neděle 21. července 2019

Na Trúbu s kočárky aneb do prdele a zpátky, díl II.

     Ne, nepokusila jsem se na ni s dětmi na invalidním vozíku vyjít, neb moc dobře vím, že to nejde, poněvadž k patě věže vede 29 kamenných, ke vchodu 44 železných a nahoru 75 dřevěných schodů a, což je u 800 let staré stavby poněkud překvapující, ani jeden výtah. Vím to, protože jsem v  tomto malebném kraji vyrůstala, zbytky starobylého hradu jsem pokořila mnohokrát, ale jak se dnes zjistilo, tato zkušenost se zdoláváním točitého schodiště je nepřenosná. Některým lidem tohle prostě NEVYSVĚTLÍTE.

     Město Štramberk Trúbu roztomile obtéká, lemuje kopec, na kterém byla vystavěna ze všech stran, chaloupka nad chaloupkou, penzion nad penzionem, pekárna uší nad pekárnou. My bydleli až dole. Úplně dole. V úžasné, roztomilé a velmi bezbariérové chaloupce. Nic nám tam nechybělo. Až do okamžiku, kdy se J. rozhodl, že se takhle ve vlahý letní podvečer (32 ve stínu) projdeme támhle k té dřevěnici. Věděla jsem co mě čeká, neb s láskou svého života bydlím už nějaký ten týden a do jeho spletitých mozkových závitů vidím jako do sklenice čiré vody. 
"Ale na Trúbu nejdu. S kočárkama se tam nedostaneme," upozornila jsem, kdyby to náhodou hlavě rodiny nebylo jasné.
"Jistěže NE," odvětila hlava a já mu nevěřila ani jedno velké písmeno.

     Přikurtovali jsme kluky, neb kopec je to, byť ne moc vysoký, docela prudký, a vyrazili jsme na procházku. U dřevěnice J. nepřekvapil a navrhl prodloužit procházku za nejbližší zatáčku. Věděla jsem, co mě čeká. Další záhadná zatáčka, která bude svým ohybem mého muže lákat dál. Pořád jsem tak nějak doufala, že je moc horko na výstup až nahoru, že večeře je na stole a všichni máme hlad a že tedy bude dodržen slib "támhle k té dřevěnici" a "na Trúbu nejdeme." Jsem prostě blbá, no.

     Za další zatáčkou, další a ještě další, které se klikatily ve stoupání s úhlem minimálně 45°, jak se mi pod tíhou kočárku a nevhodně zvolených sandálků zdálo, se objevilo kouzelné náměstí. Měla jsem hlad, žízeň, po zádech a stehnech mi stékal pot a co bylo ze všeho nejhorší, seděla jsem na kočičích hlavách hned vedle domácího pivovaru, z druhé strany otevřené okénko pekárny uší a neměla u sebe ani korunu. Protože se přece šlo jen tady kousek!

     A co bylo úplně nejstrašidelnější, za několik minut se zřítelnice oka mého zvedla, oprášila si kalhoty a řekla:
"Hele, co je támhle za kostelem? V té úzké uličce? Půjdeme se tam podívat?"
"Tam jsou schody na Trúbu, miláčku. Na to se vyser!"

     V každém klukovi je kousek pračlověka-lovce. Objevitele-prospektora. Stejně jako v nás, holčičkách, zůstala pravěká hospodyňka, která určovala, ve kterém koutě jeskyně bude ohniště, a že leopardí kožešina je pro tuto sezónu out. Jenže my, ženský, jsme se přizpůsobily. Pochopily jsme, že když se k večeři nerožní stehno z mamuta, nepotřebujeme přikládat půl tuny dříví a naučily jsme se pracovat s plynem, papiňákem a žinylkou. Vyhlížím den, kdy potkám chlapa, který nebude chtít vědět, co je za nejbližší zatáčkou nebo na vrcholu hory.

středa 17. července 2019

Gentlemani nevymřeli, naopak, existují a je jich čím dál víc!

     Je vždycky příjemné setkat se s milou osobou. S člověkem, který se na vás usměje, když vám u auta vypadnou z tašky vajíčka, a vy jste samé krucinálfagot a do prdele, s dítětem, které vám popřeje dobrý den, s mužem, který vás pustí první do dveří, i když je to vchod do hospody čtvrté cenové. Mě dnes potkalo štěstí v podobě hned dvou takovýchto persón a jsem za ně vděčná a budu si je pamatovat do konce svých dní, nebo aspoň do doby, než nade mnou ten Němec vyhraje.

