Zajímalo by mě, kde je rozdíl mezi smířením se, potažmo přijetím a rezignací. Jak daleko člověk musí dojít, aby si řekl "ano, teď je to správně, tady jsem správně, teď je všechno jak má být", i když je to totálně na kosočtverec? A kolik kroků se na téhle čáře dá udělat, než člověk spadne do hlubin rezignace s řekne si "seru na to"?
Můj život se v poslední době pootočil o několik hodně stupňů. O 180 ne, to bych kecala, ale tak, jak jsem žila před událostí Motol 2018, si můžu teď nechat leda zdát. Netvrdím, že se trápím pod jhem povinností a tíhou osudu. Jen mám všeho až nad hlavu a ještě o kousek výš. Ne, že by to při mé výšce slabých 160 čísel byla nějaká láce, to fakt ne, ale na jednu mrňavou holku je toho dost. Snažím se. Strašlivě, úplně strašidelně se snažím, co můžu, aby to šlo. Všechno. Aby byly děti v pořádku, aby byla Matýskova dieta v pořádku, aby byl J. v pořádku, aby byl dům v pořádku, aby byla zahrada v pořádku, aby byla má práce v pořádku, aby byla vláda v pořádku, aby byla Sýrie v pořádku ..... a ono to nejde.
Zajímalo by mě SAKRA PROČ? Já myslela, že pravidla v pohádkách jsou nastavena jasně: Honzo, splň 3 úkoly a dostaneš princeznu. Mařenko, nefňukej, pošli Jendu na strom a najdete perníkovou chaloupku. Růženko, tady si lehni, ani se nehni, záchrana s nůžkami na plot je na cestě. Ale ono ne. Pracuju, spát chodím o půlnoci, vstávám v pět neděle ne neděle (Matýskovy léky). Taxikařím a vyřizuju pochůzky. Nakupuju a z nakoupeného vyvářím 4 různé diety /sic!/. Když někdo zakašle, oprašuji licenci domácího lékaře a stavím na čaj. Měním olej a gumy, zařizuju odklady a rehabilitace, sháním léky. Tak proč mi věci padají z ruky? Obrazně i doslovně. Překročím spadlou větev a je tu šutr. Přelezu šutr a přede mnou Velká čínská zeď. Udělám do ní díru a zakopnu o spadlou větev.
Takhle se to přeci hrát nedá. Neříkejte mi, že cílem hry je na všechno se vykašlat a nechat řeku téct. Do toho nejdu. Teď si tady na chvilku sednu, složím ruce do klína, ale jen na malinkou chvilku, a až to vydejchám, postavím se a začnu nanovo. Někde to musí mít konec a ten konec není "kašlu na to, jdu pryč". To prostě nemůže být pravda.
Dobrý den,
OdpovědětVymazatnejste superžena, jste jen člověk. Tímhle tempem se brzo buď zblázníte nebo zhroutíte, případně oboje. Jsem taky perfekcionalista, ale vše má svoje meze. Zaprvé bych se vybodla na sledování zpráv, pozitivní totiž neexistují a těma negativníma si akorát ubíráme energii. Zadruhé bych zkusila podstatnou část domácnosti přesunout za úplatu na hospodyni případně kohokoliv, kdo je schopen vám ulevit v tomto ohledu, jakkoliv. Podle mě i pár hodinek týdně pomůže. Zatřetí bych se obrátila na nějaké středisko poskytující péči dětem s postižením a zapátrala bych, jaké úlevné možnosti by vám mohli nabídnout. Až padnete, co bude s klukama? Ti potřebují hlavně zdravou pohodovou mámu. Však nejste tryskomyš, abyste byla schopná fungovat nonstop 24 hodin denně. Držím palce, ať je líp. Veronika
Dobrý den, myslím si,že ten rozdíl je v tom snažení posunovat děti dál a dál.Kdo rezignuje, nesnaží se o nic,jen přežívá.Myslím ,že jste naprosto dokonalá,ale ani vy nemůžete dlouhodobě vydržet zápřah, který máte.Zvažovala bych také (jako paní Veronika) výpomoc na zahradu, úklid domečku, občasné hlídání dětí. Práci bych si určitě nechala, neumím si představit být jen doma a také finanční hledisko není zanedbatelné.Přeji Vám, ať dělají dětičky pokroky, protože to je
OdpovědětVymazatta nejlepší odměna a Vám preji trochu více volného času!�� Jarka a Kubík
Taky neumím delegovat, ale je to nutný. Gumy jsem třeba nebyla měnit ani jednou, ostatní "technikálie" taky neřeším, na to jsou v rodině jiní :-). A se svou jednadvacetiletou praxí pečovatelky o nestandardní dítko musím říct, že taky nejsem wonder woman, i když jsem si to původně myslela. Takže delegovat, delegovat, delegovat. Držím moc palce a myslím na vás všechny :-).
OdpovědětVymazatOlga s Vojtou
Dobrý den,
OdpovědětVymazatano, je nutné postupně ubrat na svých povinnostech a buď je přesunout na jiné, nebo zcela vypustit - taková zahrada ve stylu "kdetovyrostetamtoroste" je taky hezká ne :-)
Taky s tím spánkem je to špatné, 5 hodin je málo...Přeji ať najdete sílu to aspoň trochu změnit k lepšímu!
Pamatujte, že zásobárna životní energie není nekonečná. Hodně sil a hezké jaro
pravidelná čtenářka Simona
Dámy, děkuji za povzbudivé komentáře. Můj problém spočívá v tom, že já nemám KAM delegovat. Hospodyni sháním, zatím marně, hlídání máme velmi vzácné a občasné, bez babiček, tudíž placené a chůvy také nejsou superženy, mají svůj život a jen jedny záda. Zahrada "kde to roste tam to je" u nás funguje už 2 roky, je mi jí líto, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat. Muž je od nevidím do nevidím v zaměstnaní nebo v zahraničí, kdybych nechala technikálie na něm, spíme ve stanu, topíme na ohništi a jezdíme rikšou. Tož tak. Já si jen potřebovala ulevit, tady je fakt každá rada drahá, i když za vaše velmi děkuji.
