Hejt #2: Jsem stará

Ano, praská mi v kostech.

Ano, zadýchám se, když vyjdu tři schody.

Ano, zapomínám, jestli jsem si ráno vyčistila zuby.

Ale to všechno je nic v porovnání s mou absolutní neorientací ve světě kultury, internetu a dnešních teenagerů. Česky puburťáků, chcete-li. S hrůzou v oku jsem dnes zjistila, že jsem ve společenskovědním přehledu zamrzla někde kolem roku 2002 a i tam jsem měla velké mezery. Když mně bylo patnáct, existovaly dva druhy mládeže. Ti co na to kašlou a ti, co je jim to jedno. Dnes můžete být Grunge, Mod, Goth, Emo, Yuppie, Geek, Nerd či Hipster. Zeptejte se wiki na subkultury a vyberte si. Abych pravdu řekla, já se kdysi zasekla u definice výrazu Emo. Všechno ostatní je pro mě shluk písmen. Ovšem onen shluk získává na zajímavosti v okamžiku, kdy jej proženete googlem. Což jsem vpodstatě omylem udělala dnes ráno. Nad tím, co jsem se dočetla mi zůstal rozum stát a vlastně stojí doteď. Už dobré tři hodiny. Zadávám do vyhledávače jedno heslo za druhým a saju informace jako mořská houba, kterou po měsíci přestěhovali z parapetu ke zlaté rybičce. Zjišťuju, že jsem částečně hipster (pořád nemám co na sebe a tak to lepím J. tričkama, a ano, píšu blogísek) vdaná za geeka s grunge sklony.

Konečně, psaní blogu je mezi dnešní mládeží vpodstatě nutnost. My jsme kouřili a toulali se po hospodách, oni sedí u internetu, tvítují a zaznamenávají na blog své nejniternější pocity, otrávenost studiem, sdílejí videoklipy, své vlastní klipy větší či menší kvality, svou neznalost angličtiny. Pozor! Každý takový blog musí být prošpikován anglickými výrazy odshora dolů, nezávisle na tom, zda autor zná, či nezná jejich význam.

A tak jsem narazila na blogerku, která je snílek a realista zároveň, na jinou autorku, která uveřejnila svou fotografii s papouškem a nápisem birdy a americkou dívku, která natočila svůj TAG Každodenní rutina, v němž první 3 minuty 43 vteřin vysvětluje, že dnes si musí výjimečně umýt vlasy, páč je má vlnité. Ten čas už mi nikdy nikdo nevrátí. Mimochodem TAG je slovo, které mě už dvě a půl hodiny přivádí k šílenství, poněvadž když jej vyhledáte ve slovníku, dočtete se, že je to štítek, cedulka, visačka, citát, honěná a jsem lačna vysvětlení, jak se toto dá nahrát na kameru.

Tento hejt v žádném případě není o mé nesnášenlivosti mladé generace, byť těm holkám závidím jejich dvacet let, čtyřicetčtyři kilo a prsa pevnější zralých grepů. Je to o mně a zrcadle, které mi dnes internet nastavil. Že jak jsem stará, tak jsem blbá. Ovšem mé snažení nebylo marné. Zběsilá honba za informacemi, definicemi a jinými icemi poskytujícími mi vysvětlení, co se to kolem mě děje, mě přivedla k necyklopedii, na wikihow a k blogu jednoho autora, který odkazuje na glove love shop, což je fantastický projekt sdružující osiřelé rukavice. (Takhle se totiž, dámy a pánové vydělávají peníze - lidé do obchodu zasílají nepárové rukavice, v obchodě je vyčistí, spárují s pokudmožno ladícím kusem, opatří visačkou a za bratru 5 liber je pošlou znovu do oběhu.)

Pořád se učím. I když to někdy bolí. Zjistit, že je člověk ve třiceti totálně mimo mísu. Na druhou stranu já mám zkušenost. A vlastní byt. A nemusím se ptát mámy, jestli můžu jít pařit. To taky není k zahození.