   Zastávka metra. Tak jo, právě jsem proflákla Prdlou Prvomatku, že žije u metra. Což zužuje výběr evropských měst na nějakých 10 až 30. Nevadí, i když mě najdou, všechno popřu. Ale zpět k našemu příběhu. Na zastávce metra jsme zastavili, já, kočárek, v něm Matěj, paní pečovatelka, druhý kočárek a v něm Šimon, po fakt slušné procházce městem. Nutno dodat, že nikoli za zábavou, ale do nemocnice, aby se pan doktor na děti letmo podíval jedním očkem z bezpečí svého pracovního stolu s počítačem a zbytek vyšetření zvládl pomocí klávesnice a myši. Důvod toho, že jsme se tam museli táhnout čtyři se už asi nikdy nedozvíme. Ale nevadí, léky jsme dostali. Tedy jsme lehce oroseni potem (orosenY. Já a pečovatelka. Děti bylY těžce v oukeji.) po jízdě na kočičích hlavách a člunkové chůzi mezi turisty .... fakt by mě zajímalo, co z naší Matičky mají, když kráčejí jejími křivolakými starobylými uličkami s hlavou po uši zabořenou v mobilním telefonu.... dorazili k výtahu, u kterého již postávalo několik (nutno dodati, že chodících) lidí. Tušila jsem, že se všichni do kabiny nevejdeme a rovnou jsem zamířila k vedlejším dveřím. Po chvíli výtah přijel, chodící lidé, pečovatelka a kočárek se Šimonkem nastoupili. Nahlédla jsem, v naději, že by třeba kousíček místečka, ale nemýlila jsem se, bylo plno. V pohodě. Další přijede do půl minuty, to vyčekáme. Ovšem v onom okamžiku se z nízké zídky opodál zvedl muž, pán, chlapec, prostě člověk neurčitého věku, ale velice malé výšky (co ztrácel v této oblasti převyšovalo jeho obdivuhodné, statečné ego), postavil se k otevřeným dveřím zdviže a začal řvát: "Vy všichni, co můžete chodit si okamžitě vystupte a pusťte tam tu paní! Tohle je k...a invalidní výtah, a vy všichni opilci, co tady celé dopoledne obcházíte hospody máte jít po svých, schodama o deset metrů dál!!!" 
     Byl úžasnej. Nic jim nedaroval.
     Z kabiny se ozvalo nesmělé: "Ale paní chtěla jet druhým výtahem."
    "Protože vás viděla, jak se tam cpete! Běžte do prdele!"
     Načež se situace přiostřila: "Hele, uklidni se, jo..."
     "Abych tam na tebe nevlít a nevytáhl tě za krk ven, prevíte!" nedal se nízký hrdina a s hlavou vztyčenou odkráčel zpět ke své přítelkyni a zídce.
    
     Och. Mé srdéčko zaplesalo. Tak krásně se nás zastal. I když výtah odjel bez nás a já musela čekat celou půl minutu na další. I když jsem byla tak perplex, z toho, co se vedle mě událo, že jsem ani nebyla s to se otočit a pánovi poděkovat. Jen jsem tam stála, s hlavou sklopenou a stupidně jsem se usmívala. Nakonec se naše oči střetly, ve chvíli, kdy jsme s Máťou začali sjíždět do hlubin našeho hlavního města a já doufám, že z mé tváře vyčetl, jak jsem mu vděčná.

     Když jsme vystoupili na druhé straně tunelu, čekala nás příjemná cesta po nájezdové rampě a dalším výtahem na světlo bóží. Jenže předtím, než jsme se na rampu vůbec dostali, jsem musela dát přednost odredovanému, lehce spěchajícímu baťůžkáři. Vždyť nikam nespěcháme, pán asi ano, napadlo mě. Ovšem hned poté chlapec zamířil svižným krokem k výtahu. Ou. Takovej mladej a musí si vozit zadek. To je dneska mládež, slyšela jsem hlasy v mé hlavě. 
     A pak, během následujících tří vteřin se batůžek s černými dredy vynořil u nájezdové rampy, mířil ke schodišti, cestou gestikuloval směrem k výtahu a zvedal palce, nejprve jeden, jakože to zmáčknul, pak jakože to pojede nahoru, a nakonec oba, jakože dobrý. Načež mé srdce puklo. 

