neděle 30. prosince 2018

31. 12. 2018


   I když to vypadá, že na blog dost kašlu, opak je pravdou. Má soukromá psychoterapeutická stránka zeje prázdnotou, poněvadž jsem v jednom velmi rychle se točícím, nezastavitelném kole a prostě a jednoduše - já nemám KDY. Ale díkybohu za to. Je moc dobře, když jeden nemá kdy, páč opečovává obyvatele ve společnosti Doma (děkuji, A.). Své články si nosím v hlavě, a i přes veškerou snahu přemoci raného Alzheimera, nezapomenout a vepsat je sem, jen co bude  chvilka klidu, pomalu, ale jistě se z ní vytrácejí. A možná je to tak nejlepší, třeba nikdy neměly spatřit světlo světa. 

   Dnes je to jinak. Už v dubnu jsem vynechala apríla, což mě mrzelo velmi a sere dosti ještě teď, ale co už, hackera na to, aby mi sem vpasoval zpětně článek s aprílovým datem si shánět nebudu. Raději si vypíšu srdéčko nad těžkostmi života a bytí na přelomu let 2018 a 2019.

   Tak jaký byl u nás letošek? Byl.... ono je to vlastně jedno. Byl. Ať se stalo cokoliv, nikdo to zpět nevrátí. Ani to špatné, ani to krásné. Už na jaře jsem jej prohlásila rokem Prdlé Prvomatky a dnes, poslední den v kalendáři mohu s pýchou sobě vlastí konstatovat, že se v tomto směru vyvedl. Samozřejmě za to musím poděkovat J., svým dětem, kamarádům, starým i těm nově nabytým. Prostě a jednoduše - furt je to jízda, dámy a pane!

  Teď, co se Silvestrem? Musí se udělat předsevzetí. Letos mám jedno jediné, ovšem velmi mocné, kouzelné a vůbec, povšechně magické:

Nebudu tlačit řeku, vždyť ona poteče sama.

   Nechám se nést proudem. Protože jak říkáme v práci, nejvíc se toho podělá, když se do toho začne hrabat. 
   V klidu si počkám na věci, které ke mně přijdou a budu se snažit přijmout všechny, i ty špatné. (Což je ovšem challenge jako kráva, přiznejme si!) Ale jelikož se už nějaký ten pátek učím být osobou pokornou a osvícenou, budu v tom pokračovat i v roce následujícím a budu se dál snažit neuhýbat ranám a nastavovat náruč, když spadne to ošklivé, hnědé. Což mi, samozřejmě, nebrání doufat v zářné zítřky.

   Musím prostě věřit, že jako mladá, šikovná děvčica, mám ještě hromadu sil na to, co přijde. Že mi ještě chvilku budou sloužit záda, paže a vlastně i kolena, abych mohla nosit ty své dárečky na rukou. Že mé mozkové závity, touto dobou již značně opotřebované, mnohdy s ložisky zadřenými až na leb, ještě nějakou dobu budou s to udržet myšlenku déle než čtyři vteřiny a zpracovat ji v takové kvalitě, aby se naše malá domácnost neuvrhla v chaos. (Nebo aspoň ne ve větší, než v jakém je teď. Teď to ještě jakž takž chodí. Ťuk ťuk.) Že mě láska mého života ještě chvilku uvidí tak krásnou, jak tvrdí, že mě vidí (kupuje mi k ježíšku oblečení o velikost menší, než by má rozměrná, byť krátká postavička zasloužila, čímž mě vlastně obdarovává dvakrát) a že s námi ještě chvilku zůstane, než ho definitivně nasereme a on se odstěhuje ke krásné, dvacetileté slečně na privát, tak, jak to má ve zvyku mnoho mužů jeho věku, stavu a situace. Musím věřit, že věta Dobře už bylo je mýtus. 

  A proto, nebo možná právě přesto, přeji všem, sobě, nám i Vám, drazí čtenáři, a vůbec, veškerému člověčenstvu, ať je ten další rok, 2019, rokem každého z Vás, ať Vaše řeka teče správným směrem a ať Vás lidi neserou.

Vše nejlepší do Nového roku
přeje Prdlá Prvomatka s rodinou!
   


čtvrtek 13. prosince 2018

Dlouhý monolog mého muže

"Nepouštěj jim to topení tolik, mají na sobě bundy, bude jim vedro.
Bacha, tady to klouže.
Na co čekáš před tím kruhovým objezdem? Kdo až projede?
To už jsi tam mohla dávno být.
Tahle zatáčka je zrádná, chce to trojku.
Tak asi vidíš, že je rychlejší, ne?! Zařaď se za něj.
Hm, tak ho předjeď, když se táhne jako smrad.
No tos tomu dala, víš, že on na tebe čekal?
Pěkně jsi ho tam zavřela. Kdo tě učil objíždět na dálnici pomalejší auta? Na to musíš dupnout!
No a co, že je tady zúžení, nikde nikdo, jeď!
Jak jako úzký pruh? Sem by se ta auta vešla minimálně dvě!
Ten kamion jsi měla předjet už dávno, teď budeme čuchat ten smrad.
Tak na to šlápni.
Zpomal! Nevidíš, že brzdí?
Proboha, když jedeš v levém pruhu, musíš rychle! Nemůžeš blokovat ostatní auta, když chtějí taky předjíždět!
Já to rádio vypnu, to se nedá poslouchat.
Kluci, není vám vzadu zima? Je, co? Máma vám to ztlumila. já vám přitopím.
My budeme odbočovat, že jedem tak pomalu?
A když ta cisterna před náma jede 60, my musíme taky?
Tak proč ji nepředjedeš?"

"Protože jsi mi zakázal jezdit v LEVÉM PRUHU, miláčku!"

Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké ...