Paříží na vlastní pěst

Není nic nudnějšího než popis dovolené v cizině a lá životopis. "Přijeli jsme tam, cesta byla taková, šli jsme tam, viděli jsme tohle a líbilo se nám to, potom jsme šli támhle a taky se nám to líbilo a potom jsme šli jinam a tam se nám nelíbilo. Když jsme se druhého dne vzbudili, šli jsme tam, tam a tam a vlastně jsme byli úplně všude." U Paříže nenávidím automaticky přidávanou větu "Byli jsme v Louvre, ale Mona Lisa je malinká, je za sklem a musí se stát několik metrů od ní." Tento fakt ví snad i náš Matýsek. Tak takhle ne. Samozřejmě, že jsem byla všude, byla jsem z toho nadšená, ale z takového článku bych velkou radost neměla. Zkusím to jinak.

V (aspoň pro mě, samozřejmě záleží na vkusu každého soudruha) nejkrásnějším městě Evropy jsem byla potřetí. Prostě se ho nemůžu nabažit. Začíná to vypadat jako závislost, ještě jedna návštěva a stanu se čestnou občankou francouzské metropole. Ale tentokrát to bylo poprvé bez cestovní kanceláře, průvodce, ubytování v hotelu a obligátních croissantů s café au lait k snídani. A neskutečně jsem si to užila. Několik měsíců předem jsem s pomocí internetu našla milou, mladou, sympatickou a ochotnou pařížanku Anais, která je ujetá podobným směrem a jako jediná z šedesáti oslovených (v době prázdnin v Paříži nikdo není, všichni cestují), byla ochotná "poskytnout nám gauč". Koupila jsem průvodce s mapou, prolustrovala internet a požádala kamarádku, která má podobnou zkušenost za sebou, o cenné rady, jako kde mají dobrou zmrzlinu nebo jak se dostat z letiště do centra. V průvodci jsem vyšťourala památky méně navštěvované, kde jsem při svých předchozích návštěvách nebyla, buď z nedostatku času ("Tohle je Eiffelova věž. Máte deset minut. Udělejte si pár fotek a vraťte se rychle do autobusu, na blbosti není kdy"), pro jejich nízkou lukrativitu (Lucemburské zahrady FAKT stojí za to. Věřte mi.) nebo pro nekompetentnost průvodce cestovní kanceláře (projížďka lodí po Seině JE v noci nádherná, to nemůžu popřít, ale je to jako rozsvícený vánoční stromeček. Pro všechna světýlka nejsou vidět ty krásné ozdoby, které jste na něj věšeli celý boží den).

Takovým místem, kde jsem byla opravdu poprvé, je pařížské metro. A je to zážitek. Čtrnáct linek podzemních, čtyři příměstské, asi šedesát stanic přestupních. Pouťové bludiště pro dospělé. Obě jsme jakž takž študované, celkem inteligentní, ale pochopit systém místní dopravy nám zabralo kvalitně dvě hodiny. Zasekly jsme se už na letišti, kdy jsme si nebyly sto zakoupit v automatu lístek do města. Bylo jedno v jakém jazyce (dohromady ovládáme čtyři), za kolik, zda zaplatíme cash nebo kartou. Když už se nám konečně podařilo pochopit, jak se k jízdence dostaneme, tato nás k vlaku nepustila. Takže znovu do fronty na automat. Zábavné. Moc se nám nechtělo kupovat ten nejdražší lístek z nabídky (9,85E), než nám ve finále docvaklo, že to je ten jediný správný, který nám otevře bránu do ráje. Podlehly jsme. Podzemní dopravní Paříž je velmi stará a rozlehlá, tudíž si na výzdobu moc nepotrpí. Zdi zdobí většinou (původně) bílé, oprýskané kachličky, většina schodišť je od výroby nepojízdná a vzduch voní po kanálu. Kupodivu je všude dost teplo (na rozdíl od pražského metra, kde si jeden musí držet klobouk na hlavě a límec u krku) a tak není problém narazit na přespávající bezdomovce či studenty cestující OPRAVDU za levno. Vlaky přijíždí zleva, po výstupu se člověk musí nejdříve pečlivě rozhlédnout, neboť v uzlu, kde se splétají čtyři trasy není problém narazit na 5 různých východů, každý na úplně jinou stranu, do jiného patra, nejspíš do sousedního státu. Na jedné křižovatce tak člověk může při přestupu nachodit i kilometr, a to aniž by se ztratil (což se nám podařilo hned několikrát, takže nás za celý den paradoxně bolely nohy nejvíc z vlaku). Třešničkou na dortu je linka č. 14, jež nedisponuje řidičem. Úplně automatizovaný, naprosto samostatný vlak. Vyjížděly jsme schválně z konečné Saint-Lazare a nacpaly jsme se hned do prvního vagónu. Fantazie. Taková malá podzemní lochneska.

