Omluva

Bylo mi řečeno, že dlužím omluvu. Komu? Čtenářům tohoto blogu? Státu? Světu? Prý jsem porodila handicapované dítko a tudíž bych se měla stydět až na dno své černé duše a chodit kanálama. Aby toho nebylo málo, vyčarovala jsem si rakovinu, abych mohla dyndat peníze ze zdravotní pojišťovny a válet si šunky v nemocnici při chemoterapii. Já jsem ale vyčůraná!

Bohužel jsem osobnost zvrhlá s povahou pokřivenou a tak jsem se při čtení onoho příspěvku nerozplakala. Ba co víc, on mě nerozhořčil! Já se zamyslela. Tak hluboce, až mě rozbolela hlava. Uvažovala jsem nad tím, co strašného se v životě muselo stát člověku, který je schopen takových slov. Jak hrozně moc mu muselo být ublíženo, aby měl pocit, že to musí světu vrátit a dštít síru a oheň kudy chodí. A bylo mi ho líto.

A dále se mé úvahy ubíraly směrem, odkud byla hlavní myšlenka onoho eposu přiváta. Matýsek je postižený a stát se mu to v dobách dávných a temných, kdy se ještě po obloze proháněli draci a člověk se seč mohl snažil objevit zápalku, boj s přírodou by nevyhrál. Stejného názoru byli posléze obyvatelé starověké Sparty, kteří svá nedochůdčata shazovali ze skály a těšili se na všechny vyhrané bitvy se svým naprosto zdravým, perfektním a bezchybným vojskem. Pravda, chvíli se jim dařilo, ovšem pak přišli thébané a nakopali jim místa, kde se voják setkává s koněm, když to nestačilo, přizvali si boióty a udělali to znovu a ve finále se nad rozpínavostí sparťanů rozhořčila řecká města, spojila se v achajský spolek a srazila elitní vojska Sparty na kolena. A byl klid. Ve dvacátém století se pokusil s invaliditou vypořádat doktor Mengele, ale jeho zvrhlé experimenty mu překazil konec druhé světové války. Díky Bohu za ty dary. Máťulka měl kliku, že se narodil do krásného, fungl nového tisíciletí, kdy se až na pár výjimek snažíme s takovými problémy vyrovnat lidsky a ve vší slušnosti.

Takovým příkladem je (myslím a doufám) i naše rodina. Když jsme zjistili, že Matýsek je velmi těžce zdravotně postižený (slova jako kripl a idiot opravdu v diagnóze nemá, byť jsou to termíny odborné a v některých případech vhodné, čímž samozřejmě nemyslím pisatele zmíněného příspěvku), ani na okamžik nás nenapadlo sbalit mu plínky a přesnídávky do uzlíku a darovat syna ústavu. V žádném případě neodsuzuju rodiče, kteří takový krok podniknou, jelikož moc dobře vím, že jednoho dne ze mě a J. budou staré a vetché osoby a o juniora se už prostě nemudeme moct starat. Nebo umřu na rakovinu, láska mého života skočí samým žalem z mostu a Máťulkovi nezbyde, než si ten uzlík svázat sám a zaklepat na bránu nějakého sociálního zařízení. Ovšem netřeba stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko.

Místo úvah o vlastní smrtelnosti jsem se snažila vypátrat nějaká fakta o ústavní péči. A byla jsem docela překvapená. Starat se o jedno zdravé a funkční dítě v dětském domově přijde stát ročně na 250 000 - 280 000,- Kč. Tak hovoří ministerstvo práce a sociálních věcí. Oné částce se příspěvek, který Maty dostává od státu zdaleka neblíží. Ovšem pokračujme. Je postižený a tak by nám v "děcáku" praštili dveřmi před nosem. Musíme jinam, někam, kde jsou na takové matýsky vybaveni. Mají speciální (velmi drahá) lůžka, polohovatelné (taktéž velmi drahé) židličky a jsou úplně bezbariéroví. To nebude levný dům. Zaměstnanci jsou oborníci na slovo vzatí, počítám, že chodbami pobíhají zdravotní sestry, lékaři, specialisté jako neurologové či logopedi, rehabilitační pracovníci, členové sociální správy, a zázemí jim dělá kopa účetních, ředitelů, náměstků, kuchařů a vůbec by to byl krásný špalír lidí na slovo vzatých. Je čas na čísla.

