Jak jsme málem nikam nejeli

Hurá! Na prázdniny! Na hory! Ven z města! Ať žije léto!

Těšili jsme se. Moc jsme se těšili. Už od února, kdy mi kolegyně v práci postoupila poukaz na domácí rekreaci od Firmy se slovy, že se jí na hory nechce, bude začátek prázdnin trávit raději s rodinou doma u bazénu. Byla jsem nadšená. V půli chemoterapie se na mě usmálo horské sluníčko a slíbilo, že mi v červenci spálí ramena. Jelikož Firma je byrokraticky a administrativně velmi vyspělá, oběhala jsem potřebná razítka, vypsala a poslala kvanta žádostí a za odměnu si přikoupila opalovací krém s vysokým UV. Měli jsme s J. spoustu plánů, kam se v Krakonošových horách vydáme. Pojedeme na Sněžku a do Vrchlabí, vyšlapeme k Petrově Boudě a kočárek pustíme dolů z kopce, aby dojel k hotelu samospádem. Navštívíme prameny Labe a budeme krmit zvířátka v safari ve Dvoře Králové. Najednou to vypadalo, že týden má 10 dnů. Nevadí. Budeme se bavit, cákat v hotelovém bazénu a odpočívat. Bude nám krásně.

Začátkem června jsem dovolenou zaplatila. Říkali maximálně měsíc předem, tak proč si dělat vrásky, není kam spěchat. Stihla jsem to o jeden den. Byla jsem, jsem a vždycky budu průšvihářkou. Koncem června jsme si všichni požádali o volno v práci a ve školce. Byli jsme více než připraveni.

Den před odjezdem jsem v čase siesty odložila menší dítě do postýlky, aby nabralo sil, větší dítě (rozuměj J.) jsem poslala tamtéž, odmítaje s laskavým pousmáním jeho nabídku pomoci při pakování a připravila zavazadla. Několik hodin jsem snášela na hromadu trička, mikiny, kalhoty, ručníky, hračky a přesnídávky, sepisovala jednotlivé položky chybějícího materiálu (fakt není moje chyba, že Máťulkovy bačkůrky zůstaly zapomenuty ve školce, přísahám!), který bude nutno po cestě dokoupit a výtečně jsem se bavila. Když už v obýváku nebylo možno vstoupit suchou nohou na linoleum, počala jsem rovnat jednotlivé položky do kufrů, tašek a batůžků. Když se naše rodina má vypravit na dovolenou, je úplně jedno, zda zimní, či letní, na víkend nebo čtrnáct dnů, pokaždé sbalíme polovinu bytu, poněvadž láska mého života razí heslo "Arthur to uveze a lépe, když bude přebývat, než aby pochybělo". A tak na hromadě zavazadel scházel jen snowboard a Matyho hračky do vany, páč víme, že tam, kam jedeme mají jen sprchový kout. Ale když nad tím tak uvažuju, bazén bude. Vydala jsem se hledat plavací kruh a parníček.

Večer, úderem půl deváté, bylo konečně hotovo. Obývák byl opět provozuschopný, zato předsíň se tvářila, že každým okamžikem praskne ve švech a dostat se na záchod začínalo být nad lidské síly. Vše bylo přichystáno, připraveno, přibaleno a nás se pomalu zmocňovala cestovní horečka. Pořád jsem měla pocit, že něco chybí. Ten já mám sice vždycky, a trvá až do doby příjezdu na místo destinace, abych tam zjistila, že se nemýlím, ale tentokrát byl nějak intenzivnější. Oblečení? Máme. Ručníky? Máme. Matyho hračky? Máme. Foťák? Máme. Poukaz? Nemáme. V komodě. Aha! Tak ten scházel! Sáhla jsem do zásuvky a vyndala z ní pečlivě připravený, nevyplněný a nepotvrzený poukaz o nástupu na domácí rekreaci. To vše se mělo udát nejpozději čtrnáct dní před příjezdem, aby v hotelu věděli, že to myslíme vážně, že opravdu dorazíme. Očima jsem bloudila po prázdných kolonkách ve formuláři a pomalu mi vyprchávala barva z tváře a krev ze žil. Začalo mi opravdu nebýt dobře. Já ho nevyplnila! Nepotvrdila! A neposlala! Nikdo v Krkonoších neví, že máme byt zavalený zavazadly, sbaleno všechno šatstvo a jsme připraveni okamžitě vyrazit a dovolenkovat! Nemají pro nás pokoj, židli v jídelně, povlečené postele! A pak se všechny ty vykřičníky změnily v jedinou větu: nikam nejedeme.

Rozhodla jsem se jednat. Třeba není vše ztraceno. Třeba pro nás mají zahradní lehátka v kůlně na dřevo, kdybychom náhodou dorazili. Třeba ... Zvedla jsem telefon a modlila se, aby na recepci hotelu seděl někdo příjemný, milý, někdo, kdo mi řekne, že se nic neděje, že nevadí, že jsem hloupá jako hromada písku, že se to ještě dá zachránit. A měla jsem z pekla štěstí (aneb, jak říká zřítelnice oka mého: z prdele kliku). Paní byla opravdu příjemná, samozřejmě, že na začátku hovoru muselo padnout ono obávané "no počkejte, tak to bude problém", ale ukázalo se, že v hotelu počítali s alternativou, že poukaz dostal do ruky někdo nesvéprávný (to jako já) a nezodpovědný (pořád já) a pokoj pro všechny případy rezervovali. Kdyby paní recepční seděla v tu chvíli vedle mě, vlepila bych jí pusu. Ze srdce mi spadl balvan velikosti sportovního auta. Trošku mi u toho chyběli naši, aby mi někdo patřičně vynadal, a tak jsem je zastala sama a hodnou chvíli jsem se častovala výrazy, za které by se nestyděl pouliční dlaždič. Ale pak J. došla trpělivost a zastavil mě, abych prý nebyla hysterická, že se vlastně nic nestalo, na hory jedeme, tak ať se laskavě uklidním a neučím tohle výrazivo Matěje dřív, než začne mluvit.

Sranda musí být. Uvědomuju si, že někdy tohle heslo razím až příliš urputně, ale tentokrát jsem opravdu šťastná, že to dobře dopadlo. Ráno všechnu bagáž naložíme do kombíka a vyrazíme vstříc zážitkům. Zase se těším. Jen doufám, že až si v půli cesty vzpomenu, co nám chybí tentokrát, nebude to peněženka nebo Matyho postel. I když i takové situace už máme za sebou a přežili jsme. Takže kdybychom se neviděli, dobré ráno, dobrý den a dobrou noc!