Paříží na vlastní pěst II

Nakupovat v Paříži se dá různě. Draze i levně, v kamenném obchodě i na ulici, v pracovní den i ve svátek. Ovšem jak co a jak kde. Nejkrásnější obchodní dům, nacházející se nedaleko nádherné budovy Opéra Garniere, se jmenuje Galeries Lafayette a stojí fakt za to. Tedy za podívání. Postavit se se zbožím ke kase si troufne jen opravdu velmi otrlý, či hodně bohatý návštěvník. I káva v kavárně se dá pořídit nejlevněji za 5,5E. Pravda, obchodní domy jako Zara, či Promod mívají výprodeje, přesto se ceny blíží hodnotě zpáteční letenky. Nevadí. Architektonicky je budova překrásná, a až se jednomu okouká prosklená kupole tvořící strop, může si k ní vyjet výtahem a projít se po střeše. Třeba s kávou z automatu, která je na Galerii dost levná, přesto výborná. Skvěle jsme se bavily procházením širokými uličkami obestavěnými obchody známých značek, byli jsme u Vuittonů, u Diorů, u Prady, před kterou mimochodem jen tak na stojanu visely šaty, o nichž jsme se dočetly, že jsou z dílny Yves Saint Laurenta a můžeme si je pořídit za pouhých 2 800 E. Na okamžik se mi zastavil dech, než kolem nich proběhlo nevychované, španělsky výskající mládě a strhlo z nich boa. Raději jsme přidaly do kroku. U eskalátoru jsme si kecly na zem spolu s ostatními uchozenými baťůžkáři a vpíjely zrak do zlatem a dřevěnými ornamenty zdobených zábradlí balkónů a záplavy světel. Tady mají vánoce po celý rok.

Na druhou stranu nejlevněji se dá samozřejmě pořídit na ulici. Každá památka je obsypána mladými muži v drtivé většině černé pleti, nabízejícími rozličné suvenýry pochybné kvality, ovládajícími záplavu jazyků (a to včetně češtiny) a schopnými běhat opravdu hodně rychle. Kolikrát mi jich bylo až líto. Chlapec doběhl, vydýchal se, pečlivě se rozhlédl, zda je vzduch čistý a policisté daleko, na zem rozložil plachtu se svým krámkem a začal zručně rozestavovat suvenýry. Eiffelovky různé velikosti, těžítka, zapalovače, štěkající a bučící plyšové hračky, přívěšky na klíče, záplava barev a nápisů Paris. Když to měl konečně hotovo, ozval se varovný hvizd, on sbalil prodejní pult za cípy, hodil si jej přes rameno a uháněl do bezpečí. Nemají to lehké, páni přistěhovalci. Jeden takový se mi pokusil na Trocadéru prodat zapalovač za 8E. Když zjistil, že jsme češky, předvedl svých několik našprtaných frází (skoro zadarmo, levný, kup) a optal se, zda známe Nedvěda. Pročež u mě získal body navíc a rozhodla jsem se, že si udělám na měsíc radost, než se jeho kvalitní zboží rozbije. Nabídla jsem mu eura 3, ale nakonec jsme to s kamarádkou společnými silami dotáhly na 2,5. Ku všeobecné spokojenosti.

Místo, kam jsem vlastně měla namířeno a těšila se na ně dobře deset let, byly břehy Seiny okolo Île de la Cité. Najdete tam malé, zelené krámky, nacpané až po strop starými knihami, pohlednicemi, plakáty a jinými poklady. Dávno tomu, zamilovala jsem si velkou fotografii s Eiffelovkami v různém stupni rozestavěnosti a k mému nemalému nadšení jsem ji tady sehnala. Bukinisté (jak se místním prodejcům říká) opět nezklamali. Má nakupovací závislost byla ukojena, kamarádka prohlásila, že jde koupit "něco levného na sebe". Zjistily jsme, že to bude vcelku potíž. I kamenné obchody v těsné blízkosti památek se s cenami nepárají a tak není problém koupit bavlněné tílko s nápisem Paris přes celá ňadra za 20E. Ale nakonec jsme měly štěstí, kousek od náměstí Place Vendôme jsme narazily na stánek s chifonovými, hedvábnými a nádherně zdobenými šátky, kus za pouhé euro.

