Dárek

40.

   Ano, až tak ošklivé číslo na mě čeká. Sedí tam, za rohem, na okraji chodníku, čtyřka a nula pěkně vedle sebe, pozorují, jak dešťová voda odnáší bordel ze silnice do kanálu a číhají.

Nevadí. Jsou to jen dvě malé, opuštěné číslice. Jen symboly v kalendáři, které v podstatě nic neznamenají. Kromě toho, že mě kolena už asi nikdy nepřestanou bolet a vrásky pod očima si začnou malovat své vlastní stíny a linky černou tužkou, abych je už konečně přestala ignorovat.

Každopádně se zdá, že byť jsem dítě narozené na sklonku roku, tento je určen celý k průběžným oslavám. Kupříkladu první dárek jsem dostala někdy před měsícem, aniž to darující nejspíš tušil. Opušťák. Dostala jsem čtrnáct, slovy čtrnáct dnů volna, all inclusive. To, že se ze dvou týdnů nakonec vylouplo 7 dní čistého času mimo domov, považuji za nepodstatný detail. 

   Původní plán byl přijet do hotelu, lehnout si do bílé, čistě povlečené postele a kromě odchodu k odběru stravy nevylézat. Spát a spát, dospat to, co za poslední roky chybí a naspat si do zásoby. Dle mého skromného názoru by se lidé, kteří hovoří o aktivním odpočinku měli střílet na potkání, poněvadž kvůli takovým se my, líné matky na pokraji mladosti, cítíme zle a žere nás svědomí, když si jednou za pět až osm let chceme dáchnout přes den.

   Jak už to bývá, člověk míní a bůh vypuštěných pneumatik a zahozených ventilků mění. Jako spolubydlící jsem dostala sporťačku. Která mě nejenže vytáhla na kopec, ale mimo jiné mě dostala do tělocvičny, kde jsem po 20 letech hrála volejbal. No, hrála. Stála jsem u sítě a povzbuzovala spoluhráče. Vyhráli jsme, tedy mi to evidentně šlo moc dobře.

   Ale proč to všechno píšu. Na seznamu Co všechno chci stihnout do třiceti  čtyřiceti, byla mimo jiné Sněžka. Nejvyšší hora naší malé země, kterou si přeji zdolat od mých osmi let, kdy jsem se o ní poprvé dočetla v salátovém vydání učebnice Vlastivědy pro třetí ročník základní školy. Jako dítě, vyrůstající v té části České republiky, která má svou západní hranici na úrovni Macochy a tato propast se táhne od severu k jihu napříč celou republikou (dále jsou lvi (Praha)), jsem neměla mnoho možností. Po překročení prahu dospělosti jsem každou dovolenou plánovala výstup a vždycky z toho nějak sešlo. Až doteď.

   Dala jsem si ji ke čtyřicátinám. Sněžku. Žádná lanovka, pěkně po svých, zdola až nahoru. Byla jsem neskutečně šťastná. I přes překvapené pohledy spolujdoucích a sporťačky, která odmítala uvěřit svému oku, upřenému na ženu, jež 40 let nedokázala dostat svou tlustou prdel na nejvyšší vrchol Krkonoš. I přesto jsem byla a vlastně ještě pořád jsem absolutně šťastná. Rok Prdlé Prvomatky sotva začal a už jsou tu první úspěchy. Jedno splněné životní přání. Krásný pocit. Zbývá procházka po Měsíci (Elone, já ti věřím) a vlastní Kuka vůz. Těším!