Špindlerův mlýn II - část druhá

A tak jsme z té nepodařené Sněžky slezli, utřeli nos nad Vlašskými boudami a jeli do Vrchlabí nakoupit. J. byl z našeho turistického neúspěchu natolik konsternovaný, že v centru města vběhl pod auto. Zařvala jsem na něj, řidička dupla na brzdy a mladý pán se ležérně ohlédl se slovy: "No co? Já jsem na přechodu, mám absolutní přednost." Opáčila jsem zda se mu bude líbit, až bude na vozíčku, vysvětlovat lidem, jak ke svému zranění přišel - Normálně jsem šel po přechodu pro chodce, koukám, červená škodovka, vždyť ona zastaví. Musí. Pode mnou je zebra. A představte si, nezastavila. - načež se láska mého života urazila. Což jí vydrželo až do okamžiku, kdy jsme z Vrchlabí dojeli do Špindlu a zjistili, že NĚKDO nepřipoutal Máťulku. Upozorňuju, že ten někdo nejsem já, já jsem řidič. Když jsem to viděla, krve by se ve mě nedořezal. Horskými serpentýnami, v tom vedru, vpodvečer, kdy už každý spěchá domů kopec nekopec a naše robátko si jen tak sedí v sedačce za "sedadlem smrti". Nemluvě o jeho novomódním zvyku pověsit se na pásech a plácat před ním sedícího rodiče po tváři nebo si počítat prstíčky na nohou. Takže byl J. nucen se odurazit a být až do večera jako andílek, aby manželka zapomněla na jeho megaprohřešek.

Pátek měl být odpočinkový. Vstávat se bude pozdě, na snídani se půjde v za-pět-minut-zavíráme-jídelnu a potom se nebude dělat vůbec nic. Musíme nechat naše zmožené nohy trošku odpočinout. Přeci jen jsme našlapali za každý den dovolené deset kilometrů, s dvacetikilovým Matýskem v patnáctikilovém kočárku, a tak mají naše těla nárok na jeden den složit své unavené kosti před televizi. Houby. Náčelník výpravy chtěl jít odpoledne na procházku a tak jsme zůstali vzdálenostnímu průměru věrni i o pyžamkovém dni. Šlo se lesem, dřevařskou stezkou, bylo vidět polovinu Krkonoš a byla to paráda.

A v sobotu konečně na horskou farmu. Hurá! Mají tam dobroty z domácího mléka a kozy a ovce a bude legrace! V Peci pod Sněžkou jsme zjistili, že kousek od parkoviště se bobuje. No tak tím líp! Na Vlašky je to lehká procházka po vrstevnici, moc zničení nebudeme a pak si zajezdíme. No jo no, když ono člověk míní a Klub českých turistů mění. Žádné po vrstevnici. Cyklostezka? Leda by jeden to kolo táhl za sebou na provázku. Nekonečné stoupání po sluncem rozpálené asfaltce nás po hodině přestalo bavit a skupina se utápěla v konverzačním tichu. Pořád jsme doufali, že za příští zatáčkou je konec. Že už tam budeme. A ono ne. A když se nám konečně podařilo vyjít na vrchol, našli jsme ceduli "Zákaz vstupu". Naše zklamání bylo obrovské. Jak - zákaz? Kde je kozí sýr? Domácí tvaroh? Alkoholické koktejly? Svět se ukázal býti velmi nespravedlivým. Taková námaha a pro nic za nic. Navíc podle mapy to vypadalo, že chceme-li se dostat dolů, musíme vystoupat po sjezdovce a za ní překročit ještě asi dvacet vrstevnic nahuštěných po dvou metrech. Očistec v praxi. Naštěstí při nás stál Anděl pro blbečky, kteří neumí číst v mapě a ono stoupání bylo naopak pěkně dolů a dolů a dolů. Příjemné překvapení. Ovšem o bobování nemohla být ani řeč. Kecli jsme si do Arthura a polospíce se přivezli do hotelu. Kde J. na internetu zjistil že ona farma je veřejnosti uzavřená od roku 2008, páč hladových turistů prý bylo mnoho a postarší manželský pár měl kvůli nim plné ruce práce, což se projevovalo například tak, že sena museli dělat při světle svíček v noci, aby paní mohla přes den péct. Nedivím se jim. I když je mi to líto a tak nějak doufám, že si to jednoho krásného dne rozmyslí.

Byl to nádherný týden. Máme našlapáno na půl roku dopředu, opálená ramena a nebýt těch kilometrů, každý z nás dobře tři kila navíc díky hotelové kuchyni. Přesně ty prázdniny, jaké jsme potřebovali. Nemusela jsem uklízet, vařit, pořád se něco dělo, celou dobu jsme se smáli a vypadali jako kýčovitá reklama na šťastnou socialistickou rodinu z osmdesátých let. Od návratu domů náčelník výpravy přemýšlí, kde jsme ještě nebyli, kterou kótu naší republiky nedobyli a kde se nám bude příště líbit. Těším se. Už teď.