Lampa

Staré pořekadlo dí, že nemoci nechodí po horách, ale po lidech. My jsme toto pořekadlo povýšili o úroveň výš, nám ochořela lampa. Jak se ukázalo později, nemoc byla smrtelná, ale v danou chvíli, sledujíce poblikávání a pohasínání, naivně jsme si mysleli, že tohle zvládneme a to dokonce i bez zásahu lékaře. Ono totiž, kdyby se jednalo o lampičku stolní, malinkatou a nenápadnou, bratru za padesát u našich asijských spoluobčanů, nehnuli bychom brvou. Ale toto byla ozdoba dětského pokoje, pocházející z dalekého Švédska, o dvou žárovkách různé velikosti a intenzity, pyšnící se výškou vzrostlého J. Bylo to prostě heblo, které jsme neměli po přestěhování kam dát, ale bylo nám ji líto vyhodit.

Tedy se začala chovat divně. To bylo asi před rokem. J. je původem elektrikář, byl si jist, že to bude vadný kontakt. (Nebo kurvítko, pomyslela jsem si, ale nechala práci na odborníkovi.) Chyba číslo jedna. Jako každému správnému chlapovi se slíbená oprava nemusí připomínat každého čtvrt roku, tak ani J. s lampou nespěchal. V červnu to vzdala žárovka číslo jedna. Zřítelnice oka mého stále trvala na opravě. V září některé dítě pořádně zabralo a urvalo dráty k žárovce číslo dvě. J. smutně pokrčil rameny, přesto vyjádřil jistou naději, že by se mohl pokusit závady odstranit (kdyby se mu chtělo a za pěkného počasí, což už zbaběle nedodal).

"Nedá se nic dělat, musí se vyhodit." Prohlásil krk, jenž hýbe hlavou naší rodiny, pomýšleje právě na onu hlavu, že se zachová jako gentleman a úkolu se sám zhostí.

V říjnu si celou nesvítící lampu strhlo některé dítě na hlavu.

Rozhodla jsem se, že budu za něžnou dámu, která doma navaří, vypere a uklidí jeskyni, ale lov mamutů přenechá vůdci smečky. Aby nedošlo k dalším boulím a zbytečnému dětskému pláči, přestěhovala jsem tu věc k nám do ložnice.

Kam se začátkem listopadu vloupalo druhé dítě a ve chvíli, kdy jsem ho doběhla a chtěla nehodě zabránit, strhlo lampu na mou hlavu.

Pohár trpělivosti přetekl.

Úplně nejraději bych ji nacpala do některé popelnice, což se jednak nesmí, a taky mám pocit, že by se tam celá stejně nevešla. Jet s ní, s milostpaní, extra do sběrny komunálního odpadu na druhou stranu městečka se mi sakra nechtělo. Kontejner na elektroodpad stojí o tři ulice vedle, ale při představě kočárku v jedné ruce, lampy ve druhé a těch tří ulic, jsem získávala pocit, že je to némlich jako s tou odvrácenou stranou města. Prostě daleko. Načež jsem došla k jedinému logickému vyústění situace, postavit ji k popelnicím a počkat, až si ji někdo vezme. Vždyť on se někdo najde. Mám zmapovány minimálně tři potřebné, kteří nás odpadu pravidelně a ochotně zbavují.

Jak řekla, tak udělala.

Toho odpoledne jsme naplnili Arthura k prasknutí a vydali se regenerovat síly na venkov. Když jsme šli poslední cestu s bagáží, do volné ruky jsem popadla i lampu.

"Kam to proboha neseš? Víš, že do popelnice to nesmí." Děla zodpovědná půle našeho svazku.

"Neboj se, mám své plány."

"Jestli to teď poneseš ke škole do kontejneru na elektro, upozorňuju tě, že za tři minuty startuju auto a odjíždíme, na nikoho nečekáme."

"Neponesu."

"Ale ty víš, že do popelnice to nesmí!" opakoval kolovrátek.

"Já ji taky nedám DO popelnice, já ji postavím K popelnici, on už si ji někdo vezme."

Když z auta viděl, jak jsem lampu umně nainstaovala přesně tak, jak jsem řekla, otráveně protočil oči. Byla jsem prohlášena za neekologického jedince, který se neumí sociálně chovat a dělám akurát bordel. Ještě než větu dořekl, zastavilo před námi auto přímo uprostřed přechodu pro chodce. Z téměř luxusního kombíku vystoupil pán, rozhlédl se, povytáhl si opasek a nechal naši milou lampu zmizet.

A ještě než se zeptáte - ano, udělalo mi to naprosto škodolibě radost.