Jedná se o (skutečný) nejmenovaný dům s pečovatelskou službou, žádný komfort, je financován městem.

Ubytování: jednolůžkový pokoj 160,-Kč/osoba a den, dvoulůžkový pokoj 140,-Kč/osoba a den. Nebudeme hamounit, Matymu se bude kamarád na pokoji líbit, dáme ho na dvoulůžko. 140x365=51 100,-Kč na rok.

Jídlo: 145,-Kč/osoba a den. 145x365=52 925,-Kč na rok.

Základní péče jako doprava na WC, nakrmení, převlékání a jiné se pohybuje od 80,- do 100,- Kč na hodinu. Necháme si průměr - 90,-Kč/hodina. Jelikož Maty je naprosto nesamostatný, potřebuje péči 24hodin denně. Nebuďme krkouni, dobře 10 hodin prospí, zbývá nám 14 hodin neustálé péče denně. To máme 90x14=1 260,- a na celý rok 1260x365=459 900,-Kč

Doprava například k lékaři či na poštu (a proč by si nemohl poslat dopis, že?) stojí 10,-Kč/km. Dejme tomu, že ústav je ve velkém městě a vše máme při ruce. A poněvadž má Maty všechny odborníky pěkně v domě, povolíme mu jednu vyjížďku měsíčně. 25km do kina a zpět. To je 50km/měsíc 50x10=500 a za rok 500x12=6 000,-Kč

Takže, kolik nám to dělá?

51 100

52 925

459 900

6000

________

569 925,-Kč/1 Matýsek a 1 rok.

Dejme tomu, že jde opravdu o "lepší" sociální zařízení a přibrzdíme. Stát by si nějaký luxus nemohl dovolit a tak si povolíme maximálně 2/3 námi vypočítaných nákladů:

569 925x2/3=379 950,-Kč

Věřte mi. Matýskovo kapesné se ani zdaleka, ani třetinově neblíží k této závratné částce, kterou by na něj stát doplácel v ústavu.

Pořád mi ještě zbývá problém "neúměrně vysokých" daní, ze kterých jsou financovány postižené děti, které ani neměly přijít na svět. Posviťme si na některé "studny", do kterých peníze daňových poplatníků v tomto státu padají:

Kauza Diag Human: 8 330 000 000,-Kč

Kauza Pandur: 20 800 000 000,-Kč

Kauza ProMoPro: 525 000 000,-Kč

Kauza Ekotendr: 30 000 000 000,-Kč

Kauza OpenCard: 800 000 000,-Kč

Kauza GDIT ČSÚ: 100 000 000,-Kč

atd. atd....

Takže komu dlužím omluvu? Já, která chodím poctivě do práce, abych v tomto státě financovala kauzy a korupční skandály za miliardy korun? Která se starám o chlapečka, jehož péče by za celý jeho život nestála ani tolik jako jeden předražený tank? Už vím. Sobě. Jen a jen sobě. Tak tedy, milá Prvomatko: omlouvám se Ti, že Tvůj soukromý a osobní život propírám tady na internetu, kam může nahlédnout každý a házet na Tebe špínu a bahno, které jeho samého tíží v žaludku. Je mi líto, že po tom všem, čím jsi prošla musíš poslouchat výlevy takových psychopatů. Ale na druhou stranu uznej: byla to jen kapka v moři. Nádherném moři krásných slov a hlubokých myšlenek lidí, kteří s Tebou nějakým způsobem soucítí a drží Ti palce. Važ si jich. A to ostatní nech rozbít o útesy na břehu.