To jsem si takhle vyrazila do práce. Já to z času na čas dělám, že nechám své těžce postižené děti, osudem zkoušeného a zkroušeného manžela a pustnoucí domácnost sobě samým napospas a vypadnu na 24 hodin flákat se někam jinam. Ovšem, nic není zadarmo a i tato kratochvíle mou osůbku stojí nemálo sil, dost času stráveného přípravami a, samozřejmě, peníze. Které v tomto průseru hrály minimální roli, ale zmínit jsem se musela.
Jelikož jsem rozpis červnových služeb pro všechny zúčastněné několikrát měnila a upravovala, den před odjezdem do zaměstnání jsem poctivě prošla maily, abych mohla v klidu odjet a být si přitom jistá, že o děti je postaráno. Že přijde paní na ráno, že přijde jiná paní na odpoledne, že přijede pán s vozem a že se muž vrátí z práce a všechny zmíněné osvobodí. Korespondence byla kupodivu v pořádku a já ten večer usnula spánkem poctivě připravených.
Jaké bylo mé překvapení, když jsem druhého dne, vzdálena od domova desítky, téměř stovky kilometrů (bez možnosti opustit stanoviště. Zatím to nikdo nezkusil, ale u firmy se traduje, že dezertéři budou bez milosti popraveni) odpoledne vyrazila zkontrolovat zprávy v mobilním telefonu, který je na pracovišti taktéž velice přísně zakázán. Ta první a nejdelší mi vyrazila dech, rozklepala kolena a málem přivodila zástavu.
"Odpolední svoz nepřijel, ale poradila jsem si. Jsem s dětmi v pořádku doma. Chůva."
Ou.
Jen pro illustraci:
Když se stane, jakože se to nestává NIKDY, že nepřijede odpolední svoz, znamená to, že
... se Šimonek nedostane z města A do vesnice B
... se ani Šimonkova chůva nedostane z města A do vesnice B
... do vesnice B přijede školní autobus, který prostě MUSÍ u domu, ve kterém nikdo není, vysadit Matýska.
... se mi do zaměstnání chůva bez odvozu sice dovolá, ale já mám v danou chvíli víc než prázdné ruce. Odejít nesmím, auto jí nepošlu, Máťu ze školy nevyzvednu, prostě s tím nehnu.
... se muži chůva sice dovolá, ale ten je v danou chvíli s největší pravděpodobností stovky, možná i tisíce kilometrů daleko, na nějaké pěkné, slunečné, služební cestě. A má tím pádem také velmi omezené možnosti.
... se sice nepřestane otáčet zeměkoule, ale můj soukromý osobní vesmír vybuchne a promění se v prach.
NAŠTĚSTÍ byla paní M. v danou chvíli duchem velmi přítomná, Šimonka domů dostala v rekordním čase za minutu Matěj, což byla klika jako kráva a naprostý bonus byl, že vyšokovala telefonátem s voláním o pomoc jen J., toho času v Polské republice, a ne mě, která bych ten infarkt byla bývala určitě dostala. Mně poslala jen dodatečnou smsku, jakože to bylo na houby, ale už dobrý.
Uf.
Jala jsem se zjišťovat příčiny. Zavolala jsem paní, která vlastní pána, který vlastní vůz, kterému říká "sanitka pro postižené" a vozí s ním postižené lidi po okrese, přiznejme si, za pěknou taxu (když jsem se pokusila s cenou bojovat, bylo mi vysvětleno, že to musím přes pojišťovnu. Ta mi ty velký peníze proplatí, prej. Chm. Tak na to já nejsem.). Seč jsem mohla, snažila jsem se nekřičet a nepoužívat vulgarismy. Naivně jsem očekávala aspoň malinké "pardon", za "sorry" bych se taky nezlobila. Proto mě dost překvapila obranná reakce zvaná útok, kterou na mě paní P. nasadila a nazpátek na mě nakřičela, že ona nic, ona všechno správně a to mám z toho, že měním rozpis a dělám jí v tom hokej!!!
No propána.....
Když se druhého dne uklidnila a přečetla si všechno, co jsme si za posledních 14 dnů napsaly a poslaly ( jedna, slovy jedna výměna pondělí za úterý a jedna, slovy jedna zrušená středa za celý měsíc. No uznejte, že...) a napsala, že se ještě jednou omlouvá. Ono "ještě jednou" mi tam moc nesedělo, ale fajn, aspoň jednou to v rozhovoru na dané téma padlo. Špatně si prý maily přečetla. Na druhou stranu, už se mi prý taky stalo, že jeli zbytečně, a i když jsem si neuskutečněný svoz zaplatila, nebylo to ode mně košér. Hezky pěkně. Perlička na konci mě dostala asi nejvíc. Dostala jsem padáka. Opravdu mě soukromá podnikatelka na prahu třetího tisíciletí vyrazila ze svého klientského rejstříku a to prý, prosím, z důvodu: "když vám působím takové problémy." Hezky ještě líp.
Je to pro mě taková zajímavá situace. Ve světě, kde mi cizí lidé pomáhají s kočárkem do autobusu, kde se mi kolegové skládají na rehabilitační pomůcku, kde mi přátelé při každém loučení opakují: "a kdybys něco potřebovala, však víš...", mi někdo ukázal záda v celé své šíři. Není mi to líto (nejspíš by ani nemělo být) a nezlobím se (kupodivu), jsem jen překvapena. Je to poznámka pod čarou, kterou mi život potřeboval připomenout, že nejsem středobodem vesmíru. Děkuji. Nejspíš bylo načase.
Žádné komentáře:
Okomentovat