pátek 29. června 2018

Tak mi treba.

   Pro slovensky nehovořící - to mi patří. Ta zahraniční verze mi přijde tak nějak ... trefnější. Je mi to třeba. Potřebuju to. No, popravdě, já bych se obešla, leč Prdlá Prvomatka míní a rozpustilý Vesmír si jde za svým.

   Reakce na mou situaci, matky vychovávající dvě těžce postižené děti, bývají různé. Když se dotyčný dozví, s kým má tu čest, a ne, že bych to vykládala na potkání, ale jak je vidět, státní tajemství z toho taky nedělám, přichází první fáze, zvaná Smutné oči. Ta trvá vteřinu, až dvě, než člověk vymyslí adekvátní verbální reakci, tváří proběhne kratičký záblesk uspokojení "jo, už vím, co jí řeknu", ale ze slušnosti mě nechá domluvit a toto provází fáze dvě - Protažená tvář. Koutky úst jdou dolů a hlava jemně kývne, jako, že chápe a je mu/jí líto. Pak přichází na řadu řeč, dozvídám se, že jsem statečná, silná, mám to těžký, nemám to lehký, člověku je to líto, člověka to mrzí, kluci jsou chudáčci. Až na tu poslední, jsou to reakce milé, laskavé a většinou je mi víc líto člověka, vyjadřujícího soustrast, než nás. Nemám ráda, když jsou lidé kolem mně smutní, bohužel, společenské konvence toto v určitých situacích vyžadují. Někdy, a díkybohu velice zřídka, přichází na řadu i chudinka pro mě, s čímž bojuju a slušně tuto hodnost odmítám, páč to není pravda, nikdy jsem to nedělala a nikdo mě k tomu nepřinutí. 

   Nedávno se mi dostalo reakce Úžasné, která mě rozesmála a při vzpomínce na ni se usmívám ještě teď. Paní V., která sama nemá lehký osud, ale velmi statečně s jeho nepřízní bojuje, si vyslechla můj příběh v kostce a jelikož mě znala krátkých čtrnáct dnů, výraz její tváře by se dal ve slovníku přiřadit k heslu PŘEKVAPENÍ. Znala nepříliš sebevědomou holku (taky vás to šokuje?), která se umí vybičovat k výsledkům, i když se ráda fláká a večer si dá jedno točené, přímo od pramene. Vysmátou pohodářku. Družnou, usmívající se čtyřicítku, která nerada zeleninku. Ze které pak vypadne tohle. Načež naprosto spontánně (a bohužel se slzou v krásném, modrém oku, což mi bylo velice líto), pronesla větu, ze které budu dýchat ještě dlouho:

"A přitom seš normální!!!!"

Děkuji, V., jsi moc hodná holka, která nejspíš ani netuší, kolik následujících dnů mi prosvítila sluncem a doufám, že toho Pravého brzy najdeš.

   Když jsem se z opušťáku vrátila domů a jakž takž zapadla do zdejšího režimu, kterému jsem ochotně a dost rychle odvykla, zlomila jsem Matymu nohu. No, ono to nakonec nebylo tak horké, ale ještě pět minut po incidentu (posouvala jsem Matěje po gauči a nevšimla jsem si, že má nohu pod sebou. Při jeho váze 30kg a délce metr a půl už při manipulaci trošku ztrácím přehled) to podle slz a usedavého pláče vypadalo, že pojedeme rovnou na chirurgii a bude se amputovat od kolene dolů. Po hodině už se zdálo, že noha zůstane zachována a trošku to i vypadalo, že ani jedna kost či šlacha neutrpěla újmu. S končetinou ovšem bylo třeba zacházet velmi jemně, popřípadě se nedotýkat a dítě se muselo neustále hladit a ubezpečovat o jeho statečnosti. Výměnou za zrušený výlet na pohotovost jsem byla svolná k čemukoliv. 

   Odvezla jsem Matěje do školy, tam vysvětlila důvod našeho zpoždění a poslechla si, že: "no, hlavně, že se nic nestalo" a "jistě, vždyť už je ták velký, to neuhlídáte." Bylo mi líp.
   Pak jsem zavolala J. a svěřila se, že jsem našemu synovi téměř zlomila nohu. "Když téměř, tak je to dobrý. Musíme dávat bacha." Taky pěkný.
   Načež zavolala kamarádka a ptala se, jak se mám. Povzbuzena předchozími uklidňujícími reakcemi, nebrala jsem si servítky a přiznala se, že jsem si před hodinou zmrzačila syna vlastní nešikovností.
"Tak jsi blbá, ty vole? Co děláš?!"
Pěkně!
  
