čtvrtek 31. ledna 2019

A je to tady.

      Když se narodil před dvanácti lety Matěj, připadalo mi to, jako by čas malounko přidal na tempu. Nic závratného, z hodin se staly padesátiminutovky, téměř nepostřehnutelná změna, ale dnes vím, že zásadní. Pak přišel na svět Šimonek. A svět přešel v klus. Stěžovala jsem si tehdy o pár (10) let starším kamarádkám, že mi to připadá jako včera, co jsem odstrojila jolku a ejhle, máme tu říjen.
"Počkej po čtyřicítce," říkaly mi. A já se jen stupidně usmívala v naději, že horší to být už nemůže.
Tuto pomyslnou hranici relativity běhu času jsem překročila teprve nedávno. A je to hukot, dámy a pánové. Teprve včera bylo pondělí a ejhle, máme tu čtvrtek. Někdo mi ukradl dva, slovy DVA dny. Vím, že jsem je nějak strávila. Svědčí o tom rozestlaná postel (tedy jsem spala doma, to je dobře) a miska od jogurtu k snídani ve dřezu. A taky někdo nakoupil, na dně ledničky leží okurka. Leží. Neutíká. Je tedy čerstvá. Ale já mám okno. Dva dny kolem mě prosvištěly rychlostí šinkanzenu a co je horší, už mi je NIKDY NIKDO nevrátí. Proletěly. Už BYLY.

      A nejde ani tak o to, co by měl někdo vracet, jako o to, co mi už nikdy nikdo nevezme. Pokud si myslíte, že mluvím o prozaických vzpomínkách, jste sakra vedle. Kila, dámy. A pane. Kila! Jednoho dne, někdy v prosinci, myslím, že to byla středa, jsem byla lehounce oplácaná dívčina středního věku. Pak jsem se z toho vyspala a do rána ze mně byla čtyřicetiletá obezita. Opravdu. Jednou ráno jsem se vzbudila a nedopnula kalhoty, neutáhla opasek na prďáckou poslední dírku a zpod trička velikosti XL, které jsem ukradla z J. krabice studentského šatstva, mi vykukovaly nepěkné michellinské válečky. Které nejdou dát dolů. Od vánoc jsem nepozřela sousta, běh mám v každodenním plánu, piju smútý barvy kafe-braun-dozelena plné vitamínů a minerálů a postrádající jakoukoli připomínku chuti a nic. Ani deko. Rozhodla jsem se, že to jsou hormony. Tak.

      Myslím, že ze všeho nejhorší je ta počínající demence. Alzheimer v raném stádiu. Skleróza v její terminální fázi. Minulý čtvrtek jsem nejela s Matějem na rehabilitaci. Záměrně neříkám, že jsem ZAPOMNĚLA. Protože by to nebyla pravda a já bych nebyla pitomá kráva, ale jen zapomínající blbka. Ještě den před smluveným termínem jsem stála u kalendáře, pamatuju si to, jako by to bylo včera, potažmo minulý srpen, dívala se na červeně podtržený nápis REHABILITACE 9:00  a pomyslela si:" chudáček Matěj, ráno bude cvičit a odpoledne jedeme kupovat boty. Ten toho bude mít za celý den plné kecky." Načež jsem kluka ráno, bez uzardění a bez jediné výčitky, posadila do školního autobusu.

      Myslela jsem si, že tohle se MĚ netýká. Vzhledem k tomu, že mé pubertální vědomí zamrzlo někdy ve věku 25 let, žila jsem v dojmu, že JÁ prostě zestárnout nemůžu. A teď sedím na gauči, snažím se ulevit bolavým zádům, papírky s poznámkami se hromadí na okraji obrazovky notebooku a já se marně snažím vzpomenout si, co jsem to chtěla koupit o víkendu v IKEe. Když jsem byla malá, slibovali mi, že budu-li lhát a zlobit, přijdu do pekla. Ale neříkali, že to bude TAKHLE brzy.

     

pondělí 21. ledna 2019

Když jsou rodiče neschopní.

   Mohli jsme ho naučit cokoliv. Opravdu cokoliv na světě. Zavázat si tkaničky. Vzít do ruky lžíci a sám se najíst. Navléct si na ruce rukavice. Dojít si pro svačinu do ledničky. Říct si o ni. Ano, mohli jsme Šimona naučit třeba i mluvit.

   Kdysi jsem viděla dokument, ve kterém (velmi inteligentní, na rozdíl od někoho) maminka postižené tříleté holčičky vysvětlovala, že se rozhodli navzdory nemoci dceru naučit nejlépe úplné samostatnosti při sebeobsluze. Říkala, že si je vědoma toho, že to nebude hned a nebude to lehké, ale s tím se MUSÍ počítat. Při tréninku a výuce je prý NUTNÉ s mentálně retardovaným dítětem činnost tak dlouho nacvičovat, než se ji naučí. I léta. NEVZDAT SE. Oni se nevzdali. Malá se dnes umí obléci od hlavičky po patičky. Předpokládám, že touhle dobou už chodí na gymnázium a nejspíš tam nepotřebuje ani asistenta. Čímž umění té rodiny nezlehčuji, naopak, velmi jim jejich um a šikovnost závidím. Já taková nejsem. Vytrvalá a trpělivá. A to je nejspíš velký hendikep našich dětí. Vyrůstají jako třísky v lese. Bez disciplíny, s minimálně dodržovaným stanoveným režimem, v podstatě jen uspokojujeme jejich přání a potřeby. Takoví my jsme. Ano, je tady pravidelná rehabilitace a snaha o nácvik základních činností. Ale když mu ty ponožky podávám potisícíosmé a on je stejně čapne a šmahem hodí dolů pod přebalovací pult a ještě se tomu směje, pacholek jeden, prostě se na to vykašlu. Já mám jen jedny nervy a den má jen čtyřiadvacet hodin. Znám smysluplnější činnost jak zabít čas.