OdpovědětVymazatPP
Chápu, tušila jsem, že to tak bude. Tož držím všechny palce, i ty na nohou, aby se našla nějaká Mary Poppins a několik dalších ochotných rukou, které vám pomohou. A my, věrné čtenářky, jsme tu aspoň od toho, když už od ničeho jiného, aby bylo kde si ulevit :-). Moc zdravíme
VymazatOlina s Vojtou
A něco jako pečovatelská služba? Např. každý/ druhý/ prac. den na 2-3 hod dopo - na hygienu, pomoc při jídle, polohování, cvičení.., tř. i nákup - u nás tuším něco takového existuje při městě anebo pod charitou.., sama jsem pracovala v domácí péči jako z. sestra, takže vím.., a právě tyto "nezdravotnické" ne tak odborné práce dělaly v potřebných domácnostech někdy pečovatelky. Přeju hodně síly a myslím na Vás všechny. pravidelná čtenářka Majka
OdpovědětVymazatTaky jsem si hrála na superženu, superzaměstnankyni, supermatku, supermanželku, superhospodyňku - poslední rok už si nehraju, chodím na psychoterapii. Taky jsem si myslela, že všechno musím zvládnout sama, že to jiní neudělají tak dobře jako já, že nemám kam delegovat. Jiní to sice neudělají tak dobře jako já, ale udělají to - po svém. A funguje to, obrovsky se mi ulevilo, zase můžu dýchat. Deleguju na manžela, na 10-leté děti a nemám z toho výčitky. Zpomalila jsem, zklidnila jsem se a jsem milejší na všechny a oni mi to vrací. Zpomalila jsem i v práci, a přesto tam jsem ještě největší makačenko. Podle mě není jiná cesta, než si říci o pomoc v jakékoliv formě. Dlouhodobě tuto situaci nejde vydržet a hlavně to není k žití. Mně hodně pomohla psychosomatika - MUDr. Hnízdil, etikoterapie - MUDr. Vogeltanz, ráda se dívám na youtube na Duška, v angličtině na Anita Moorjani - naprosto souzním s jejich náhledem na život a pomáhá mi to každičký den. Přeji hodně síly. Věra
OdpovědětVymazatJen jsem to dočetla, musela jsem si jít lehnout a odpočinout si...,ale chápu a jsem na tom podobně (sic..), takže na vás myslím, abyste to zvládli a někdo komu se dá delegovat se našel... Četla jsem knihu Život v přítomnosti a tam je psáno, když vám něco nevyhovuje - změňte to nebo odejděte (např. z práce), pokud to nejde, tak se vzdejte neboli přijměte to takové jaké to je...
OdpovědětVymazatOdkaz jen tak pro zamyšlení...
http://blog.samanizmus.cz/subdom/blog/kosmicka-hra/
Delegovat, delegovat...Ale na koho? A z ceho to mam zaplatit? Manzel utekl cca po 5 letech, prisla jsem o vetsinu pratel, v praci ktere si nevazim vydelavam jen na asistenty a hlidace. Rozumim vam. Casem se asi smirite s tim, ze jste vlivem nemoci prisla o sebe sama. A nejak to tu uz doklepete. Dobre uz bylo
OdpovědětVymazatMilá Prdlá Prvomatko,
OdpovědětVymazatVím, že od tvého článku uplynulo už více jak 6 týdnů, přesto píši a doufám, že můj komentář neskončí v propadlišti dějin komentářů.
Byla jsem 3 roky, (s občasnými přestávkami na tu nejzákladnější regeneraci), v podobné situaci. Já sice nemám nemocné děti, (resp. Zatím nemám žádné děti), nicméně metafora s překročením větve na mě bohužel sedí dokonale. 3 roky jsem řešila jednu krizovou situaci za druhou, (konkrétnější popis si, s ohledem na tu část své osobnosti, která tím trpěla, a některými záležitostmi ještě trpí, nejvíce, nechám pro sebe), a i přesto všechno jsem se ze všech sil snažila dostudovat VŠ. Byl to můj sen, kterého jsem se dlouho nechtěla vzdát. Těsně před koncem, kdy už i já viděla cílovou pásku, (a to jsem, prosím, téměř úplně nevidomá), se má situace zhoršila na tolik, že mi bylo jasné, že to nedám. Byla mi vrácena BCP k přepracování v tak šibeničním termínu, že by to i mistr workoholiků odevzdal jen tak tak, k tomu jsem si vyslechla tisíc dobře míněných, leč v dané situaci spíše kontraproduktivních rad o tom, ať to nevzdávám, potýkala jsem se se zdravotními problémy atd… atd… atd…
Nakonec jsem školy nechala, protože mi bylo jasné, že stojím před rozhodnutím titul versus duševní i fyzické zdraví. Rozhodla jsem se pro to zdraví. No a proč to píšu? Vím, že jsi ve zcela jiném kolotoči psychicky vysoce zatěžujících událostí, v kolotoči, ze kterého nejde tak „snadno“ vystoupit, avšak stejně jako ty věřím, že i tvé náročné období bude mít svůj konec. Moc ti to přeju, o to víc, že vím, jaké to je sáhnout si opakovaně na ono pověstné dno a křičet, že fakt nechceš být nějakým zasraným potápěčem.
Držím vám všem palce a svatosvatě přísahám, že je budu držet až do zbělení kloubů.