Špindlerův mlýn - týden druhý

   Po víceméně proflákaném víkendu - lehoučce bazének, trošinku střelby na trenažéru, hooooodně jídelny, jsme se rozhodli sportovat. Hromadně a všichni tři. Jako jediné, vzhledem k Matyho chronické lenosti, připadaly v úvahu sáňky. I poprosili jsme ochotného správce skladu zimního náčiní, zda by tam jedny neměl a nezapůjčil. Byly krásné. Odlehčené, sportovní, připravené na zběsilou jízdu a naprosto nevhodné táhnouti na nich hypotonické dítě. Ovšem Maťulka překvapil, překonal se a ladně a bez držení (s očima plnýma hrůzy a děsu, ale nechci žalovat) se nechal odtáhnout nad parkoviště. Pak si za něj sedla matka, pevně jej objala, výskla a nastalo peklo. Řítili jsme se dolů sněhem, který kolem nás krásně jiskřil, já se smála, táta dole nadšeně fotil a dítě hystericky brečelo. Druhá jízda nepřinesla jiný výsledek. Celé odpoledne dopadlo tak, že naštvaný junior seděl stranou v závěji (pro sociální pracovníky podotýkám, že velmi teple a nepromokavě oblečen), pofňukával, hlídal foťák a já a J. jsme užívali dávno zapomenuté dětské radosti.

   Pár dnů poté jsme zkusili udělat několik krásných, vánočních, zasněžených, rodinných fotek. Když jsme ráno rozhrnuli závěsy na oknech, až se nám dechy zatajily nad tou nádherou. Modré nebe, všechno zmrzlé a bílé - stromy, chaty, jezero, silnice, auta - i to naše, jestlipak ještě někdy nastartuje? No, prostě nešlo odolat. Nacpali jsme zatím ještě spokojeného, nasnídaného, načančaného Matýska do kočárku a po zrcadle, pod kterým se prý kdysi skrýval chodník, jsme ho ve dvacetistupňovém mrazu vytlačili na kopec nad hotelem. Hned nám bylo teploučko! Nastavila jsem foťák, naaranžovala zbytek rodiny a pak už jen cvakala. Máme spoustu obrázků, kde J. blýská nádhernými úsměvy do všech stran a ochotně pózuje tu z profilu, tu ze závěje, a kde syn brečí. Nebo pláče. Kňourá. Nadává a vztekle cumlá rukavici. Teď jen vybrat tu správnou fotku na péefku.

   A ve finále jsem se na tu sjezdovku opravdu dostala. Pouhé dva dny před odjezdem jsme byli u oběda informováni, že na zbytek pobytu má pro nás firma permanentky na nejbližší otevřený kopec. Hurá. J., vidíce jiskru v mých očích ochotně nabídl hlídání a ať si prý jdu na celý den. Ráno jsem oprášila botky, prkénko a přilbu a doťapala k lanovce. Už tam mě čekalo první překvapení, kdy čipová karta se přikládá ale úplně jinam než obyčejný lístek. Pán v budce mě ochotně poučil jak o systému, tak o funkci prťavé kapsičky na mé rukavici a já se červenala po celou dobu jízdy.

Nahoře jsem zjistila, že dobře mířené rady mých snowboarďáckých přátel "to je jako jízda na kole, to se nezapomíná", byly jen pouho pouhé lži. Padala jsem a padala a padala po metrových úsecích až dolů.  Naštěstí do měkkého. Když jsem si sklepala sníh z čela, brýlí, uší a zubů, zatrnulo mi. Jediný způsob jak se dostat zpátky nahoru je vlek - kotva. Poprvé. No co, jednou to přijít muselo. Pánové na prkně opodál mi poradili, že se mám fakt pevně držet. Kupodivu se mi první jízda povedla. Ale držela jsem se tak moc, že jsem na vrchol dojela naprosto a totálně vyčerpaná. Třásly se mi ruce, necítila jsem pravý palec a podlamovala se mi kolena. Se slovy já se nedám jsem sjela dolů (bez pádu a s parádou) a vrhla se na pekelný stroj znovu. Upadla jsem 150 metrů před koncem. Můžu říct, že je opravdu nesmírně, ale nesmírně namáhavé vyťapat těch několik kroků v nevhodné obuvi s prknem přes rameno. Nahoře jsem padala únavou. Tak to ne! J. řekl celý den, tak celý den. Vzhůru dolů! Jízda super, fakt si to tělo z loňska něco pamatovalo, a na vleku jsem upadla hned po 10 metrech.

   V kostce můžu říct, že mi ten elán dlouho nevydržel. Když se přiblížil čas oběda, zavolala jsem do svého "informačního centra" (J. u internetu s mapou) a s mobilem u ucha jsem po krásné lesní neupravené modré sjezdovce dojela až na parkoviště u hotelu. Paráda.

   Touto sladkou tečkou (kluci se to dopoledne flákali napůl v bazénu, napůl v baru) pro nás skončilo nádherných 14 dnů v Krkonoších. Hlava rodiny prohlásila, že to tam milujeme a chystáme se tam na květen. Budiž. Kolo mám, sjezdovky stát budou, bazén taky . . . Já a Maty s tím fakt nemáme problém.