Po dešti vždycky vyjde slunce

   Slovy klasika: "Právě jsem se vrátila z Motola!" a rozhodla jsem se, že ze všech informací a rad, které jsem tam dostala, si nechám jen ty dobré a pozitivní.

   Od začátku: pan prof.doc.MUDr. L.R. CsC je velmi sympatický, roztomilý, nejspíš strašlivě inteligentní a určitě šikovný, prostě skoro jako můj J. Poté, co si ode mne převzal zapečetěnou obálku se všemi tajemstvími a záhadami, jež skýtá mé nitro (ne, že bych ji nerozlepila a nepodívala se, ale moudrá jsem z té latiny nebyla), usmál se a několikrát se mne optal, zda jsem skutečně slečna K. "TA slečna K.?" "Paní inženýrka K.?" "Ta ze Střešovic???" nevěřícně mě sjížděl svým studánkově modrým zrakem a uculoval se. "Víte, já očekával dámu s nadváhou, u které bych si uměl představit, že nepozná, když má v břiše 2 divná kila navíc. Ale vy??" přeměřoval si mé ploché břicho. Ujistila jsem ho, že jsem si všimla, že je něco špatně, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že TAK špatně a hlavně jsem to chtěla začít řešit až po Vánocích. "No, vy jste číslo!"

   Protekčně mě nacpal na začátek fronty na ultrazvuk, prohlídl mě a potom usadil do své kožené soupravy v kanceláři. Vysvětlil mi hodně jednoduše, kde  vidí problém, nakreslil mi to na zprávu z mé složky od jiného lékaře, ignorujíce text na ní i oficiálně vypadající razítko a podpis. Své výtvarné dílko popsal nečitelným doktorským písmem a celou svou přednášku shrnul do jediného závěru: reoperace. Na chemoterapii je mě škoda, jsem dost mladá na to, aby se s tou potvorou mé tělo popralo samo, jen mu trošku pomoct. Přijdu o své malé lymfatické uzlinky, aby se rakovina neměla kudy šířit dál, a opět se zeptáme paní Histologie, zda zbytky nádoru v mém břiše nezaúřadovaly a nepřilepily se někam, kde nemají ale vůbec co dělat. Pokud tato dáma rozhodne, že se nic takového neudálo, pan primář mě osobně vynese z nemocnice v zubech a už mě nebude chtít nikdy v životě vidět.

   Pěkně jsme si popovídali, vysvětlila jsem panu R. situaci kolem Matýska a upozornila ho, že se mých zbývajících reprodukčních orgánů nesmí skalpelem ani dotknout. Na to on přistoupil, že beze všeho, že mu do mého vaječníku a dělohy nic není, až z nemocnice odejdu, dětí ať si nadělám kolik chci, nejlépe stejně praštěných jako já, to že mi ze srdce přeje. Nejsem si moc jistá, jestli v tom nebyl sarkasmus a ironie, ale budeme na tom s J. pracovat.

   Při odchodu z jeho kanceláře jsem si udělala škodolibou radost. Procházela jsem kolem registrační kanceláře těhotných maminek a všem těm unaveným, kulaťoučkým dámám jsem dala na odiv své ploché bříško, upnuté do riflí velikosti 34. Až taková bestie já jsem!

   Cestou domů jsem nakoupila mým mužem milované větrníky, abych měla něco v ruce, až mu budu sdělovat dobrou zprávu o svém nadcházejícím pobytu v nemocnici. Jestli to takhle půjde dál a přijdou ještě nějaké špatné novinky, nejenže má lepší polovina nezhubne, ale začne se těšit na každou další jobovku, se kterou přijdou sladkosti. Vzal to sportovně, naplánoval jak to bude dělat s Matýskem a uzavřel myšlenkou, že snad už potom budeme mít konečně klid. A chraň mě ruka páně, postavit se ještě někdy na snowboard! Když se z toho dá dostat i rakovina, bůhví, s čím jsem schopná přijít příště. Opravdu doufám, že to měl být humor a nadsázka.

   Teď mě čeká předoperační vyšetření a příští týden šupky dupky do postele. Na operaci a její časné následky se moc netěším, ale má to i své světlé stránky. Jelikož vím, co očekávat od nemocniční stravy, můžu se teď neomezeně ládovat. Myslím, že zbyl jeden větrník.

PS Ještě jsem dostala opožděného ježíška. Nakoukla jsem na blog, zda nějaká dobrá duše nenechala komentík, který by mě pohladil po egu a přestala jsem na několik vteřin dýchat. Na mé stránky zavítala paní D., známá autorka knih pro děti a dokonce nechala pochvalu. Pokud samochvála opravdu smrdí, jsem cítit až do Košic. Ale já si prostě nemůžu pomoct. Vyrostla jsem samou pýchou asi o 6 centimterů, a jestli prý o tom nepřestanu okamžitě mlít, J. se se mnou při nejbližší příležitosti rozvede. Nevadí. Mám komentář od paní D.