     Když mě lidé vidí s oběma kluky pohromadě, obecně si myslí, že to mám těžký a někdy mi to i řeknou. Tímto bych jim chtěla vzkázat, že nemám. Že žiju v úžasném, nádherném světě, plném nízkých a odredovaných lidí a mám se děsně fajn. 

úterý 16. července 2019

Jak si ze mě Česká pošta udělala dobrý den.

     Nejsem a nebudu jediná, komu se to stalo, ale já, na rozdíl od jiných, mám tento blog, kam si mohu vypsat své nasrané srdéčko, tedy tak učiním.

     Koncem června skončil můj několikaletý (přísně tajný) projekt, takže jsem si začátkem července mohla sednout do křesla a složit ruce do klína. Což já dělám obecně velmi ráda, vlastně ze všeho úplně nejradši, ale co na mě matka Příroda uvalila dvě postižené děti, zahradu a dvě z devíti sousedovic koček, které k nám migrují dírou v plotě, a které si nás tak trochu adoptovaly, mám na svůj koníček dlouhodobého lelkování a kynutí mezi polštáři velice málo času. Troufám si tvrdit, že téměř žádný.

Ale nestěžuju si! Zmatený čtenář by tohoto dojmu mohl snadno nabýt, ale opak je pravdou. Být pořád v pohybu, v poklusu mezi plotnou, pračkou, přezrálým angreštem a krmením dětí jsem svého času prohlásila za zábavu a dar, který mi byl dán, jednak proto, že jsem vesměs jediná, kdo to tady dělat může (ostatní vydělávají těžké peníze posedáváním v kanceláři) a za druhé mi nic jiného nezbývá. Ono se to musí. Takže naplněna vděkem a překypující nadšením menežuju místní chaos, nazývaný honosně Domácnost a snažím se nezbláznit.

    Aby k výše zmíněnému nedošlo, mám své knihy, a nově, od ledna 2018, kdy jsem trávila zbytky své mladosti na dětské JIP u epileptika v téměř permanentním bezvědomí a potřebovala jsem zaměstnat mozek a ruce, i háčkování příšerných zvířecích miniatur. Což mě baví velmi. A teď, po skončení Projketu (ne, prostě vám to neřeknu) jsem se ke své vlněné lásce vrátila. Částečně tomu tak bylo i proto, že mě o to požádala kamarádka textovkou s opravdu humusáckým háčkovaným medvědem a dotazem, zda bych toto dokázala. Ano, zmršit klubko příze umím taky. Naštěstí v mé složce návodů byla hračka odpovídající velikostí a bez jakéhokoliv chlubení (návod jsem nepsala já) uoztomioučká a kuásná. Nutno dodat, že kamarádka můj výtvor nechtěla zdarma, což jsem zdvořile odmítla, neb letmým odhadem mě medvěd nestál víc, než půlka krabičky práskacích Peter (ježišmarjá, jak mě se po tom kouření stejská!).

   Dala jsem se do práce a za pár hodin byl plyšák na světě. Zabalila jsem jej do obálky, popřála mu šťastnou cestu a doufaje, že s ním poštovní zaměstnanci budou mlátit co možná nejméně, aby z něj nevypadalo všechno umělé vlákno, kterým byl vycpaný, jsem ho svěřila naší vlajkové zasilatelské službě.
A teď trocha účetnictví:

Příze na medvěda - Alize softy 42g:               38,- Kč
Bezpečnostní oči černé 8mm:                         12,- Kč
Bezpečnostní čumák:                                      12,70 Kč
 ____________________________________________
                                                                        62,70 Kč

     Paní za přepážkou mě laskavě upozornila, že kvůli regulím ČP neodpovídajícímu tvaru obálky se medvěd musí poslat jako balík. Bylo to od ní milé a já prostě kývla. Načež si paní řekla o 110,- KáČé.
!!!
???
    Poslala jsem obálku 10 x 15 cm o hmotnosti 40g v hodnotě 62,70 Kč za poštovné v ceně 110,- Kč. A to nikoli první třídou v kupé luxusního Pendolina s televizí a nápoji zdarma, ale v jedné velké hromadě balíků v nákladovém prostoru služební Avie. Nejsem si úplně jistá, že si Česká pošta dělala srandu, neb paní peníze vyinkasovala, ale tak trochu v to doufám. Protože jestli to takhle půjde dál, můžu si svá příšerná háčkovaná  zviřátka rozvážet sama a i za naftu do našeho Transitu, který žere i trávu z pankejtu u cesty, dám míň.


Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.