   A přesto, nebo možná právě proto, jak jsme líní a neschopní, nám unikají malé, ale zásadní krůčky, kterými naši retardovaní synové kráčejí pomaličku, ale nepřetržitě vpřed. Šimonek miluje, ba přímo zbožňuje veškerou elektroniku. Ovladače, telefony, tablety, monitory, obrazovky. Nic z výše zmíněného v jakékoliv místnosti před ním není v bezpečí. Bere a hraje si. Rozuměj, otáčí s věcí ve svých malých, nešikovných ručkách kolem dokola a horem dolů a rubem na líc, dokud se nestane NĚCO, je jedno co. Věc něco zapne, rozsvítí nebo pustí, nebo začne sama hrát nebo přestane mluvit, je-li na druhé straně drátu mobilního telefonu jiná osoba, vypne se nebo zapne, nebo něco přepne na jiný kanál. Co živi jsme, mysleli jsme si, že volba jednotlivých změn je čistě náhodná, kam prst padne, tam mačká.

   Nejoblíbenější hračkou je tablet. Jenže když ten přestane pod vlivem náhodného, ale intenzivního mačkání dotykové obrazovky fungovat, je potřeba najít rodiče, který situaci uvede na pravou míru. Šimonek, tváříc se, že jemnou motoriku ztratil někde mezi porodnicí a prvním přebalováním doma, vždy náhodně tabletem pohazoval a šoupal směrem k nejbližšímu dospělému, ve snaze zajistit si nápravu. Když tu se J. jednoho slunečného rána, tuším, že to byl čtvrtek, rozhodl, že mladého pána vyškolí.
"Když chceš, tak podej. Hezky do ruky. Podej!" a nastavil dlaň.
Šimonek se na nataženou ruku nechápavě podíval a praštil tabletem o zem.
3 dny jsem instrukce mého muže poslouchala a myslela jsem si své o retardovaných dětech a ještě retardovanějších otcích, kterým nedochází, že syn s IQ sněhové vločky se nemůže naučit ani tak základní povel jako je "podej!".
Čtvrtého dne mě vyškolili oba.
Dnes Šíma dokáže s elektronikou v ruce i lézt po čtyřech, aby mohl "podat" a tím se věc rozchodila a pustila pohádku.

   Načež. Opožděný Ježíšek nám přinesl slevněnou televizi. S novým ovladačem. Ovšem tentokrát jsme se jako zodpovědní rodiče rozhodli, že malého likvidátora nenecháme nový ovladač, a s ním i novou televizi, zničit. Ten starý, ožužlaný, okousaný a udřený ze všeho toho random vypínání, zapínání a zesilování zvuku k hranici snesitelnosti, jsme nechali chlapečkovi jako šidítko. Ovšem záhy se ukázalo, že Šíma není žádné béčko, co se fištróna týče. Když si se starým přístrojem točil, pohazoval a brousil rostoucí stoličky dost dlouho, aniž by bedna nějak zareagovala, došlo mu, že to bude nějaká číhošť. Podal nám věc s jasným výrazem "Sprav!" A tak J. ve své nekonečné vynalézavosti spravil. Vzal do ruky nový ovladač a náhodně přepínal, vypínal a zesiloval, zatímco synáček "ovládal" nefunkční náhražkou. Jenže dle Šimonova výrazu "to nebylo ono". Evidentně se neděly ty správné věci. Když jsem mu ovladač chtěla z pevného sevření prstíků vzít, letmo jsem si všimla malého malíčku, přesně a cíleně umístěného na tlačítku ovládání hlasitosti. A my blbci jsme si celou tu dobu mysleli, že to je náhoda.

   Na základě těchto událostí jsem se ho snažila naučit obléknout tričko. Jak jinak, bezvýsledně. Ale předevčírem jsem ho načapala, jak se snaží obejít na tabletu rodičovský zámek napodobováním nastaveného gesta. A to byl ten moment, kdy jsem se vzdala. Kdy jsem pochopila, že dokud lžíce nebude vypadat jako mobil a na tričku nebude funkční displej, nenaučím našeho Šimona nikdy nic. Dobře tak. O problém míň.

středa 2. ledna 2019

Óda na fusekle

Ty ponožky tam leží už třetí den.
Na podlaze,
hned vedle pračky,
pouhý krok od koše na špinavé prádlo.
Leží, ani nedutají, ani se nepohnou.
Nevím, jestli jsou na živu.
Nechce se mi zkoušet, zda dýchají,
nevím, kde máme kapesní zrcátko.
A tak je tam nechávám.
Procházím kolem nich,
tiše, abych je neprobudila
pokud spí.
Nedotýkám se jich.
Nechci, aby se vylekaly.
Třeba někomu patří
a ten někdo je teď hledá.
Kdybych je do koše dala já,
možná by je už nikdy nenašel.
A to by pro ponožky bylo moc špatné.
Nemít svého majitele.
Až do rozpadnutí ležet na studené zemi
mezi pračkou a košem na špinavé prádlo.
Tak smutný osud.
Budu doufat.
Jednou je přece někdo musí zvednout.
Tak jako každé ráno vychází slunce
i lidé bez ponožek chodí po chladných dlaždicích.
Musí je zábst nohy.
Pak si jich snad všimnou.
A to bude ta chvíle.
Ten moment,
kdy řeknu:
"No konečně, drahý!"


Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...