Hejt #1: Tesco

Víte, co jsou hejty? Samozřejmě, že ano. Celá internetová veřejnost ví, co je to hejt, jen Prdlá prvomatka se to zase dozvídá poslední. No budiž. A jelikož dnes už není bloggera, aby nehejtoval, je nutné, abych se též zúčastnila.

Můj první hejt se týká slavného programu Clubcard obchodního řetězce Tesco. To si totiž pořídíte jejich slavnou Clubcard kartu, na ni sbíráte bodíčky a když máte bodíčků sdostatek, zašle vám Tesco domů obálku, obsahující Clubcard poukázku na obnos. Víceméně symbolický, myslím, že je to za každou utracenou pětistovku 0,0005 bodíku. Nebo tak nějak, hádám podle toho, co tam pravidelně nechám za majlant a jak vysoké (ha ha) částky mi v obálkách přichází. A vy ten obnos smíte utratit zase jen v Tescu a nasbírat si tak na vaši Clubcard kartu další Clubcard bodíčky. A tak dále a tak dále až do roztrhání těla, potažmo vaší šrajtofle.

I nasbírali jsme. A dělalo to docela dost korunek, na takový menší nákup. Původně jsem poukázky nechávala v šuplíku na až-půjdeme-žebrotou, ale zdá se, že dříve než tak nastane, vyprší platnost poukázek. Dnes večer jsem se rozjela do obchodního domu, abych tam koupila pár drobností, pivo své životní lásce nevyjímaje a nezbytnou čokošku pro mě. No dobře, piškotky dětem. Přikvačila jsem k pokladně a vyskládávala košík. Jak tak pokládám zboží na pogumovaný pás, letmo přehlédnu nákup slečny přede mnou. Sleva, sleva, sleva, blýská se žlutá nálepka snad na každém kousku. I na té krabici se zeleninou, nafouknuté k prasknutí. Napadne mě, jakou máme kliku, že tohle nemusíme podstupovat. A v témže okamžiku vytahuju z kapsy své Clubcard poukázky. Aha. Tedy o stupeň vyšší socka. Nevadí. Konečně chápu heslo "nesuď a nebudeš souzen" v plné jeho sdělovací hodnotě.

Přicházím na řadu. "132,-" hlásí sympatická pokladní. Vysolím potřebný počet lístečků. Pokladní chvíli ťuká čísla do klávesnice, načež mi posouvá zpět třicetikorunový kupon a žádá si 23,- korun. Nechápavě na ni zvedám obočí. Vysvětluje mi, že jsem jí dala moc a ona není oprávněna vracet z poukázek peníze. To chápu. Posouvám lístek jejím směrem a začínám diskusi: "Tak tady máte třicet a za zbytek si kupte kafe." Je neoblomná: "Když mě to neotevře pokladnu." "Ale to vám budu muset zaplatit kartou 23,- ká čé!" nevzdávám se. "Klidně. Lidi tu platí kartou i žvejkačky" dostává se mi odpovědi. Rezignovaně zasouvám platební kartu do udělátka, ale uvnitř vřu.

I s účtenkou se odebírám k Informacím a žádám si Knihu přání a stížností. K mému nemalému překvapení ji dostávám. Ne knihu, ale předtištěný blanket, uprostřed kterého je políčko nechávající prostor pro můj názor. Sympatická paní informační mi půjčuje propisku a já dávám průchod svému vzteku.

Dobrý den,

dnes jsem se pokusila nakoupit za Vámi zasílané poukázky z programu Clubcard. Přestože jsem seznámena s jejich zadní stranou, která jasně vymezuje pravidla o výměně za peníze (zakázáno) či doplatku (neprovádíme), nemohla jsem poukázkou zaplatit, ani když jsem nepožadovala peníze zpět. Jednalo se o rozdíl 7,- Kč! Tato situace mě mírně řečeno rozhořčila. Náhodou jsem u sebe měla platební kartu, jinak bych nákup musela s ostudou vracet. Víte kam si můžete svůj Clubcard program píchnout? S pozdravem PP.

A věřte mi nebo ne, z toho krámu jsem odcházela klidná a s úsměvem na rtu.