A je to tady.

      Když se narodil před dvanácti lety Matěj, připadalo mi to, jako by čas malounko přidal na tempu. Nic závratného, z hodin se staly padesátiminutovky, téměř nepostřehnutelná změna, ale dnes vím, že zásadní. Pak přišel na svět Šimonek. A svět přešel v klus. Stěžovala jsem si tehdy o pár (10) let starším kamarádkám, že mi to připadá jako včera, co jsem odstrojila jolku a ejhle, máme tu říjen.
"Počkej po čtyřicítce," říkaly mi. A já se jen stupidně usmívala v naději, že horší to být už nemůže.
Tuto pomyslnou hranici relativity běhu času jsem překročila teprve nedávno. A je to hukot, dámy a pánové. Teprve včera bylo pondělí a ejhle, máme tu čtvrtek. Někdo mi ukradl dva, slovy DVA dny. Vím, že jsem je nějak strávila. Svědčí o tom rozestlaná postel (tedy jsem spala doma, to je dobře) a miska od jogurtu k snídani ve dřezu. A taky někdo nakoupil, na dně ledničky leží okurka. Leží. Neutíká. Je tedy čerstvá. Ale já mám okno. Dva dny kolem mě prosvištěly rychlostí šinkanzenu a co je horší, už mi je NIKDY NIKDO nevrátí. Proletěly. Už BYLY.

      A nejde ani tak o to, co by měl někdo vracet, jako o to, co mi už nikdy nikdo nevezme. Pokud si myslíte, že mluvím o prozaických vzpomínkách, jste sakra vedle. Kila, dámy. A pane. Kila! Jednoho dne, někdy v prosinci, myslím, že to byla středa, jsem byla lehounce oplácaná dívčina středního věku. Pak jsem se z toho vyspala a do rána ze mně byla čtyřicetiletá obezita. Opravdu. Jednou ráno jsem se vzbudila a nedopnula kalhoty, neutáhla opasek na prďáckou poslední dírku a zpod trička velikosti XL, které jsem ukradla z J. krabice studentského šatstva, mi vykukovaly nepěkné michellinské válečky. Které nejdou dát dolů. Od vánoc jsem nepozřela sousta, běh mám v každodenním plánu, piju smútý barvy kafe-braun-dozelena plné vitamínů a minerálů a postrádající jakoukoli připomínku chuti a nic. Ani deko. Rozhodla jsem se, že to jsou hormony. Tak.

      Myslím, že ze všeho nejhorší je ta počínající demence. Alzheimer v raném stádiu. Skleróza v její terminální fázi. Minulý čtvrtek jsem nejela s Matějem na rehabilitaci. Záměrně neříkám, že jsem ZAPOMNĚLA. Protože by to nebyla pravda a já bych nebyla pitomá kráva, ale jen zapomínající blbka. Ještě den před smluveným termínem jsem stála u kalendáře, pamatuju si to, jako by to bylo včera, potažmo minulý srpen, dívala se na červeně podtržený nápis REHABILITACE 9:00  a pomyslela si:" chudáček Matěj, ráno bude cvičit a odpoledne jedeme kupovat boty. Ten toho bude mít za celý den plné kecky." Načež jsem kluka ráno, bez uzardění a bez jediné výčitky, posadila do školního autobusu.

      Myslela jsem si, že tohle se MĚ netýká. Vzhledem k tomu, že mé pubertální vědomí zamrzlo někdy ve věku 25 let, žila jsem v dojmu, že JÁ prostě zestárnout nemůžu. A teď sedím na gauči, snažím se ulevit bolavým zádům, papírky s poznámkami se hromadí na okraji obrazovky notebooku a já se marně snažím vzpomenout si, co jsem to chtěla koupit o víkendu v IKEe. Když jsem byla malá, slibovali mi, že budu-li lhát a zlobit, přijdu do pekla. Ale neříkali, že to bude TAKHLE brzy.