   Nemám ráda, když mě lidé litují. Mám ráda, když najdou slova útěchy a povzbuzení, když se na mě usmějí a slíbí, že to bude dobrý. Ovšem tyhle reakce, které jsou jako políček do tváře, a které nepochopitelně fasuji od jediného člověka na světě, kterého se všemožně snažím držet na nohou a nad hladinou, jsou jako kudla v zádech, která mi narovná páteř a přinutí mě podívat se s hlavou vztyčenou vstříc zářným zítřkům. Dokud si zasloužím "Ty jsi ale kráva, to nemůžeš dát pozor?", nejsem žádná chudinka. 

středa 27. června 2018

Dárek


40.

   Ano, až tak ošklivé číslo na mě čeká. Sedí tam, za rohem, na okraji chodníku, čtyřka a nula pěkně vedle sebe, pozorují, jak dešťová voda odnáší bordel ze silnice do kanálu a číhají.
Nevadí. Jsou to jen dvě malé, opuštěné číslice. Jen symboly v kalendáři, které v podstatě nic neznamenají. Kromě toho, že mě kolena už asi nikdy nepřestanou bolet a vrásky pod očima si začnou malovat své vlastní stíny a linky černou tužkou, abych je už konečně přestala ignorovat.
Každopádně se zdá, že byť jsem dítě narozené na sklonku roku, tento je určen celý k průběžným oslavám. Kupříkladu první dárek jsem dostala někdy před měsícem, aniž to darující nejspíš tušil. Opušťák. Dostala jsem čtrnáct, slovy čtrnáct dnů volna, all inclusive. To, že se ze dvou týdnů nakonec vylouplo 7 dní čistého času mimo domov, považuji za nepodstatný detail. 

   Původní plán byl přijet do hotelu, lehnout si do bílé, čistě povlečené postele a kromě odchodu k odběru stravy nevylézat. Spát a spát, dospat to, co za poslední roky chybí a naspat si do zásoby. Dle mého skromného názoru by se lidé, kteří hovoří o aktivním odpočinku měli střílet na potkání, poněvadž kvůli takovým se my, líné matky na pokraji mladosti, cítíme zle a žere nás svědomí, když si jednou za pět až osm let chceme dáchnout přes den.

   Jak už to bývá, člověk míní a bůh vypuštěných pneumatik a zahozených ventilků mění. Jako spolubydlící jsem dostala sporťačku. Která mě nejenže vytáhla na kopec, ale mimo jiné mě dostala do tělocvičny, kde jsem po 20 letech hrála volejbal. No, hrála. Stála jsem u sítě a povzbuzovala spoluhráče. Vyhráli jsme, tedy mi to evidentně šlo moc dobře.

   Ale proč to všechno píšu. Na seznamu Co všechno chci stihnout do třiceti  čtyřiceti, byla mimo jiné Sněžka. Nejvyšší hora naší malé země, kterou si přeji zdolat od mých osmi let, kdy jsem se o ní poprvé dočetla v salátovém vydání učebnice Vlastivědy pro třetí ročník základní školy. Jako dítě, vyrůstající v té části České republiky, která má svou západní hranici na úrovni Macochy a tato propast se táhne od severu k jihu napříč celou republikou (dále jsou lvi (Praha)), jsem neměla mnoho možností. Po překročení prahu dospělosti jsem každou dovolenou plánovala výstup a vždycky z toho nějak sešlo. Až doteď.

   Dala jsem si ji ke čtyřicátinám. Sněžku. Žádná lanovka, pěkně po svých, zdola až nahoru. Byla jsem neskutečně šťastná. I přes překvapené pohledy spolujdoucích a sporťačky, která odmítala uvěřit svému oku, upřenému na ženu, jež 40 let nedokázala dostat svou tlustou prdel na nejvyšší vrchol Krkonoš. I přesto jsem byla a vlastně ještě pořád jsem absolutně šťastná. Rok Prdlé Prvomatky sotva začal a už jsou tu první úspěchy. Jedno splněné životní přání. Krásný pocit. Zbývá procházka po Měsíci (Elone, já ti věřím) a vlastní Kuka vůz. Těším! 

úterý 26. června 2018

Stane se.

Někdy se tomu říká omyl. Jindy nedorozumění. Já zvolila velice patřičně a lehce vulgárně, ovšem naprosto trefně, pojmenování oné situace slovem průser. Pardon, Průser. A těch velkých P je ještě pořád málo.

To jsem si takhle vyrazila do práce. Já to z času na čas dělám, že nechám své těžce postižené děti, osudem zkoušeného a zkroušeného manžela a pustnoucí domácnost sobě samým napospas a vypadnu na 24 hodin flákat se někam jinam. Ovšem, nic není zadarmo a i tato kratochvíle mou osůbku stojí nemálo sil, dost času stráveného přípravami a, samozřejmě, peníze. Které v tomto průseru hrály minimální roli, ale zmínit jsem se musela.

