Ty ponožky tam leží už třetí den.
Na podlaze,
hned vedle pračky,
pouhý krok od koše na špinavé prádlo.
Leží, ani nedutají, ani se nepohnou.
Nevím, jestli jsou na živu.
Nechce se mi zkoušet, zda dýchají,
nevím, kde máme kapesní zrcátko.
A tak je tam nechávám.
Procházím kolem nich,
tiše, abych je neprobudila
pokud spí.
Nedotýkám se jich.
Nechci, aby se vylekaly.
Třeba někomu patří
a ten někdo je teď hledá.
Kdybych je do koše dala já,
možná by je už nikdy nenašel.
A to by pro ponožky bylo moc špatné.
Nemít svého majitele.
Až do rozpadnutí ležet na studené zemi
mezi pračkou a košem na špinavé prádlo.
Tak smutný osud.
Budu doufat.
Jednou je přece někdo musí zvednout.
Tak jako každé ráno vychází slunce
i lidé bez ponožek chodí po chladných dlaždicích.
Musí je zábst nohy.
Pak si jich snad všimnou.
A to bude ta chvíle.
Ten moment,
kdy řeknu:
"No konečně, drahý!"
Není to náhodou o naších ponožkách :o))
OdpovědětVymazatPonožky od postele časem dorazí až do koše na prádlo (čas nesleduji ;-) a naštěstí se nacházejí na straně postele, kam nechodím a ani nevidím). Ty co jsou zapadlé u koše na prádlo, ty by tam vydržely asi celý život, tam ignorace nepomáhá, však docestovaly už tak hodně daleko ;-) .
OdpovědětVymazatChudinky ponožky, opravdu je lituji. To u nás odpočívají v kuchyni na židli a někdy vytvoří i ponožkové družstvo o několika párech dokud je ta co prý miluje uklízení neuklidí do koše.
OdpovědětVymazatboží :-)
OdpovědětVymazat