Mám se bezva

Jak odpovídáte na otázku "Jak se máš?" Poněvadž já s ní mám trochu problém.
Jsem původem těžká optimistka, tedy s radostí odpovídám "Bezva!", "Výborně!" a "Skvěle!", jenže pak se dívám na ten překvapený úsměv, zvedající se tázavé obočí a pochyby v očích pod ním.

Nejsem si moc jistá, zda taková reakce na číkoliv odpověď "mám se výborně", je v naší společnosti standartem, nebo jsem jí postižena jen já.

Na druhou stranu, už si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem pozitivní odpověď na tuto otázku slyšela. A i kdyby, předpokládám, že bych se zachovala stejně. Kdo se má dnes Bezva-Skvěle-Výborně? Každého nás něco tíží, něco nám vadí, či to obtěžuje, někdy nás to prostě a jednoduše sere, ale děje se to všem a pořád. Události, Nehody a Průšvihy. Trápíme se jimi, děláme si z nich hlavy, až je máme jako pátrací balóny, a když se nás někdo optá, jak že se nám daří, nemáme vlastně jinou možnost, než se pousmát a odvětit, že "To jde", "Celkem fajn" a mé oblíbené "Kdyby to bylo ještě lepší, už to nevydržím."

Svého času jsem sama v sobě ztratila odvahu na Bezva-Skvěle-Výborně, poněvadž jsem začala mít intenzivní pocit, že tazateli lžu a to drze, do očí a hned minutu po našem setkání. Neměla jsem se za to ráda a vůbec mě to obtěžovalo. Což byla samozřejmě další pidipotíž do mé sbírky, a k postiženým dětem, rakovině a ztracené škrabce na brambory, jsem si do seznamu "Stojí to za houby" přidala i lhaní přátelům. Zkusila jsem tedy "Ále, znáš to." A to taky nefungovalo. Následoval výraz Hluboké zamyšlení, pak Dovtípení se a celá skladba končila tváří Ach ty malá chudinko. Jelikož se necítím býti malou chudinkou, poněkud mě to deprimovalo. Zjistila jsem, že je potřeba myšlenku trochu rozvést a dodat celé větě malounko optimismu. Přidávala jsem tedy něco o tom, že sice mají kluci epilepsii a léky moc nezabírají, ale už máme nový a doufáme, že to bude lepší. Nebo že ano, J. sice odjel na měsíc na služební cestu, ale nevadí, udělali jsme si s dětmi na balkóně takové malé hřiště a skvěle se tam bavíme.

Nepomohlo to. Malá chudinka tu zůstávala s námi.

Až jsem na to přišla. Můj pocit klamu, když jsem někomu řekla "Máme se výborně, děkuji." je jen MŮJ pocit klamu. My se máme výborně. To, že nám výhled na slunce zkazí sem tam nějaká lapálie /krásné slovo, že?/, je čistě náš, soukrommý, osobní problém. A my se s ním dříve či později popereme, takže už nám v životě překážet nebude. To zásadní a důležité je u nás doma v pořádku. Máme se rádi, máme střechu nad hlavou, máme co jíst, ti, kdo jsou schopni chůze, mají práci, do které se těší.... Opravdu se máme fajn.

I přesto, že naše děti nejsou ideální.

I přesto, že nás sem tam potká nemoc.

I přesto, že naše zářná budoucnost na nás z dálky ani tak moc nezáří.

I přesto, že nás opustila osoba, po které v našich životech zůstane prázdná díra a už navždy se nám po ní bude stýskat.

I přesto, že někdy je to sakra těžké, usmát se a říct "Mám se bezva."

Pořád trvám na tom, že dokud se umím usmát a vyslovit to, je to pravda.