Jelikož jsem rozpis červnových služeb pro všechny zúčastněné několikrát měnila a upravovala, den před odjezdem do zaměstnání jsem poctivě prošla maily, abych mohla v klidu odjet a být si přitom jistá, že o děti je postaráno. Že přijde paní na ráno, že přijde jiná paní na odpoledne, že přijede pán s vozem a že se muž vrátí z práce a všechny zmíněné osvobodí. Korespondence byla kupodivu v pořádku a já ten večer usnula spánkem poctivě připravených.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem druhého dne, vzdálena od domova desítky, téměř stovky kilometrů (bez možnosti opustit stanoviště. Zatím to nikdo nezkusil, ale u firmy se traduje, že dezertéři budou bez milosti popraveni) odpoledne vyrazila zkontrolovat zprávy v mobilním telefonu, který je na pracovišti taktéž velice přísně zakázán. Ta první a nejdelší mi vyrazila dech, rozklepala kolena a málem přivodila zástavu.
"Odpolední svoz nepřijel, ale poradila jsem si. Jsem s dětmi v pořádku doma. Chůva."
Ou.

Jen pro illustraci:
Když se stane, jakože se to nestává NIKDY, že nepřijede odpolední svoz, znamená to, že
... se Šimonek nedostane z města A do vesnice B
... se ani Šimonkova chůva nedostane z města A do vesnice B
... do vesnice B přijede školní autobus, který prostě MUSÍ u domu, ve kterém nikdo není, vysadit Matýska.
... se mi do zaměstnání chůva bez odvozu sice dovolá, ale já mám v danou chvíli víc než prázdné ruce. Odejít nesmím, auto jí nepošlu, Máťu ze školy nevyzvednu, prostě s tím nehnu.
... se muži chůva sice dovolá, ale ten je v danou chvíli s největší pravděpodobností stovky, možná i tisíce kilometrů daleko, na nějaké pěkné, slunečné, služební cestě. A má tím pádem také velmi omezené možnosti.
... se sice nepřestane otáčet zeměkoule, ale můj soukromý osobní vesmír vybuchne a promění se v prach.

NAŠTĚSTÍ byla paní M. v danou chvíli duchem velmi přítomná, Šimonka domů dostala v rekordním čase za minutu Matěj, což byla klika jako kráva a naprostý bonus byl, že vyšokovala telefonátem s voláním o pomoc jen J., toho času v Polské republice, a ne mě, která bych ten infarkt byla bývala určitě dostala. Mně poslala jen dodatečnou smsku, jakože to bylo na houby, ale už dobrý.

Uf.

Jala jsem se zjišťovat příčiny. Zavolala jsem paní, která vlastní pána, který vlastní vůz, kterému říká "sanitka pro postižené" a vozí s ním postižené lidi po okrese, přiznejme si, za pěknou taxu (když jsem se pokusila s cenou bojovat, bylo mi vysvětleno, že to musím přes pojišťovnu. Ta mi ty velký peníze proplatí, prej. Chm. Tak na to já nejsem.). Seč jsem mohla, snažila jsem se nekřičet a nepoužívat vulgarismy. Naivně jsem očekávala aspoň malinké "pardon", za "sorry" bych se taky nezlobila. Proto mě dost překvapila obranná reakce zvaná útok, kterou na mě paní P. nasadila a nazpátek na mě nakřičela, že ona nic, ona všechno správně a to mám z toho, že měním rozpis a dělám jí v tom hokej!!! 
No propána.....

Když se druhého dne uklidnila a přečetla si všechno, co jsme si za posledních 14 dnů napsaly a poslaly ( jedna, slovy jedna výměna pondělí za úterý a jedna, slovy jedna zrušená středa za celý měsíc. No uznejte, že...) a napsala, že se ještě jednou omlouvá. Ono "ještě jednou" mi tam moc nesedělo, ale fajn, aspoň jednou to v rozhovoru na dané téma padlo. Špatně si prý maily přečetla. Na druhou stranu, už se mi prý taky stalo, že jeli zbytečně, a i když jsem si neuskutečněný svoz zaplatila, nebylo to ode mně košér. Hezky pěkně. Perlička na konci mě dostala asi nejvíc. Dostala jsem padáka. Opravdu mě soukromá podnikatelka na prahu třetího tisíciletí vyrazila ze svého klientského rejstříku a to prý, prosím, z důvodu: "když vám působím takové problémy." Hezky ještě líp.

Je to pro mě taková zajímavá situace. Ve světě, kde mi cizí lidé pomáhají s kočárkem do autobusu, kde se mi kolegové skládají na rehabilitační pomůcku, kde mi přátelé při každém loučení opakují: "a kdybys něco potřebovala, však víš...", mi někdo ukázal záda v celé své šíři. Není mi to líto (nejspíš by ani nemělo být) a nezlobím se (kupodivu), jsem jen překvapena. Je to poznámka pod čarou, kterou mi život potřeboval připomenout, že nejsem středobodem vesmíru. Děkuji. Nejspíš bylo načase.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.