Když přijde poslední den v roce

   Poslední den roku u nás byl ve znamení jídla, pohody a jídla. Jsem zvyklá chystat tyhle velké akce pro více lidí, letos jsme se rozhodli pro oslavy komorní a rodinné. Takže jsem po setmění začala nosit na náš konferenční stoleček mísy s chlebíčky, talíře s jednohubkami, misky s arašídy a skleničky s tyčinkami, plněné tortilly, cukroví, skleničky s nealkoholickými nápoji, láhve s alkoholem, kdybych měla víc místa, vykrámuju na něj obsah lednice i špajzu. J. při pohledu na zásoby opáčil, že pokud si myslím, že to bude jako každý rok dojídat do Třech králů, že se šeredně mýlím a cokoliv najde 1. ledna na stole, sbalí a pošle dětem do Somálska.

    Matýsek evidentně tušil, že se zase chystá nějaká legrace a věrný nově zavedené tradici ze štědrého dne, odmítl odpoledne zamhouřit oka. Zůstal se mnou v obývacím pokoji a snažil se o sebedestrukci. Díky alternativní léčbě se jeho stav den ode dne zlepšuje, což se projevuje jeho snahou najít v bytě pro něj nejnebezpečnější místo a vyzkoušet máminy nervy. Když jsem byla právě po lokty v nějaké pomazánce, připalovaly se mi šunkafleky a zvonil mobil, ozvala se dutá rána. Bylo mi naprosto jasné, co se se synem na gauči stalo a šla jsem se podívat na zem, jaké jsou škody. Pád to nebyl nijak hrozný, dítě už se konečně naučilo, jak se dají použít ruce a buď se včas něčeho chytit, nebo je složit pod sebe. S nohama vraženýma do poličky v konferáku, rukou stále ještě držící polštář, který použil jako brzdu a s pusinkou do čtverečku nad ním mé mateřské srdce zaplakalo. Sesbírala jsem jeho dvacetikilové tělíčko, přitulila si jej do náručí a pofoukala bolístky. Párkrát vzlyknul, několikrát mě probodnul velmi vyčítavým pohledem, vrazil si do pusy paleček na uklidnění a katastrofa byla zažehnána. Jsem zvědavá, kdy mu strach dovolí, zkusit to znovu.

   Tatínek se rozhodl, že se po obědě vyspí za ně za oba a hlavně se vyhne povinnosti mi pomáhat, kterou bych na něj samozřejmě velmi ráda uvalila. Když se večer otevřely dveře ložnice, vyšel z nich do růžova vyspinkaný, lehce rozvrkočený můj milovaný muž, posadil se k obloženému stolu, na klín si vzal naše žvatlající robátko, které mu potřebovalo za tepla prásknout, jak ho máma nechala upadnout a jal se ochutnávat. Všechno bylo schváleno a prohlášeno za výborné, což mi samozřejmě udělalo radost.

  Ještě malinko uklidit, přeci jen jak na nový rok, tak po celý rok a jak jsem pověrčivá, nechat ten náš binec přes půlnoc netknutý jsem si nedovolila. Pak jsem si konečně sedla ke klukům mezi hračky, jídlo, všechny potřebné dálkové ovladače a notebook a začala si užívat ten poslední večer roku. Matýsek učinil, jak jsme pochopili z jeho chování a snahy vytočit nás svými vylomeninami k nepříčetnosti, několik zásadních předsevzetí, mezi jinými spousta aktivního pohybu, bojkot podávání homeopatických léků, rozlévání sladké šťávy na pohovku a na čisté tepláky, likvidace babiččina slavnostního porcelánu.... Mohla bych pokračovat, jen nevím, co všechno byl jeho dlouhodobý plán a co byla náhoda a impulzivní nápad. Když už potřetí přelezl přes nás oba k oknu ( z čehož máme samozřejmě neskutečnou radost) a jal se vytrhat naše relativně nové krásné žaluzie z rámů oken (což nás už tolik netěší), J. nevydržel s nervama, zařval a Matýsek dostal svůj poslední letošní výprask. Nevím, jestli je to tím, že ho rozmazlujeme a nemáme dost síly v ruce, nebo ho chrání vždy přítomná plenka, ale měl z toho velkou radost a nadšeně výskal při každém plácnutí. Musíme vymyslet nějaký adekvátní trest, když už máme doma malého raubíře. Třeba nasypat mu do snídaňového jogurtu cereálie nebo začít víckrát denně čistit zuby. Ještě pouvažuju.

   Dítě jsme ve finále dostali do postele, i když letos poprvé ho budily rachejtle a museli jsme v pravidelných intervalech tišit pláč z leknutí. Před půlnocí jsem správce baru upozornila, ať přinese šampaňské a připravila skleničky. J. ztuhl, ohlédl se k lednici a zeptal se, co si myslím o sektu, uloženém 24 hodin v mrazáku. Odvětila jsem, že nic hezkého a museli jsme si připít bílým vínem. Kdyby nebylo téhle malé nehody, byl by silvestr až příliš dokonalý. Takhle máme aspoň historku pro zasmání. Odbily hodiny, my se políbili, přiťukli si lehce vychlazeným Chardonay, zavolali rodičům a šli spát.

   Ať nás v tom novém roce čeká cokoliv, a že to bude hukot, budeme to přijímat s otevřenou náručí, páč jeden musí zažít špatné i dobré, aby poznal, kterých okamžiků si má vážit. Budeme se těšit.