Cestování po městě je vůbec dost zábavné. Kupříkladu s bagáží. První, co se nám při vstupu do podzemí metra stalo, byly zaseknuté kufry v automatických dveřích u vchodu. Otevírají se jen na zlomek vteřiny a secvaknou opravdu na fest. Obě jsme prošly, ovšem kufry, které jsme táhly za sebou už to štěstí neměly. Za pomoci ochotných cestujících jsme je nakonec vysvobodily, ale až dodatečně jsme odkoukaly, jak měl vypadat správný postup. Po straně jsou obyčejné prosklené dveře, kudy se nejprve pronesou zavazadla, cestovatel se jimi vrátí k turniketům a spořádaně projde s označením své jízdenky. Dostaly jsme svou první lekci. Když jsme potom Paříž opouštěly, dozvěděly jsme se, že nedaleko od místa, kde jsme bydlely se nachází autobusové nádraží, odkud můžeme vyrazit na letiště za pouhých 7euro. Byly jsme nadšené. Nemusíme třikrát přestupovat v metru a ještě ušetříme! Jaké však bylo naše překvapení, když si paní řidička řekla o částku 3,45E. Za obě. Optala jsem se, zda opravdu až na letiště a opravdu za dvě osoby. Prý ano. Jsem pár dnů doma a ještě jsem nepřišla na to, jakým zázrakem se to stalo.

Typickou ztrátou času pro turistu jsou fronty. Jsou všude a jsou nekonečné. Ovšem obě jsme byly pečlivě připravené a měly jsme zkušenosti z předchozích pobytů, tudíž tento problém jsme řešily za pochodu a velmi efektivně. Kupříkladu taková Eiffelova věž. Jižní pilíř totiž není vybaven výtahem (možná je, ale nejezdí) a tak se tudy jde jen po schodech, což se většině turistů nechce a vystát frontu nezabere ani čtvrt hodiny. 670 schodů do druhého patra není zas takový problém a výš už to jde jen výtahem. Ale stojí to za to. Když neprší. Holt aspoň trošku jsme musely mít smůlu. Nebo katedrála Sainte Chapelle. Není radno výskat nadšením nad (pouze) stohlavou řadou před vchodem, uvnitř je nádvoří a fronta pokračuje. Věděly jsme to. Kousek odtud se nachází slavné Consiergerie, vězení, kde trávila své poslední okamžiky neméně slavná Marie Antoinetta. U něj zácpa není nikdy a je tam k dostání kombinovaný lístek na obě památky. S ním už se před vchodem katedrály čekat nemusí a turista jako slavný VIP ladně prochází kolem naštvaných čekatelů až dovnitř. Kde potom sedí půl hodiny na židli s pokleslou čelistí a obdivuje nádherná, patnáctimetrová vitrážová okna, ve kterých je vyobrazena celá bible. Krásné čtení. Další obrovská řada se stojí před pověstnými Katakombami. Kdysi, kdysi, dávno tomu, stál uprostřed Paříže Hřbitov neviňátek. A obyvatelům města to začalo vadit. I zrušili hřbitov, vykopali své předky, sesbírali jejich kostičky do pytlíků a odnesli je pod zem, kde z nich stvořili nádhernou, dost strašidelnou a básněmi opředenou kostnici. Druhého dne jsme se rozhodly do ní vstoupit. Jaké bylo naše překvapení, když jsme ve čtyři hodiny odpoledne vylezly z metra na zastávce Denfert-Rochereau a zjistily, že byť kasematy zavírají až za hodinu, poslední vstup proběhl teď. Pařížané si své historické podzemí hodně považují a chrání a tudíž tady platí přísná pravidla. Uvnitř může být najednou maximálně 200 lidí a rozestupy mezi cca dvacetičlennými skupinami jsou 2km nebo deset minut. Došly jsme k závěru, že nejlepší bude, vrátit se sem brzy ráno. Jak jsme potom děkovaly naší prozřetelnosti! V neděli jsme hodinu před otevřen
ím vystoupily z vlaku a postavily se do (už) čtyřicetičlenné fronty. Která se během příští hodiny rozrostla na dobrých 500 hlav. Chtěly jsme si tu hrůzu na celé dopoledne čekání vyfotit, ale byla tak dlouhá, že nebylo jak. Leda panoramatický snímek a na to jsme nebyly vybaveny. Vzpomínaly jsme na američanku, které předchozího dne zabouchli brány katakomb před nosem a ona si posteskla, že v té frontě strávila celé odpoledne. Což jsme odsoudily, byly jsme toho názoru, že zabít pět cenných hodin v Paříži stáním v řadě je hloupost, byť by na jejím konci rozdávali pravé šampaňské zdarma. Kasematy byly strašidelné, temné, plné mrtvých lidí (šest milionů pařížanů) a moc se nám líbily. Korunu tomu dal německý turista u východu, kterému z batůžku ostraha vytáhla lebku. Moc nadšený z toho nebyl, zato my se dost nasmály.

Příště o tom, k čemu slouží v Paříži visací zámky, kam se chodí na nákupy, pro suvenýry, na palačinky, a jiné zvrhlosti.