Hejt #7: fakt to nejde

Tohle zjištění mě ovšem neskutečně sejří. Trvalo mi dlouhé minuty, hodiny, ba co dím, dobře polovinu týdne, co jsem namáhala své unavené mozkové závity a snažila se vyřešit rébus ze strany čtyři. Ale teď konečně slavím vítězství. Odpověď na otázku Jak být v jednom okamžiku na mnoha místech, nebo, chcete-li Jak donutit hodinu, aby měla 95 minut zní Nejde to.

Vem to nešť.

Důležité je, že pan Tosenedá mi s sebou přinesl Myšlenku. Já našla ve svém příběhu Poučení. Držte se.

/bubny, prosím!/

Tadáááááááá!

Nemůže být vždycky po mým.

To je, co?

Pravda jedna odvěká.

Poslouchala jsem to odmalička, od okamžiku, kdy jsem začala pobírat rozum a bylo jasné, že rozumím mluvenému slovu, skrz pubertu (velice oblíbená melodie u nás doma, opravdu velice) až do odchodu z rodného hnízda a popravdě, mobilní telefony ani internet téhle mantře mých rodičů klidnou smrt nedopřály. Naštěstí, ti jsou teď daleko, tedy se Nemůže atd. objevuje jen sporadicky, pokud vůbec a já se seč mohu snažím, nezavdat mu k tomu příčinu. Možná proto jsem na něj zapomněla.

Nemůže být vždycky po mým.

No, nemůže. Já nejsem blbá. Mně stačí říct jednou, maximálně patnáctkrát. Jenže jako dítě jsem výtku chápala jako pokyn, abych nebyla sobecká, egoistická, abych se o hračky dělila se sestrou a abych přestala dupat nožkou, když matka řekla, že zmrzlinu místo oběda fakt nedostanu. Myslela jsem si, vlastně na tom svým způsobem trvám i teď, že celá hluboká myšlenka tkví v tom, že nemám nutit dělat lidi věci jen pro mé osobní, soukromé potěšení. Snažím se. Strašně se snažím. Drtivou většinu věcí se snažím zvládat sama, jen v okamžicích, kdy mě problém začne přerůstat, pěkně poprosím kolemjdoucí a vylovení, a i při té příležitosti mám na paměti možnou variantu jejich odpovědi NE a v kapse svírám Plán B. Snažím se nepřizpůsobovat okolí sobě.

A tady je vlastně celý zakopaný jezevčík. Já netušila, že se nebavíme jen o lidech a hračkách. Svou vlastní domvýchovou jsem svého času dospěla ke zjištění, že všechno jde, když se chce. Tedy ano, nikoho nemůžu nutit, aby mi lovil klíče z kanálu, ale nic mi nebrání lehnout si do kaluže, prostrčit ruku dírou ve víku a hledat. A kdo hledá, najde. Tak.

Načež přišel ten den, kdy jsem zjistila, že "Nemůže být vždycky po mém" platí i na ten kanál. Že se můžu snažit, seč budu chtít, že na tom chodníku můžu strávit kvalitně půl odpoledne a vrátit se domů zmazaná a bez klíčů. To byl příšerný objev. Že kromě počasí, lidí, kamarádů a J. nemůžu ovlivnit ani Okolnosti. Směr a rychlost otáčení Zeměkoule. Že se můžu snažit jak chci, plánovat, spěchat, být pečlivá a důsledná a stejně nenajdu klíče nebo nestihnu autobus.

Propadla jsem deprézi. K čemu tedy to všechno? Proč má člověk fungovat, makat jak barevný a vědět, že výsledek i tak může být nula? Ploužila jsem se cestou z práce, nebe bylo šedivé nade mnou i ve mně, trudomyslnost mě doslova sžírala. Opravdu se po mně chce sednout si, složit ruce do klína a nic nedělat? To přeci Nikdo nemůže myslet vážně. Načež jsem vstoupila do bytu, kde na mě z ničehož nic, svítil nádherně vybělený strop, bez jediné stopy opravy, bez jediné šmouhy od štětce, kerým jsem svého času celou situaci jen zhoršila. Nikoho jsem neprosila, nebyl vydán žádný bojový úkol. Nechala jsem ten hloupý, flekatý strop být. A Okolnosti udělaly Kouzlo.

Bože, dej mi sílu,
abych změnil věci,
které změnit mohu,

dej mi trpělivost,
abych snášel věci,
které změnit nemohu

a dej mi moudrost,
abych obojí od sebe odlišil.

Fridrich Öttinger