Koho nezajímá literatura, dobová grafika ani levné oblečení, může vstoupit do Latinské čtvrti na levém břehu Seiny a naplnit břicho v některé z restaurací, cukráren, kaváren či v bistru (až na stará kolena jsem se dozvěděla, že Paříž je matkou těchto rychloobčerstvovacích hospůdek, první si tady založila ruska a název pochází z ruského "rychle"). Nachází se zde nejužší ulička města, Rue du Chat-qui-Pêche, a jak jsem malá a krátká, dosáhla jsem rozpaženýma rukama na obě její zdi. Samozřejmě je nutnost poobědvat v této čtvrti tradiční francouzskou crêpe (palačinku), na kterou vám napatlají spoustu Nutelly. Jsou zvyklí. Mně se stahoval žaludek, když jsem sledovala partu mladých američanů, jak si nechají na čokoládu rozkrájet banán a to celé hojně posypat kokosem. Bylo by mi těžko do příštího úterý. Těšila jsem se naopak, jak v podvečer zapluju do supermarketu poblíž našeho bydliště a zakoupím opravdu levné, ovšem výtečné sýry. Čtvrtkilovka Camembertu za euro je nádhera a chutná opravdu fantasticky. S vínem je to obdobné. V Čechách (pro neznalce, netvrdím, že já jsem bůhvíjaký odborník) se dá orientovat podle ceny. Krabice za 35,- Kč chutná jako recyklovaná, čím dražší, tím lepší víno. Což neplatí o Francii. Místní jdou po značce. Z vinic se do obchodů dostane opravdu jen kvalita, zbytek se vylévá do kanálu. Tudíž láhev Bordeaux za 3,5E je na místní poměry hodně levná, přesto se chuťové pohárky při pití tetelí blahem. Nešetřily jsme sebe ani hostitelku. Na druhou stranu, když jsme jí vyprávěly o tom, že koupit u nás láhev (českého) Chardonnay nebo Sauvignonu za 3E je normální, spadla jí čelist údivem. Tyto odrůdy by si prý ona doma dovolit nemohla.

Když jsme se dost najedly, napily a nautrácely, přišel čas na trochu kultůry. Z břehu řeky kousek od Eiffelovky vyplouvá každých 20 minut výletní loď, obepluje ostrov a vrací se zpět. Nádherná hodina za 12E. Včetně výkladu hned v několika jazycích. Když na nás spustila průvodkyně uvítací řeč ve francouzštině, angličtině, němčině, ruštině, španělštině a italštině, to vše plynně a rychle, museli jsme jí kolektivně zatleskat. Míjeli jsme Náměstí svornosti, Louvre, Notre dame, Musée d´Orsay a další skvosty pařížské architektury (mezi jinými nejmenší dům v Paříži - má na šířku maximálně tři metry), poslouchali šansony a cvakali foťáky. Dost na mě zapůsobil most zamilovaných (tuším, že je to Pont des Arts), jehož zábradlí je vyplněno pletivem, na které místní páry věší visací zámky se svými jmény a prý tak "zamykají svou lásku". Most se třpytí už z dálky a jeho symbolika nutí člověka vzpomenout na všechny ty, které nechal doma. Korunu tomu dal svatební pár pod vrbou na okraji ostrova. Francouzi opravdu vynalezli romantiku.

A jak jinak zakončit náš pobyt, než návštěvou hřbitova. Letos v červenci je tomu právě čtyřicet let, co svět opustil geniální Jim Morrison a tak jsme se rozhodly podívat se, kde spí. Je na hřbitově Père Lachaise ve východní části historického centra Paříže. Když jsme vstupovaly do bran tohoto komplexu, neměly jsme tušení, do čeho jdeme. Bylo ráno posledního dne naší návštěvy a tak jsme byly obtíženy zavazadly a po kočičích hlavách místních "ulic" za námi rachotily kufry na kolečkách. Díky své hlouposti jsme si nevyzvedly v kanceláři mapu zdarma, vždyť jsme viděly místní situační plán a nakonec, hledáme jen jeden hrob. Jak jsme byly naivní. Šestý okrsek jsme sice našly, ovšem po panu Morrisonovi se doslova slehla zem. Při bloudění mezi hroby se k nám přidala ještě jedna američanka a tak se nám nakonec po půl hodině podařilo dopídit cíle. Výskaly jsme radostí, jako malé holky, než nám došlo, že jsme na hřbitově a měly bychom se podle toho chovat. Hrob je to nenápadný, místo záplavy květin a busty se ne něm válely dvě větrem svržené svíčky, pár karafiátů a uschlá větvička tisu. Kolem je kovov
á zábrana a až když jsem se dostala k internetu, zjistila jsem, že pomník je nový, busta zmizela pro celkovou popsanost, sgrafitovanost a orytost neukázněných fanoušků a francouzi vztyčili plot, aby nová kamenná deska něco vydržela. Ještě rychlostní zastávka u rodiny Piaf a rychle na letadlo.

Měly jsme se. Moc krásně jsme se měly. Já toho napovídala za jeden víkend francouzsky víc, než za posledních pět let, navštívily jsme spoustu krásných míst, na které mi tady na blogu nezbylo místo, a tak si je nechám pro sebe, pěkně schované na zimu, kdy si sednu do houpacího křesla, budu se dívat na padající sníh a vzpomínat, jak jsem si opalovala tvář u baziliky Sacré-Cœur, snažila se pohlédnout originálu sochy svobody do tváře (ze břehu téměř nemožné) a objednávala si v kavárně horkou čokoládu a croissant. A zase se budu mít.