tesca, já a můj nákup, staly centrem pozornosti poloviny nákupáku. Málokdy se nechám vtáhnout do trapasu, ale tenhle byl prvotřídní. Kontrolou jsem prošla na výbornou, což mi ale nebránilo napsat pěkně vzteklej vzkaz do Knihy přání a stížností na Informacích.

   A pak jsem přijela domů a zjistila, že mi přežily lilie. Ne, že přežily tuhou zimu, sníh a mrazy. Vydržely mou péči. Podívala jsem se do záhonu, který jsem už měsíce podezřívala z těžké neplodnosti a opuštěnosti a koukalo na mě hned osm pidipoupátek. V tu chvíli bylo vše zapomenuto. Stěhovavá rýma se zlomeným zubem, podezření z krádeže v super - hyper, všechno. V létě budou lilie. Svět je zase nádherné místo.

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...